Jsem probuzen rámusem a neustále odjíždějícím a přijíždějícím vozidlem. Zdá se, že strýc se pustil do instalatérských prací. Je to velmi schopný člověk. Všechno si udělá a opraví sám. Jdu do přízemí a vidím, že dveře do sklepa jsou pootevřené. Nechávám je tak a jdu si udělat housku s hermelínem. Takto vybaven se ke dveřím vracím a jdu po schodech dolů. Tam už strýc připravuje nářadí. Zaujal mě nahřívač plastových trubek. Jedná se o něco jako pájku, ovšem se speciálním kopytem na trubky. Na kopyto se přiloží dvě plastové trubky, chvíli se nechají nahřát a pak se spojí. Musíte je ovšem spojit správně, protože je už nerozlepíte. Chvíli jen tak postávám a vedeme řeč. Pak mi strýc řekne abych šel k němu a abych přinesl necky. Necky nacházím a pokládám je pod trubku, která přivádí vodu do domu. Strýc bere “fričku” a řeže. Za chvíli zjišťujeme, že starosta zapoměl uzavřít uzávěr, protože máme po kotníky vodu. Podobně zaplavené je i uhlí, které je v místnosti skladováno. Zábavné je, že frička díky zvlhnutí začíná probíjet a tak ji vypojujeme. Strýc běží ke starostovi a já vynáším vodu v kýblech. Po chvíli zjišťuji, že domácí tepláky, pantofle a světlé ponožky nejsou tím nejvhodnějším oblečením, protože jsou zaprvé promáčeny a zadruhé má voda černou barvu, díky tomu, že se do ní vylouhovalo uhlí. Není ale čas se jít převléknout, protože voda z otvoru po trubce stále vesele teče.
Po chvíli už je proud tak slabý, že není potřeba nosit kýble. Přichází strýc a začíná měřit trubku, která půjde do zdi. Na ní se navaří kohout. Ten uzavřeme a starosta bude moci otevřít hlavní uzávěr. Vše jde podle plánu a máme naškvařeno. Teď už jen stačí dotáhnout trubku v místě, kde navazuje na obecní vodovod. Strýc bere do ruky francouzák a statečně dotahuje. Je dotaženo a kohout se zavřel. Strýc volá starostovi, že může pustit hlavní uzávěr. Nyní musíme navařit další trubky. Důležitá je ta, na které bude vodoměr. Do trubky se navaří dva adaptéry, na které se vodoměr připevní. Strýc, ale zjišťuje, že jeden adaptér navařil špatně a že měl pouze tyto dva. Musíme tedy do Čechtic pro nový. Sedáme do strýcova vozu. Pamatuji když to auto kupoval. Bylo v dobrém stavu, ale dnes je z něj už opravdu pracovní auto. Všude písek a prach, výplň ve dveřích úplně zmizela a čouhá jen drát na otevření dveří. Strýc jede jako vždy velmi svižně. Jednou rukou kouří cigaretu a druhou točí volantem. Když přeřazuje, tak zásadně tou rukou, kterou před chvílí držel volant. Ruka s cigaretou je stále ležérně položena na okýnku. Moje zkušenosti z počítačových her mi řikají, že toto není nejlepší přístup. Řadí zbytečně pomalu a rukou na volantě v poloze 12:00 si auto před zatáčkou rozhodí jen velmi těžce. Těžko by také správně reagoval na náhlé... Nějaké náhlé nebezpečí. V tu chvíli se mi vybavuje veselá historka, kterou jsme prožili s Xaverem při testovací jízdě Smartu na Orlické přehradě. Když jsem si zkusil co to je řídit skutečné vozidlo byl Xaver nervózní z toho, jak blízko jsme pravému okraji cesty. Po cestě zpět, když Xaver řídil, jsme to diskutovali. Můj argument, že přeci nemůžu jet prostředkem silnice, co kdyby se něco ze zatáčky vyrojilo, se Xaver chystá podlomit názornou ukázkou. Tvrdí, že kdyby se něco ze zatáčky vyřítilo, zkušený řidič ihned uhne a jen tak ze srandy si najel do zatáčky běžnou stopou, tedy uprostřed silnice. Jaké bylo ovšem jeho překvapení, když se ze zatáčky vyřítil Citroen C5. Xaver tedy skutečně uhnul, ale zarudlé tváře a tlumené překvapení jasně ukazovali na syndrom stažené prdele.
Tak jsem se zasnil, až jsem nepostřehl, že už jsme v Čechticích. Zastavujeme u instalatérství a čekáme na majitele až dorazí. Mezitím si dobu krátíme hovorem o vozidlech. Strýc se mě ptá, kdy a jaké budu mít auto. I kdybych náhodou udělal řidičák, tak moje představa o ideálním voze je velmi odlišná od jeho. Smart ForTwo s dieslovým motorem by mi opravdu vyhovoval. Nízké poplatky za všechno, originální vzhled a skvělá výbava. Sice to nejede, ale chystá se silnější motor se stále stejnou spotřebou, takže cestující budou vymrštěni na 100 km/h za vskutku briskních 16, 8 sekundy. Strýc namítá, že je to stále příliš mnoho a že je to až nebezpečně pomalé. Ironicky tvrdím, že na české rychlostní limity to bohatě stačí a ten, kdo jede rychleji je bavoráckej vrah a já doufám, že bude zatčen. Strýc svadí řeč na motocykly, které mě vůbec nezajímají. Říká, že už na to nemá čas a že “efječko” prodává. Říkám, že si má koupit Moto Guzzi a leštit jí. Strýc opáčí, že to není jeho krevní skupina a ptá se, kde ten prodavač je.
Prodavač vychází ze vchodu. Už tady byl dávno. Strýc jde tedy koupit adaptéry a já zůstávám v autě a pozoruji čechtické náměstí. Už dlouho jsem tady nebyl, ale nezdá se, že by bylo něco jinak. Možná obchodní dům v dálce změnil nájemce, nevím. Strýc vychází z prodejny a vracíme se. Dorazili jsme však akorát na oběd, což znamená, že dál už musí strýc pokračovat sám. Po obědě mě musí zavézt do Vlašimi na autobus. K obědu jsou bramborové knedlíky se špenátem a s nějakým masem. Maso ignoruji a podivuji se nad špenátem od babičky. Přijde mi, že špenát vaří, vaří a vaří dokud není ze špenátu zelená kaše. Konzumuji a v hlavě si přehrávám scénář toho co bude následovat. Umýt, převléct, sbalit, rozloučit, odjet do Vlašimi, předběhnout ve frontě, zaplatit, nasednout. Přesně podle plánu nasedám do auta a jedeme do Vlašimi. Zde se loučím se strýcem a přeju mu aby instalatérství úspěšně zvládl. Fronta na nádraží je překvapivě malá a já vybírám pohodlné místo v prostřední části autobusu. Pan Otec a syn s námi nejedou. Opět sedím sám a přemítám nad tím, že tento víkend si musím zopakovat. Za čtrnáct dní se sem opět podívám.
Jsem probuzen rámusem a neustále odjíždějícím a přijíždějícím vozidlem. Zdá se, že strýc se pustil do instalatérských prací. Je to velmi schopný člověk. Všechno si udělá a opraví sám. Jdu do přízemí a vidím, že dveře do sklepa jsou pootevřené. Nechávám je tak a jdu si udělat housku s hermelínem. Takto vybaven se ke dveřím vracím a jdu po schodech dolů. Tam už strýc připravuje nářadí. Zaujal mě nahřívač plastových trubek. Jedná se o něco jako pájku, ovšem se speciálním kopytem na trubky. Na kopyto se přiloží dvě plastové trubky, chvíli se nechají nahřát a pak se spojí. Musíte je ovšem spojit správně, protože je už nerozlepíte. Chvíli jen tak postávám a vedeme řeč. Pak mi strýc řekne abych šel k němu a abych přinesl necky. Necky nacházím a pokládám je pod trubku, která přivádí vodu do domu. Strýc bere “fričku” a řeže. Za chvíli zjišťujeme, že starosta zapoměl uzavřít uzávěr, protože máme po kotníky vodu. Podobně zaplavené je i uhlí, které je v místnosti skladováno. Zábavné je, že frička díky zvlhnutí začíná probíjet a tak ji vypojujeme. Strýc běží ke starostovi a já vynáším vodu v kýblech. Po chvíli zjišťuji, že domácí tepláky, pantofle a světlé ponožky nejsou tím nejvhodnějším oblečením, protože jsou zaprvé promáčeny a zadruhé má voda černou barvu, díky tomu, že se do ní vylouhovalo uhlí. Není ale čas se jít převléknout, protože voda z otvoru po trubce stále vesele teče.
Po chvíli už je proud tak slabý, že není potřeba nosit kýble. Přichází strýc a začíná měřit trubku, která půjde do zdi. Na ní se navaří kohout. Ten uzavřeme a starosta bude moci otevřít hlavní uzávěr. Vše jde podle plánu a máme naškvařeno. Teď už jen stačí dotáhnout trubku v místě, kde navazuje na obecní vodovod. Strýc bere do ruky francouzák a statečně dotahuje. Je dotaženo a kohout se zavřel. Strýc volá starostovi, že může pustit hlavní uzávěr. Nyní musíme navařit další trubky. Důležitá je ta, na které bude vodoměr. Do trubky se navaří dva adaptéry, na které se vodoměr připevní. Strýc, ale zjišťuje, že jeden adaptér navařil špatně a že měl pouze tyto dva. Musíme tedy do Čechtic pro nový. Sedáme do strýcova vozu. Pamatuji když to auto kupoval. Bylo v dobrém stavu, ale dnes je z něj už opravdu pracovní auto. Všude písek a prach, výplň ve dveřích úplně zmizela a čouhá jen drát na otevření dveří. Strýc jede jako vždy velmi svižně. Jednou rukou kouří cigaretu a druhou točí volantem. Když přeřazuje, tak zásadně tou rukou, kterou před chvílí držel volant. Ruka s cigaretou je stále ležérně položena na okýnku. Moje zkušenosti z počítačových her mi řikají, že toto není nejlepší přístup. Řadí zbytečně pomalu a rukou na volantě v poloze 12:00 si auto před zatáčkou rozhodí jen velmi těžce. Těžko by také správně reagoval na náhlé... Nějaké náhlé nebezpečí. V tu chvíli se mi vybavuje veselá historka, kterou jsme prožili s Xaverem při testovací jízdě Smartu na Orlické přehradě. Když jsem si zkusil co to je řídit skutečné vozidlo byl Xaver nervózní z toho, jak blízko jsme pravému okraji cesty. Po cestě zpět, když Xaver řídil, jsme to diskutovali. Můj argument, že přeci nemůžu jet prostředkem silnice, co kdyby se něco ze zatáčky vyrojilo, se Xaver chystá podlomit názornou ukázkou. Tvrdí, že kdyby se něco ze zatáčky vyřítilo, zkušený řidič ihned uhne a jen tak ze srandy si najel do zatáčky běžnou stopou, tedy uprostřed silnice. Jaké bylo ovšem jeho překvapení, když se ze zatáčky vyřítil Citroen C5. Xaver tedy skutečně uhnul, ale zarudlé tváře a tlumené překvapení jasně ukazovali na syndrom stažené prdele.
Tak jsem se zasnil, až jsem nepostřehl, že už jsme v Čechticích. Zastavujeme u instalatérství a čekáme na majitele až dorazí. Mezitím si dobu krátíme hovorem o vozidlech. Strýc se mě ptá, kdy a jaké budu mít auto. I kdybych náhodou udělal řidičák, tak moje představa o ideálním voze je velmi odlišná od jeho. Smart ForTwo s dieslovým motorem by mi opravdu vyhovoval. Nízké poplatky za všechno, originální vzhled a skvělá výbava. Sice to nejede, ale chystá se silnější motor se stále stejnou spotřebou, takže cestující budou vymrštěni na 100 km/h za vskutku briskních 16, 8 sekundy. Strýc namítá, že je to stále příliš mnoho a že je to až nebezpečně pomalé. Ironicky tvrdím, že na české rychlostní limity to bohatě stačí a ten, kdo jede rychleji je bavoráckej vrah a já doufám, že bude zatčen. Strýc svadí řeč na motocykly, které mě vůbec nezajímají. Říká, že už na to nemá čas a že “efječko” prodává. Říkám, že si má koupit Moto Guzzi a leštit jí. Strýc opáčí, že to není jeho krevní skupina a ptá se, kde ten prodavač je.
Prodavač vychází ze vchodu. Už tady byl dávno. Strýc jde tedy koupit adaptéry a já zůstávám v autě a pozoruji čechtické náměstí. Už dlouho jsem tady nebyl, ale nezdá se, že by bylo něco jinak. Možná obchodní dům v dálce změnil nájemce, nevím. Strýc vychází z prodejny a vracíme se. Dorazili jsme však akorát na oběd, což znamená, že dál už musí strýc pokračovat sám. Po obědě mě musí zavézt do Vlašimi na autobus. K obědu jsou bramborové knedlíky se špenátem a s nějakým masem. Maso ignoruji a podivuji se nad špenátem od babičky. Přijde mi, že špenát vaří, vaří a vaří dokud není ze špenátu zelená kaše. Konzumuji a v hlavě si přehrávám scénář toho co bude následovat. Umýt, převléct, sbalit, rozloučit, odjet do Vlašimi, předběhnout ve frontě, zaplatit, nasednout. Přesně podle plánu nasedám do auta a jedeme do Vlašimi. Zde se loučím se strýcem a přeju mu aby instalatérství úspěšně zvládl. Fronta na nádraží je překvapivě malá a já vybírám pohodlné místo v prostřední části autobusu. Pan Otec a syn s námi nejedou. Opět sedím sám a přemítám nad tím, že tento víkend si musím zopakovat. Za čtrnáct dní se sem opět podívám.
Žádné komentáře:
Okomentovat