Na vesnici - Den 1

Konečně pátek. Rychle snídám a kontroluji batoh. Vše je na svém místě a ověřuji si ještě jednou v kolik a odkud odjíždí autobusy. Vyrážím.

Po hodině chůze jsem v Podolí a jdu si koupit sýry. Ano, před cestou k babičce si musím sám nakoupit doplňkovou stravu, protože je prý neslušné vyjídat cizí lednici. Základních potravin se to netýká. Po dlouhých minutách přepočítávání jdu k pokladně a platím stravenkami. Vše jsem propočítal správně. Vybaven nákupem pokračuji přes Budějovickou a Krčský les a zanedlouho jsem na Roztylech. Je tu už veliká fronta a já se nenápadně řadím doprostřed. Po chvíli přijíždí první autobus, ale ten údajně nejede na Vlašim. Přijíždí druhý, který už je označen cedulkou “Vlašim” a přijíždí tak šikovně, že jsem mezi prvními co nastupují. Platím, vybírám sedadlo a usedám. Přede mě si sedá mladá slečna, která okamžitě usíná. Nikdy jsem nechápal, proč lidé usínají na tak riskantních místech. Mohou být velmi snadno okradeni, či jinak poznamenáni. Po chvíli jsem ovšem slečnu prokoukl. Díky tomu, že spí, sedí sama. Nikdo jí nechce rušit a ptát se, jestli je zde volno. Já sedím také sám. U mně je to však dáno nesympatickým zjevem. Za mě si sedá Pan Otec a jeho syn. Pan Otec má charakteristický hlas. Mluví velmi pomalu a dává si záležet na výslovnosti, i když má jisté jazykové vady. Také se mi zdá, že má malou kapacitu plic. Velmi často se nadechuje. Jeho syn je pravděpodobně žák druhého stupně základní školy. Jedou asi na chatu a syn si sebou bere učení. Má toho opravdu spousty, o čemž je informován celý autobus. Pomalu vyjmenovává předměty a Pan Otec ho v tom podporuje otázkami typu “A co z matematiky, máš něco? Budeš zase něco vytýkat?”

Autobus sjíždí z dálnice na silnici k Benešovu. Bohužel musíme projet kolem nejhrůznějšího místa v republice. Ano, sen princezen a princátek z katalogových domků. Samotný Hotel Sen. Nevím, jak popsat to co cítím a vidím. Ty tvary, ta barva, ta okna, ta brána, ty věže, ta “v. i. p.” zeď. K tomu není potřeba něco dodávat. Sami se podívejte na oficielní stránky a zaposlouchejte se do zdobné a rafinované hudby.

Před Benešovem nás zastaví zácpa. Pan Otec, který ví všechno nejlépe, pronese něco ve smyslu, že je to blbě udělané. Zácpa pomine a autobus zastavuje nejdříve u supermarketu a potom na nádraží. Pokračujeme směrem na Vlašim a já už v dálce vidím Blaník. V Domašíně si všímám brány do parku, který vede až do Vlašimi. Nikdy jsem tam nebyl, ale rád bych se tam podíval. Pan Otec, jako by mi četl myšlenky, prohlásí, že to je největší park v Evropě, hned po tom Versailleském. Nejsem si tím jist, ale nemám šanci si to ověřit. Přijíždíme na Vlašimské nádraží, kde nás Pan Otec a syn opouštějí. Ještě před odchodem nás však stačí informovat, že zavolají matce, a zeptají se jestli je ještě v práci. Já také vystupuji.

Mám hodinu a čtvrt před odjezdem autobusu do cílové vesnice. Jdu se tedy projít až dolů na Žižkovo náměstí, které se rekonstruuje. Navštěvuji svou oblíbenou cukrárnu na rohu. Poručím si Dánský zmrzlinový pohár a vzpomínám na to, jak sem chodím už od dob, kdy byla cukrárna otevřena. Vzpomínám také na nákupy, na které jsme spolu s bratrancem, sestřenicí a babičkou jezdili. Do té doby bych se rád vrátil.

Dojídám pohár, platím a pomalu se vracím zpět k nádraží. Před služebnou Policie mě však odchytne od pohledu zmatená stará paní. Nemůže se prý dostat na služebnu. Sám to zkouším a skutečně. Oba vchody jsou zamčené. Je to zvláštní, protože služební vozidlo je v garáži a v patře se svítí. Na bráně, hned nad “schránkou důvěry” je vzkaz, že pokud by se někdo ocitl v tísni, nechť volá 158. Uznávám, že paní je v tísni a volám 158. Automat mi říká, ať vyčkám a jsem přesměrován. Příslušník zvedá telefon a já mu osvětluji situaci. Ptá se na jméno paní. Ptám se paní na její jméno a sděluji ho do telefonu. Příslušník říká, že má momentálně všechny chlapce v Divišově a proto navrhuje toto řešení. Paní ať se vrátí, do domova důchodců, kde bydlí a chlapci až se vrátí, se tam vydají situaci prozkoumat. Paní souhlasí a prý na ně počká ve svém pokoji. Tlumočím to do telefonu a hovor končíme. Paní se vydává do domova důchodců a já na nádraží. Tam jsem zatím jediný.

Po chvíli se začínají trousit i ostatní. Pan Otec a jeho syn nikde. Autobus přijíždí. Nastupuji a připravuji se na cestu. Během ní opět vzpomínám. Na každé místo mám vzpomínky. V dálce už vidím dva charakteristické kopce, které se překrývají. Ty kopce mám proježděné a prochozené jak to jen jde. Rád bych se tam vypravil i tento víkend. Během cesty kontroluji náklad sýrů. Vše je v pořádku a přijíždíme do cíle. Vystupuji a vydávám se do horní části vesnice. Jdu kolem domu, ke kterému náleží zahrada, na které vypukl ten požár roubenky. Po chvíli jdu kolem fotbalovho hřiště. Kdysi dávno byla cesta kolem lemována obrovskými stromy. Čas od času se stalo, že na silnici padla větev. Ale to se stane. Ve vesnici se s tím ovšem nepárali. Místo toho aby se o stromy někdo staral, tak je všechny pokáceli a dřevo prodali na rakve. Někdo si slušně namastil kapsu, protože stromy lemovaly dohromady asi kilometr a půl cesty. 

Přicházím před babiččin řadový domek. Není to žádný krasavec. Byl postaven v šílených 70. letech a tak si asi dovedete představit jak vypadá. I když. Na 70. léta je přeci jenom trochu jiný. Ale já ho mám rád. Spousta vzpomínek.

Zvoním a babička odemyká. Vítáme se a já se jdu ubytovat do patra. Budu ve svém oblíbeném pokoji. Jako jediný má okna na obě strany domu, takže vidím, jak do ulice, tak na pole a lesy. Kromě babičky a mně je zde i kočka. Je ohromně tlustá a jmenuje se Bobeš. Vzadu na dvorku je pes Ben, ke kterému jsem si nikdy nevybudoval vztah, a spousta slepic.

Po vybalení je čas k večeři. Jsou moje oblíbené škubánky. Kdysi jsme jich snědl na posezení šest až sedm. Dnes už po třech nemůžu a zapíjím je mlékem. Po několika hodinách bez cílného koukání do televize se jdu umýt a spát. Tady se mi spalo vždycky dobře. Zítra mě čeká náročný den.