Na vesnici - Den 2

Po probuzení chvíli mžourám do stropu. Už několik let vidím stále to samé. Prasklinu a lustr. Po chvíli uvažování nad tím co by se dalo s lustrem a prasklinou dělat za vylomeniny vstávám a otevírám okno. Venku je slunečno, ale zima. Z lesů stoupá pára a zemědělci na polích jezdí na svojí západní orací technice. Scházím do přízemí. Po cestě si v mezipatře beru z lednice hermelín. Přicházím do kuchyně a dělám si snídani. Housku s hermelínem a mléko. Usedám k televizi a probírám se programem. Nakonec kotvím u obligátního Discovery channel a poslouchám slovenský dabing. Zjišťuji, že se vysílá jakýsi pořad s názvem v maďarštině. Ze slovenského dabingu na maďarské verzi slavnéhu US kanálu odhaduji, že v pořadu jde o to, co všechno moderátor vydrží. Jednou ho srazí hráč amerického fotbalu, jednou bourá v automobilu. Moderátorn nám po každém karambolu sděluje, že to naozaj bolelo a já se nedivím. Čemu se ale divím je četnost reklam. Každých deset minut se objeví bledě modrá plocha s nápisem “REKLÁM” a drsnou maďarštinou je mi v upoutávce na další pořady představována tattoo minorita v Miami. Jak u toho někdo může vydržet celý den?

Jsem nasnídán a televizi vypínám. Přemítám co dělat. Mohu se jít projít po vesnici. Do toho se mi moc nechce. Mohu se jít projít do lesa. Ani do toho se mi moc nechce. Chvíli koukám z okna na zahrádku a můj pohled sjede na poctivě vyrovnaná polínka na přitápění. Ano, to je ono. Nasekám další polínka. Oblékám se do montérek a flanelové košile. Protentokrát oželím, že je můj outfit “po někom”. Jdu na dvorek a hledám propriety k sekání. Špalek nelze přehlédnout. Stejně tak, ale nelze přehlédnou cákance krve a kousky slepičího peří, kterými je pokryt. Nasazuji si pracovní rukavice a špalek kruhovými pohyby přesouvám na správné místo. Nyní si musím sehnat sekeru. Bohužel nenacházím švédskou štípací sekeru s dutým ostřím a ergonomickým topůrkem navrženým Hansem Petrikem Personem. Nacházím ale její orezlou kolegyni s podivným plastovým topůrkem. Na topůrku je vylisováno upoznění abych nosil bezpečnostní rukavice. Podívám se na svoje ruce a bezpečnostní rukavice nevidím. Vidím pouze pracovní rukavice. Protentorkát to risknu a lezu do kůlny pro špalíky dřeva. Vyhazuji je ven a tím i rozháním slepice, které zkoumaly černou skvrnu na místě, kde stál původně špalek. První várka špalíků je venku a prvního kanidáta pokládám na jeho vetšího kolegu. Chvíli se vrtí, ale za chvíli je usazen. Teď ho jen správně trefit. Rozmáchnu se a praštím sekyrou. Témeř jsem zasáhl, ale špalík je jen oholen na levé straně. Znovu se rozmáchnu a sekám. Tentokrát už to bylo lepší a špalík se rozletí na dvě poloviny. Beru další a sekám. Aj. Je tam suk a sekera uvízla. Na tuto variantu jsem připraven a sekeru se špalíkem otáčím o 180 stupnů. To znamená, že tentokrát praštím plochým koncem sekery přímo do podstavce. Tento postup několikrát zopakuji a nakonec suk povolí. Takto strávím asi 3 hodiny. Ruce mě začínájí pálit a já sundavám rukavice abych zjistil proč. Hned je to jasné. Asi před hodinou se mi na ruce udělal puchýř a právě prasknul. Říkám si, že jako první seznámení se štípáním po dlouhé době by toto mohlo stačit a rovnám nasekaná dřívka do kůlny. Ještě, že mám alespoň pracovní rukavice. Před tím, než jsem začal sekat, byla zem pokryta slepičinci a jak dřívka padala tak se o slepinče “otřela”. Dřívka jsou porovnána a já odcházím zpátky domů.

Přes okno, se na mě mračí asi čtyřicetiletá krásná blondýna. Na to, že se na mě ženy mračí jsem zvyklý a tak ani nezdravím a jdu si umýt ruce. Při tom mi babička oznámí, že blondýna je sestřenicí mojí matky. Dávám na vědomí, že informaci jsem pochytil a odcházím do svého pokoje. Zde sedím a přemýšlím co budu dělat nyní. Dolů jít nemůžu, tam nejsem vítán. Nakonec si beru repelent, stříkám si nohavice a odcházím k lesu.

Procházím kolem okrajových domů a přecházím silnici abych se po chvíli ocitl v áleji. Během cesty se rozhoduji, že půjdu mojí starou trasou, kde jsem testoval všechna svá horská kola. Po chvíli v áleji končí stromy a já mám možnost rozhlednout se do krajiny. Zastavuji se tedy o rozhlížím se. Je to opravdová krása. Po dlouhé době mi nevadí, že slunce svítí a pálí. Moje světloplachost je ta tam. Nevadí mi, že stojím u zarostlého příkopu, kde může číhat zmije. Z rozhlížení mě vyruší dobře známý zvuk. Zetor 7245. Projíždí kolem a já tentokrát vzpomínám na tento stroj. Zrovna na okolních polích jsem jako malý doprovázel dědu, který jednu dobu jezdil právě na 7245. Pamatuji si, jak obrovský boční náklon traktor snese a taky jak snadno se zahrabe.

Pokračuji polní cestou směrem k lesu. Jdu kolem obrovské hromady dolarů. Ne, to nejsou dolary. Při bližším zkoumání zjišťuji, že je to něco úplně jiného. Ano je to obrovská hromada hnoje. Smrdutý puch mě nutí ke zrychlení a za chvíli jsem u lesa. Zde musím zvolit jistá opatření. Abych nebyl napaden kancem, nebo zmijí, musím šoupat nohama. Tak dám zvířátkům vědět, že tady jsem a namlouvám si, že to pochopí správně a utečou. Za zvuku šoupání tedy vcházím do lesa. Překvapuje mě chlad a ticho jaké zde panuje. Za neustálého šoupání pokračuji po lesní cestě a z obličeje si stírám pavučiny. Říkám si, že by nebylo zlé mít svůj vlastní les. Postavit si tam srub z kelohonky a zakoupit terénní vůz Aro 243 Standard. Sem tam jít do svého lesa pro napadané větvě, ty nasekat a porovnat. Potom je slepit, znovu nasekat a znovu porovnat. A takto pořád dokola. Velmi se mi tato myšlenka zamlouvá a čím hlouběji sem v lese, tím méně si uvědomuji, že bych neměl elektrický plynový proud a ani elektrický plyn. Po hodině chůze přicházím na osudové místo. Asi před měsícem, jsem tu naprosto šokován potkal zajíce. Stál uprostřed cesty a ukusoval trávu. Zpozoroval mě a vrhl na mě vražedný pohled. Bylo jasné, že jsem ho vyrušil, že má někde kolem malá zaječí selátka a že po mě, jako správná zaječí bachyně, půjde. Začal jsem chmátrat po noži za doprovodu dupání a tleskání. Zajíc mě pozoroval a pak s opovrhujícím pohledem utekl kamsi do lesa. Já jsem, naprosto nadšený, jak hrdinsky jsem se zachoval, pokračoval v cestě.

Najednou vidím dvě auta. Pro jistotu beru nůž, kdyby se na mě odněkud vyřítila lidská bachyně. Po chvíli je vše jasné. Borůvkáři. Ilegálními hřebeny rvou celé trsy. Tázavými pohledy koukají na mě, na nůž, a znovu na mě. “Dobrý den,” řeknu. Odpovědi se mi však nedostane a tak pokračuji dál.

Když vycházím z lesa potkávám volně stojící lakatoš. Lakatoš je takový lesní bagr. Jsem udiven, že v době, kdy mají místní svoje John Deere traktory a CLAAS kombajny nejnovější specifikace, nemají také něco nového do lesa. Práce v lese je na nové stroje asi příliš tvrdá.

Vracím se do vesnice a vidím, že Renault Scénic, který patřil mračící se blondýně, už před domem nestojí. Skvělé, mohu do přízemí a jdu se najíst. Babička mi říká, že zítra, v den mého odjezdu, přijede strýc a bude měnit vodovodní potrubí. Mám se tedy na co těšit.