Den 15

Dnes je čtvrtek. Náladu mám tak nějak stále nijakou. Na moje odpovědi na inzeráty nikdo nereaguje. Vůbec nikdo nic nenapsal. Co je tohle za způsoby? Rozumíte, kdyby napsali aspoň “Ty debile, tebe fakt neberem,” tak je to mnohem lepší, než nenapsat vůbec nic. Divná doba. Hřeje mě alespoň to, že zítra konečně odjíždím na víkend na vesnici. Pojedu autobusem z Roztyl. Chci si to užít a tak půjdu na Roztyly pěšky. Mám tam výbornou trasu, kterou popíšu někdy v budoucnu.

Dnešek se nese ve znamení příprav. Na mapy.cz si klikám trasu pochodu abych věděl v kolik vyrazit. Do batohu balím oblečení a kartáček. Nic víc není potřeba, protože pobyt na venkově nabízí spoustu možností, jak využít volný čas. Procházky po lese, procházky po poli, procházky po vesnici. Kdysi jsem se tu dopravoval pouze na kole. Ovšem před několika lety jsem udělal osudovou chybu. Prodal jsem své horské kolo a za velmi tvrdě vydělané peníze z brigády jsem si koupil překrásnou silničku. Celokarbonová přední vidlice, zadní stavba taktéž karbon, desetikolečko Campagnolo. Krásné kolo. Za ty tři roky sem na něm jel 3x, slovy třikrát. Poprvé v Praze. Vyrazil jsem naslepo podél Vltavy do Modřan. Dojel jsem až kamsi do Písnic, kde už bylo na můj vkus až příliš mnoho provozu, nehledě na to, že mi začala ucházet přední galuska. Otočil jsem se tedy a jel zpět. Je velmi vzrušující motat se s nášlapnými pedály a prázdným předním kolem mezi italskými turisty. A ještě si přimyslete směšný, přilnavý cykloobleček a zářivě zelenou helmu.

Zbylé dva cyklovýlety už byly příjemnější. Oba se odehrávaly právě u babičky. Byla tehdy strašná zima a rozhodně to nebylo taková krásná projížďka jakou jsem si vždycky představoval, když jsem sledoval přenos Tour de France. Při dlouhém stoupání si člověk uvědomí, že ten mazanec asi opravdu snídat neměl. Proklínal jsem sám sebe a se slzou v oku jsem vzpomínal na lesní cestu, kde jsem jen výjimečně potkal houbaře, Tatru 815 nebo další cyklisty. Jako silniční cyklista jsem ovšem tehdy ještě neskončil. Koupil jsem takové válce, které umožňují jezdit v místnosti. A já skutečně jezdil. Na počítači mi běžel dokument o Tour de France a já jezdil na místě. Po čase mě i tohle přestalo bavit a kolo je teď vystaveno v pokoji, kde jej obdivuje každá návštěva. Nikdo si zatím nevšiml vrstvy prachu, kterým je kolo pokryto a ani toho, že obě galusky jsou prázdné. Myslel jsem, že to kolo prodám, ale vůbec se mi do toho nechce. Pokud bych byl někdy nějakým zázrakem zaměstnán asi bych časem pořídil opět kolo horské. Ovšem takové, jaké jsem měl jako malý chlapec. Tedy přední pevnou vidlici, shimano deore a cantilever brzdy. Prostě návrat do devadesátých let.

Tedy, zavzpomínal jsem, sbaleno mám. Zítra vyrazím do míst, kde bych chtěl jednou umřít. Ne na zásah bleskem při opravě antény. Ne utopením se v odpadní jímce. Ne na následky poranění při pádu ze střechy,