Den 19

Den po příjezdu kotroluji poštu. Překvapivě se nikdo neozval. Jdu se tedy podívat na pracovní příležitosti. Stejně je to zvláštní. Proč jsem musel letět zrovna já? Proč si marketér nabral svojí Xtou sekretářku? Proč jsem nemohl dělat měsíc bez platu? Nebo do konce roku se sníženým platem? Takhle to přece nejde. Ze dne na den. Proč obchodnice, která srala všechno možné dostala trojnásobně větší odstupné než já?

Mno. Nakonec nacházím inzerát na jednorázový zlom nějakého časopisu. Chvíli otálím, přemlouvám Xavera aby tam nepsal a nechal mi to. Nakonec tedy píšu a přikládám ukázky prací. Samozřejmě se nikdo neuráčí odpovědět. Zajímavé je, že Xaver jako vždy porušil svůj slib a napsal tam. Jemu odpověděli to, že zlom už je dávno zadaný. Když už je dávno zadaný, uvítali bychom kdyby ten dávno zadaný inzerát stáhli z nabídky.

Několik dalších dní kontroluji stránky s nabídkami práce, ale nikde nic, kde bych měl alespoň teoretickou šanci na úspěch. Doma mi je neustále vyčítáno, že jsem měl zůstat ve Včele. Můj argument, že by mě po zkušební lhůtě stejně nejspíš vyhodili nikdo nechce slyšet.

Přemýšlím co dál dělat. Napadá mě, že bych si mohl zahrát. A jak se tak řítím s rally speciálem po tratích příbramské rally, napadá mě, že bych si mohl kreslit v křivkách. Nějak jednoduš, nekomplikovaně. Ale na co by mi bylo kreslení? Mám nápad, založím si nějaké stránky, kam si budu malůvky dávat. Co bych si asi tak měl malovat? Ne, všechno zpět. Budu popisovat, jak jsem se stal nezaměstnaným a doplním to obrázky. Lidé se potřebují smát někomu, kdo ztratil práci. To je bez debat.

Zakládám tedy Deník nezaměstnaného. S grafickými vzory, které mi blogger nabízí nejsem moc spokojen a tak si vytvářím vlastní hlavičku. Chvilka práce v illustratoru a myslím, že jsem si celkem podobný. Teď by to chtělo titulek. Jakým fontem? Ahhh, všechny sou blbý. Naklikám si to ručně, aspoň to půjde ke kresbě. Přidávám první texty a druhý den přidávám i efektní mapu odkud kdo přichází. Tu jsem odkoukal, od jednoho švéda, na jehož fotoblog pravidelně docházím a obdivuji krásy nordického venkovského života. Pokud by vás blog zajímal, zde je odkaz.

Píšu další texty a mapka už sbírá první tečky a první vlajky. Zajímá mě kolik by sem mohlo přijít lidí a tak přidávám počítadlo. Jenže když už ho dám do kódu, je na špatném místě. Píši tedy Bernardovi, který se v kódech vyzná a za chvíli je počítadlo na svém místě. Zbytek dne už jen mačkám F5 a koukám kdo přichází a odchází. Bernard dává odkaz na jedno fórum a v jednu chvíli sem klikne enormní množství lidí. Hřeje mě pocit, že i když psát vůbec neumím a i texty jsou velmi nezajímavé, porážím v návštěvnosti blog mého bývalého kolegy, šéfredaktora, který se nad svými tématy musí pracně zamýšlet a formulovat.

Přicházejí také první komentáře. Jsou od bývalého kolegy, který se potupně kaje. Díky tomu, se mohu proplížit na jeho blogy a do noci úchylně hltat texty, které nebyly určeny pro mě.

Když už jdu konečně spát s pocitem dobře vykonané práce, přijde mi, že už jsem se dlouho nehýbal. Nadešel čas pro plánování extrémního pochodu po Praze.