Můj první vedlejšák

Vždycky jsem snil o tom, že si k práci budu dělat vedlejšáky. Nyní jsem se přes Bernarda k jednomu dostal. Jedná se primitivní kopírování textů z excelů do indd a dodržení naordinovaných stylů. To přeci dokáže každý. Odměna za tuto práci není ani velká, ani malá. Spíše to beru jako vítané osvěžení mých znalostí.

Takže jsem dostal několik excelů a indd. Ten jsem si otevřel a zíral. Byla tam dvoustrana, jak by to asi mělo vypadat, ale nic se nedalo označit. Bude to zamčený, řekl jsem si. Po chvilce hledání se mi to podařilo otevřít a nějakým způsobem to celé udělat tak abych tam mohl rvát texty z excelů. Na doporučení zadavatelky překonávám své asociální zábrany a rozkoktaně se kontaktuji s grafikem, který mi prý řekne co a jak mám dělat. V telefonu křičí v pozadí jakési dítě a grafik cosi mluví. Vůbec mu ale nerozumím. Hovor končíme a já se vrhám na kopírování. Jde to celkem od ruky a za den mám polovinu hotovou. Zítra budu pokračovat a pak si to před odesláním celé zkontroluji, říkám si.

Jenže ouha. Další den ráno volá grafik, že mi poslal další texty a přes den dokonce navrhuje abych mu poslal, co jsem už udělal. Vyhovuji mu tedy a posílám mu svou práci. Jaké je moje překvapení když grafik volá zpět, že jsem to udělal špatně. Že ten „mustr“ jsem měl nechat zamčený, že se mu to tam celé sype. Já bych ho nechal zamčený, kdybych aspoň tušil, jak to mám zprovoznit, abych to mohl kopírovat texty. Snaží se mi vysvětlit postup, ve kterém se vůbec neorientuji. Po chvíli mám vše nastaveno tak, jak by to mělo být a dělám druhou polovinu práce, protože grafik řekl, že tu první si už teď sám překliká. Po chvíli ovšem opět volá, že je to nějak špatně seřazené, že vesty jsou na místě, kde nemají co dělat. Začínám se vracet o pár let zpět, kdy jsem dělal všechno vždycky naprosto špatně, pomyslím si. To je to nejhorší co mě teď mohlo potkat. Vesty řešíme tak, že je zařadím na správné místo v druhé části. Další problém je, že za snowboardy není příslušenství, které tam prý má být. Celé je to totiž způsobeno, že jsem si pořadí bral ze špatného excelu. Jde to skutečně skvěle.

Další den mu posílám zbytek práce. Říká, že to vypadá docela správně. Samozřejmě mi i tento soubor po chvíli vrací s tím, že tam nesouhlasí mezery v několika řádcích. Již velmi nervózním tónem mě žádá abych to upravil. Hned mu vyhovím, aby mi o chvíli později napsal, že ty mezery před procentem tam být nemají, a že už si to (opět) opraví sám. Tento den je také posledním dnem na odevzdání, což jsem splnil. Poslal jsem texty, které pak ale musí někdo opět předělávat, protože já to evidentně nezvládám. Bohužel grafik říkal, že bude ještě něco možná v lednu. To ale říkal, ještě před procentovým extempóre, takže i já teď doufám, že k tomu nedojde. Takže to by byla historka, jak jsem ze sebe udělal debila v Bernardově práci. Fakturu jim ani nevystavím, protože není důvod proč by mi měli platit. Všechno co jsem udělal, jsem posral a je dost možné, že se to kvůli mně celé pozdrží.

Opět sám sebou opovrhuji a velmi se nenávidím. Mám pocit, že moje IQ je zhruba kolem hodnoty 61 a stále klesá. Vždy když je někde možnost, že by se někde mohla udělat nějaká chyba, tak já přijdu a hned na první pokus tu chybu udělám. Když je mi vysvětleno, kde je chyba a jak se jí vyvarovat, tak zaujatě poslouchám abych o chvíli později chybu se vší parádou znovu zopakoval. I na konci roku musím něco zkazit. Přesně ta nálada, kterou člověk potřebuje před příchodem do nové práce. Jsem zvědav, jak dlouho vydržím tam.

Tři litry

Pozorní z vás si jistě všimli pozměněné hlavičky i názvu blogu. Nyní, když jsem (ve zkušební lhůtě) zaměstnaný je to potřeba. Deník samozřejmě jede dál, i když původní plán byl, že po první 1000 návštěvníků to již nebude potřeba, protože jsem si myslel že tou dobou už práci mít budu. To nevyšlo. Nyní máme přes 3000 návštěvníků (z čehož je asi 1200 moje ip adresa, ehm) a většina sem, doufám ráda, vrací. Tímto bych tedy rád poděkoval lidem z TIBMA media, velmi trpělivým lidem z mojí lekce "jak sám uvolnit místo po dvou dnech někomu jinému a ještě u toho předstírat, že je to ok" ve Včela reklama, Hynkovi, Xaverovi, Bernardovi, Travisovi a také posílám pozdrav na intr do Rožnova.
Takže jedem dál. Čeká nás nová výzva, a to pokusit se udržet si už druhou dohozenou práci.

Všechno je jinak

Varování: V tomto díle se až nezdravě často vyskytuje slovo „kapitalista“

Konečně mám chvíli volného času na popsání hektických dnů minulých. Tedy, jak si pravděpodobně pamatujete, v minulém příspěvku jsem se nenápadně zmínil o tom, že mi volal kolega a že jsem si poznamenal nějaké údaje. Ano, je to tady, nezaměstnaný má práci! Doslova si ji vybrečel, měl kliku a známosti. Ve správný čas na správném místě.

Jak se to ale stalo. V mojí bývalé práci měl původně skončit další časopis. Našel se ovšem kupec, který ho koupí. Jenže ten kupec nemá grafika. Áhá. To jsem jakože já. Tedy jsem se válel na vesnici a kolega mi telefonicky nadiktoval údaje na které se mám o místo grafika hlásit. Bylo mi řečeno, že ten dotyčný je kapitalista. Po zavolání jsem se s kapitalistou domluvil, že se během víkendu dostanu do Prahy a že se v týdnu nějak sejdeme. Když jsem dorazil domů, tak jsem se o tom moc nešířil. Ještě nebylo nic jisté. V pondělí jsem vyrazil do mojí bývalé práce, kde jsem měl školení, nebo spíše simulátor pohovoru. Kolegové se mě snažili naučit ty správné odpovědi na zapeklité otázky. Musím prý lhát, a působit, že ten časák zmáknu a že jsem ten správný člověk pro kapitalistu. Připadal jsem si jako Kryton z Červeného trpaslíka, když se ho Lister snažil naučit říct, že Rimmer je MAAAAA... MAAAAAA... MAAA-GOOOR. Kolegové se mě také ptali, kdy že se mám s kapitalistou sejít. Řekl, jsem že nevím. Následně jsem byl dotlačen k tomu abych kapitalistovi zavolal. Proradný kapitalista mi to ovšem nezvedal, musel jsem tak vrátit do simulátoru pohovoru.

O chvíli později ovšem zvoní telefon a volá kapitalista. Dohodneme schůzku ještě na tento den a já začínám být nervózní. Nejsem ovšem tak nervózní jako, když jsem šel do Včela reklama na začátku září.

Po krátkém hledání přicházím na místo schůzky a usedám. Kapitalista je muž kolem 50 let. Má vedle sebe ještě nějakou mladší slečnu. Po vyřízení několika telefonátů oznamuje, že si dnes ještě nedal pivo a k tomu, že si dá svíčkovou. Slečna si dává salát a já si nedávám nic, protože jsem měl dvě tatranky. Když obsluha přináší jídlo a ptá se jestli něco budu, kapitalista vtipně odpoví, že držím dietu. Vedeme s kapitalistou hovor o tom, co jsem vlastně dělal, co umím. Když se mě zeptá, jestli umím fotografie, ledabyle řeknu že AAAAA... AAAA... AAA-NOO. Dál šlo vše ráz na ráz. Kapitalista volá do své firmy a domlouváme, že další den tam zajedu a seznámím se s prostředím.

Po návratu do bývalé práce oznamuji, jak se co má a poté sleduji kolegy jak dělají v indesignu abych si to trochu osvěžil. Domů se vracím až okolo osmé večer.

Další den si plánuji trasu, kterou pojedu do budoucí práce. Nejlepší bude když vyrazím tramvají číslo XX a pojedu až na konečnou. Sice to bude trvat déle, ale zase nemusím nikde komplikovaně přestupovat. Otec mě upozorňuje, že v této tramvaji kradou cikáni a abych si dával pozor. Nastupuji tedy na tramvaj a jedu. Hluboko v kapce je zapnutá navigace a já tak budu moci porovnávat data. Nebo to alespoň předstírat. Když tramvaj zastaví na Karlově náměstí, dostává se cestujícím upozornění od pražského magistrátu a dopravního podniku, že se nacházejí v zóně zvýšeného počtu kapesních krádeží a že si mají dávat pozor. Všichni se v tramvaji vzájemně sjedou podezíravým pohledem a pokračuje se v cestě. Asi po hodině cesty vystupuji na konečné a jdu směrem, kde by měla firma sídlit. Po chvíli náhodně vidím v okně nějakého domu kapitalistu a mávám. Kapitalista mávání neopětuje a otevírá okno aby mi řekl, že musím doprava na vrátnici. Ta je ale zamčená a tak čekám. Čekám asi pět minut a přichází otevřít starší paní, sekretářka. Ptá se jestli jsem pan Nezaměstnaný, ten nový grafik. Odpovídám, že jsem, ale že o post grafika se jdu asi zatím pouze ucházet. V patře se mě ujímá kapitalista a seznamuje mě s jakýmsi šéfredaktorem čehosi. Jméno okamžitě zapomínám. Pokračujeme dlouhou chodbou až do jakési provizorní kuchyňky, kde právě grafici vaří kávu. Představujeme se a jeden z nich má mokrou ruku, podává tedy levou. Ihned reaguji a také podávám levou. Všichni se hlasitě smějeme této humorné situaci. Grafici, jejichž jména jsem okamžitě zapomněl, se mě ujali a vedou mě do své místnosti. Tam jsem usazen doprostřed. Rozhlížím se kolem. Popraskané zdivo, dveře ze 70. let, zatemněná okna. Prostory jsou poněkud jiné, než ty, na jaké jsem si zvykl ve zrekonstruovaném domě na Andělu, nebo v korporátně působící budově naproti Olšanským hřbitovům.

Nyní začíná festival monologů, otázek a snažení si vzpomenout, kde se to skončilo, než nás vyrušil šéfredaktor, jehož jméno jsem zapomněl. Opět jsem lhal, že umím dělat ty fotky a že jsem schopen udělat celý časopis. Následně mi je sděleno, že k mému časopisu dostanu ještě jeden dvouměsíčník. Pak řešíme jestli budu dělat na macu nebo pc. Nakonec pc, takže se na macu opět nenaučím. Abych ještě více zlepšil svůj obraz v podobě snaživého, zodpovědného grafika, žádám je jestli by mi na flešku nedali nějaké indesigny abych se na to doma mohl podívat. Tato psychologická finta zabrala a oba grafici na sebe pohlédnou významnými pohledy a jeden začíná nahrávat. Poté se loučíme a já přecházím opět ke kapitalistovi, přímo do je ho kanceláře. Má na dveřích pistoli, patrně se jedná o střelce. Vcházím a probíráme co a jak. Nakonec prohlásím, že to tedy zkusíme. Loučíme se a já vycházím ven. Zdá se, že jsem přijat a to po měsících nervů docela potěší. Výborné ovšem je, že do firmy nejdu z našeho bývalého nakladatelství sám. Spolu se mnou přichází také paní, která vždy ví co říct (v dobrém slova smyslu), pak pravděpodobně ještě slečna, která mi je čim dál sympatičtější a také kolují zprávy o tom, že s námi bude externě spolupracovat i kamarádkokolegyně se kterou se bavím jenom po skajpu. Jo a vlastně někdo z marketingu, ale ty já ignoruji. Na konečné zastávce si píši v kolik odjíždí tramvaje a jdu se projít po blízkém okolí. Mohu se věnovat mému dalšímu koníčku. Činžákům z 50. let. Tyto domy mám prostě rád. Jsou krásně hranaté a symetrické a zrovna tyto mají pěknou a diskrétní zelenou fasádu. Úplně vidím, jak tu před 40 lety stál nějaký malý Standa s mičudou a hvízdal na Luboše jestli nejde čutat. Jednou bych si dovedl představit, že bych měl nějaký menší byteček v takovémto domě. I když. V takovýchto domech jsou všechny byty malé, ale to mě nevadí. Dále se snažím najít nějaký vyvýšený bod, ze kterého by byl výhled. Bohužel v okolní zástavbě nic takového není. Vracím se tedy na zastávku a jsem překvapen, že moje tramvaj jede o 15 minut dříve než je psáno v řádu. To bude ještě zajímavé, pomyslím si. Po návratu domů okamžitě zkoumám mapu z navigace a sním o tom, jak budu do práce jezdit ve svém imaginárním dieselovém Smartu. Také si na digitálním sčotu propočítávám kolik by mi nová práce mohla vynést. Pokud by vše bylo v ideálním případě, byla by to rozumná suma. Ale raději se závěry počkám až uběhnou první dva měsíce. Pokud nevyletím.

Na celé této situaci mě udivuje jedna věc. Člověk hledá práci několik měsíců, píše kam může. Naprosto bez šance. A pak má najednou během čtyř dnů práci. Díky známostem. I kamarád Hynek říká, že jeho přátelé mají práci jen díky známostem. Proto všechny nabádám: Buďte společenští, klidně i kamarádství předstírejte jinak budete bez práce.

Zpátky v Praze

Bylo dobré být opět v přírodě. Člověku se opět pročistí hlava od toho nicnedělání. Pobyt na vesnici byl tedy veskrze dobrý, ale bylo tam pár problémů. Tak předně, kromě mě tam byly i moje matka její sestra, moje teta. Spolu s babičkou tedy tři ženy s vysokým věkovým průměrem. To někdy nedělá dobrotu. V praxi to vypadá tak, že jíte nějakou šílenou českou kejdu, kterou se zabetonujete tak, že se dvě hodiny nepohnete, a valí se na vás tyto věty: „Máš dost?“ „Budeš mít dost?“ „Měl si dost?“ „Nechceš přidat?“ „Kolik chceš sběraček?“ Každý den tyto věty v různém pořadí a od různých lidí. K zešílení. Také před vaší vycházkou, na kterou se chystáte několik týdnů a velmi pečlivě si plánujete co si vzít na sebe, neb je tam přeci -10 stupňů Celsia, a kam půjdete, a v kolik se vrátíte, valí se na vás další věty. Tentokráte již v přísnějším tónu. „Pod ty kalhoty si vem ty tepláky!“ „Vem si ještě jeden svetr!“ „Čepici/šálu/rukavice máš?!“ „Vrať se za světla!“ A vám nezbývá nic jiného než odpovídat rezignované „Anó Anó Anó,“ protože víte, že musíte co nejrychleji pryč, a že není čas a nálada na nějaké vykecávání a rozčilování se nad tím svetrem po někom, kdo už není a věčného vysvětlování, že věci po někom, kdo už není, nenosíte, protože je to nepříjemné.

Po těchto peripetiích konečně odcházím na první pochod mrazem. Díky navigaci mohu „lovit kopce.“ Hra spočívá v tom, že si na obrazovce najdete nějaký kopec blízko a jdete na jeho vrchol. Tam je zpravidla červenobílá tyč s nápisem „Geodetický bod – poškození se trestá.“ Tyče se dotknete a jdete na další kopec. Dobrá, není to hra. Prostě se chodí po kopcích a sahá na tyče patřící státu. Když máte kliku tak narazíte dokonce na tyče dvě a s nápisem „Statní triangulace – poškození se trestá.“ Pro tuto kratochvíli je právě zima vhodným obdobím. Řada kopců je na polích, která jsou zmrzlá a dá se po nich skvěle chodit aniž byste si zasvinili obuv a naše milované tyče jsou přes léto schované mezi plodinami, a jsou tedy v létě nedosažitelné. Nehledě na to že se v plodinách často ukrývá nebezpečná zvěř. Tímto způsobem jsem zdolal řadu místních kopců, velikánů, jako jsou například: Javornická Hůra (583m), Horka (526m), Holý Vrch (514m). Při pěkném počasí jste odměněni nejen pohledem na geodetické tyče, ale i panoramaty okolní krajiny. Při pochodu v nížinách je dobré jít třeba podél nějakého potůčku, který může mít takhle v zimě velmi interesantní look. Bažiny jsou přes zimu promrzlé a tak se opět dostanete na místa, o kterých by se vám v létě jen zdálo.

Jak jsem takto zdolával kopec za kopcem, došel jsem až k místům, kde jsme si s bratrancem a sestřenicí stavěli bunkry. Jeden byl postaven na statné bříze a ten druhý byl naopak pod úrovní země. Pomalu jsem se blížil k prvnímu bunkru na bříze. Bratranec mi nedávno říkal, že si myslí, že podlaha se už dávno propadla. Kdepak, kdepák. Bunkr je přesně v tom stavu, v jakém jsem ho před více jak deseti lety opustili. A dokonce mě i podlaha udržela! Všechno bylo přesně jako tehdy. Dokonce i moje tehdejší rejpání nožem do nebohé břízy je stále patrné. Potěšen kvalitou s jakou jsme tento úkryt zbudovali odcházím k podzemnímu bunkru. No, není až tak podzemní, je to zastřešená díra. I tento bunkr je stále znatelný. Konstrukce střechy pořád drží a když vlezu do díry okamžitě nacházím něco co mě překvapí. Jedná se o takový dětský vozíček z plastu, který jsme používali na dopravování pracovního materiálu. Pamatuji si ho od nepaměti. Hrál jsem si s ním ještě když jsem chodil do školky. Když se ho pokouším vyndat ze hlíny, kus kolečka se utrhne a držím ho v ruce. Zdá ze, že počasí a čas zničili materiál a ten zkřehl. Nejsem si jist, jestli bych vyjmutím ze země vozíček úplně nezničil a tak ho nechávám na místě, jako Titanic.

Při dalším pochodu se snažím dostat k přehradě Želivka/Švihov. Musím se ale nějak dostat přes dálnici. Její přebíhání může být sice zábava, ale raději zůstanu u sahání na geodetické tyče. Nechce se mi jít trapně podjezdem u Hulic a proto mě při pohledu na navigaci napadá šílená myšlenka. V jednom místě je na jedné straně dálnice potůček a na druhé ten potůček vede do přehrady. Ano! To je ono! Ty nepůjdeš jako ostatní po cestě! Musí tam být nějaký tunel, nebo kanál kudy by voda z potůčku tekla pod dálnicí do přehrady. A ten tunel musí být dostatečně velký na to aby se skrz něj dostala divoká zvěř. Za pár okamžiků jsem si to už po srázu štrádoval směrem k potůčku. Všude kolem jsou poházeny automobilové díly, všelijaká kola, pneumatiky a zrcátka. Najednou vidím obrovský otvor vedoucí kamsi pod dálnici. Nadšen tím, že se do něj vejdu, zapínám kameru a vcházím dovnitř. Je to vcelku útulné, stěny jsou betonové a dole teče potůček. Jak se ale blížím ke konci vidím, že hladina vody je nepříjemně vysoko. Zastavuji se a přemýšlím. Když půjdu dál, tak je jisté, že budu mít vodu po kolena a to v těchto mrazech není nic příjemného. Navíc v té vodě něco je. Z dálky to vypadalo jako utopený tulák, ale teď bych si vsadil na to, že je to nějaká hlína nebo co. Volím tedy návrat. Vycházím zklamán, ale zároveň potěšen, že jsem sebral odvahu jít do tak extrémního dobrodružství. Nálada ale byla pokažena, když jsem zjistil, že kamera, asi díky zimě, natočila pouze 2 vteřiny. Ale i tak je tam ten tunel vidět. Částečně.

Čtvrtý den jsem dostal za úkol odhrabat sníh před domem. Beru si tedy sněžnou lopatu a ujímám se úkolu. Při odhrabování zjišťuji, jak se venkov mění. Nikdo nejezdí ve starých škodovkách a Ladách. Všichni mají Peugeoty a Hyundaje. Místní lidé už také nemají jen jednoho psa. Mají rovnou dva. Můžeme je rozdělit na dva fyziologické vzorky. Outdoor pes a Indoor pes. Outdoor pes, zde stylově pojmenovaný Lucky (vyslovuj „Laky“, skloňuj podle vzoru Audi, Audyna – Laky, Lakyna), má na starosti hlídání objektu, otravování lidí štěkáním. Jedná se často o nějaké velké plemeno, majitel musí ostatním dávat najevo jakou bestii umí zkrotit. K Outdoor psíku se nesmí přiblížit děti, protože by je okamžitě napadl. Krmí se prasečími rypáčky a vodou. Umírá často na podvýživu a celkové utrápení. Čím je starší, tím méně se o něj majitel stará. Indoor pes, zde pojmenovaný Daisy (vyslovuj „Dejzy“, skloňuj opět podle vzoru Audi, Audyna), má na starosti simulovat živou kabelku. Pořizuje se proto aby dělal doprovod obézní majitelce, v teplákové soupravě Astra, na cestě do jednoty. Jedná se subtilní a blbé plemeno. Papá pouze značkovou stravu a umírá na polštáři na celkovou přežranost. Nikomu neublíží, ale dokáže způsobit konflikt. Pokaždé když jde Indoor pes s paní matkou do jednoty, vidí je Outdoor pes, který se nikdy nevenčí, protože vole proč. Outdoor pes začne štěkat, což opětuje i Indoor pes, zatímco obézní majitelka obou psů štěká na oba. Kde jsou ty časy, kdy po vesnici běhali voříšci se jmény Alík a Punťa, kteří umírali na přejetí traktorem.

Po odhrnutí se jdu zabetonovat knedlíkama a klimbám při sledování závodu CART Elkhart Lake 1995. Když koliduje Michael Andretti s Alem Unserem juniorem zvoní telefon. Volá bývalý kolega z bývalé práce a chvíli spolu hovoříme. Znamenám si nějaké údaje a po ukončení všelijakých telefonátů jsou moje plány pozměněny. Musím do Prahy. Důvod proč si zatím nechám pro sebe, popíšu to v dalších příspěvcích.

Takže začínám rychle balit, za pár hodin mi jede autobus do Vlašimi. Opět mi je vnucován jakýsi svetr po někom. Odmítám. Když si chci vyčistit boty, ještě než na ně sáhnu, bere je do rukou matka a křičí, že ty boty jsou mokré a že si musím vzít jiné. Krátce na to přichází s botou, která vypadá jako ty boty, které na sobě měli reprezentanti Itálie na zimních olympijských hrách v Sarajevu 1984. Podivný, metalízový šusťák a béžová podrážka. Stylista Dušan Chrástek by omdlel. Tento look odmítám a raději volím údajně mokré boty. Musím ale přistoupit na kompromis a beru si dvoje ponožky. Na velmi zasněžené zastávce čekám asi dvacet minut, když přijíždí autobus. Je zcela prázdný. Kupuji lístek a sedám si prvně v životě hned na první sedadlo u předního okna. Krásně tak vidím, jak jedeme. Sám sebe šokuji tím, že se optám řidiče na to, jak se v těchto zimních podmínkách s autobusem jezdí. Říká, že to za moc nestojí, a že jak se to posolí, tak je z toho břečka a to že se už vůbec nedá. Přitakávám a kontroluji údaje na navigaci. Nikdy jsme nejeli rychleji, než 70 km/h. Když přijíždíme do Vlašimi, ptám se řidiče odkud jede spoj do Prahy. Říká, že z „jednotky“ a já odcházím.

Zmaten jízdním řádem čekám u skupinky cool lidí, protože pouze cool mladí lidé jedou do Prahy. Když přijíždí autobus, tak ten uplně nejvíc v pohodě z party se jde zeptat. Nevím na co, ale když vychází tak doslova řve na celé nádraží že „nejede.“ Ujištěn tím, že autobus nejede do Prahy nervózně volám matce s tím, že se neorientuji v jízdním řádu. Po krátké poradě mi je oznámeno, že ten autobus do Prahy jel. Zdá se, že mladí cool lidé jezdí nejen do Prahy, ale i do Benešova. No. Je 17:15 a další autobus na Roztyly jede v krásných 19:00 z „jednotky.“ Půjdu se někam najíst. Vykračuji si večerní promrzlou Vlašimí a zjišťuji, že trafiky mají zavřeno. Jdu do jedné z několika restaurací. Jmenuje se Silvie nebo tak nějak. Vcházím, pokračuji do místnosti se stoly. Pár je jich volných, ovšem při bližším zkoumání na nich vidím cedulku „rezervováno.“ Sedám si tedy sám ke stolu pro 10 lidí, na něm žádná cedulka není. Přichází vrchní, kterého se ze srandy ptám, jestli je i tento stůl rezervován. Odpovídá, že ano a že mě dnes nemá kam posadit, protože hosté za chvíli přijdou. Ptám se, jestli by alespoň nebyla stolička v kuchyni a vrchní tvrdí, že i to je problém. Se slovy „tak zas někdy“ restaurant opouštím a ještě se honem ptám vrchního, jestli by mi nedal tip na nějakou konkurenci. Chvíli přemýšlí a pak z něj vypadne, že jediný podnik, který by měl mít touto dobou otevřeno je pizzerie na Albertem. Dobře vím, jaký to je podnik. Zápach zvratek, kuřiva a piva. Křik štamgastů a cinkot herních automatů. Tam rozhodně nejdu. Poblíž je naštěstí večerka a tak kupuji 4x tatranku a 1x pitomej deník Sport. Pomalu se vracím na nádraží a vevnitř si sedám tak, abych viděl na odjezdy. Rozbaluji tatranku a zjišťuji, že ve Sportu není ani slovo o motorsportu. Fotbal, hokej, fotbal, hokej, čeští házenkáři, fotbal. Sport letí do koše, kam patří. Říkám si, že vyzkouším jestli je zde „wifina“ a tahám z batohu sedmnáctipalcovou krávu. Zapínám, přihlašuji, čekám. Moji pozornost si však získá přiopitý kytarista, který se ke mně velmi nenápadně blíží. Okamžitě zaklapuji krávu a rvu ji do batohu. Kytarista zůstává stát na naprosto nelogickém místě vedle odpadkového koše a dělá jakože nic při pročítání titulů z nakladatelství Grand Princ. Já moc dobře vím o co mu šlo. Odcházím ven předstíraje, že se chci jakože protáhnout. Za popelnicema v třeskutém mrazu pak vypínám stále běžící krávu a opět se jí snažím narvat do batohu. Bohužel to nejde lehce a tak postupně na zemi ve sněhu končí veškerý obsah batohu abych tam mohl krávu vložit. Vracím se nádraží a kytarista je pryč. Tentokrát usedám na místo odkud mám přehled o tom, kdo přichází. A že se mi to vyplatilo. Vejde naprosto nadraný muž. Ptá se jestli se může posadit a nikdo mu neodpoví. Sedá si tedy a uleví se řitním otvorem. No uleví. Urve to tam na celou místnost. Vydesignovaná židle z překližky prd výborně rezonuje. Teenagerské princezny se na to netváří moc nadšeně. Muž cosi mele a hledá po místnosti někoho koho by mohl otravovat. Díky mému nesympatickému zevnějšku mě míjí a usedá kamsi za mě. Sem tam kontroluji otočením jeho polohu aby mi náhodou nepoblil záda. Však to znáte.

Ani jsem se nenadál a už bude 19:00. Nerad bych propásl i tento autobus a tak se nenápadně mizím. Spolu se mnou mizí i dvě slečny v mém věku. Pan Opilec to samozřejmě musí okomentovat mrmláním. Stavím se do fronty. Není moc velká, v autobuse si sednu. Jedna ze slečen mě stále pozoruje. Odjakživa mě toto znervózňovalo, jsem stydlivá povaha, a proto přecházím za její záda a koukám jí na zadek. Ona se ale otáčí a dělá, že hledá někoho za mnou. Já samozřejmě hledám taky někoho za ní. Svým periferním viděním pozoruji že mi ona jejím periferním vidění jezdí po postavě. Tuto humornou situaci končí přijíždějící autobus, do kterého oba nastupujeme. Slečna jede do Benešova. Já usedám, zapínám navigaci a do uší si pouštím Kaisera s Lábusem. Tato kombinace se mi velmi líbí a cestu opravdu užívám. Na Roztylech se loučím s řidičem a metrem jedu domů. Je před devátou hodinou večer a na václaváku jsou všechny obchody otevřené, na rozdíl od Vlašimi, která už dávno spí. A ono je to tak možná lepší.

Po roce vánoce

Nezaměstnaný bude nyní delší dobu neaktualizovaný, jelikož zítra brzy ráno vyráží na venkov. Těší se na zimní scenérii a mráz. Bude chodit po lese, po polích a hlavně se vydá pátrat po tom, jak dnes vypadají dětské bunkry, které před více jak deseti léty stavěl. Tedy podívá se na místa a předměty, které viděl naposledy v minulém století, Jako člověk, která se rád dojímá si to velmi užije. Netěší se ovšem na omáčky s knedlema.
Nezaměstnaný přeje všem náhodným návštěvníkům hezké svátky a trochu více štěstí, než měl letos on.

Blízká setkání třetího patra

Před několika dny jsem byl na srazu lidí z mého bývalého zaměstnání, kteří stejně jako já, nedovedou ocenit briskní, rozumné a hlavně odpovědné chování lidí z prvního patra budovy, ve které vydavatelství sídlí. Nejdřív jsem tam jít vůbec nechtěl, ale nakonec jsem se zlomil, mohl bych zjistit co je ve firmě nového.

Místo setkání bylo poblíž národní třídy a už z dálky jsem ho rozpoznal. Podíval jsem se na hodinky a dal jsem si ještě kolečko kolem bloku domů, jelikož chodit trochu později je cool. Když jsem vešel dovnitř, okamžitě se na mě všichni podívali. Ano, můj outfit vidláka v pohorkách sem, do intelektuální kavárny, moc nezapadal. Poté co jsem si sundal čepici, jsem u baru zahlédl šéfredaktora, později šéfredaktora vydavatelství. Postavil jsem se k němu a pokynul. Pak jsem se otočil na obsluhu a mlčel jsem. I barman mlčel. Pak jsem pronesl „Nic.“ a barman to zopakoval. Usedl jsem na bytelnou barovou židli a začal se bavit s šéfredaktorem. Ten mi nakonec objednal Kofolu a to dokonce s citrónem. Dozvěděl jsem se, že to tady na blogu pročítá, a že jsem přeci nebyl vyhozen, že pro mě jen nebyla práce. Řekl jsem, že to je imbecilům, kteří mají na starosti pohovory jedno. Oni postupují podle rovnice: není práce = vyhozenej = blbej = nebrat. Poté jsem předstíral, že čtu noviny, když tu náhle vešel další šéfredaktor, který nás nahnal k rezervovanému stolu. Stůl byl od pohledu pro 6 osob, ale nás se mělo sejít o mnoho více. My tři jsme se tedy uvelebili a nově příchozí šéfredaktor si objednal Kyšu se špenátem a mě objednal další kofolu. Pak se mě začal vyptávat co a jak. Popsal jsem mu současnou situaci a pak jsme se bavili o tom, kde se to „posralo.“ Překvapilo mě, že i ostatní vidí problém v prvním patře. Je zábavné, že jediné co na firmě fungovalo bylo právě naše třetí patro. To si to pak také ale po zásluze odneslo. Představuji si vzrušenou diskuzi na konci letošního srpna: „Sme zase ve ztrátě! Jak je to možné.. Co s tím budeme dělat? Na co budeme fokusovat?“ „Já mám nápad! Zrušíme nějakej časák, zbavíme se pár lidí a mužem fokusovat na další čelendž! A bude i na ty nový iphony! Ale nesmíme propustit ty holky co sem si teď k sobě nabral, já je strašně potřebuju.“ „Skvěle! Takhle to uděláme, nezapomeň se připomenout ohledně bonusu za nápad. Já to s bossem nějak pošefuju.“

Mezitím dorazil další kolega. Samotný Art-director, od kterého jsem se naučil používat slovo „tedy“ a který mi ani jednou nevrazil facku. Vlastně pokud si pamatuji, tak facku nevrazil nikomu. Opět jsme zabředli do diskuze a já jsem si všiml, že na stole je utržený kus lišty a mohu si tak hrát s třískou. To se hodí, protože nejsem moc společenský, takže volím takovou strategii, že si budu hrát s třískou na stole a když mi někdo položí nějaký dotaz tak mu odpovím.

Do kavárny vchází početná skupina spolupracovníků. Zdravím se s Art-directorem č.2 a nově příchozím třetím šéfredaktorem jsem okamžitě pro svůj zjev nazván Ježíšem. Ano, moc na sebe nedbám, ale vím, že ten den jsem se umyl, tak to snad nebude tak žhavé. Všude se nadšeně diskutuje, nově vyhození přednáší o nových místech a dokonce i mě se grafičtí kolegové ptají co a jak. Bavíme se o mojí identitě Nezaměstnaného. Seznamuji je s tím, že teď natáčím nezáživná videa a že do tagů zadám „Paris Hilton“ a čekám kdy se nějaký nešťastník chytí. Všude teče pivo proudem, já popíjím již třetí kofolu za kterou nemusím platit a všude je kouř z cigaret. Je ale zvláštní, že jsem nikoho kouřit neviděl. To bude určitě od těch intelektuálů s brýlemi, kterých je v podniku několik.

Věnuji se hraní s třískou a tak napůl poslouchám co se kolem děje. Bývalá kolegyně se svěřuje, že se jí ředitel vydavatelství zdá charismatický. Naš ostrávsky šefredáktor ji oponůje, že ředitel néni charismatýcky, ale že je to čůdla. S tímto se ztotožňuji a myslím si, že kolegyni pouze poblouznila záplava přístrojů s jablíčkem, kterých je kolem ředitele spousta. Pak se dlouhou dobu vede debata o tom, kdo je čudla a kdo ne. Grafičtí kolegové se mě ptají zda-li si nedám nějaký alkoholický nápoj. Odpovídám, že ne, že pivo piji pouze za chůze někde venku a víno, že piji pouze doma o samotě. Tak to skutečně je. Není nic hezčího, než procházka Prahou s třináctkou od Svijan. Na totéž se mě ptá i kolegyně, se kterou se bavím pouze elektronickou formou. Překvapen osobním kontaktem žvatlám, něco venkovním prostředí a chůzi.

Třetí kofolu mám z půli vypitou a je tu to, čeho se bojím a nechodím kvůli tomu do těchto společenských zařízení. Chce se mi na záchod. Snažím se to držet co to dá a vybavuje se mi hrůzný zážitek z letošního roku. Byli jsme s kamarádem na pivním pochodu Prahou. Došli jsem až do jednoho kapitalistického skanzenu rychlého občerstvení v prostřední části Václavského náměstí. Chtělo se mi odskočit si a tak jsem šel na záchody. Kamarád řekl, že počká v patře. Vešel jsem dovnitř způsobem, že jsem předběhl nějakého padesátníka, protože by mi obsadil kabinku. Chodím pouze do kabinek. Mušle mi nejsou příjemné pro jejich naturální otevřenost světu a spolumočícím. Zabouchl jsem tedy (slovo „tedy“, hehe) dveře, jako civilizovaný člověk je uzamkl a počal jsem vyměšovat. Po dokončení, jsem se rozhlédl kolem. Na dlaždičkách byla nějaká krev a ještě nejaká podivná žlutá látka. Splachuji, otáčím zámkem a mačkám kliku. Po chvíli je mi divné, že stále točím zámkem a dveře se ne a ne otevřít. Začal jsem zámek točit vehementněji, ale stále nic. Už opravdu panickým způsobem mačkám za kliku a točím. Jaké je však moje překvapení, když mi zámek zůstává v ruce a vesele se na mě směje. Přesvědčuji se jestli je to skutečnost nebo ne. Opravdu. Jsem zamčen na záchodě a nemůžu ven. Ne to ne! Mysli! Jelikož jsem byl poměrně přiopit, tak jsem vzal za dveře a začal jimi lomcovat. Moji snahu však mařil zapadlý zámek. Opět jsem přemýšlel co dělat. Chtěl jsem zavolat kamarádovi, který seděl v patře aby zavolal obsluhu. Bohužel se mi vymstil můj koníček nechávat si na telefonu kredit o výši 3, 20 kč. Sympatický hlas mi sdělil, že můj kredit příliš nízký. Dobrá tedy, teď jde do tuhého. Co bych měl dělat... co by udělal MacGyver.. MACGYVER! To je ono! Sápu se po svém švýcarském noži s dlouhou čepelí. Rvu ho mezi dveře a futro a snažím se páčit. Nůž se vypruží na zem a klouže směrem za dveře. AARRGGHHH!!! Šmátrám rukou pod dveřmi a nůž mám opět u sebe. Co naplat. Musím tady sedět a čekat. Slyším, že někdo vchází a bere za kliku od kabinky. Volám, že jsem tu uvízl a ať zavolají obsluhu. Neznámý říká, že chápe a odchází. Přichází a obsluha a zjišťuje co se stalo. První plán je ten, že se šroubovákem rozdělá zámek. To pomůže tomu aby se západka zámku rozpohybovala. Na to přichází další plán. Vyndat dveře z futra. Ohromné funění několika lidí, někdo mi doporučuje abych šel od dveří a ty se po chvíli slavnostně kácí směrem na mě. Ne! Nepadají, zůstali v pantech. Ale je otevřeno. Vycházím ven a děkuji personálu za záchranu. Předávám veselý zámek a zjišťuji, že tato příhoda přilákala spoustu lidí, kteří asi doufali, že uvidí mrtvého bezdomovce nebo tak něco. Kamarád se ještě pokouší „poamericku“ z obsluhy dostat nějaký pokrm zdarma jako odškodné. Já ale říkám, že nic takového a že jdeme pryč. Tak to byla moje příhoda, jak jsem uvízl v kabince. Ale co, lepší než močit do mušle.

Bohužel už to déle nevydržím a musím si jít odskočit. Křečovitě se potácím dvaceticentimetrovou skulinou mezi sedícími a zdí. Nakonec WC nacházím a je zde i kabinka! Bohužel mi mojí radost kazí to, že nejde uzamknout. Opírám tedy nohu o dveře aby tam nikdo nemohl vpadnout a diagonálně se snažím trefit do mísy. Skutečně se mi to daří a ani kapka nepadne vedle.

Vracím se na místo a hned do sebe leju zbytek kofoly. Jeden z redaktorů přednese nápad na časopis. Myslel jsem, že všechny kategorie časopisů jsou již obsazeny, že už se nedá vymyslet nic nového, ale toto mě překvapuje. Co takhle dělat pornografický časopis pro psy? Ano, to dává smysl. Jeden že šéfredaktorů ihned přispěchá i s geniálním názvem „Malá čubka.“ Všem se to líbí a líbí se nám i verze pro kočky s názvem „Vlhká číča.“ Diskutuje se nad obsahem a inzercí, mezitím co si já hraju s třískou. Art-director jako první odchází a já se bavím s Art-directorem č.2 o práci. Díky, že marketingový střelci mají pokoru a sebereflexi, tak i Art-director č.2 bude časem ve firmě nedobrovolně končit. Jsem si jist, že práci najde hned. Má spoustu let praxe a je schopný. Po chvíli spolu odcházíme. Loučím se s kolektivem a s kolegyní se kterou komunikuji pouze elektronicky. Potvrdíme si, že tedy „na skajpu“ a já odcházím noční Prahou v hrůze, že budu přepaden.

Když přijdu domů, zjišťuji, že moje oblečení neuvěřitelně páchne kouřem. Proto se nejprve svleču a až poté ulehám do postele a usínám za poslechu Kaisera s Lábusem.

Je to strašná škoda, že marketingový střelci zničili naše třetí patro. Nikdy jsem lidi co se nazývají „account manager“ a tak podobně neměl v lásce. Teď je přímo nenávidím. Kdybych měl odvahu a svaly tak... tak... TAK.

Hovory s Andělem

Zní to šíleně, ale zítra to bude čtvrt roku co jsem bez práce. Už mě to unavuje, rezignuji na hledání čehokoliv. Nemám šanci. Musím na pracovní úřad. Jakou práci ale můžu dělat? Grafiku už těžko, pouze roční praxe a ještě k tomu jsem vyhozenej. Ale nic jiného neumím. Teda, „neumím.“ Čtyři roky jsem strávil na nějaké škole, abych uměl něco, za co mě vyhodí a už nikdy nezaměstnají. Takže až se mě paní na úřadě zeptá „Co umíte?“ Odpovím „Nic.“ Snad se něco najde. Někde. Zajímalo by mě, odkud berou zdroje všelijací horolezci co pořádají různé výpravy za extrémními zážitky. Jestli si to opravdu platí se svého, nebo jestli dostanou někde nějaký grant či co. Pokud by se rozkřiklo, že jsem ochoten přejít pěšky Grónsko, nebo nějakou poušť, nebo dojít na severní pól, a kdyby se to propagovalo stylem „Naprostý nýmand bez zkušeností chce zlomit hranice lidských možností, chce se vysmát smrti do obličeje a dokázat, že i normální člověk je schopen nadlidských výkonů.,“ pak by to mohlo vzbudit nějaký ohlas a já bych diváky přes satelitní přenos seznamoval s drsnou realitou mrazivého severního pólu. Od nadšených začátků „Jde to skvěle, je zde opravdu hezký výhled.“ až po naprosté dno „Došlo mi všechno jídlo, už týden se živím pouze vlastním spermatem a potem.“ A diváci by si v sms hlasování tipovali, jak daleko dojdu, zda-li přežiju napadení medvědem a vůbec by to byla velmi zajímavá reality show. Pff.

V minulých dnech jsem dostal zprávu, že se po třech měsících chystá „rozlučka“ s propuštěnými pracovníky TIBMA media. Vtipné bylo, že tuto výzvu jsem dostal minule v podobě toho, že se rozlučka měla konat s dvěma redaktory. Pod touto zprávou byl zaznamenán rozhovor, v tomto smyslu: „Myslím, že bychom měli pozvat také Nezaměstnaného, myslel jsem že je to rozlučka se všemi, aspoň jsem to tak chápal.“ a odpověď „Aha, tak já ho tam připojím.“ Stejně tam nepůjdu. Nevydržel bych to. A nebo půjdu. Koukat na mladé, úspěšné, zaměstnané lidi bez skutečných starostí. (Edit: nyní je to trochu jinak no.) Ne, že bych je nějak nenáviděl, nenávidím jenom lidi z marketingu a tak podobně. Naše patro bylo vynikající. Poslední dobou se stávám čím dál více nepřejícím. „Když já ne, tak ať voni taky ne!“ Ano, je to smutné, ale už mi to opravdu vadí. Jak si vykračuje zamilovaný páreček večerní Prahou, naprosto žádné starosti, chodí do restaurací a hrajou si na gurmány tím, že upřednostňují červené víno před bílým. Pak přijde dítě, na dovolenou si napůjčují, kde to jde, vlastně jen kvůli tomu, aby se pak mohli chlubit, že někde byli. Že si tam malej hrál s mušlema a že stará nedala pokoj. Ale byli sme tam. Pak se vrátí a rok koukaj na složenky (by DFens). Pff.

Od života jsem chtěl podle mého docela málo. Žádnou rodinu, žádné děti, žádný vztah, ba ani žádný .. žádné.. to. Žádnou slávu nebo přehnaný plat. Žádný drahý vůz germánské provenience nebo zrůdný katalogový dům ve zrůdném satelitním městě. Jediné co sem chtěl byl klid, práce, která by mě bavila, ani moc, ani málo peněz, nejmenší možné auto na trhu, malý byt a na staří miniaturní chatičku. Nic víc. Né, ono prostě né. Nebudeš mít ani tohle. A co víc, ty budeš X let na podpoře abys sis v tom pěkně vymáchal hubu. Pff.

Nemám na nic chuť, nechci nad ničím přemýšlet, nic mě nebaví, když jdu po ulici, mám chuť seřvat lidi za to, že chodí vedle sebe a že musí chodit za sebou, že chodí po špatné straně chodníku, a vůbec, že dělají všechno špatně, na nic se nemuseli dřít, všechno dostali zadarmo a ničeho si neváží. V hlavě mě peskuje můj „anděl“ za to čím jsem a já se s ním hádám. Věty jsou z rozhlasového seriálu Tlučhořovi od Kaisera a Lábuse, ale naprosto padnou do mého rozpoložení.

Anděl: Pane Nezaměstnaný, mohu si přisednout?

Nezaměstnaný: N-No joo, dyť sedněte

Anděl: Děkuji Vám, Pane Nezaměstnaný.

Nezaměstnaný: Místa dost dyť..

Anděl: Pane Nezaměstnaný..

Nezaměstnaný: Vy.. Vy mě znáte?

Anděl: Abych Vás neznal Pane nezaměstnaný

Nezaměstnaný: Vás sem nikdy neviděl.. Vodkuď ste? Vy ste se přistěhoval?

Anděl: Odkuď jsem? To byste Vy nikdy nepochopil odkud jsem, víte?

Nezaměstnaný: Proč bych to nepo.. nepochopil? Řekněte, sem chodíte nebo ste vod Belzebuba, ne?

Anděl: Když sem chodíte Vy, tak sem chodím já. Víte?

Nezaměstnaný: Jhoo... Hehheh jo takhle hehe Jenomže to bych vás milej zlatej musel vidět! HA?! Jenožme, když sem tady, tak vás tady nevidim. To byste taky se mnou musel pít zelenou a zelenou ste nikdy neměl hehe.

Anděl: Ne, já zelenou nechci. Mě to nějak přestalo chutnat.

Nezaměstnaný: Si z... z.. zvyknete. Kdybyste sem chodil ovšem.

Anděl: Já jsem s Vámi, já do Vás nahlížím, já Vás sleduju, pane Nezaměstnaný. Od prvních krůčků.

Nezaměstnaný: Nho jo! To sem taky dělal.

Anděl: Vy jste dělal vošklivý věci, viďte? No jo. Ano to jste dělal.

Nezaměstnaný: Co vy víte?!

Anděl: Já vím všechno, pane Nezaměstnaný.

Nezaměstnaný: Mom... Kde děláte? U čeho ste?

Anděl: Všude a nikde.

Nezaměstnaný: Vyste? Co? Heheehheheh.. MRK MRK MRK!

Anděl: Kde jste byl Vy, tam já nejsem.

Nezaměstnaný: Nepovidejté.

Anděl: Kdepak. To nebylo pěkný od Vás.

Nezaměstnaný: Jak to víte?

Anděl: Jak to vím? Já vím všechno pane Nezaměstnaný. Víte, kdy Vy jste byl jednou hodnej? Když jste se ještě uplně nenarodil, ty první tři dny. Ale už tehdy, jste byl takovej jelimánek a schválně jste čůral a čůral, aby s váma měla maminka ještě víc práce.

Nezaměstnaný: Heleďte heleďte heleďte. Polk.

Anděl: Nepijte tolik.

Nezaměstnaný: Nechte si tydlety.. A co... co.. co se do mě VOBOUVÁTE??!

Anděl: Já se do vás neobouvám.

Nezaměstnaný: Já si vás vubec nevšímam! Co... co si mě... ehh.. co vubec chcete? Dejte mi pokoj. Já sem jenom dělal to co sem..

Anděl: Já Vám jednou dám pokoj, pane Nezaměstnaný, ale ještě to bude chviličku trvat. Já Vás totiž chráním, před úplně tím nejhorším, víte?

Nezaměstnaný: A vy.. vy ste.. b.. bodygard co? Já nikoho nepotřebuju, já se vochránim sám.

Anděl: Máte pravdu, já jsem takový Váš bodyguard, já jsem totiž Váš anděl strážný víte? A věřte, že mám těžkou práci, pane Nezaměstnaný. Velice těžkou a nepříjemnou. To můj kolega co hlídá na Bráníku, má štěstí. Ten hlídá pana Rízla. Tři děti, hezká paní, slušní lidé. S nima on nemá žádnou práci, ale s Váma...to je... to je práce jak Burlaci na Volze, pane Nezaměstnaný.

Nezaměstnaný: Vy ste.. he.. hehehehe.. sem vam na to málem skočil, člóveče. No jo no jo no jo, to sou takovýdle tydlety...

Anděl: Podejte mi ruku, no podejte mi ruku.

Nezaměstnaný: Co bych vam podaval ruku?

Anděl: No podejte mi jí.

Nezaměstnaný: Hmm hehehe... nojo.. no když mi něco dáte, tak.. no.. a co to..

Anděl: Cejstil jste mou ruku? Necejtil. Já jsem všude, kde jste Vy. A ani o tom nevíte, ale teď jsem si na chviličku přišel s Váma popovídat. Třeba to s takovým tupidlem něco udělá.

Nezaměstnaný: Heleďte... ne.. nechte si toho jo?

Anděl: Né, já bych Vás nechtěl urazit, jenom konstatuju holá fakta.

Nezaměstnaný: A.. a jak mi dokážete že ste muj anděl strážný... tak se legitimujte! Dejte mi průkazku!

Anděl: Já Vám všechno o Vás povím. Měříte metr osmdesát čtyři, vážíte osmdesát kilo, máte vytetováno na zádech „Ať žije Košický vládní program!,“ nemám pravdu? Odkuď bych tohle věděl? A máte osm let prošlý občanský průkaz.

Nezaměstnaný: !!! To víte taky?

Anděl: To vím taky.

Nezaměstnaný: Neříkejte tooo...

Anděl: Celý život jste lhal, nic jste neuměl, nic jste nedělal, byl jste líný...

Nezaměstnaný: Néé..

Anděl: Záviděl jste schopným..

Nezaměstnaný: Nee, too zas neříkejte. Ale... Anděli.. já sem taky blbej... ANDĚLI PREJ HEHE

Anděl: Nezaměstnaný, přemýšlíš někdy o sobě? Přemýšlíš někdy o něčem a hlavně o sobě? Zamyslel ses proč jsi vůbec tady na tom světě? Jaké je tvé nezastupitelné místo? Co jsi pro někoho udělal?

Nezaměstnaný: Já sem udělal...

Anděl: Cos udělal?

Nezaměstnaný: No co sem udělal, co sem udělal... já sem udělal to, že sem nikomu nepřekážel no... nikomu sem nevadil.

Anděl: To si myslíš ty. Zamysli se. No vidíš, tak zaplatíš nebo si dáš ještě zelenou? Co? Dej si zelenou..

Nezaměstnaný: HELEĎTE NECHTE SI TYDLETY KECY!! NECHTE SI!! NEVANDRUJTE DO MĚ VAM POVIDAM!

Anděl: Nejlepší obrana je útok. Ano ano.

Nezaměstnaný: Co vy víte, anděli...

Anděl: Všechno vím.

Nezaměstnaný: … co my tady na zemi.. vy si jenom lítáte tamhle! V luftě... furt nějaký... jo jo.. vy ste furt nějaký jako... jenomže já žiju tady! Na zemi! Si sem poďte!! Poďte si schválně to vyměnit... já budu lítat.. a vy tady dělejte... makejte jako jo...

Anděl: Tak já pomaličku poletím. A přemýšlej o sobě.

Svenska Aeroplan Aktiebolaget dö.

Šokující zpráva prolétla světem. Švédsko-Norská společnost Koenigsegg Group  oznámila, že nestíhá restrukturalizaci automobilky SAAB. Z toho důvodů se stahuje z její koupě a tak je SAAB opět na dlažbě. Je to o to podivnější, že byl nedávno oznámen vstup Čínského holdigu (co to je holding?) BAIC právě do Koenigsegg Group. Rozhodně to tedy nebyl problém nedostatku peněz, ale spíš problém nedostatku času. Norský miliardář Bård Eker (majitel Eker Group, která má podíl v Koenigseggu a taky designér vozů Koenigsegg) to ostatně potvrzuje. Dohodnout a vyjednat všechny smlouvy do 30. listopadu by se nestihlo.

Proč o tom vlastně nezaměstnaný píše? No proto, že SAAB byl jeden čas, a stále i docela je, jeho srdcovka. Je mi jasné, že na SAAB mít nikdy nebudu, ale to mi nebrání se kochat pohledem na kdysi inovativní auta. Odjakživa měl SAAB takovou jinou auru. Dost možná uměle vyvolávanou, zvláště v posledních létech. Ale ta aura tam je. Začátky v letectví, později výroba aut. První dostupné turbomotory. Neopomenutelný přínos v oblasti pasivní bezpečnosti. Crash testy dotáhnuté k dokonalosti.
Bohužel postupem času SAAB ztrácel čim dál víc. Poslední ránou bylo odkoupení namachrovaným americkým koncernem GM, který totálně zdevastoval tehdy oprávněně vybudovanou auru „jinakosti.“ Začalo to tím, že SAABy začaly jezdit na podvozcích z Opelu. Do toho začaly používat i opelácké motory. Díky tomu je první generace SAABu 9-5 vlastně jen převlečený Opel Vectra. Může mě uklidňovat vyjádření, že SAAB si opelácké díly potají upravoval podle svého, ale je to prostě Vopl. Žádný vývoj nového modelu. Vývoj v podání GM vypadal asi takto: Vezmeme podvozek z nové Vectry, Švédi na to upatlaj nějakou karoserii a tradá, je tady ALL NEW SAAB 9-3. A hele ta karoserie se líbí. Ok Jacku, pošlete její nákresy do Cadillacu ať si to upraví podle svého. Můžeme to použít. Hurá, je tady ALL NEW CADILLAC BLS. Nikde žádná invence, pro kterou měl SAAB auru „jinakosti.“ GM udělalo všechno špatně. A mělo na to doplatit, jenže „nosič změn“ (ale jen před zvolením, pšššt) Obama si GM koupil, takže je to vlastně v pohodě. Nic se stát nemůže Jacku, jsme státní, jedem dál.

Prodej klesal a GM, které potřebovalo prachy, začalo uvažovat o zbavení se SAABu. To došlo až tak daleko, že před rokem se prodej skutečně rozběhl. Kandidát se vybíral dlouho. Zájem byl z Číny, Ameriky, Kanady a Itálie. Pak se ale najednou objevila zpráva, že švédský výrobce hyperaut Koenigsegg by měl také zájem. Nadšení fanoušků bylo enormní a favorit byl jasný. Švédskou vládu zajímalo jen to, že tato možnost zaručovala, že mozky a výroba zůstanou ve Švédsku. V dubnu 2009 už bylo jisté, že právě Koenigsegg Group bude kupcem. Otázka peněz byla vyřešena i poté co jeden ze spoluvlastníků Koenigsegg Group prodal svůj podíl, ale hned za něj zastoupil někdo jiný. Tedy, byl jsem z toho nadšen, protože v Koenigseggu jsou rozumní a normální lidé. Nor Bård Eker, designér, který vlastní designové studio, vyrábí snad nejlepší projektory světa, staví závodní čluny, na kterých sám závodí. Druhou severskou hybnou paží Koenigseggu je Christian von Koenigsegg, švédský šlechtic, který má peníze a krásnou ženu. Ale působí také velmi příjemně. Oba dva jsou takový self made muži. Žádní suchaři.

Restrukturalizace nám tedy běžela, občas byl někde s někým rozhovor ve stylu, že je vše OK, vše běží podle plánu. Do toho přišla prezentace nového SAABu 9-5 (což je přestavěný Opel Insignia, „Skvělý nápad Jacku!“), který zaznamenal celkem úspěch, a byl to jeden z modelů, který by mohl SAAB znovu po dvaceti letech navrátit do černých čísel. Teď zase přišla zpráva, že teda varianta Koenigsegg padla. Mno. Jenže co se SAABem teď? Eker se zmínil, že když to nezvládnou oni, tak SAAB končí. Bohužel myslím, že má pravdu a tentokrát už je ten konec definitivní. Teď je to zase na GM (po zestátnění opět těžce namachrovaném). To se ještě loni vyjadřovalo ve smyslu, že jestli se nenajde kupec pro SAAB tak značku zruší. Ale to samé tvrdilo i o Opelu, který si ale nakonec ponechalo. Jenže Opel má širokou modelovou řadu. A to je ten problém. SAAB má vyrábí jen 2 modely, což je žalostně málo. Rozšíření mělo přijít do roku 2012, jenže pod Koenigseggem. Co bude teď nikdo neví. Možná přijde nabídka z Číny. Ale to je jediná varianta na záchranu. Takže konec nebo Čína?

Jelikož, jsem se kdysi dávno živil jakože grafikou, může mě uklidňovat to, že měl SAAB vždycky nejlepší reklamy, ať do televize, nebo do časopisů. Suverénně nejlepší ze všech automobilek. No dobře, Volvo je v závěsu. Kucí severský tohle uměj. Na rozloučenou s velmi zajímavou automobilkou přikládám pár ukázek.

Skvělé!  Je tam všechno. Tajemno, hudba, zeleň, zvířata, auto a Gill Sans.

Paráda! Na české poměry delší, ale ta hudba! A je tam Gill Sans.


Tohle je pravda hodně dlouhý. Ale můžeme to pojmout jako relaxační video. A možná tam někde bude i Gill Sans


Tohle sem dávám kvůli Gill Sansu. Teda vlastně kvůli té ženě. Nemůžu se na ní vynadívat.


Majstrštyk č. 1


Absolutní nejvíc majstrštyk č. 2


Na závěr jedna vánoční.

Takže už žádný SAAB. Žádný charakter. Žádná krása. Žádná blonďatá Švédka. Žádný Gill Sans. A k tomu všemu se budete muset dívat na reklamu na Simply Clever.

Kapitalisto, ty blázne, kvůli tobě víno zvázne

Poněkud dlouho jsem nepsal. Ne, nemějte starost, jsem stále bez práce. Nechtělo se mi psát den za dnem malé cetky o ničem a tak je tu zase takové shrnutí. Pomalu mi dochází, jak mi kapitalista doslova zničil život. Mám pouze rok praxe v oboru, což mě automaticky vyřazuje z boje o místo. Tohle nikomu nedošlo, zpočátku ani mě. Udělal jsem totiž jednu velkou chybu. Několika sociologickými vzorky mi bylo vštěpováno, že jsem ve svém oboru „dobrý“, že když mě do mojí první práce vzali, tak nebude problém najít místo v jiné firmě. Trochu jsem tomu uvěřil, ale po čase jsem si začal uvědomovat, jak moc naivní jsem byl. Ten, kdo rozhodl první v procesu mého vykopnutí na tohle logicky myslet nemusel, proč taky. „Dobrý“ bych klidně být mohl, ale všechnu naději totálně potápí vyhazov a díky tomu pouze roční praxe. A už na tom jediném pohovoru, na který jsem se zázračně dostal, jsem viděl protáhlý obličej přísné paní v černém, když jsem odpovídal na její dotaz proč jsem skončil na předchozím pracovišti. Dává to smysl. Koho by jste vybrali? Někoho, kdo „byl vyhozen“, nebo někoho, kdo „odešel sám ze své vůle aby fokusoval čelyndž, hledal nové vzrušující projekty na kterých by se mohl podílet ve Vašem teamu.“

Další problém je debilita, která okupuje mozky lidí, kteří na sebe dávají kontakt, na který se má uchazeč o práci ozvat. Ani po více jak dvou měsících nedokážu pochopit, že nezvládají tak jednoduchý počin, jakým je odpovědět uchazečovi, že: nemají zájem, pozice je již obsazena, atd. Cokoliv. Ale ne, oni nenapíší nic. To člověku, již tak zhrzenému nepřidá. Jediné co může udělat je to, že si kontakty na tyto borce pečlivě uschová a na vodách internetu se začne pídit po dalších telefonních číslech a adresách, které mu upřesní co je to za idiota, s tím, že „do roka a do dne.“

Abych, ale nenadával jen ostatním. Taky jsem se na současné situaci přičinil. Neměl jsem šéfredaktorovi namlouvat, když se mě ptal jak to beru pár hodin po vyhazovu, že „o nic nejde, to se stává, to je život, už sem se přes to přenes, je to nová výzva“, měl jsem mu říct, že mě to sere čim dál víc, že mi to zničilo plány a vyhlídky do života, že už teď jen čekám až zdědím majetek po rodičích. Neměl, jsem hned odejít z dohozené práce ve Včela reklama, i když jsem na ní zjevně nestačil a letěl bych hned na konci měsíce. Neměl jsem se nechat oblbnout „dušínovstvím“ a měl jsem lhát, naprosto vždy a všude. Pokud bych se těmito radami řídil, možná bych už práci měl. Realita je ovšem taková, že na konci měsíce jdu na pracovní úřad a pozastavuji/ruším živnostenský list. Možná jsem to měl udělat hned po vykopnutí, ale dušínovsky jsem si nalhával, že přece práci seženu a hlavně nechci okrádat stát a poctivě pracující (nevyhozené) lidi. To už je mi teď úplně jedno.

Nyní k té příjemnější části nezaměstnanosti. Spousta volného času. Dříve jsem pouze seděl doma u počítače a házel šipky. Dnes, když jsem vyhodil nesmyslné peníze za kameru, navigaci a cool empetrojku se mi otevírá nový svět. Dát si večer za cíl dojít pěšky do Čimic? Není problém, hned ráno vyrážím, nastavuji navigaci a za poslechu Kaisera a Lábuse se vydávám do Drahanského údolí. Dát si další večer za cíl dojít pěšky do Kralup nad Vltavou? Žádný problém, jen jsem vyrazil příliš pozdě a u Řeže jsem se musel otočit. Cestou si připadám důležitě, když kontroluji navigaci a když natáčím nezáživná videa z cest. Pokud bych takto trénoval dál, nevidím důvod proč se příští rok nezúčastnit nejdelší varianty pochodu Praha-Prčice. Navigace funguje opravdu skvěle. Jedná se o Garmin Oregon 200, čili ten nejvíc uncool sociální model. Ale i tak má dotykový display a mohu se tak utápět v minimálním počtu tlačítek. Uživatelské "prostředí" je v češtině, v balení je i sd karta s mapou české republiky tak podrobnou, že jsem konečně zjistil, jak se jmenuje ten kopec u babičky na vesnici. Navigace také umožňuje zobrazit vaší polohu ve 3d, ale jak Hynek poznamenal "stále mají co dohánět." Skutečně je to tak, vypadá to jako předchůdce prvního playstationu, ale orientovat se podle toho dá báječně. Pravda, cesty již ztratily svoje dobrodružné kouzlo protože vím přesně kde jsem. Před tím jsem to, díky instinktu poštovního holuba, jen tušil. Díky navigaci si ovšem mohu ušetřit zbytečně vyčerpávající "zkratky", které mi cestu tak akorát zbytečně prodlouží a uberou sil.

Při pochodu do Čimic, jsem se na zpáteční cestě ocitl u bratrancova nového pracoviště. Vidím i jeho vozidlo a tak mu volám. Bratranec vystupuje z vrat a bavíme se. Obdivuji rozdělaný Mercury Cougar a bratranec oznamuje, že si náš strýc údajně pořizuje nové vozidlo. Jedná se o jedno populární germánské überSUV, což ve mně vyvolává údiv. Ještě větší údiv vyvolá cena tohoto vozidla. Na můj vkus je opravdu přehnaná, a také nechápu na co bude takovéto auto řemeslníkovi. Potřebuje přeci nějaký VAN, do kterého se vejde všechno od žebříku po lepiňáky. Ale nakonec co, ať si to užije. Bratranec se mě ptá, co práce a říká, že za chvíli dorazí kamarád co má kontakty, tak že možná něco sežene.

Kamarád skutečně dorazí. A jak stylově. Přesně takto si představuji člověka co má „kontakty“. Černé kožené botky, černé kalhoty, šedý kabát a nakonec černá čepice s nehtem. Samozřejmě mu není o moc více než mně, ale na rozdíl od mně přijel v BMW e46. A otci chce koupit nějaké vozidlo, a přítelkyni koupil Ford Puma. Kde jsem udělal chybu? Když se řeč svede na práci, říká, že to je těžké, že v tomto oboru si to každý hlídá, že to zná, že dělat časopis je v podstatě z grafiky nejjednodušší, že za dvě hodiny je časopis hotov. V duchu se pouze směji. Dále říká, že kdybych dělal weby tak můžu nastoupit ihned. Weby nedělám, ale i tak mi vypráví, že zná jednoho „kluka“, který má doma prý tak vymakaný web, že na to dnešní technika nestačí. Že prý až bude technika, tak to někomu prodá. V duchu si představuji přeplácané stránky se spoustou zbytečných flashových kravin a spoustou obrovských gifek rotujících zavináčů a ohromným nápisem "Vítejte na mých osobních stránkách." Rozhovor končíme s tím, že „rozhodí sítě“ a opouští nás. I já po chvíli odcházím podvečerní Prahou domů.

Po těchto náročných výšlapech si nyní dávám oraz. Přes Bernarda se mi podařilo zakoupit legální kopii jednoho automobilového simulátoru a tak nyní jezdím. Vždycky mě jízda po virtuálním okruhu bavila, na rozdíl od řízení běžného vozidla. Řidičský průkaz odsouvám stále na neurčito a už se těším až ho budu dělat ve čtyřiceti letech spolu se skupinkou náctiletých, kteří za úspěšné zvládnutí kurzu dostanou od svých rodičů „pežutka.“ My, virtuální ptáci máme ale k dispozici několik formulových vozů a nově také roztomilý Fiat 500 Abarth. Na hře je vidět, že ten jeden jediný člověk (!!), který tu hru vyvíjí si to opravdu užívá.

Jaká se u nás za socialismu jezdila rally?

Dost drsná.

Pražáci v Brně

Na čtvrtek jsem se s Bernardem domluvil, že ho budu doprovázet na cestě do Brna, kde bude prodávat kola z jednoho automobilu. Této příležitosti jsem využil k objednání kamery s tím že si ji v den výletu vyzvednu. Tak jsem to také učinil a ráno jsme s Bernardem zajeli na Háje, kde se kamera vyzvedla. Abych pravdu řekl, nevím přesně proč jsem ji kupoval. Nadchlo mě filmování zážitků z mých pochodů, i když jen pro mou potřebu. Asi to byl ten důvod. Kamera je to malá a levná. Kdybych měl práci a nějaký příjem tak by ta koupě tolik nebolela.

Z Hájí se napojujeme na D1 a já se učím, jak kameru ovládat. Na moje přání jedeme velmi volným tempem, protože nemám rád rychlou jízdu v provozu. Někde na Vysočině se dálnice halí do těžké mlhy, což je zpříjemněno fičurou italského automobilového výrobce. Stěrače někdy fungují a někdy ne.

Při přiblížení k Brnu po mně Bernard chce abych nahlédl do mapy. V mapách jsem se nikdy moc nevyznal, ale nakonec jsme navedeni správným směrem do nákupní zóny. Zde zastavujeme a čekáme. Jdu si k blízké pumpě pro něco k jídlu a když se vracím Bernard telefonuje s kupcem kol. Jsme na špatném parkovišti, to správné je ještě kousek dál. Vyrážíme tedy a jsem tím abych hledal černý Opel. To se nedaří ani při důkladném zkoumání parkoviště a tak tedy Bernard volá kupci. Dostáváme indícii, že je blízko červené dodávky. Ano, tady je... jsou. Jedná se o dva slováky. Pan Kupec a jeho asistent. Jde se hned na věc a asistent začne nosit kola do jejich Opelu. Pozoruji to nervózním pohledem. U posledního kola se Pan Kupec zarazí a zkoumá otvory pro šrouby. Pak kolo balí do igelitu a předává ho asistentovi. Bernard a Pan Kupec pak vyřizují finanční stránku věci a pak dlouho hovoří a autech. Já a asistent postáváme a mrzneme. Všímám si, že je poblíž prodejna s elektronikou. Po tom co slováci odjíždějí se tam vydáváme na obhlídku. Při vstupu do elektra si uvědomuji, že mám v kapse platební kartu a že si dokonce pamatuji pin. Okamžitě tedy mířím k playstationu. Cena mě ovšem moc nepřesvědčí. Bernard se mě snaží nalákat do wii, ale tam jsou hry k ničemu. Odcházím do hlubin prodejny, mezitím co se Bernard uvelebí na masážní židli.

Najednou se mi zatmělo před očima, jak fotbalisté říkají „blikanec“. Když jsem se opět vrátil do reality stál jsem u pokladny a platil outdoor navigaci, sluchátka a mp3 přehrávač. Nevím, jak je to možné. Ptám se Bernarda proč mě nezastavil, odpovídá, že nemohl když viděl jakou mám radost. Po namačkání pinu prodavačka sděluje, že jí to tam nechce pustit a jestli prý nemám na kartě limit. Větou „Ty vole nojo“ jí dávám za pravdu a přemýšlíme co s tím. Naštěstí je tu Bernard, který prodavačce navrhne jistý postup. Díky tomuto postupu odcházím s prodejny i se zbožím a s dluhem X XXXkč, který musím vrátit Bernardovi. Po nastoupení do vozu mi dochází co jsem udělal za kolosální blbost. K čemu mi je navigace a mp3 přehrávač?!

Za stavujeme u pumpy, kde chce Bernard dofouknout kola a vyměnit stěrače. Já jdu koupit baterie do navigace. Za 2 tužkové chtějí XXXkč. Když se prodavačky při placení ptám, jestli je možné abych je vyměnil za menší typ, když tyhle pasovat nebudou, je mi odpovězeno, že ne. Naštěstí baterky pasují a už se na mě směje uvítací obrazovka. Po chvíli zjišťuji, jak navigace funguje a jsem z ní nadšen. To je přesně to co potřebuji pro svoje pěší tůry. Po cestě zpět do Prahy se bavím tím, že pravidelně a s plnou profesionalitou zjišťuji v jaké jsme nadmořské výšce a jakou rychlostí skutečně jedeme. Připadám si po dlouhé době velmi důležitý.

Když dorazím domů, instaluji přiložená cd a do mp3 nahrávám soubory. Neputuje tam dnešní nezajímavá hudba, ale rozhlasový seriál Tlučhořovi a několik audioknih. Techniku poté uklízím do šuplíku, protože tohle nesmí nikdo vidět. Přišel bych o image rozumného člověka, který zbytečně neutrácí a vštěpuji si do hlavy, že tohle už nesmím nikdy udělat. Nakonec usínám za poslechu prvního dílu Tlučhořových, kdy do rodiny přichází jeden vzdálený příbuzný.

Divokošárecký Šplh 2009

Vysedávání doma mi už pomalu začalo lézt na hlavu. Stále nikdo neodepsal, ale alespoň mi přišli poslední peníze od Tibma. Navíc jsem se dozvěděl jméno člověka, který dal pokyn k tomu aby šel jeden z grafiků ven. Mohu teď v mojí nemocné hlavě spřádat imaginární plány na pomstu.
Dnes mě napadlo vyjít si ven. Několik dní jsem nepromluvil ani slovo a tak mi to snad prospěje. Půjdu do Divoké Šárky, kde jsem nebyl alespoň deset let. Cesta je snadná, stačí se dostat na kulaťák a pak už jen Evropskou rovně. Po cestě jsem potkal staršího pána, který se ptal, kde tu je Olympus. Řekl jsem, že nevím, ale že mu mohu poradit to, že 300 metrů odsud prodávají Peugeoty. Pán řekl, že to mu je k ničemu a šel smutně dál.
Chvíli mi trvalo, než jsem našel "vchod" do šárky, ale nakonec se to podařilo. Jako první úkol jsem se musel zorientovat. Naštestí mapa byla po ruce a já hned věděl, kde jsem.



Mým dalším úkolem tedy bylo vylézt na ten kopec, protože by tam odsud mohl být dechberoucí výhled. Cesta po chvíli změnila sklon a i povrch byl stále umatlanější. Za chvíli už jsem musel používat i ruce protože nohy vesele ujížděly, ale nakonec jsem se vyškrábal nahoru. Ruce a kalhoty zaprasené, ale ten výhled.



Po vydýchání jsem chtěl z kopce slézt, ale nevěděl jsem kudy. Nakonec jsem se vydal tou nejschůdnější variantou, čili vlhká tráva a hodně ostrých kamenů. Zvlášť jeden mi přišel jako po úpravě polského fotbalového fanouška jménem Marcin.



Po zdolání tohoto záludného downhillu, jsem chvíli bezcílně bloumal krajinou, až jsem uviděl nenápadnou odbočku z cesty. Nekde v dáli odbočky jsem viděl skály. Tak. Teď přišla tvoje chvíle. Odměnou za klouzání po mokrých kamenech mi byl nádherný výhled na ůdolí. Je až s podivem, že tohle místo je v Praze.



Při mžourání do údolí jsem si všiml spektakulárního pahorku a řekl jsem si, že když už se doplazil sem, tak tam musím jít taky. Musel jsem se ovšem velmi nenápadně problížit kolem pracovníků, kteří asi 100 metrů ode mě řezali dřevo. Naštěstí si mě nikdo nevšiml a já tak mohl vejít na opičí dráhu. Nahoru, dolů, podejít, seskočit, neuklouznout. Byl to opravdu adrenalinový zážitek. Pro tlustého pražana to je ohromná porce pohybu, navíc na čerstvém vzduchu a tak jsem se krásně zadýchal. Na konci cesty jsem si připadal jako skutečný horolezec. Podemnou se rozprostřelo údolí s koupalištěm a chaloupkou. Já seděl na mokré skále opřen o mokrý kámen. A hleděl jsem do lesů, ze kterých stoupala pára. A to všechno na Praze 6.

Hovory s H. Pokorou

Tento víkend to bude už dva měsíce co jsem bez práce. Jsem z toho už velmi znaven. Každý den mačkám F5 a kontroluji mail. Zbytek dne se snažím vyplnit pátráním po práci, hraním starých her a koukáním na filmy a seriály z minulého režimu. Na první pohled to může být zábava a prvních čtrnáct dní až měsíc to taky zábava je. Ale časem se to začne zajídat.
Nyní čekám až se mi ozvou ze dvou firem. Ta jedna je velmi velká a známá, nedělám si ovšem iluze, že by se vůbec ozvali. Pracovní náplní je přesně to co hledám a tak by to bylo skvělé. Negativum by asi bylo jen, že bych musel někam dojíždět, ale to je naprosto samozmřejmé. Druhá firma mi asi moc nezaplatí. Jenže po dvou měsících jsem tak zoufalý, že na penezích nesejde, jenom to musí být alespoň XX XXX, abych mohl platit soczdrav a nějaké peníze domů. Výhoda této druhé firmy je, že jí nemám ani minutu chůze od svého bydliště a pracovní doba je také velmi příznivá. Dostal jsem odpověď, že až zpracují všechny maily, tak se ozvou. To bylo před 8 dny. Snad se ozvou, o tohle místo bych stál.
Před několika dny jsem měl tu čest doprovázet Hynka na konzultaci do jeho školy. Cestou musíme okopírovat několik stránek z půjčené učebnice angličtiny, a já se tak po více jak měsíci dostávám do bezprostřední blízkosti mého bývalého pracoviště. Jakožto člověk, který je 90% dne ve vzpomínkách na minulost, jsem měl opravdu na krajíčku. Tady jsem přecházel most, tady jsem koukal na lodě, tady jsem přecházel na druhou stranu silnice. Po okopírování učebnice jedeme metrem do Jinonic. Cestou Hynkovi navrhnu aby si šel zajezdit motokáry na místní trati. Hynek se zdráhá, že je to moc drahé. Nakonec ale souhlasí, a dokonce přichází s vlastním návrhem abychom jeli do Radotína. Souhlasím tedy a vystupujeme z metra. Jdeme k Hynkově škole a já mám jít dovnitř. To odmítám protože je zde enormní množstv lidí. Volím raději netradiční vyhlídku na Prahu. Po chvíli se orientuji a bavím se tím, že si řeknu, kde je co a snažím se ot najít nebo určit směr. Háje - támhle. Malvazinky - támhle. Strahov - vidím táhmle. Je to velmi zábavné. Zábavné to taky musí být pro kolemjdoucí velectěné studenstvo. Po chvíli se Hynek vrací s tím, že porada nad knihou s profesorem stála za starou belu. Z toho co mi vyprávěl jsem skoro nic nepochopil. Ostatně jako vždy. Hynek také říká, že plán zájezdu do Radotína musíme zrušit, neboť musí být v 18:05 v centru Prahy. Jdeme tedy Jinonického Kart centra. Po cestě opět vzpmínám kdy jsem tady byl naposledy. Dochází mi, že moje vzpomínky nemusí zajímat ostatní okolo a tak se omlouvám. Hynek tvrdí, že je to v pořádku, ale že je to trochu důchodcovské. Osobně bych už byl rád v důchodu. Měl bych svůj Nissan Tiida sedan, svojí zahrádku a klid. Přicházíme ke Kart centru. Je zamčeno. Máme tedy spoustu volného času a tak jdeme pěšky zpátky do centra. Po cestě hovoříme o profesorstvu, o tom, jak filosof nahlíží na ostatní lidi a jak je může narozdíl od matematika prokouknout. Hynek také tvrdí, že mám všechno k tomu abych se živil psaním, což se mu snažím vyvrátit. Moje jediná výhoda by byla, že na rozdíl od většiny spisovatelů bych si mohl udělat sám grafikou úpravu knihy. S pomocí bývalích kolegů. Jistě lákavá představa.
S Hynkem také vedeme diskuzi o obrovské sociální nespravedlnosti. Jeho spolužáci se vozí v prestižních vozech německé provenience, v těch vozidlech, které já vodím pouze v počítačové hře. Jak je to možné, to stále nechápu. Den poté mi Bernard posílá fotografie spolužáka ze střední. Idiota, který měl tahák i na maturitní písemnou práci, a který proslul žadoněním o váš vyplněný test. Očividně je ale za vodou a vozí se v "pašíkovi." Chmpff. Stává se ze mě profesionální nezaměstnaný, který nadává v diskuzích na novinky.cz.

Takhle bych si to představoval...

... stavět si pro sebe srub a dostávat za to peníze. Jen bez medvědů, kanců, klíšťat, komárů, much, masa a s počítačem, těstovinama a velkou hromadou flanelovejch košil. Teď jen, jak to zařídit...

Mr. Torrance

Sám doma

Rodiče odjeli k babičce a tak jsem přes víkend doma sám. Těšil jsem se na to, že se konečně pořádně vyspím.
Šel jsem si nakoupit jídlo na víkend. Budu jíst to, co vždycky. Staromládenecké těstoviny, které se lepí a pivní sýry. Chtěl jsem zakoupit Pigi čaj, protože jsem ho zahlédl ve znělce Ženy za pultem (aahh, nechal jsem se zlákat třicet let starou reklamou). Nakonec, ale odolávám pokušení, protože tento čaj nemá zrovna nejlepší pověst. Nechci vysvětlovat, kde se tento, podle mnohých pomník komunismu, vzal u nás doma. Pigi čaj koupím až budu bydlet sám. Po cestě se zastavuji u vietnamců a beru první víno, které vidím. Doufám, že mi pomůže se spánkem.
Po zazdění se těstovinami otevírám láhev. Piji rovnou z ní, protože kdo se má pořád mýt se skleničkami. Při sledování brutální kombinace filmů Jen tak si trochu písknout a My děti ze stanice Zoo se mi pomalu začíná motat hlava a noční Berlín osmdesátých let, plný neonových světěl vypadá opravdu krásně. Po dokoukání ulehám, ale překvapivě mi chvíli trvá, než usnu.
Probouzím se. Je 4:35. Spal jsem čtyři a půl hodiny, což je o půlhodiny více, než normálně. Vypil jsem jednu láhev vína, to znamená, že kdybych se chtěl vyspat devět hodin, musel bych lahví vypít ještě asi osm. To není v mých silách. Snídám tatranku a lipánka. Přemýšlím, že bych se měl opět pozorně podívat na znělku Ženy za pultem, jestli tam nenajdu nějaký produkt, které se prodává dodnes. Po chvíli něco takového skutečně nacházím. Jedná se o prací prášek Merkur, jehož potomek existuje i dnes.
Jak vidno potřebuji spát. Dělám si třesalku. Tu na nespavost doporučuje matka. Mě přijde, že je to jen kytka vylouhovaná ve vodě. Nikdy neučinkovala a když už, tak mi její účinnost vsugerovala matka. Po vypití se cítím stále stejně a tak teď courám po google.maps a smějeme se s Bernardem Mocovi.

Zápisky z nočního experimentu

22:50 - Shlédnut seriál Žena za pultem, díl čtvrtý - řeší se vztah Oskara a Lady (Michal to sleduje z úkrytu. :)))
Zatím nepociťuji náznak únavy

***

01:00 - Král Šumavy - "Tři chlapi mně prošli..."

Ponurá atmosféra bažin a přímý pohled Radovana Lukavského mě rozzívá. Jdu to zkusit. Moc dlouho jsem nevydržel.

Experiment - Jak dlouho vydrží nezaměstnaný člověk bez spánku?

Dnes ráno jsem našel grafické studio, které dle svého webu hledalo nějaké pomocné síly. Okamžitě jsem tedy napsal a zaslal balíček na ukázku. Celý den jsem mačkal F5 až na večer se ozvali, že už mají plno. Proč ale na webu někoho shánějí? Ale aspoň odpověděli.
Několik posledních pár týdnů nemůžu pořádně usnout. Vyspím se vždy maximálně 4 hodiny a pak už nezaberu. Stejně je zvláštní, jak se tělo nezaměstnaného člověka dokáže měnit. Neuvěřitelným tempem mi padají vlasy. Shodil jsem 4 kila. Kruhy pod očima jsou nyní velmi znatelné. Každým dnem čekám první nádor někde na těle. Mám neustále mokré ruce od studeného potu a na nohou mám dvoje ponožky a stále mi je zima. Celý den se nalévám horkým čajem s medem a citrónem, ale nemá to žádný účinek. Mám nutkání požádat Xavera o prášky na spaní, ale je docela možné, že bych si v horší náladě vzal poněkud vyšší dávku a pro moje blízké by z toho bylo nepříjemné zařizování. Raději si prášky nechám od těla. Bude to tak prozatím lepší.
Abych se tedy rozptýlil, zkusím nespat, jak jen to půjde. Pro člověka navyklého na noční život by to nebyl problém, ale já jsem byl zvyklý v noci spát. Můj rekord je 22 hodin bez spánku. Sledoval jsem přenos čtyřiadvacetihodinovky LeMans v roce 2008. I nyní mám co dělat. Sehnal jsem si totiž seriál Žena za pultem a tak se budu v noci protloukat samoobsluhou 70. let. V zásobě mám ještě spousty hudby z let osmdesátých. Předpokládám, že na první noc to bude stačit.

Neplacená reklama - Klikej

Pomalu ke dnu

Atmosféra doma pomalu houstne. Nikdo si nenechá vymluvit, že automatická "znalost" fotošopu mi automaticky nezaručí misto. Je mi dokola opakováno, že jak se zdá bez fotošopu to nepůjde, s tím souhlasím, ovšem kontruji tím, že fotošop se snažím pochopit už od střední. Že mi už X lidí ukazovalo, jak se s ním dělá. Ale problém je v tom, že na "profi" úroveň se nikdy nedostanu. To nikdo nechce pochopit. Přeci mě to na nějakém školení naučí. Jo jasně, naučí mě to co už znám. Diskuze tedy končí tím, že si půjdu hledat jakýsi certifikovaný, předražený kurz, kde mi profesionální fotgraf řekne co a jak. Jenže to bude pořád stejné. Dostanu fotku k upravení, nějak pošoupu táhlama v úrovních a z mojí strany je hotovo. A to rozhodně není profi úroveň. O ořezech ("vykrytí") se už vůbec nezmiňuji. Prohlašuji, že na kurzu se opravdu budu snažit, ale výsledek bude stejný.
Napadá mě geniální myšlenka. Co kdybych zkusil ulít se někam na nějaké, na první pohled, nelogické místo. Chvilka přemýšlení a výsledek je jasný. Lámat Haló noviny. Skutečně to dává smysl. Tam nebude nijak velký nával. Co to obnáší pracovat jedno patro pod partají jsem se dozvěděl z insiderského deHaló blogu. Texty jsou již staré, pochybuji, že by se tam za tu dobu něco změnilo. Problém by mohl být ve vybavení. Partaj, jak známo, nemá peněz na rozhazování a to se jistě odrazí v softwarovém fondu. S Xaverem si děláme srandu, že se tam láme v typografickém programu Pionýr a fotografie se upravují v elektronické verzi kalkulátoru Sčot. Hehe. Snad aspoň ty XPčka tam budou. Budoucnost je to jistě lákavá. Každé ráno bych vstal ve svém bytě vybaveném nábytkem ze 70. let. Šel bych na parkoviště ke svojí nové Ladě Kalina. Zaparkoval bych na stranickou kartu u partaje a šel bych lámat v Pionýru. Časem tam zkusím napsat. Z domova to mám blízko. Ideální práce.

Malá ukázka z deHaló

"... To se ale pak odehrávají scény. Dveře kantýny rozrazí traktorista Dolejš a za ním pospíchá důchodce o holi a má zaručený recept, jak zvýšit volební preference KSČM. Dolejš si objedná jídlo, ptá se fanouška, jestli nebude také. Dá si jedno pivo, Branika. Mezitím co místopředseda kydá vidlemi do jídla, jak je zvyklý, jeho protějšek popíjí pivo, cintá si po bradě a radí jak to všechno je a jak to všechno mají dělat. 
Soudruh s funkcí trpělivě poslouchá. To je na nich neuvěřitelné."