Divokošárecký Šplh 2009

Vysedávání doma mi už pomalu začalo lézt na hlavu. Stále nikdo neodepsal, ale alespoň mi přišli poslední peníze od Tibma. Navíc jsem se dozvěděl jméno člověka, který dal pokyn k tomu aby šel jeden z grafiků ven. Mohu teď v mojí nemocné hlavě spřádat imaginární plány na pomstu.
Dnes mě napadlo vyjít si ven. Několik dní jsem nepromluvil ani slovo a tak mi to snad prospěje. Půjdu do Divoké Šárky, kde jsem nebyl alespoň deset let. Cesta je snadná, stačí se dostat na kulaťák a pak už jen Evropskou rovně. Po cestě jsem potkal staršího pána, který se ptal, kde tu je Olympus. Řekl jsem, že nevím, ale že mu mohu poradit to, že 300 metrů odsud prodávají Peugeoty. Pán řekl, že to mu je k ničemu a šel smutně dál.
Chvíli mi trvalo, než jsem našel "vchod" do šárky, ale nakonec se to podařilo. Jako první úkol jsem se musel zorientovat. Naštestí mapa byla po ruce a já hned věděl, kde jsem.



Mým dalším úkolem tedy bylo vylézt na ten kopec, protože by tam odsud mohl být dechberoucí výhled. Cesta po chvíli změnila sklon a i povrch byl stále umatlanější. Za chvíli už jsem musel používat i ruce protože nohy vesele ujížděly, ale nakonec jsem se vyškrábal nahoru. Ruce a kalhoty zaprasené, ale ten výhled.



Po vydýchání jsem chtěl z kopce slézt, ale nevěděl jsem kudy. Nakonec jsem se vydal tou nejschůdnější variantou, čili vlhká tráva a hodně ostrých kamenů. Zvlášť jeden mi přišel jako po úpravě polského fotbalového fanouška jménem Marcin.



Po zdolání tohoto záludného downhillu, jsem chvíli bezcílně bloumal krajinou, až jsem uviděl nenápadnou odbočku z cesty. Nekde v dáli odbočky jsem viděl skály. Tak. Teď přišla tvoje chvíle. Odměnou za klouzání po mokrých kamenech mi byl nádherný výhled na ůdolí. Je až s podivem, že tohle místo je v Praze.



Při mžourání do údolí jsem si všiml spektakulárního pahorku a řekl jsem si, že když už se doplazil sem, tak tam musím jít taky. Musel jsem se ovšem velmi nenápadně problížit kolem pracovníků, kteří asi 100 metrů ode mě řezali dřevo. Naštěstí si mě nikdo nevšiml a já tak mohl vejít na opičí dráhu. Nahoru, dolů, podejít, seskočit, neuklouznout. Byl to opravdu adrenalinový zážitek. Pro tlustého pražana to je ohromná porce pohybu, navíc na čerstvém vzduchu a tak jsem se krásně zadýchal. Na konci cesty jsem si připadal jako skutečný horolezec. Podemnou se rozprostřelo údolí s koupalištěm a chaloupkou. Já seděl na mokré skále opřen o mokrý kámen. A hleděl jsem do lesů, ze kterých stoupala pára. A to všechno na Praze 6.