Kapitalisto, ty blázne, kvůli tobě víno zvázne

Poněkud dlouho jsem nepsal. Ne, nemějte starost, jsem stále bez práce. Nechtělo se mi psát den za dnem malé cetky o ničem a tak je tu zase takové shrnutí. Pomalu mi dochází, jak mi kapitalista doslova zničil život. Mám pouze rok praxe v oboru, což mě automaticky vyřazuje z boje o místo. Tohle nikomu nedošlo, zpočátku ani mě. Udělal jsem totiž jednu velkou chybu. Několika sociologickými vzorky mi bylo vštěpováno, že jsem ve svém oboru „dobrý“, že když mě do mojí první práce vzali, tak nebude problém najít místo v jiné firmě. Trochu jsem tomu uvěřil, ale po čase jsem si začal uvědomovat, jak moc naivní jsem byl. Ten, kdo rozhodl první v procesu mého vykopnutí na tohle logicky myslet nemusel, proč taky. „Dobrý“ bych klidně být mohl, ale všechnu naději totálně potápí vyhazov a díky tomu pouze roční praxe. A už na tom jediném pohovoru, na který jsem se zázračně dostal, jsem viděl protáhlý obličej přísné paní v černém, když jsem odpovídal na její dotaz proč jsem skončil na předchozím pracovišti. Dává to smysl. Koho by jste vybrali? Někoho, kdo „byl vyhozen“, nebo někoho, kdo „odešel sám ze své vůle aby fokusoval čelyndž, hledal nové vzrušující projekty na kterých by se mohl podílet ve Vašem teamu.“

Další problém je debilita, která okupuje mozky lidí, kteří na sebe dávají kontakt, na který se má uchazeč o práci ozvat. Ani po více jak dvou měsících nedokážu pochopit, že nezvládají tak jednoduchý počin, jakým je odpovědět uchazečovi, že: nemají zájem, pozice je již obsazena, atd. Cokoliv. Ale ne, oni nenapíší nic. To člověku, již tak zhrzenému nepřidá. Jediné co může udělat je to, že si kontakty na tyto borce pečlivě uschová a na vodách internetu se začne pídit po dalších telefonních číslech a adresách, které mu upřesní co je to za idiota, s tím, že „do roka a do dne.“

Abych, ale nenadával jen ostatním. Taky jsem se na současné situaci přičinil. Neměl jsem šéfredaktorovi namlouvat, když se mě ptal jak to beru pár hodin po vyhazovu, že „o nic nejde, to se stává, to je život, už sem se přes to přenes, je to nová výzva“, měl jsem mu říct, že mě to sere čim dál víc, že mi to zničilo plány a vyhlídky do života, že už teď jen čekám až zdědím majetek po rodičích. Neměl, jsem hned odejít z dohozené práce ve Včela reklama, i když jsem na ní zjevně nestačil a letěl bych hned na konci měsíce. Neměl jsem se nechat oblbnout „dušínovstvím“ a měl jsem lhát, naprosto vždy a všude. Pokud bych se těmito radami řídil, možná bych už práci měl. Realita je ovšem taková, že na konci měsíce jdu na pracovní úřad a pozastavuji/ruším živnostenský list. Možná jsem to měl udělat hned po vykopnutí, ale dušínovsky jsem si nalhával, že přece práci seženu a hlavně nechci okrádat stát a poctivě pracující (nevyhozené) lidi. To už je mi teď úplně jedno.

Nyní k té příjemnější části nezaměstnanosti. Spousta volného času. Dříve jsem pouze seděl doma u počítače a házel šipky. Dnes, když jsem vyhodil nesmyslné peníze za kameru, navigaci a cool empetrojku se mi otevírá nový svět. Dát si večer za cíl dojít pěšky do Čimic? Není problém, hned ráno vyrážím, nastavuji navigaci a za poslechu Kaisera a Lábuse se vydávám do Drahanského údolí. Dát si další večer za cíl dojít pěšky do Kralup nad Vltavou? Žádný problém, jen jsem vyrazil příliš pozdě a u Řeže jsem se musel otočit. Cestou si připadám důležitě, když kontroluji navigaci a když natáčím nezáživná videa z cest. Pokud bych takto trénoval dál, nevidím důvod proč se příští rok nezúčastnit nejdelší varianty pochodu Praha-Prčice. Navigace funguje opravdu skvěle. Jedná se o Garmin Oregon 200, čili ten nejvíc uncool sociální model. Ale i tak má dotykový display a mohu se tak utápět v minimálním počtu tlačítek. Uživatelské "prostředí" je v češtině, v balení je i sd karta s mapou české republiky tak podrobnou, že jsem konečně zjistil, jak se jmenuje ten kopec u babičky na vesnici. Navigace také umožňuje zobrazit vaší polohu ve 3d, ale jak Hynek poznamenal "stále mají co dohánět." Skutečně je to tak, vypadá to jako předchůdce prvního playstationu, ale orientovat se podle toho dá báječně. Pravda, cesty již ztratily svoje dobrodružné kouzlo protože vím přesně kde jsem. Před tím jsem to, díky instinktu poštovního holuba, jen tušil. Díky navigaci si ovšem mohu ušetřit zbytečně vyčerpávající "zkratky", které mi cestu tak akorát zbytečně prodlouží a uberou sil.

Při pochodu do Čimic, jsem se na zpáteční cestě ocitl u bratrancova nového pracoviště. Vidím i jeho vozidlo a tak mu volám. Bratranec vystupuje z vrat a bavíme se. Obdivuji rozdělaný Mercury Cougar a bratranec oznamuje, že si náš strýc údajně pořizuje nové vozidlo. Jedná se o jedno populární germánské überSUV, což ve mně vyvolává údiv. Ještě větší údiv vyvolá cena tohoto vozidla. Na můj vkus je opravdu přehnaná, a také nechápu na co bude takovéto auto řemeslníkovi. Potřebuje přeci nějaký VAN, do kterého se vejde všechno od žebříku po lepiňáky. Ale nakonec co, ať si to užije. Bratranec se mě ptá, co práce a říká, že za chvíli dorazí kamarád co má kontakty, tak že možná něco sežene.

Kamarád skutečně dorazí. A jak stylově. Přesně takto si představuji člověka co má „kontakty“. Černé kožené botky, černé kalhoty, šedý kabát a nakonec černá čepice s nehtem. Samozřejmě mu není o moc více než mně, ale na rozdíl od mně přijel v BMW e46. A otci chce koupit nějaké vozidlo, a přítelkyni koupil Ford Puma. Kde jsem udělal chybu? Když se řeč svede na práci, říká, že to je těžké, že v tomto oboru si to každý hlídá, že to zná, že dělat časopis je v podstatě z grafiky nejjednodušší, že za dvě hodiny je časopis hotov. V duchu se pouze směji. Dále říká, že kdybych dělal weby tak můžu nastoupit ihned. Weby nedělám, ale i tak mi vypráví, že zná jednoho „kluka“, který má doma prý tak vymakaný web, že na to dnešní technika nestačí. Že prý až bude technika, tak to někomu prodá. V duchu si představuji přeplácané stránky se spoustou zbytečných flashových kravin a spoustou obrovských gifek rotujících zavináčů a ohromným nápisem "Vítejte na mých osobních stránkách." Rozhovor končíme s tím, že „rozhodí sítě“ a opouští nás. I já po chvíli odcházím podvečerní Prahou domů.

Po těchto náročných výšlapech si nyní dávám oraz. Přes Bernarda se mi podařilo zakoupit legální kopii jednoho automobilového simulátoru a tak nyní jezdím. Vždycky mě jízda po virtuálním okruhu bavila, na rozdíl od řízení běžného vozidla. Řidičský průkaz odsouvám stále na neurčito a už se těším až ho budu dělat ve čtyřiceti letech spolu se skupinkou náctiletých, kteří za úspěšné zvládnutí kurzu dostanou od svých rodičů „pežutka.“ My, virtuální ptáci máme ale k dispozici několik formulových vozů a nově také roztomilý Fiat 500 Abarth. Na hře je vidět, že ten jeden jediný člověk (!!), který tu hru vyvíjí si to opravdu užívá.