Před několika dny jsem byl na srazu lidí z mého bývalého zaměstnání, kteří stejně jako já, nedovedou ocenit briskní, rozumné a hlavně odpovědné chování lidí z prvního patra budovy, ve které vydavatelství sídlí. Nejdřív jsem tam jít vůbec nechtěl, ale nakonec jsem se zlomil, mohl bych zjistit co je ve firmě nového.
Místo setkání bylo poblíž národní třídy a už z dálky jsem ho rozpoznal. Podíval jsem se na hodinky a dal jsem si ještě kolečko kolem bloku domů, jelikož chodit trochu později je cool. Když jsem vešel dovnitř, okamžitě se na mě všichni podívali. Ano, můj outfit vidláka v pohorkách sem, do intelektuální kavárny, moc nezapadal. Poté co jsem si sundal čepici, jsem u baru zahlédl šéfredaktora, později šéfredaktora vydavatelství. Postavil jsem se k němu a pokynul. Pak jsem se otočil na obsluhu a mlčel jsem. I barman mlčel. Pak jsem pronesl „Nic.“ a barman to zopakoval. Usedl jsem na bytelnou barovou židli a začal se bavit s šéfredaktorem. Ten mi nakonec objednal Kofolu a to dokonce s citrónem. Dozvěděl jsem se, že to tady na blogu pročítá, a že jsem přeci nebyl vyhozen, že pro mě jen nebyla práce. Řekl jsem, že to je imbecilům, kteří mají na starosti pohovory jedno. Oni postupují podle rovnice: není práce = vyhozenej = blbej = nebrat. Poté jsem předstíral, že čtu noviny, když tu náhle vešel další šéfredaktor, který nás nahnal k rezervovanému stolu. Stůl byl od pohledu pro 6 osob, ale nás se mělo sejít o mnoho více. My tři jsme se tedy uvelebili a nově příchozí šéfredaktor si objednal Kyšu se špenátem a mě objednal další kofolu. Pak se mě začal vyptávat co a jak. Popsal jsem mu současnou situaci a pak jsme se bavili o tom, kde se to „posralo.“ Překvapilo mě, že i ostatní vidí problém v prvním patře. Je zábavné, že jediné co na firmě fungovalo bylo právě naše třetí patro. To si to pak také ale po zásluze odneslo. Představuji si vzrušenou diskuzi na konci letošního srpna: „Sme zase ve ztrátě! Jak je to možné.. Co s tím budeme dělat? Na co budeme fokusovat?“ „Já mám nápad! Zrušíme nějakej časák, zbavíme se pár lidí a mužem fokusovat na další čelendž! A bude i na ty nový iphony! Ale nesmíme propustit ty holky co sem si teď k sobě nabral, já je strašně potřebuju.“ „Skvěle! Takhle to uděláme, nezapomeň se připomenout ohledně bonusu za nápad. Já to s bossem nějak pošefuju.“
Mezitím dorazil další kolega. Samotný Art-director, od kterého jsem se naučil používat slovo „tedy“ a který mi ani jednou nevrazil facku. Vlastně pokud si pamatuji, tak facku nevrazil nikomu. Opět jsme zabředli do diskuze a já jsem si všiml, že na stole je utržený kus lišty a mohu si tak hrát s třískou. To se hodí, protože nejsem moc společenský, takže volím takovou strategii, že si budu hrát s třískou na stole a když mi někdo položí nějaký dotaz tak mu odpovím.
Do kavárny vchází početná skupina spolupracovníků. Zdravím se s Art-directorem č.2 a nově příchozím třetím šéfredaktorem jsem okamžitě pro svůj zjev nazván Ježíšem. Ano, moc na sebe nedbám, ale vím, že ten den jsem se umyl, tak to snad nebude tak žhavé. Všude se nadšeně diskutuje, nově vyhození přednáší o nových místech a dokonce i mě se grafičtí kolegové ptají co a jak. Bavíme se o mojí identitě Nezaměstnaného. Seznamuji je s tím, že teď natáčím nezáživná videa a že do tagů zadám „Paris Hilton“ a čekám kdy se nějaký nešťastník chytí. Všude teče pivo proudem, já popíjím již třetí kofolu za kterou nemusím platit a všude je kouř z cigaret. Je ale zvláštní, že jsem nikoho kouřit neviděl. To bude určitě od těch intelektuálů s brýlemi, kterých je v podniku několik.
Věnuji se hraní s třískou a tak napůl poslouchám co se kolem děje. Bývalá kolegyně se svěřuje, že se jí ředitel vydavatelství zdá charismatický. Naš ostrávsky šefredáktor ji oponůje, že ředitel néni charismatýcky, ale že je to čůdla. S tímto se ztotožňuji a myslím si, že kolegyni pouze poblouznila záplava přístrojů s jablíčkem, kterých je kolem ředitele spousta. Pak se dlouhou dobu vede debata o tom, kdo je čudla a kdo ne. Grafičtí kolegové se mě ptají zda-li si nedám nějaký alkoholický nápoj. Odpovídám, že ne, že pivo piji pouze za chůze někde venku a víno, že piji pouze doma o samotě. Tak to skutečně je. Není nic hezčího, než procházka Prahou s třináctkou od Svijan. Na totéž se mě ptá i kolegyně, se kterou se bavím pouze elektronickou formou. Překvapen osobním kontaktem žvatlám, něco venkovním prostředí a chůzi.
Třetí kofolu mám z půli vypitou a je tu to, čeho se bojím a nechodím kvůli tomu do těchto společenských zařízení. Chce se mi na záchod. Snažím se to držet co to dá a vybavuje se mi hrůzný zážitek z letošního roku. Byli jsme s kamarádem na pivním pochodu Prahou. Došli jsem až do jednoho kapitalistického skanzenu rychlého občerstvení v prostřední části Václavského náměstí. Chtělo se mi odskočit si a tak jsem šel na záchody. Kamarád řekl, že počká v patře. Vešel jsem dovnitř způsobem, že jsem předběhl nějakého padesátníka, protože by mi obsadil kabinku. Chodím pouze do kabinek. Mušle mi nejsou příjemné pro jejich naturální otevřenost světu a spolumočícím. Zabouchl jsem tedy (slovo „tedy“, hehe) dveře, jako civilizovaný člověk je uzamkl a počal jsem vyměšovat. Po dokončení, jsem se rozhlédl kolem. Na dlaždičkách byla nějaká krev a ještě nejaká podivná žlutá látka. Splachuji, otáčím zámkem a mačkám kliku. Po chvíli je mi divné, že stále točím zámkem a dveře se ne a ne otevřít. Začal jsem zámek točit vehementněji, ale stále nic. Už opravdu panickým způsobem mačkám za kliku a točím. Jaké je však moje překvapení, když mi zámek zůstává v ruce a vesele se na mě směje. Přesvědčuji se jestli je to skutečnost nebo ne. Opravdu. Jsem zamčen na záchodě a nemůžu ven. Ne to ne! Mysli! Jelikož jsem byl poměrně přiopit, tak jsem vzal za dveře a začal jimi lomcovat. Moji snahu však mařil zapadlý zámek. Opět jsem přemýšlel co dělat. Chtěl jsem zavolat kamarádovi, který seděl v patře aby zavolal obsluhu. Bohužel se mi vymstil můj koníček nechávat si na telefonu kredit o výši 3, 20 kč. Sympatický hlas mi sdělil, že můj kredit příliš nízký. Dobrá tedy, teď jde do tuhého. Co bych měl dělat... co by udělal MacGyver.. MACGYVER! To je ono! Sápu se po svém švýcarském noži s dlouhou čepelí. Rvu ho mezi dveře a futro a snažím se páčit. Nůž se vypruží na zem a klouže směrem za dveře. AARRGGHHH!!! Šmátrám rukou pod dveřmi a nůž mám opět u sebe. Co naplat. Musím tady sedět a čekat. Slyším, že někdo vchází a bere za kliku od kabinky. Volám, že jsem tu uvízl a ať zavolají obsluhu. Neznámý říká, že chápe a odchází. Přichází a obsluha a zjišťuje co se stalo. První plán je ten, že se šroubovákem rozdělá zámek. To pomůže tomu aby se západka zámku rozpohybovala. Na to přichází další plán. Vyndat dveře z futra. Ohromné funění několika lidí, někdo mi doporučuje abych šel od dveří a ty se po chvíli slavnostně kácí směrem na mě. Ne! Nepadají, zůstali v pantech. Ale je otevřeno. Vycházím ven a děkuji personálu za záchranu. Předávám veselý zámek a zjišťuji, že tato příhoda přilákala spoustu lidí, kteří asi doufali, že uvidí mrtvého bezdomovce nebo tak něco. Kamarád se ještě pokouší „poamericku“ z obsluhy dostat nějaký pokrm zdarma jako odškodné. Já ale říkám, že nic takového a že jdeme pryč. Tak to byla moje příhoda, jak jsem uvízl v kabince. Ale co, lepší než močit do mušle.
Bohužel už to déle nevydržím a musím si jít odskočit. Křečovitě se potácím dvaceticentimetrovou skulinou mezi sedícími a zdí. Nakonec WC nacházím a je zde i kabinka! Bohužel mi mojí radost kazí to, že nejde uzamknout. Opírám tedy nohu o dveře aby tam nikdo nemohl vpadnout a diagonálně se snažím trefit do mísy. Skutečně se mi to daří a ani kapka nepadne vedle.
Vracím se na místo a hned do sebe leju zbytek kofoly. Jeden z redaktorů přednese nápad na časopis. Myslel jsem, že všechny kategorie časopisů jsou již obsazeny, že už se nedá vymyslet nic nového, ale toto mě překvapuje. Co takhle dělat pornografický časopis pro psy? Ano, to dává smysl. Jeden že šéfredaktorů ihned přispěchá i s geniálním názvem „Malá čubka.“ Všem se to líbí a líbí se nám i verze pro kočky s názvem „Vlhká číča.“ Diskutuje se nad obsahem a inzercí, mezitím co si já hraju s třískou. Art-director jako první odchází a já se bavím s Art-directorem č.2 o práci. Díky, že marketingový střelci mají pokoru a sebereflexi, tak i Art-director č.2 bude časem ve firmě nedobrovolně končit. Jsem si jist, že práci najde hned. Má spoustu let praxe a je schopný. Po chvíli spolu odcházíme. Loučím se s kolektivem a s kolegyní se kterou komunikuji pouze elektronicky. Potvrdíme si, že tedy „na skajpu“ a já odcházím noční Prahou v hrůze, že budu přepaden.
Když přijdu domů, zjišťuji, že moje oblečení neuvěřitelně páchne kouřem. Proto se nejprve svleču a až poté ulehám do postele a usínám za poslechu Kaisera s Lábusem.
Je to strašná škoda, že marketingový střelci zničili naše třetí patro. Nikdy jsem lidi co se nazývají „account manager“ a tak podobně neměl v lásce. Teď je přímo nenávidím. Kdybych měl odvahu a svaly tak... tak... TAK.
Žádné komentáře:
Okomentovat