Všechno je jinak

Varování: V tomto díle se až nezdravě často vyskytuje slovo „kapitalista“

Konečně mám chvíli volného času na popsání hektických dnů minulých. Tedy, jak si pravděpodobně pamatujete, v minulém příspěvku jsem se nenápadně zmínil o tom, že mi volal kolega a že jsem si poznamenal nějaké údaje. Ano, je to tady, nezaměstnaný má práci! Doslova si ji vybrečel, měl kliku a známosti. Ve správný čas na správném místě.

Jak se to ale stalo. V mojí bývalé práci měl původně skončit další časopis. Našel se ovšem kupec, který ho koupí. Jenže ten kupec nemá grafika. Áhá. To jsem jakože já. Tedy jsem se válel na vesnici a kolega mi telefonicky nadiktoval údaje na které se mám o místo grafika hlásit. Bylo mi řečeno, že ten dotyčný je kapitalista. Po zavolání jsem se s kapitalistou domluvil, že se během víkendu dostanu do Prahy a že se v týdnu nějak sejdeme. Když jsem dorazil domů, tak jsem se o tom moc nešířil. Ještě nebylo nic jisté. V pondělí jsem vyrazil do mojí bývalé práce, kde jsem měl školení, nebo spíše simulátor pohovoru. Kolegové se mě snažili naučit ty správné odpovědi na zapeklité otázky. Musím prý lhát, a působit, že ten časák zmáknu a že jsem ten správný člověk pro kapitalistu. Připadal jsem si jako Kryton z Červeného trpaslíka, když se ho Lister snažil naučit říct, že Rimmer je MAAAAA... MAAAAAA... MAAA-GOOOR. Kolegové se mě také ptali, kdy že se mám s kapitalistou sejít. Řekl, jsem že nevím. Následně jsem byl dotlačen k tomu abych kapitalistovi zavolal. Proradný kapitalista mi to ovšem nezvedal, musel jsem tak vrátit do simulátoru pohovoru.

O chvíli později ovšem zvoní telefon a volá kapitalista. Dohodneme schůzku ještě na tento den a já začínám být nervózní. Nejsem ovšem tak nervózní jako, když jsem šel do Včela reklama na začátku září.

Po krátkém hledání přicházím na místo schůzky a usedám. Kapitalista je muž kolem 50 let. Má vedle sebe ještě nějakou mladší slečnu. Po vyřízení několika telefonátů oznamuje, že si dnes ještě nedal pivo a k tomu, že si dá svíčkovou. Slečna si dává salát a já si nedávám nic, protože jsem měl dvě tatranky. Když obsluha přináší jídlo a ptá se jestli něco budu, kapitalista vtipně odpoví, že držím dietu. Vedeme s kapitalistou hovor o tom, co jsem vlastně dělal, co umím. Když se mě zeptá, jestli umím fotografie, ledabyle řeknu že AAAAA... AAAA... AAA-NOO. Dál šlo vše ráz na ráz. Kapitalista volá do své firmy a domlouváme, že další den tam zajedu a seznámím se s prostředím.

Po návratu do bývalé práce oznamuji, jak se co má a poté sleduji kolegy jak dělají v indesignu abych si to trochu osvěžil. Domů se vracím až okolo osmé večer.

Další den si plánuji trasu, kterou pojedu do budoucí práce. Nejlepší bude když vyrazím tramvají číslo XX a pojedu až na konečnou. Sice to bude trvat déle, ale zase nemusím nikde komplikovaně přestupovat. Otec mě upozorňuje, že v této tramvaji kradou cikáni a abych si dával pozor. Nastupuji tedy na tramvaj a jedu. Hluboko v kapce je zapnutá navigace a já tak budu moci porovnávat data. Nebo to alespoň předstírat. Když tramvaj zastaví na Karlově náměstí, dostává se cestujícím upozornění od pražského magistrátu a dopravního podniku, že se nacházejí v zóně zvýšeného počtu kapesních krádeží a že si mají dávat pozor. Všichni se v tramvaji vzájemně sjedou podezíravým pohledem a pokračuje se v cestě. Asi po hodině cesty vystupuji na konečné a jdu směrem, kde by měla firma sídlit. Po chvíli náhodně vidím v okně nějakého domu kapitalistu a mávám. Kapitalista mávání neopětuje a otevírá okno aby mi řekl, že musím doprava na vrátnici. Ta je ale zamčená a tak čekám. Čekám asi pět minut a přichází otevřít starší paní, sekretářka. Ptá se jestli jsem pan Nezaměstnaný, ten nový grafik. Odpovídám, že jsem, ale že o post grafika se jdu asi zatím pouze ucházet. V patře se mě ujímá kapitalista a seznamuje mě s jakýmsi šéfredaktorem čehosi. Jméno okamžitě zapomínám. Pokračujeme dlouhou chodbou až do jakési provizorní kuchyňky, kde právě grafici vaří kávu. Představujeme se a jeden z nich má mokrou ruku, podává tedy levou. Ihned reaguji a také podávám levou. Všichni se hlasitě smějeme této humorné situaci. Grafici, jejichž jména jsem okamžitě zapomněl, se mě ujali a vedou mě do své místnosti. Tam jsem usazen doprostřed. Rozhlížím se kolem. Popraskané zdivo, dveře ze 70. let, zatemněná okna. Prostory jsou poněkud jiné, než ty, na jaké jsem si zvykl ve zrekonstruovaném domě na Andělu, nebo v korporátně působící budově naproti Olšanským hřbitovům.

Nyní začíná festival monologů, otázek a snažení si vzpomenout, kde se to skončilo, než nás vyrušil šéfredaktor, jehož jméno jsem zapomněl. Opět jsem lhal, že umím dělat ty fotky a že jsem schopen udělat celý časopis. Následně mi je sděleno, že k mému časopisu dostanu ještě jeden dvouměsíčník. Pak řešíme jestli budu dělat na macu nebo pc. Nakonec pc, takže se na macu opět nenaučím. Abych ještě více zlepšil svůj obraz v podobě snaživého, zodpovědného grafika, žádám je jestli by mi na flešku nedali nějaké indesigny abych se na to doma mohl podívat. Tato psychologická finta zabrala a oba grafici na sebe pohlédnou významnými pohledy a jeden začíná nahrávat. Poté se loučíme a já přecházím opět ke kapitalistovi, přímo do je ho kanceláře. Má na dveřích pistoli, patrně se jedná o střelce. Vcházím a probíráme co a jak. Nakonec prohlásím, že to tedy zkusíme. Loučíme se a já vycházím ven. Zdá se, že jsem přijat a to po měsících nervů docela potěší. Výborné ovšem je, že do firmy nejdu z našeho bývalého nakladatelství sám. Spolu se mnou přichází také paní, která vždy ví co říct (v dobrém slova smyslu), pak pravděpodobně ještě slečna, která mi je čim dál sympatičtější a také kolují zprávy o tom, že s námi bude externě spolupracovat i kamarádkokolegyně se kterou se bavím jenom po skajpu. Jo a vlastně někdo z marketingu, ale ty já ignoruji. Na konečné zastávce si píši v kolik odjíždí tramvaje a jdu se projít po blízkém okolí. Mohu se věnovat mému dalšímu koníčku. Činžákům z 50. let. Tyto domy mám prostě rád. Jsou krásně hranaté a symetrické a zrovna tyto mají pěknou a diskrétní zelenou fasádu. Úplně vidím, jak tu před 40 lety stál nějaký malý Standa s mičudou a hvízdal na Luboše jestli nejde čutat. Jednou bych si dovedl představit, že bych měl nějaký menší byteček v takovémto domě. I když. V takovýchto domech jsou všechny byty malé, ale to mě nevadí. Dále se snažím najít nějaký vyvýšený bod, ze kterého by byl výhled. Bohužel v okolní zástavbě nic takového není. Vracím se tedy na zastávku a jsem překvapen, že moje tramvaj jede o 15 minut dříve než je psáno v řádu. To bude ještě zajímavé, pomyslím si. Po návratu domů okamžitě zkoumám mapu z navigace a sním o tom, jak budu do práce jezdit ve svém imaginárním dieselovém Smartu. Také si na digitálním sčotu propočítávám kolik by mi nová práce mohla vynést. Pokud by vše bylo v ideálním případě, byla by to rozumná suma. Ale raději se závěry počkám až uběhnou první dva měsíce. Pokud nevyletím.

Na celé této situaci mě udivuje jedna věc. Člověk hledá práci několik měsíců, píše kam může. Naprosto bez šance. A pak má najednou během čtyř dnů práci. Díky známostem. I kamarád Hynek říká, že jeho přátelé mají práci jen díky známostem. Proto všechny nabádám: Buďte společenští, klidně i kamarádství předstírejte jinak budete bez práce.