Vím přesně co chci, ale nevím, jak toho dosáhnout

Už jsem myslel, že nikdy nic nenapíšu. Od května uběhla dlouhá doba a tak nějak nebylo o čem psát. V posledních dnech se toho ale odehrálo tolik, že už zase mám co popisovat. Aspoň pro tentokrát.

Minulý týden jsem se byl projít po Praze. Když jsem se vrátil domů, tak mi Bernard začal posílat fotografie nějaké dívky a optal se mě jestli nechci seznámit. Odpověděl jsem, že ne, ale pak jsem začal slídit, protože takovouhle šanci jsem nemohl zahodit. Zdálo se, že dívka projevila alespoň nějaký zájem o mou osobu a tak jsme se zkontaktovali. Překročil jsem veškeré svoje bloky, stíny, zvyklosti a pozval jí na schůzku.

    V den setkání jsem se při cestě na místo cítil snad poprvé jako normální člověk. Žádné komplexy, žádné starosti, jenom trochu nervózní, což se v takové chvíli dá očekávat. Abych to zkrátil. Čekal jsem tam hodinu a půl a ona nepřišla. Nevím proč to udělala, nebo co si tím chtěla dokázat. Nekomunikuje se mnou a snad ani s Bernardem.

    Pocit zoufalosti mě opustil celkem rychle, ale zdá se, že tato událost ve mně něco spustila. Už nemůžu vydržet sedět celý den doma a čumět. Nesnáším svůj pokoj. Stěny se přibližují a nemohu se nadechnout. Nevím, jak jinak to popsat. Nedá se tady vydržet.

    Proto jsem zkontaktoval bývalou kolegyni a přemluvil jí k setkání. Setkání mělo za úkol mě opět uklidnit. To se nepodařilo, z mojí strany to byl totální průser a jednu chvíli jsem se ze schůzky snažil utéct pryč, protože jsem se vůbec nechoval jako společník, ale spíš jako mlčící fňukna. Když už jsem si myslel, že se už musíme rozloučit, kolegyně se zeptala co dál. Navrhl jsem, vzhledem k pozdní hodině, celkem logickou večeři. To kolegyně, celkem logicky po tom co předcházelo, pohrdavě odmítla a šli jsme do parku. Cestou jsem se jí vyptával, jak probíhala její poslední schůzka s nějakým mládencem. Schválně jsem čekal, jak moje hlava zareaguje, protože jsem se s ní kdysi pokusil neohrabaně navázat jakýsi kontakt a pak jsem se tím několik měsíců užíral. Překvapivě se žádné žárlivecké myšlenky nedostavily. Aspoň v tomhle byl posun.  

    Kolegyně navrhla, že můžeme jít na kávu. Přijal jsem. Jaké bylo moje překvapení, když jsme v kavárně potkali dalšího bývalého kolegu. Ten chvíli poslouchal o čem se bavíme a pak mi řekl vše do očí. Nemám důvod si hrát na chudinku a jestli si chci honit péro, tak at si ho klidně dál honím. Ano. Tato věta a jeho parodování mého chudinkovství mi naprosto otevřelo oči. Nyní vím co chci, vím proč to chci, jenže nevím jak toho dosáhnout. Ale chci to.

    Seznamování vůbec nerozumím. Bývalá kolegyně říká, že mám chodit do nějakých “klubů”, “kroužků”... Abych se naučil komunikovat s lidmi. Myslím, že teď když mám otevřené oči bych to asi možná nějak dokázal někam se přihlásit. Daleko důležitější ale je, že jsem si uvědomil, že vstát ráno do práce, přijet domů, sedět u počítače, jít spát a ráno opět to samé asi není to nejzajímavější. Takhle to už prostě nejde.  

    Po poněkud asociálním rozloučení (ledabylé mávnutí rukou směrem k lidem, kteří se mi snaží pomoci... na facku) jsem se vydal domů. Cestou jsem si všechno promýšlel a po příchodu jsem kolegyni napsal, že mají vlastně ve všem pravdu. Dále jsem se jí svěřil se svými pocity ze schůzky a v naději čekal na odpověď.

    Jako odpověď přišlo toto: Heled, ted zcela uprimne, asi sis vsiml ze s tebou mluvim docela neomalene a asi sis take vsiml., ze s nikym jinym ne....jednu chvili sem i docela dekovala Xxxxxxovi, ze zavoval...pac promin, ty neco chces,pak nemistne trucujes a porad to ses jen ty, ale ze je tady nekdo druhy, kdo s tebou v tu chvili fakt ztraci cas, to te nezajima...delas si veci tak, jak je vidis ty...servirujes sebe jako chudaka, a pak odejdes jako chudak, behem cesty si reknes, nene, musim to priznat, pak napises, co to ma za logiku, promin, ale tohle je cely zvraceny a dost...

Z tohoto jde vypozorovat, jaký vůl jsem. Ještě jsem se zeptal, jestli bylo na dnešním setkání alespoň něco pozitivního. Prý fakt ne. Poprvé mi dal někdo vyžrat mě samotného.

__________

… Jak vidno, nezaměstnaný již neřeší tolik své pracovní problémy. Nyní se bude soustředit na popisovaní svých milostných strádání. Čtenáři věř, že k tomuto kroku se odhodlával právě od května, takže věta v začátku “Od května uběhla dlouhá doba a tak nějak nebylo o čem psát..” není pravdivá. Napsal a smazal několik textů, ale nikdy se neodhodlal je publikovat, neboť se jedná o území, na kterém si dosud neudělal pořádek. Nyní se ale situace konečně vybarvila a tak budeš mít možnost ponořit se do hledání sebevědomí, sebedůvěry, a vzpomínání na neuskutečněné tužby. Věz, že i přes mrzkou kvalitu tohoto textu, psaného v částečném šoku, se nezaměstnaný vynasnaží co nejbarvitěji svá strádání, i možné částečné výhry, popsat.

Že sem na to ale sral, co?

Ano, po strašně dlouhé době opět píšu. Proč jsem vlastně tak dlouho nic nenapsal? No, ne že by nebylo co popisovat, ale vůbec sem nevěděl, jak to dát všechno dohromady, a hlavně už mi přišlo, že hlavní téma, to znamená ztráta práce/hledání práce/nadávání na novou práci, už je tak nějak vyčerpáno. Bavil sem se o tom se spoustou lidí, kteří mě znají a ptal sem se jich o čem bych měl asi psát dál? Jelikož, mě všichni znají, tak taky všichni řekli, že bych se měl rozepsat o svých milostných peripetiích, čehož jsem se poslední dva měsíce, kdy jsem nepsal, bál jako čert kříže. Ono, psát o tom, že jsem byl na pohovoru a že se tam plácal tohle a tohle, nebo psát o tom, že jsem se dnes pokusil navázat oční kontakt s X dívkami a ani jedna si mě vůbec nevšimla, se může člověku, kterého se to netýká, zdát velmi podobné, dokonce i stejné. Mně to ale přijde úplně jinak. Ale to jen tak na úvod.

Takže, co práce? Práce je práce. Jsem stále zaměstnán a dávám tomu tolik času, abych se sám ujistil, že jsem vedení nedal záminku aby mě mohli vyhodit. To znamená, že je už samozřejmostí zůstat tam do večera a odcházet jako poslední. Neříkám, že je to každý večer, ale více jak třetina měsíce to bude určitě. Na konci dubna sem si dokonce ozkoušel, jaké to je v práci přespat. Situace byla taková, že jsem pracoval tak dlouho, že by se mi prostě nevyplatilo přijet domů na čtyři hodiny spánku a tak jsem v půl třetí ráno ulehl na hrubý, modrý koberec s batohem pod hlavou. Spal jsem dohromady hodinu a půl a už v půl šesté jsem opět zapínal počítač. Všechno tak nějak stíhám, svoje povinnosti plním. Jak říkám, snažím se nedat nikomu záminku aby mě mohl vyhodit kvůli pracovním výsledkům/nasazení. To ostatní, jako třeba mezilidské vztahy, stejně moc neovlivním. Asi. Jinak sem si právě uvědomil, že to jsou už čtyři měsíce co mám práci. Přesně tak dlouho jsem byl předtím bez práce. Zvláštní, nezaměstnanost se jakoby táhla déle.

Ještě k tý práci. Být v práci sám, když už je večer... Ono se to může zdát nepříjemné, ale aspoň u mě je to naopak. Mám svůj klid, dělám si svým tempem, poslouchám si svojí hudbu. Jistě, jelikož jsem tam sám a je tam ten večer, tak mě pokaždé chytí takový ten, nepříjemný pocit.. Nevím jako to popsat, ale výsledkem je, že si z neznámých zvuků udělám vlastní pomatené záběry. Díky tomu tak můžu slyšet několik hlasů, jak se mezi sebou baví. Asi jakože nějací duchové či co. Tento pocit zvyšující se ospalostí pomalu mizí, ale není to příjemné. Naopak velmi příjemná je chůze v noci, kdy je všude prázdno a ještě je třeba před bouřkou a sem tam foukne studený vítr. Takový vítr sebou nese i vůně a vůně sebou nesou vzpomínky. Už několikrát se mi stalo, že jsem si díky náhlé povědomé vůni okolí vzpomněl na dávno zapomenuté okamžiky, nebo jsem se díky vůni dostal do těch okamžiků, které si pamatuji, ovšem tentokrát s takovým pocitem hmatatelnosti, který mi běžné vzpomínání „přes paměť“ nemůže nikdy nabídnout. Nenapadá mě teď žádný rozumný příklad, ale tuším, že cca 70% čtenářů tohoto blogu bylo alespoň 2 roky na nějaké vysoké škole, kde studovali/studují nějakou pavědu, takže to snad pochopili. Těm ostatním se to na požádání pokusím vykoktat naživo.

Takže, to bychom měli popsaný pracovní život. Zabírá drtivou většinu mého života, ovšem za tu dobu co jsem nepsal jsem si i užíval. S Xaverem máme takový koníček. Půjčujeme si v půjčovnách auta. Začalo to Smartem, pak ještě jeden Smart, potom krásný Fiat 500. Pak byla dlouhá odmlka a nedávno jsme udělali další krok. Tentokrát to už muselo být něco mimořádného, něco co po silnicích nejde jen tak potkat. Nakonec volba padla na Caterham 7 Roadsport. Myslím, že všichni tuší, jak to auto vypadá, takže jen v rychlosti. To auto je nízký, malý, ale jakmile se člověk nasouká dovnitř, tak je to ok. Po tom autě každej čumí, škoda že bylo hnusně, takže jsme neměli staženou střechu a nikdo nemohl obdivovat krasavce uvnitř gentlemanského sporťáku. Do toho auta fouká, dveře jsou z plátna. To auto je hlučný, což je ideální při jízdě po Václavském náměstí. To auto sedí. Několikrát se ho Xaver snažil v zatáčce utrhnout, ale asi tomu nedával tolik, protože nás pak pojel plně naložený Citroen Berlingo. No a hlavně, to auto člověku připomene, jak by se to mělo dělat. Jednoduše a lehce.

 

 No... to byla blbě napsaná ukázka toho, jak trávím, svůj volný čas. Teda, takhle trávim asi 0, 09% volného času. To by asi po tak dlouhé době bez psaní zatím stačilo. Půjdu si rozmyslet, jak vlastně psát o tom, co jsem nastínil v prvním odstavci...

Frbli brbli

Opět mám zkaženou náladu. Svoje pracovní povinnosti zvládám a uzávěrku stíhám ve stanoveném termínu i přesto, že stále nemám k dispozici pitomej fotošop a illustrator. Už mě nebaví vedení pořád dokola připomínat, že nemám na čem dělat. Musím tedy čekat až kolega v šest odpoledne odejde domů, abych mohl sednout k jeho počítači a poupravit několik fotek. Přijde mi, že vedení si ze mě dělá prdel, protože programy nejsou jediný problém. Dalším problémem je totiž platební morálka. Na fakturu jsem dal datum splatnosti 14 dní od data podání faktury, což je podle mě velmi dostačující. Zítra bude prvního, měsíc od vystavení faktury, a peníze nikde. A nejsem sám, snad nikdo je ještě nedostal. Dovedu pochopit, že firmě ještě nepřišli její pohledávky, ale taky by třeba někdo mohl přijít a říct: Hele, čekáme na prachy od inzerentů, s platem nám prosim vás chvíli počkejte. Ne. Tady nikdo nepřijde a ještě Vás na chodbě pozdravěj jako by se nic nedělo.

Celkově mi přístup vedení k lidem co tam dělají přijde, jako by ti lidé byli kus hadru, který se plácá podle toho, jak oni chtějí. Příkladem by mohlo být to, co se v minulém týdnu stalo mladší kolegyni. Ze dne na den si ji k sobě zavolal kapitalista a oznámil jí, že končí. Prý si dovolila chtít víc peněz. Aby ne za tu směšnou částku co jí ten idiot nabízel. Prý se nezačlenila do kolektivu. To mu ho má 2x denně vykouřit a ještě mu u toho zahajlovat? Prý nezvládala svou práci. Ten to tak může vědět, nikdy sem ho do tý místnosti, kde pracovala, neviděl přijít. Tyto tři chatrné argumenty mu stačily na to aby se tedy kolegyně zbavil. Jistě nikoho nepřekvapí, že náhrada za kolegyni byla nalezena dříve než kolegyni vyrazil, takže to bylo celé dopředu připraveno. Náhrada bude jistě nějaká mladá blbá kráva. Tihle lidé vůbec netuší co to je někoho vyhodit. Myslí si, že si mohou dovolit všechno. Tváří se jako největší přátelé a najednou vám zarazí dýku do zad. To dokazuje i oslava kapitalistových narozenin, pár dní před vyhazovem kolegyně. Na všechny se usmíval, házel fórky na všechny strany. Nyní vidím, že je to člověk, kterému nemohu věřit ani slovo, natož ho nějak respektovat. Problém je v tom, že těch kurev je v tý firmě víc. Doufám, že jsem je nyní všechny odhalil a podle toho s k nim mohu chovat. Mám totiž pocit, že chtějí postupně vyházet všechny lidi z TIBMA co do této firmy přešli i s časopisem. Myslel jsem, že bych kurvy zkusil nějak popíchnout, ale zkušenějšími kolegy mi bylo doporučeno nic nezkoušet, protože priorita je udržet si práci.

Nyní mě čeká, ten „klidnější“ měsíc, kdy mám uzávěrku jenom jednoho časopisu. Mám tedy spoustu času na nervování, proč mi nepřišli peníze a na analyzování situace ohledně kurev. Mám za to, že se mi pokusí hodit nějaký klacek pod nohy, aby měli záminku na vyhození. Bude to velmi zajímavá situace. Připadám si jako špión na sovětské základně jaderných ponorek.

Co se týká mého pokusu o zapojení se mezi lidi, už jsem došel na konec. Nemám co dál objevovat, při současné konfiguraci. Abych se posunul dále, musela by o mě projevit zájem nějaká dívka. Ovšem, jak jsem v poslední době zjistil, dívky potřebují „zapnout“. Aby se zapnuly, musí mít muž „cosi“ co nemám. Nevím o co se jedná, ale když to člověk nemá, může se ukrájet k smrti, ale nic mu z tý holky nepadne. Je zábavné potom sledovat, jak přijde cizí muž, který to „cosi“ má. Párkrát zamrká a slečna je jeho. Vypadá to tak jednoduše! Nám zoufalcům, pak nezbývá nic jiného, než pracovat a doma se houpat na židli. Zatím to jde přežít.

Uff

No takže všechno bylo zase úplně jinak, než jak jsem si plánoval. Místo spacího víkendu jsem měl volnou jenom sobotu, protože v neděli jsem musel jet do práce. Jak jinak to taky mohlo dopadnout, když redakce řeší věci na poslední chvíli. Když jsem tedy dorazil v neděli do práce, čekal jsem, že budu mít aspoň nějaké texty k zalomení, to jsem se ale přepočítal. Nebylo nic, protože byla přeci neděle a proč by korektor něco korekturoval v neděli. Takže zbytečný den dolaďování.

V pondělí se samozřejmě navalily tuny textů a do toho chtěli redaktoři přelamovat ty zalomené. Jasně, za pár hodin to má jít do tiskárny a já mam čas se tady s tím matlat. Ještě že mi fotky upravuje kolega z TIBMA, protože nejen že já nevím jak bych je upravoval, ale hlavně bych to prostě nestíhal. Jsem rád, že stíhám lámat texty. Jak čas běžel, byl jsem čím dál nervóznější protože se blížila půl dvanáctá večer, kdy odjížděla poslední tramvaj. Kdybych jí nestihl musel bych přespat v práci, do čehož se mi moc nechtělo. Nakonec jsem musel zalarmovat Xavera a donutit ho aby mě vyzvedl a odvezl domů. Ten uposlechl a před půlnocí jsem si už hověl ve vozidle české výroby na cestě k domovu.

Dobré na celé této situaci je, že si možná konečně i něco vydělám, protože jsem placen „od strany.“ To znamená, že za zalomenou stranu dostanu určitý obnos a ač se to nezdá, je to velmi motivující, protože co si člověk udělá, to má zaplaceno. Vyplatí se tedy zůstávat v práci do večera a lámat stránku za stránkou. Bylo by také dobré, kdybych tady na tom místě vydržel už nějakou delší dobu. Třeba 5 let. Mohl bych si něco málo našetřit. Uvidíme.

Za několik posledních dní jsem udělal další krok v mém zapojení se do společnosti. Byl jsem s mladší kolegyní na kávě v restauraci, kterou mámě přes chodbu. Já jsem si tedy dal Kofolu, protože černý kal nedokážu vypít, ani když se přemáhám. Během rozhovoru, jsem mylně nabyl dojmu, že si mě kolegyně nějak oťukává, z čehož jsem pak byl definitivně vyveden jejím prohlášením, že si ona myslí, že tím, jak komunikuje, nebo jaké signály vydává, si ostatní lidé myslí, že na ní mají. Asi jako, že ostatní mají na to jí sbalit či co. Ta vysoko bych si mířit nedovolil (i když ...), takže jsme v komunikaci pokračovali jiným směrem. Byl jsem nařčen, že jsem sobec a že je můj život sestaven z nesmyslných pravidel. Je zvláštní, že tohle mi říká každý. Není to pravda. Sobec nejsem a ta pravidla se mi v minulosti velmi osvědčila, takže se podle nich budu řídit až do smrti. Že jsem prý ovlivněn tím, že jsem jedináček a to že je prý špatně. Jasně, ale ona je ovlivněná tím, že není jedináček. A netroufnu si říct, jestli to je správně nebo ne. Pomalu, ale jistě musím se zapojováním se do společnosti brzdit. Už se dostávám na tu hranu, kdy začínám mít kontaktu s ostatními plné zuby. Z toho pak pramení hloupé situace jako například ta, když mladší kolegyně nabízela nějaký koláč o který jsem neměl zájem. Na chvíli jsem se zapomněl a popravdě jsem odmítl s tím, že bych jí nerad sahal do jídla, já osobně to nemám rád. Ona však nabídla že mi sama ulomí, načež jsem řekl, že v tom případě by mi sahala ona do mého jídla a tím diskuze skončila. Je to prostě tak. Jsou věci, které nesnesu. Měl jsem si ale asi vymyslet nějakou výmluvu, která by mi neubrala tolik plusových bodů v této hře.

Nyní je přede mnou další uzávěrka. Už nejsem tak nervózní, vím že jediné co potřebuji je čas. Toho ale opět moc nemám. Snad se to stihne. Zatím mám asi 25 stran z 90 a za týden to má jít do tisku. Po této uzávěrce mě ale čeká „ten volnější“ měsíc, kdy budu mít jen jeden časopis. Přemýšlím, jestli bych se nešel začleňovat do společnosti. Nějak.

Rychlé obeznámení s momentálním rozpoložením

Myslel jsem, že únor bude volnější měsíc. Je to ale zatím právě naopak, protože mi k mému měsíčníku přibyl dvouměsíčník. Ten „naše“ vydavatelství dělá pro majitele toho časopisu. Problem je s dodáváním textů. V pondělí má jít časopis do tisku a já nemám zlomenou ani polovinu. Většina textů zase stojí u nějakého korektora. Snažil jsem se dohodit svého korektora/korektorku, ale z toho snad sešlo, že by je to stálo moc prachů nebo co. Ani se v tom už neorientuji. Já snahu měl. Prostě zase dostanu v pátek tuny textů a jakože se bude počítat s tím, že se to přes víkend zlomí a v pondělí pošle do tisku. Tůůůdle. O víkendech nedělam.
Navíc tento víkend je specielní. Budu mít totiž celý byt jen pro sebe. Samozřejmě už mám naplánováno, jak to bude probíhat. K posteli si přistavím stolek, na něj dám monitor a ps3 a celý víkend si budu hrát a pospávat. Stanovil jsem si za cíl prospat nejméně 16 hodin za jeden den. Zase se ale nebudu nutit a na protažení párkrát hodím šipkou. Strava bude jako obvykle pestrá. Těstoviny s olejem, noky s olejem, česnek, pivní sýr a chleba.
Nyní, když to víte, mohu podat zprávu o mém procesu zapojení se do společnosti. Takže, nemám již téměř žádné zábrany, mladší kolegyně se už můžu zeptat na sebevětší kravinu a vzhledem k tomu, že to není kráva, se mi ani nic nestane. Ještě před půl rokem bych se rozklepal hrůzou při pomyšlení na to, že bych se musel někoho ptát, kde jsou tonery. Zase se to ale nesmí přehánět a nesmím se nechat vyhecovat k nějaké hlouposti. Nedávno se mě Travis s Bernardem snažili donutit k tomu abych se mladší kolegyně zeptal jestli „polyká.“ Nevěděl jsem o co se jedná a tak jsem se samozřejmě ani nezeptal. Znám jejich nečisté myšlenky a toto bych si nikdy nedovolil.
Vlastně jsem se skutečně zeptal. Ovšem velmi obezřetně a s tím, že mě donutili. Dostal jsem odpověď a překvapilo mě, že kolegyně začala vyzvídat, kdo jsou Travis a Bernard. Když uviděla fotografie, začala se zajímat ještě více. Možná zde něco kvete. Aspoň bude o čem psát.
Jo ještě k práci. Nastala humorná situace. Když jsem na začátku ledna nastupoval, byla na můj počítač nainstalována trial verse adobe pragramů s tím, že se všechno objedná a zakoupí. Situace je dnes taková, že dnešek byl posledním dnem kdy běžela trial verze. Zítra přijdu do práce a indesign se mi prostě neotevře. Nepočítám s tím, že by ho někdo koupil. Časopis prostě nevyjde. To ale není můj problém, já jsem tam od lámání a jsem placen od stránky, ne přeci za to, jestli se někde něco pošle a vytiskne.

Tak tohle bylo vostrý

První uzávěrka je za mnou. A jaká panečku. Takovéhle nervy jsem dlouho neměl. Předně musím popsat své pracovní nasazení, které mě samotného velmi potěšilo. Do práce přijíždím, jak jsem už psal, v půl desáté, ale celý tento pracovní týden, jsem se domů nedostal dříve, jak v devět večer. Tak nějak jsem si stanovil za cíl stihnout uzávěrku, jak to jen půjde, i za cenu „nočních letů“. Právě noční lety se ukázaly jako velmi příjemná věc. Venku je už tma a na pracovišti je klid a ticho. Ostatní letci jsou ve svých místnostech, jsme tam stejně jenom tak dva nebo tři. Díky tomu si mohu dělat co se mi zlíbí. Mohu si všemožně ulevovat, mohu se procházet po dlouhé chodbě, mohu očichávat cizí židle nebo oblečení, a hlavně se nemusím nervovat, že musím něco do někdy stihnout. Jistě, stihnout to musím, ale večer je to takové příjemnější. Oproti tomu třeba taková práce z domova ve dne, večer, nebo o víkendu mě vyloženě sere. Zastávám názor, že doma se má pouze spát, hrát si a nebo jinak odpočívat. Kdo si bere práci domů je blázen. Zase ale beru na vědomí, že někdo netouží po tom být nočním letcem.
Příjemná je také večerní cesta tramvají. Jelikož vyrážím z konečné mohu si vybrat místo, kam si sednu. To ve dne nejde, neboť se musí počítat s tím, že jak cesta ubíhá, přibývají další a další lidé. To může vyústit v to, že se budete muset zvednout a někoho pustit, což samozřejmě činím nerad. A činím to nerad proto, že jsem vypozoroval, že lidé, kteří sami ochotně pustí stařečka sednout to dělají jen proto aby to viděli ostatní. Jen je schválně pozorujte, jak toho starého chudáka nutí sednout si a pak NENÁPADNĚ koulí očima po soupravě aby jsme my všichni viděli, kdo je tu ten geront friendly. Nedělají to kvůli starým lidem, ale jen kvůli sobě. Tedy ve dne se musí stát. Nejlépe na konci prvního vozu soupravy. Risk, že se někde objeví matka s kočárkem je menší, než že budete muset někoho pustit. Navíc matky jsou dnes již zcela soběstačné a aniž by se kohokoliv ptali, berou kočár do náruče a hekavě odmítají pomoc. Jediný problém může nastat, když se matka začne s capartem bavit. A to nahlas. Když je už capart školou povinný jste nuceni vyslechnout asi to co jsem byl nucen já vyslechnout v autobuse při cestě na vesnici. Další nepříjemnou věcí jsou opilci, kteří jsou tak trochu cítit. Příjemné je, když jedete v téměř prázdné tramvaji a přímo za vás si někdo takový sedne. On si nemohl sednout někam, kde je kolem prázdno. Ne, on chce být společenský a chrápat přímo za mnou aby tak z jeho otevřené držky smrdělo pivo na celou tramvaj. Často se jedná zedníky v zapráskaných montérkách, což celkem beru. Tvrdá práce, tak si zajde na jedno. Co ale neberu jsou zedníci, snad se stydící se za své povolání. Ty poznáte podle toho, že mají na svém oblečení enormně velká loga všemožných výrobců, cool bundu s kožíškem a nokii. Ovšem skrz igelitku C&A jim prosvítají montérky. Asi se cítí společensky znemožněni, když musí být zedníkem i cestou domů. Tak si radši hrajou na něco co nejsou. Nebo je snad nějaké vysvětlení?
O práci samotné ani moc vyprávět nechci. Ani není co. Kdo to dělá, ví, co to obnáší. Nervy, nervy, nervy. Ani zatím přesně nevím, kolik peněz mi z toho padne. Radši na to ani nemyslím a nechám se překvapit. No dobrá, nedávno jsem si dělal orientační propočet a vycházelo mi, že bych měl mít o něco víc, než co jsem měl v Tibma. Ale asi za 60x víc práce, což není špatné. Jak je to dávno co jsem byl bez práce?
Když už jsem zmínil Tibma, tak nedávno byl večírek právě pro současné i bývalé pracovníky. Po několikerém ujištění, že jsem skutečně zván, jsem s mladší kolegyní vyrazil na tramvaj. Po cestě se kolegyně snažila pohladit místní kočky, které na ni podle jejích slov „serou.“ A skutečně! Žádná se nenechala pohladit. Po chvíli jsme se rozdělili, kolegyně jela přímo na sraz a já musel ještě domů pro počítač abych se s kolegy poradil, jak na uzávěrku, titulku a další záludnosti. Po tom co jsem vešel do putiky, chvíli mi trvalo dostat se přes spletité katakomby na místo, kde byly tři stoly. Dva byly obsazeny uplně cizími lidmi, mezi kterými se sem tam objevil někdo koho jsem kdysi ve firmě zahlédl. U třetího stolu však sedla stará známá parta ze třetího patra. Usedl jsem vedle kolegyně, na kterou serou kočky, a která žužlala kyselou okurku abych se zeptal, jestli sedím správně. Bylo to totiž jediné volné místo. Odpověděla, že ne, že tady má sedět ještě jedna kolegyně. Chvíli jsem přemýšlel jestli nemám raději odejít, protože jediné místo bylo na osamělé židli u zdi a stát jen tak u stolu mi přišlo také poněkud nevhodné. Nakonec jsem se vklínil mezi grafiky, kteří už tak nemohli pokračovat ve svojí zábavě a ve svém hovoru. Jimi jsem byl po chvíli vyhecován abych vytáhl počítač a předvedl práci. Všichni se seběhli kolem a ze slušnosti chválili, že jako dobré. Potom jsem spustil hry a chvíli si hrál. Co jiného bych tam měl dělat. Když jsem si ale všiml že monitor poněkud překáží a když jsem byl už po několikáté vyzván abych to už konečně uklidil, uposlechl jsem. Od art directora č.1 jsem dostal opožděně ručně vyrobené péefko se zakódovaným poselstvím. Samozřejmě mi trvalo pouze okamžik, než jsem to rozluštil. Ovšem poselství ani teď, několik dní poté stále nechápu. Najednou se objevil číšník a ptal se co si dám. „Kofolu“ „Nemáme“ „Mléko“ „Nemáme“ „Citronádu“ „Nemáme“ „Kolu, dám si kolu“ „Dobře“ Je zvláštní, že nikde v těchto podnicích není k dostání vychlazené mléko, nápoj šampiónů. Asi by se hosté opět cítili společensky znemožněni. Po tom co dopíjím, dostávám chuť na pivní sýr. Žádám art directora č.1 aby mi odchytil číšníka, protože já sám to nedokážu. Nakonec se číšníka ptám, jestli je pivní sýr započítán na účet oslavy. Číšník odvětí, že se poradí s pánem. Tím myslí šéfa. Posílám číšníka za šéfem s větou „tamdle ten to platí tak se nějak domluvte“ a už vidím, jak šéf pozitivně kývá hlavou a číšník se ptá co bych si k pivnímu sýru dal za nápoj. Když nemají mléko, tak už zbývá jen jedna logická odpověď. Multivitamín. Tuto skvělou kombinaci si opravdu vychutnávám a vydatně najeden se pomalu chystám na odchod. Lidí už stejně ubývá a navíc si ke stolu přisedl markeťák s homosexuálním účesem. Vypráví cosi o tom, že spal v práci v psím pelechu. S touto informací v hlavě uznávám, že by to pro dnešek stačilo a čekám na kolegu až půjde. Jenže toho právě odchytla kolegyně, na kterou serou kočky, v tuto dobu s již velmi laškovně rozepnutou košilí a s jednou rozbitou skleničkou na účtě. Ještě odcházím na WC s hrůzou co mě tam čeká tentokrát. No jistě! Všude smrad z hulení. Proč ty hajzly nemůžou bejt aspoň jednou normální. Rozčilen vykonávám potřebu a vracím se ke stolu. Vzápětí se ale opět zvedám protože art director č.2 odchází a já s ním. Po návratu domů, ještě do dvou do rána velmi nerad nastřeluji ostré fotky do časopisu.
Asi bych se měl zmínit ještě o mém samostatném kurzu na potlačení asociálnosti. Stanovil jsem si jistou čelyndž, že se musím naučit mluvit s lidmi. Když to bude nezbytné. Nakonec jsem k tomu stejně donucen tím, že jsem v práci nový. No, myslím, že dělám pokroky. K mladší kolegyni si již mohu dovolit můj pověstný záchodový humor aniž bych byl odměněn pohrdavým pohledem. Ke starší kolegyni si mohu dovolit nižší level humoru, ale aspoň že tak. Na to jaké problémy mi komunikace se ženami dělá to myslím není špatné. Takhle bych se snad i ve třiceti mohl dopracovat k oslovení cizí ženy otázkou „Nevíte, kde zde prodávají mléko za stravenky?,“ což jistě zapůsobí. Můj zdravotní stav se myslím celkem zlepšuje. Pouze opět poněkud hůře slyším. Všechny otravuji pořád dokola svým „Coo?“ Situace je taková, že já slyším, že lidé něco říkají, v uších tedy problém asi nebude. Já jen nevím co říkají. Musím se tedy znovu optat a pak mi dojde co chtějí. Asi nějaká postupná degenerace.
Nyní se připravuji na další pracovní týden. Čeká mě další časopis, tentokrát nikoliv zaměřený na mladé, energické slečny, ale na upocené, mastné, staré mládence, kteří se zajímají o kabeláž, spoje a další elektro kraviny. Budu na něj mít ještě méně času, než na ten první. To znamená další noční lety a další očichávání.

Živě z místnosti se zataženými roletami

Právě píšu přímo z práce. Konečně sem se popral s první várkou textů na zlomení. Problém ale je, že další dostanu až tak zítra, což mě odpět dostane do nepříjemného skluzu. Musí se to nějak rozumě plánovat, protože takhle se z toho brzo poseru. Nevím ani, kdy přesně má být uzávěrka časopisu, který mám rozdělaný. Prý 22. nebo 23. nebo 24. ledna. Sranda je, že 20. má být uzávěrka dalšího časopisu, ze které ho nemám k dispozici žádné texty.
Rád vzpomínám na časy nezaměstnanosti, kdy jsem si mohl vyjít na procházku. V tomto počasí by to bylo jistě zajímavé. Taková Divoká Šárka musí být velmi „impresívní.“ Nyní sedím celý den uzavřen v budově a můj pohyb se zůžil pouze na chození na záchod dlouhou chodbou nebo chození s kolegyní do kuchyně, kde se dívám, jak připravuje čaj. Bonusem je když se mě na něco vyptává, jsem rád tázán a tak ochotně odpovídám. Do práce přijíždím někdy kolem půl desáté (tou dobou jsem před 2 měsící ještě spal) a domů se vracím před sedmou večer. Překvapivě to snáším dobře. Asi jsem podvědomě vděčný za to, že mám práci. S tím souvisí další věc. Moje schopnost vcítění se do lidí, kteří nemají práci se za poslední půlrok zvýšila o 2 000%. Dřív sem na jejich „fňukání“, že nemají práci pomyslel ať si jí jdou najít. Dnes už vidím, že to není tak jednoduché.
Přes den toho teď moc nestihnu. Ráno se najím a jdu na tramvaj, po cestě koupím pěčivo. Večer přijdu domů, najím se, provedu osobní hygienu a jdu spát. Na hraní si bohužel nechávám jen víkendy. Nedávno jsem totiž od Xavera za výhodnou cenu odkoupil nejnovější, nejvíc nejlepší herní konzoli ze země, kde vychází slunce. Po prvním ozkoušení jsem byl překvapen, jak krásně funguje a hraní na počítači již vypouštím. Konzole se zapne, vloží se disk a hraje se. Nemusím se bát jestli se mi hra bude sekat atd., protože na konzoli se to seká jen málo. Velmi mě to potěšilo, vždy jsem měl konzole za nižší formu hraní, pro nižší formu inteligence, ovšem nyní zjišťuji, že tato herní úroveň je přesně pro mě.
Mno, přišel text na zlomení. Proč se tomu vůbec říká lámání? Je to nelogické, protože když vám někde přesahuje text, tak se říká,že přetýká. Nikdy jsem něviděl nic, co by šlo zlomit a bylo to zároveň v kapalném stavu. Zlomit>Zalít. Přetýkat>Přepadávat.

První dny v nové práci

Mám za sebou první tři dny. Dojmy jsou veskrze pozitivní, zatím jsem nic neposral. Taky ale moc nebylo co. První den jsem dorazil ukázkově včas a na ulici před prací potkávám nového kolegu grafika. Sděluje mi kód, kterým se otevírají vchodové dveře, vcházíme do patra a já se sekretářky ptám, jestli už dorazili kolegyně z bývalé práce. Prý ano a tak se jdu přivítat. Později zjišťuji, že pracovat zatím nemohu, protože není prodlužovačka k mému počítači. Vracím se tedy ke kolegyním a potom jdu nosit nějaké papíry z místnosti do místnosti. Pak se s mladší (teda vůči mě starší) kolegyní procházíme po budově. Dokonce se mi naskytne příležitost vidět, jak kolegyně pije vodu. Poté bloumám po chodbě a koukám ven, kde je hezké počasí. Žádám sekretářku aby mi předala klíče od zámků a jdu ven. Blízko budovy jsou koleje. Přicházím k nim a rozhlížím se, nic nejede. Když přejdu první kolej v dálce se objeví vlak. Mám dost času, to stíhám, říkám si a stavím se na poslední kolej doufaje, že si prohlédnu zblízka jedoucí vlak. Jsem překvapen, když vlak najednou uhne na kolej, na které stojím a troubí. Uskakuji tedy a ještě stihnu zahlédnout hrozící ruku strojvůdce. Překvapuje mě, jak rychle dokáže taková velká věc měnit směr. Poučen touto příhodou si přikazuji, že koleje již nikdy přecházet nebudu a po krátké procházce se vracím do budovy. Počítač stále nefunguje. Loučím se tedy a odcházím s tím, že si alespoň vyřídím tramvajenku. Jdu tedy do Foto Škoda dát se vyfotografovat, opět vypadám jako vůl, a poté na Muzeum abych zjistil, jak nehorázná fronta tam je. Jdu to zkusit na Můstek a tam je fronta ne o moc kratší. Po půlhodině na mě přichází řada a jsem obsloužen. Tato práce musí být nesmírně náročná, pomyslím si. Celý den tu sedět v takové malé místnůstce a non stop vydávat mladým cool lidem průkazky a přitom koukat, jak jim z peněženek padají tisíce od rodičů. S velkým respektem děkuji a odcházím domů.

Další den se situace opakuje. Počítač stále není zapojen. Už jsou ale k dispozici texty, které si beru domů. Hlásím, že jdu domů lámat. Jenže. Když jdu na tramvaj, v dálce vidím ten vysoký věžák na Hájích a dostávám nápad jít se podívat do svojí střední školy a seznámit učitele grafiky s tím, že už sem po x měsících opět sehnal práci. I bez navigace se skvěle orientuji a za necelou třičtvrtě hodinu jsem ve škole. Chvíli se tak toulám a doufám, že narazím na nějakého učitele. Po chvíli potkávám zástupce ředitele, který mě se slovy „ježišmarja“ poznává. Říká, že jsem míval delší vlasy a odchází. Vchází ovšem učitel grafiky a já mu nadšeně ukazuji časopis a vysvětluji, že jsem ho kdysi lámal a teď ho budu lámat opět. Učitel jej chválí a myslí si, že jsem toto číslo lámal já. Když mu situaci opět vysvětlím, pochopí, ale chválí dál. Zaútočí otázkou: „Co je tohle za font??“ a já odpovím, že je to DIN. On přitaká a začíná vyprávět o tom, že se DIN používá třeba na dopravních značkách a že dnes je k vidění na spoustě míst. Později přichází s nápadem, že by se mohla uskutečnit exkurze žactva do našeho nakladatelství. Nejsem proti, ale počkal bych jestli se v práci vůbec nějak uchytím, nehledě na to, že netuším co by tam studenti dělali. Učitel přichází s dalším, mnohem zajímavějším nápadem, a to s tím, že bych ve škole předvedl jak moje práce probíhá. Že bych na projektoru otevřel časopisy a popisoval co a jak. Toto mi přijde docela zajímavé a ihned volám Xaverovi, jestli by se nepřidal. Říká, že ano a já odjíždím ze školy domů. Xaver ale po chvíli volá zpátky, jestli bych nešel na Flóru na oběd. Scházíme se tedy a probíráme formát v jakém by probíhala „výuka.“ Oba se na to velmi těšíme, ani nám nejde o to něco studentům dát (vlastně jim to bude úplně jedno, jako to bylo jedno nám), spíš se jen těšíme, že budeme opět ve škole, ale tentokrát v úplně jiné roli. Teda, to mluvím za sebe. Když se vracím domů je po šesté hodině s tím, že musím něco zlomit. Kontaktuji bývalého kolegu a pod jeho vedením upravuji velikost stránky na požadovanou velikost a jdu lámat. Zjišťuji, že nedobrovolná přestávka v posledních měsících má za následek nepříjemné zpomalení. Stránky nejsou pěkné a nakonec to v půl druhé ráno vzdávám a jdu spát.

Třetí den je počítač zapojen! Usedám a začínám dolamovat stránky z dnešního rána. Opět jde vše velmi pomalu a se vzhledem stále nejsem spokojen. Navíc se mi chce velmi spát. Čím jsem ale překvapen jsou moji dva kolegové. Baví se o automobilech a jeden z nich dokonce ví, že ocelová loď je lepší, než laminátová. Když se shodneme na tom, že Maserati Coupé víc slušela ta zadní světla do „L,“ ukládám práci a loučím se. Cestou zpět stále přemýšlím, proč jsem tak pomalý. Samozřejmě bych to mohl hnát a nepárat se s tím, ale to by poslední číslo časopisu, které dělali ještě kolegové z TIBMA nesmělo vypadat tak superiózně. Chce to něco mezi.

Můj první vedlejšák

Vždycky jsem snil o tom, že si k práci budu dělat vedlejšáky. Nyní jsem se přes Bernarda k jednomu dostal. Jedná se primitivní kopírování textů z excelů do indd a dodržení naordinovaných stylů. To přeci dokáže každý. Odměna za tuto práci není ani velká, ani malá. Spíše to beru jako vítané osvěžení mých znalostí.

Takže jsem dostal několik excelů a indd. Ten jsem si otevřel a zíral. Byla tam dvoustrana, jak by to asi mělo vypadat, ale nic se nedalo označit. Bude to zamčený, řekl jsem si. Po chvilce hledání se mi to podařilo otevřít a nějakým způsobem to celé udělat tak abych tam mohl rvát texty z excelů. Na doporučení zadavatelky překonávám své asociální zábrany a rozkoktaně se kontaktuji s grafikem, který mi prý řekne co a jak mám dělat. V telefonu křičí v pozadí jakési dítě a grafik cosi mluví. Vůbec mu ale nerozumím. Hovor končíme a já se vrhám na kopírování. Jde to celkem od ruky a za den mám polovinu hotovou. Zítra budu pokračovat a pak si to před odesláním celé zkontroluji, říkám si.

Jenže ouha. Další den ráno volá grafik, že mi poslal další texty a přes den dokonce navrhuje abych mu poslal, co jsem už udělal. Vyhovuji mu tedy a posílám mu svou práci. Jaké je moje překvapení když grafik volá zpět, že jsem to udělal špatně. Že ten „mustr“ jsem měl nechat zamčený, že se mu to tam celé sype. Já bych ho nechal zamčený, kdybych aspoň tušil, jak to mám zprovoznit, abych to mohl kopírovat texty. Snaží se mi vysvětlit postup, ve kterém se vůbec neorientuji. Po chvíli mám vše nastaveno tak, jak by to mělo být a dělám druhou polovinu práce, protože grafik řekl, že tu první si už teď sám překliká. Po chvíli ovšem opět volá, že je to nějak špatně seřazené, že vesty jsou na místě, kde nemají co dělat. Začínám se vracet o pár let zpět, kdy jsem dělal všechno vždycky naprosto špatně, pomyslím si. To je to nejhorší co mě teď mohlo potkat. Vesty řešíme tak, že je zařadím na správné místo v druhé části. Další problém je, že za snowboardy není příslušenství, které tam prý má být. Celé je to totiž způsobeno, že jsem si pořadí bral ze špatného excelu. Jde to skutečně skvěle.

Další den mu posílám zbytek práce. Říká, že to vypadá docela správně. Samozřejmě mi i tento soubor po chvíli vrací s tím, že tam nesouhlasí mezery v několika řádcích. Již velmi nervózním tónem mě žádá abych to upravil. Hned mu vyhovím, aby mi o chvíli později napsal, že ty mezery před procentem tam být nemají, a že už si to (opět) opraví sám. Tento den je také posledním dnem na odevzdání, což jsem splnil. Poslal jsem texty, které pak ale musí někdo opět předělávat, protože já to evidentně nezvládám. Bohužel grafik říkal, že bude ještě něco možná v lednu. To ale říkal, ještě před procentovým extempóre, takže i já teď doufám, že k tomu nedojde. Takže to by byla historka, jak jsem ze sebe udělal debila v Bernardově práci. Fakturu jim ani nevystavím, protože není důvod proč by mi měli platit. Všechno co jsem udělal, jsem posral a je dost možné, že se to kvůli mně celé pozdrží.

Opět sám sebou opovrhuji a velmi se nenávidím. Mám pocit, že moje IQ je zhruba kolem hodnoty 61 a stále klesá. Vždy když je někde možnost, že by se někde mohla udělat nějaká chyba, tak já přijdu a hned na první pokus tu chybu udělám. Když je mi vysvětleno, kde je chyba a jak se jí vyvarovat, tak zaujatě poslouchám abych o chvíli později chybu se vší parádou znovu zopakoval. I na konci roku musím něco zkazit. Přesně ta nálada, kterou člověk potřebuje před příchodem do nové práce. Jsem zvědav, jak dlouho vydržím tam.

Tři litry

Pozorní z vás si jistě všimli pozměněné hlavičky i názvu blogu. Nyní, když jsem (ve zkušební lhůtě) zaměstnaný je to potřeba. Deník samozřejmě jede dál, i když původní plán byl, že po první 1000 návštěvníků to již nebude potřeba, protože jsem si myslel že tou dobou už práci mít budu. To nevyšlo. Nyní máme přes 3000 návštěvníků (z čehož je asi 1200 moje ip adresa, ehm) a většina sem, doufám ráda, vrací. Tímto bych tedy rád poděkoval lidem z TIBMA media, velmi trpělivým lidem z mojí lekce "jak sám uvolnit místo po dvou dnech někomu jinému a ještě u toho předstírat, že je to ok" ve Včela reklama, Hynkovi, Xaverovi, Bernardovi, Travisovi a také posílám pozdrav na intr do Rožnova.
Takže jedem dál. Čeká nás nová výzva, a to pokusit se udržet si už druhou dohozenou práci.

Všechno je jinak

Varování: V tomto díle se až nezdravě často vyskytuje slovo „kapitalista“

Konečně mám chvíli volného času na popsání hektických dnů minulých. Tedy, jak si pravděpodobně pamatujete, v minulém příspěvku jsem se nenápadně zmínil o tom, že mi volal kolega a že jsem si poznamenal nějaké údaje. Ano, je to tady, nezaměstnaný má práci! Doslova si ji vybrečel, měl kliku a známosti. Ve správný čas na správném místě.

Jak se to ale stalo. V mojí bývalé práci měl původně skončit další časopis. Našel se ovšem kupec, který ho koupí. Jenže ten kupec nemá grafika. Áhá. To jsem jakože já. Tedy jsem se válel na vesnici a kolega mi telefonicky nadiktoval údaje na které se mám o místo grafika hlásit. Bylo mi řečeno, že ten dotyčný je kapitalista. Po zavolání jsem se s kapitalistou domluvil, že se během víkendu dostanu do Prahy a že se v týdnu nějak sejdeme. Když jsem dorazil domů, tak jsem se o tom moc nešířil. Ještě nebylo nic jisté. V pondělí jsem vyrazil do mojí bývalé práce, kde jsem měl školení, nebo spíše simulátor pohovoru. Kolegové se mě snažili naučit ty správné odpovědi na zapeklité otázky. Musím prý lhát, a působit, že ten časák zmáknu a že jsem ten správný člověk pro kapitalistu. Připadal jsem si jako Kryton z Červeného trpaslíka, když se ho Lister snažil naučit říct, že Rimmer je MAAAAA... MAAAAAA... MAAA-GOOOR. Kolegové se mě také ptali, kdy že se mám s kapitalistou sejít. Řekl, jsem že nevím. Následně jsem byl dotlačen k tomu abych kapitalistovi zavolal. Proradný kapitalista mi to ovšem nezvedal, musel jsem tak vrátit do simulátoru pohovoru.

O chvíli později ovšem zvoní telefon a volá kapitalista. Dohodneme schůzku ještě na tento den a já začínám být nervózní. Nejsem ovšem tak nervózní jako, když jsem šel do Včela reklama na začátku září.

Po krátkém hledání přicházím na místo schůzky a usedám. Kapitalista je muž kolem 50 let. Má vedle sebe ještě nějakou mladší slečnu. Po vyřízení několika telefonátů oznamuje, že si dnes ještě nedal pivo a k tomu, že si dá svíčkovou. Slečna si dává salát a já si nedávám nic, protože jsem měl dvě tatranky. Když obsluha přináší jídlo a ptá se jestli něco budu, kapitalista vtipně odpoví, že držím dietu. Vedeme s kapitalistou hovor o tom, co jsem vlastně dělal, co umím. Když se mě zeptá, jestli umím fotografie, ledabyle řeknu že AAAAA... AAAA... AAA-NOO. Dál šlo vše ráz na ráz. Kapitalista volá do své firmy a domlouváme, že další den tam zajedu a seznámím se s prostředím.

Po návratu do bývalé práce oznamuji, jak se co má a poté sleduji kolegy jak dělají v indesignu abych si to trochu osvěžil. Domů se vracím až okolo osmé večer.

Další den si plánuji trasu, kterou pojedu do budoucí práce. Nejlepší bude když vyrazím tramvají číslo XX a pojedu až na konečnou. Sice to bude trvat déle, ale zase nemusím nikde komplikovaně přestupovat. Otec mě upozorňuje, že v této tramvaji kradou cikáni a abych si dával pozor. Nastupuji tedy na tramvaj a jedu. Hluboko v kapce je zapnutá navigace a já tak budu moci porovnávat data. Nebo to alespoň předstírat. Když tramvaj zastaví na Karlově náměstí, dostává se cestujícím upozornění od pražského magistrátu a dopravního podniku, že se nacházejí v zóně zvýšeného počtu kapesních krádeží a že si mají dávat pozor. Všichni se v tramvaji vzájemně sjedou podezíravým pohledem a pokračuje se v cestě. Asi po hodině cesty vystupuji na konečné a jdu směrem, kde by měla firma sídlit. Po chvíli náhodně vidím v okně nějakého domu kapitalistu a mávám. Kapitalista mávání neopětuje a otevírá okno aby mi řekl, že musím doprava na vrátnici. Ta je ale zamčená a tak čekám. Čekám asi pět minut a přichází otevřít starší paní, sekretářka. Ptá se jestli jsem pan Nezaměstnaný, ten nový grafik. Odpovídám, že jsem, ale že o post grafika se jdu asi zatím pouze ucházet. V patře se mě ujímá kapitalista a seznamuje mě s jakýmsi šéfredaktorem čehosi. Jméno okamžitě zapomínám. Pokračujeme dlouhou chodbou až do jakési provizorní kuchyňky, kde právě grafici vaří kávu. Představujeme se a jeden z nich má mokrou ruku, podává tedy levou. Ihned reaguji a také podávám levou. Všichni se hlasitě smějeme této humorné situaci. Grafici, jejichž jména jsem okamžitě zapomněl, se mě ujali a vedou mě do své místnosti. Tam jsem usazen doprostřed. Rozhlížím se kolem. Popraskané zdivo, dveře ze 70. let, zatemněná okna. Prostory jsou poněkud jiné, než ty, na jaké jsem si zvykl ve zrekonstruovaném domě na Andělu, nebo v korporátně působící budově naproti Olšanským hřbitovům.

Nyní začíná festival monologů, otázek a snažení si vzpomenout, kde se to skončilo, než nás vyrušil šéfredaktor, jehož jméno jsem zapomněl. Opět jsem lhal, že umím dělat ty fotky a že jsem schopen udělat celý časopis. Následně mi je sděleno, že k mému časopisu dostanu ještě jeden dvouměsíčník. Pak řešíme jestli budu dělat na macu nebo pc. Nakonec pc, takže se na macu opět nenaučím. Abych ještě více zlepšil svůj obraz v podobě snaživého, zodpovědného grafika, žádám je jestli by mi na flešku nedali nějaké indesigny abych se na to doma mohl podívat. Tato psychologická finta zabrala a oba grafici na sebe pohlédnou významnými pohledy a jeden začíná nahrávat. Poté se loučíme a já přecházím opět ke kapitalistovi, přímo do je ho kanceláře. Má na dveřích pistoli, patrně se jedná o střelce. Vcházím a probíráme co a jak. Nakonec prohlásím, že to tedy zkusíme. Loučíme se a já vycházím ven. Zdá se, že jsem přijat a to po měsících nervů docela potěší. Výborné ovšem je, že do firmy nejdu z našeho bývalého nakladatelství sám. Spolu se mnou přichází také paní, která vždy ví co říct (v dobrém slova smyslu), pak pravděpodobně ještě slečna, která mi je čim dál sympatičtější a také kolují zprávy o tom, že s námi bude externě spolupracovat i kamarádkokolegyně se kterou se bavím jenom po skajpu. Jo a vlastně někdo z marketingu, ale ty já ignoruji. Na konečné zastávce si píši v kolik odjíždí tramvaje a jdu se projít po blízkém okolí. Mohu se věnovat mému dalšímu koníčku. Činžákům z 50. let. Tyto domy mám prostě rád. Jsou krásně hranaté a symetrické a zrovna tyto mají pěknou a diskrétní zelenou fasádu. Úplně vidím, jak tu před 40 lety stál nějaký malý Standa s mičudou a hvízdal na Luboše jestli nejde čutat. Jednou bych si dovedl představit, že bych měl nějaký menší byteček v takovémto domě. I když. V takovýchto domech jsou všechny byty malé, ale to mě nevadí. Dále se snažím najít nějaký vyvýšený bod, ze kterého by byl výhled. Bohužel v okolní zástavbě nic takového není. Vracím se tedy na zastávku a jsem překvapen, že moje tramvaj jede o 15 minut dříve než je psáno v řádu. To bude ještě zajímavé, pomyslím si. Po návratu domů okamžitě zkoumám mapu z navigace a sním o tom, jak budu do práce jezdit ve svém imaginárním dieselovém Smartu. Také si na digitálním sčotu propočítávám kolik by mi nová práce mohla vynést. Pokud by vše bylo v ideálním případě, byla by to rozumná suma. Ale raději se závěry počkám až uběhnou první dva měsíce. Pokud nevyletím.

Na celé této situaci mě udivuje jedna věc. Člověk hledá práci několik měsíců, píše kam může. Naprosto bez šance. A pak má najednou během čtyř dnů práci. Díky známostem. I kamarád Hynek říká, že jeho přátelé mají práci jen díky známostem. Proto všechny nabádám: Buďte společenští, klidně i kamarádství předstírejte jinak budete bez práce.

Zpátky v Praze

Bylo dobré být opět v přírodě. Člověku se opět pročistí hlava od toho nicnedělání. Pobyt na vesnici byl tedy veskrze dobrý, ale bylo tam pár problémů. Tak předně, kromě mě tam byly i moje matka její sestra, moje teta. Spolu s babičkou tedy tři ženy s vysokým věkovým průměrem. To někdy nedělá dobrotu. V praxi to vypadá tak, že jíte nějakou šílenou českou kejdu, kterou se zabetonujete tak, že se dvě hodiny nepohnete, a valí se na vás tyto věty: „Máš dost?“ „Budeš mít dost?“ „Měl si dost?“ „Nechceš přidat?“ „Kolik chceš sběraček?“ Každý den tyto věty v různém pořadí a od různých lidí. K zešílení. Také před vaší vycházkou, na kterou se chystáte několik týdnů a velmi pečlivě si plánujete co si vzít na sebe, neb je tam přeci -10 stupňů Celsia, a kam půjdete, a v kolik se vrátíte, valí se na vás další věty. Tentokráte již v přísnějším tónu. „Pod ty kalhoty si vem ty tepláky!“ „Vem si ještě jeden svetr!“ „Čepici/šálu/rukavice máš?!“ „Vrať se za světla!“ A vám nezbývá nic jiného než odpovídat rezignované „Anó Anó Anó,“ protože víte, že musíte co nejrychleji pryč, a že není čas a nálada na nějaké vykecávání a rozčilování se nad tím svetrem po někom, kdo už není a věčného vysvětlování, že věci po někom, kdo už není, nenosíte, protože je to nepříjemné.

Po těchto peripetiích konečně odcházím na první pochod mrazem. Díky navigaci mohu „lovit kopce.“ Hra spočívá v tom, že si na obrazovce najdete nějaký kopec blízko a jdete na jeho vrchol. Tam je zpravidla červenobílá tyč s nápisem „Geodetický bod – poškození se trestá.“ Tyče se dotknete a jdete na další kopec. Dobrá, není to hra. Prostě se chodí po kopcích a sahá na tyče patřící státu. Když máte kliku tak narazíte dokonce na tyče dvě a s nápisem „Statní triangulace – poškození se trestá.“ Pro tuto kratochvíli je právě zima vhodným obdobím. Řada kopců je na polích, která jsou zmrzlá a dá se po nich skvěle chodit aniž byste si zasvinili obuv a naše milované tyče jsou přes léto schované mezi plodinami, a jsou tedy v létě nedosažitelné. Nehledě na to že se v plodinách často ukrývá nebezpečná zvěř. Tímto způsobem jsem zdolal řadu místních kopců, velikánů, jako jsou například: Javornická Hůra (583m), Horka (526m), Holý Vrch (514m). Při pěkném počasí jste odměněni nejen pohledem na geodetické tyče, ale i panoramaty okolní krajiny. Při pochodu v nížinách je dobré jít třeba podél nějakého potůčku, který může mít takhle v zimě velmi interesantní look. Bažiny jsou přes zimu promrzlé a tak se opět dostanete na místa, o kterých by se vám v létě jen zdálo.

Jak jsem takto zdolával kopec za kopcem, došel jsem až k místům, kde jsme si s bratrancem a sestřenicí stavěli bunkry. Jeden byl postaven na statné bříze a ten druhý byl naopak pod úrovní země. Pomalu jsem se blížil k prvnímu bunkru na bříze. Bratranec mi nedávno říkal, že si myslí, že podlaha se už dávno propadla. Kdepak, kdepák. Bunkr je přesně v tom stavu, v jakém jsem ho před více jak deseti lety opustili. A dokonce mě i podlaha udržela! Všechno bylo přesně jako tehdy. Dokonce i moje tehdejší rejpání nožem do nebohé břízy je stále patrné. Potěšen kvalitou s jakou jsme tento úkryt zbudovali odcházím k podzemnímu bunkru. No, není až tak podzemní, je to zastřešená díra. I tento bunkr je stále znatelný. Konstrukce střechy pořád drží a když vlezu do díry okamžitě nacházím něco co mě překvapí. Jedná se o takový dětský vozíček z plastu, který jsme používali na dopravování pracovního materiálu. Pamatuji si ho od nepaměti. Hrál jsem si s ním ještě když jsem chodil do školky. Když se ho pokouším vyndat ze hlíny, kus kolečka se utrhne a držím ho v ruce. Zdá ze, že počasí a čas zničili materiál a ten zkřehl. Nejsem si jist, jestli bych vyjmutím ze země vozíček úplně nezničil a tak ho nechávám na místě, jako Titanic.

Při dalším pochodu se snažím dostat k přehradě Želivka/Švihov. Musím se ale nějak dostat přes dálnici. Její přebíhání může být sice zábava, ale raději zůstanu u sahání na geodetické tyče. Nechce se mi jít trapně podjezdem u Hulic a proto mě při pohledu na navigaci napadá šílená myšlenka. V jednom místě je na jedné straně dálnice potůček a na druhé ten potůček vede do přehrady. Ano! To je ono! Ty nepůjdeš jako ostatní po cestě! Musí tam být nějaký tunel, nebo kanál kudy by voda z potůčku tekla pod dálnicí do přehrady. A ten tunel musí být dostatečně velký na to aby se skrz něj dostala divoká zvěř. Za pár okamžiků jsem si to už po srázu štrádoval směrem k potůčku. Všude kolem jsou poházeny automobilové díly, všelijaká kola, pneumatiky a zrcátka. Najednou vidím obrovský otvor vedoucí kamsi pod dálnici. Nadšen tím, že se do něj vejdu, zapínám kameru a vcházím dovnitř. Je to vcelku útulné, stěny jsou betonové a dole teče potůček. Jak se ale blížím ke konci vidím, že hladina vody je nepříjemně vysoko. Zastavuji se a přemýšlím. Když půjdu dál, tak je jisté, že budu mít vodu po kolena a to v těchto mrazech není nic příjemného. Navíc v té vodě něco je. Z dálky to vypadalo jako utopený tulák, ale teď bych si vsadil na to, že je to nějaká hlína nebo co. Volím tedy návrat. Vycházím zklamán, ale zároveň potěšen, že jsem sebral odvahu jít do tak extrémního dobrodružství. Nálada ale byla pokažena, když jsem zjistil, že kamera, asi díky zimě, natočila pouze 2 vteřiny. Ale i tak je tam ten tunel vidět. Částečně.

Čtvrtý den jsem dostal za úkol odhrabat sníh před domem. Beru si tedy sněžnou lopatu a ujímám se úkolu. Při odhrabování zjišťuji, jak se venkov mění. Nikdo nejezdí ve starých škodovkách a Ladách. Všichni mají Peugeoty a Hyundaje. Místní lidé už také nemají jen jednoho psa. Mají rovnou dva. Můžeme je rozdělit na dva fyziologické vzorky. Outdoor pes a Indoor pes. Outdoor pes, zde stylově pojmenovaný Lucky (vyslovuj „Laky“, skloňuj podle vzoru Audi, Audyna – Laky, Lakyna), má na starosti hlídání objektu, otravování lidí štěkáním. Jedná se často o nějaké velké plemeno, majitel musí ostatním dávat najevo jakou bestii umí zkrotit. K Outdoor psíku se nesmí přiblížit děti, protože by je okamžitě napadl. Krmí se prasečími rypáčky a vodou. Umírá často na podvýživu a celkové utrápení. Čím je starší, tím méně se o něj majitel stará. Indoor pes, zde pojmenovaný Daisy (vyslovuj „Dejzy“, skloňuj opět podle vzoru Audi, Audyna), má na starosti simulovat živou kabelku. Pořizuje se proto aby dělal doprovod obézní majitelce, v teplákové soupravě Astra, na cestě do jednoty. Jedná se subtilní a blbé plemeno. Papá pouze značkovou stravu a umírá na polštáři na celkovou přežranost. Nikomu neublíží, ale dokáže způsobit konflikt. Pokaždé když jde Indoor pes s paní matkou do jednoty, vidí je Outdoor pes, který se nikdy nevenčí, protože vole proč. Outdoor pes začne štěkat, což opětuje i Indoor pes, zatímco obézní majitelka obou psů štěká na oba. Kde jsou ty časy, kdy po vesnici běhali voříšci se jmény Alík a Punťa, kteří umírali na přejetí traktorem.

Po odhrnutí se jdu zabetonovat knedlíkama a klimbám při sledování závodu CART Elkhart Lake 1995. Když koliduje Michael Andretti s Alem Unserem juniorem zvoní telefon. Volá bývalý kolega z bývalé práce a chvíli spolu hovoříme. Znamenám si nějaké údaje a po ukončení všelijakých telefonátů jsou moje plány pozměněny. Musím do Prahy. Důvod proč si zatím nechám pro sebe, popíšu to v dalších příspěvcích.

Takže začínám rychle balit, za pár hodin mi jede autobus do Vlašimi. Opět mi je vnucován jakýsi svetr po někom. Odmítám. Když si chci vyčistit boty, ještě než na ně sáhnu, bere je do rukou matka a křičí, že ty boty jsou mokré a že si musím vzít jiné. Krátce na to přichází s botou, která vypadá jako ty boty, které na sobě měli reprezentanti Itálie na zimních olympijských hrách v Sarajevu 1984. Podivný, metalízový šusťák a béžová podrážka. Stylista Dušan Chrástek by omdlel. Tento look odmítám a raději volím údajně mokré boty. Musím ale přistoupit na kompromis a beru si dvoje ponožky. Na velmi zasněžené zastávce čekám asi dvacet minut, když přijíždí autobus. Je zcela prázdný. Kupuji lístek a sedám si prvně v životě hned na první sedadlo u předního okna. Krásně tak vidím, jak jedeme. Sám sebe šokuji tím, že se optám řidiče na to, jak se v těchto zimních podmínkách s autobusem jezdí. Říká, že to za moc nestojí, a že jak se to posolí, tak je z toho břečka a to že se už vůbec nedá. Přitakávám a kontroluji údaje na navigaci. Nikdy jsme nejeli rychleji, než 70 km/h. Když přijíždíme do Vlašimi, ptám se řidiče odkud jede spoj do Prahy. Říká, že z „jednotky“ a já odcházím.

Zmaten jízdním řádem čekám u skupinky cool lidí, protože pouze cool mladí lidé jedou do Prahy. Když přijíždí autobus, tak ten uplně nejvíc v pohodě z party se jde zeptat. Nevím na co, ale když vychází tak doslova řve na celé nádraží že „nejede.“ Ujištěn tím, že autobus nejede do Prahy nervózně volám matce s tím, že se neorientuji v jízdním řádu. Po krátké poradě mi je oznámeno, že ten autobus do Prahy jel. Zdá se, že mladí cool lidé jezdí nejen do Prahy, ale i do Benešova. No. Je 17:15 a další autobus na Roztyly jede v krásných 19:00 z „jednotky.“ Půjdu se někam najíst. Vykračuji si večerní promrzlou Vlašimí a zjišťuji, že trafiky mají zavřeno. Jdu do jedné z několika restaurací. Jmenuje se Silvie nebo tak nějak. Vcházím, pokračuji do místnosti se stoly. Pár je jich volných, ovšem při bližším zkoumání na nich vidím cedulku „rezervováno.“ Sedám si tedy sám ke stolu pro 10 lidí, na něm žádná cedulka není. Přichází vrchní, kterého se ze srandy ptám, jestli je i tento stůl rezervován. Odpovídá, že ano a že mě dnes nemá kam posadit, protože hosté za chvíli přijdou. Ptám se, jestli by alespoň nebyla stolička v kuchyni a vrchní tvrdí, že i to je problém. Se slovy „tak zas někdy“ restaurant opouštím a ještě se honem ptám vrchního, jestli by mi nedal tip na nějakou konkurenci. Chvíli přemýšlí a pak z něj vypadne, že jediný podnik, který by měl mít touto dobou otevřeno je pizzerie na Albertem. Dobře vím, jaký to je podnik. Zápach zvratek, kuřiva a piva. Křik štamgastů a cinkot herních automatů. Tam rozhodně nejdu. Poblíž je naštěstí večerka a tak kupuji 4x tatranku a 1x pitomej deník Sport. Pomalu se vracím na nádraží a vevnitř si sedám tak, abych viděl na odjezdy. Rozbaluji tatranku a zjišťuji, že ve Sportu není ani slovo o motorsportu. Fotbal, hokej, fotbal, hokej, čeští házenkáři, fotbal. Sport letí do koše, kam patří. Říkám si, že vyzkouším jestli je zde „wifina“ a tahám z batohu sedmnáctipalcovou krávu. Zapínám, přihlašuji, čekám. Moji pozornost si však získá přiopitý kytarista, který se ke mně velmi nenápadně blíží. Okamžitě zaklapuji krávu a rvu ji do batohu. Kytarista zůstává stát na naprosto nelogickém místě vedle odpadkového koše a dělá jakože nic při pročítání titulů z nakladatelství Grand Princ. Já moc dobře vím o co mu šlo. Odcházím ven předstíraje, že se chci jakože protáhnout. Za popelnicema v třeskutém mrazu pak vypínám stále běžící krávu a opět se jí snažím narvat do batohu. Bohužel to nejde lehce a tak postupně na zemi ve sněhu končí veškerý obsah batohu abych tam mohl krávu vložit. Vracím se nádraží a kytarista je pryč. Tentokrát usedám na místo odkud mám přehled o tom, kdo přichází. A že se mi to vyplatilo. Vejde naprosto nadraný muž. Ptá se jestli se může posadit a nikdo mu neodpoví. Sedá si tedy a uleví se řitním otvorem. No uleví. Urve to tam na celou místnost. Vydesignovaná židle z překližky prd výborně rezonuje. Teenagerské princezny se na to netváří moc nadšeně. Muž cosi mele a hledá po místnosti někoho koho by mohl otravovat. Díky mému nesympatickému zevnějšku mě míjí a usedá kamsi za mě. Sem tam kontroluji otočením jeho polohu aby mi náhodou nepoblil záda. Však to znáte.

Ani jsem se nenadál a už bude 19:00. Nerad bych propásl i tento autobus a tak se nenápadně mizím. Spolu se mnou mizí i dvě slečny v mém věku. Pan Opilec to samozřejmě musí okomentovat mrmláním. Stavím se do fronty. Není moc velká, v autobuse si sednu. Jedna ze slečen mě stále pozoruje. Odjakživa mě toto znervózňovalo, jsem stydlivá povaha, a proto přecházím za její záda a koukám jí na zadek. Ona se ale otáčí a dělá, že hledá někoho za mnou. Já samozřejmě hledám taky někoho za ní. Svým periferním viděním pozoruji že mi ona jejím periferním vidění jezdí po postavě. Tuto humornou situaci končí přijíždějící autobus, do kterého oba nastupujeme. Slečna jede do Benešova. Já usedám, zapínám navigaci a do uší si pouštím Kaisera s Lábusem. Tato kombinace se mi velmi líbí a cestu opravdu užívám. Na Roztylech se loučím s řidičem a metrem jedu domů. Je před devátou hodinou večer a na václaváku jsou všechny obchody otevřené, na rozdíl od Vlašimi, která už dávno spí. A ono je to tak možná lepší.

Po roce vánoce

Nezaměstnaný bude nyní delší dobu neaktualizovaný, jelikož zítra brzy ráno vyráží na venkov. Těší se na zimní scenérii a mráz. Bude chodit po lese, po polích a hlavně se vydá pátrat po tom, jak dnes vypadají dětské bunkry, které před více jak deseti léty stavěl. Tedy podívá se na místa a předměty, které viděl naposledy v minulém století, Jako člověk, která se rád dojímá si to velmi užije. Netěší se ovšem na omáčky s knedlema.
Nezaměstnaný přeje všem náhodným návštěvníkům hezké svátky a trochu více štěstí, než měl letos on.

Blízká setkání třetího patra

Před několika dny jsem byl na srazu lidí z mého bývalého zaměstnání, kteří stejně jako já, nedovedou ocenit briskní, rozumné a hlavně odpovědné chování lidí z prvního patra budovy, ve které vydavatelství sídlí. Nejdřív jsem tam jít vůbec nechtěl, ale nakonec jsem se zlomil, mohl bych zjistit co je ve firmě nového.

Místo setkání bylo poblíž národní třídy a už z dálky jsem ho rozpoznal. Podíval jsem se na hodinky a dal jsem si ještě kolečko kolem bloku domů, jelikož chodit trochu později je cool. Když jsem vešel dovnitř, okamžitě se na mě všichni podívali. Ano, můj outfit vidláka v pohorkách sem, do intelektuální kavárny, moc nezapadal. Poté co jsem si sundal čepici, jsem u baru zahlédl šéfredaktora, později šéfredaktora vydavatelství. Postavil jsem se k němu a pokynul. Pak jsem se otočil na obsluhu a mlčel jsem. I barman mlčel. Pak jsem pronesl „Nic.“ a barman to zopakoval. Usedl jsem na bytelnou barovou židli a začal se bavit s šéfredaktorem. Ten mi nakonec objednal Kofolu a to dokonce s citrónem. Dozvěděl jsem se, že to tady na blogu pročítá, a že jsem přeci nebyl vyhozen, že pro mě jen nebyla práce. Řekl jsem, že to je imbecilům, kteří mají na starosti pohovory jedno. Oni postupují podle rovnice: není práce = vyhozenej = blbej = nebrat. Poté jsem předstíral, že čtu noviny, když tu náhle vešel další šéfredaktor, který nás nahnal k rezervovanému stolu. Stůl byl od pohledu pro 6 osob, ale nás se mělo sejít o mnoho více. My tři jsme se tedy uvelebili a nově příchozí šéfredaktor si objednal Kyšu se špenátem a mě objednal další kofolu. Pak se mě začal vyptávat co a jak. Popsal jsem mu současnou situaci a pak jsme se bavili o tom, kde se to „posralo.“ Překvapilo mě, že i ostatní vidí problém v prvním patře. Je zábavné, že jediné co na firmě fungovalo bylo právě naše třetí patro. To si to pak také ale po zásluze odneslo. Představuji si vzrušenou diskuzi na konci letošního srpna: „Sme zase ve ztrátě! Jak je to možné.. Co s tím budeme dělat? Na co budeme fokusovat?“ „Já mám nápad! Zrušíme nějakej časák, zbavíme se pár lidí a mužem fokusovat na další čelendž! A bude i na ty nový iphony! Ale nesmíme propustit ty holky co sem si teď k sobě nabral, já je strašně potřebuju.“ „Skvěle! Takhle to uděláme, nezapomeň se připomenout ohledně bonusu za nápad. Já to s bossem nějak pošefuju.“

Mezitím dorazil další kolega. Samotný Art-director, od kterého jsem se naučil používat slovo „tedy“ a který mi ani jednou nevrazil facku. Vlastně pokud si pamatuji, tak facku nevrazil nikomu. Opět jsme zabředli do diskuze a já jsem si všiml, že na stole je utržený kus lišty a mohu si tak hrát s třískou. To se hodí, protože nejsem moc společenský, takže volím takovou strategii, že si budu hrát s třískou na stole a když mi někdo položí nějaký dotaz tak mu odpovím.

Do kavárny vchází početná skupina spolupracovníků. Zdravím se s Art-directorem č.2 a nově příchozím třetím šéfredaktorem jsem okamžitě pro svůj zjev nazván Ježíšem. Ano, moc na sebe nedbám, ale vím, že ten den jsem se umyl, tak to snad nebude tak žhavé. Všude se nadšeně diskutuje, nově vyhození přednáší o nových místech a dokonce i mě se grafičtí kolegové ptají co a jak. Bavíme se o mojí identitě Nezaměstnaného. Seznamuji je s tím, že teď natáčím nezáživná videa a že do tagů zadám „Paris Hilton“ a čekám kdy se nějaký nešťastník chytí. Všude teče pivo proudem, já popíjím již třetí kofolu za kterou nemusím platit a všude je kouř z cigaret. Je ale zvláštní, že jsem nikoho kouřit neviděl. To bude určitě od těch intelektuálů s brýlemi, kterých je v podniku několik.

Věnuji se hraní s třískou a tak napůl poslouchám co se kolem děje. Bývalá kolegyně se svěřuje, že se jí ředitel vydavatelství zdá charismatický. Naš ostrávsky šefredáktor ji oponůje, že ředitel néni charismatýcky, ale že je to čůdla. S tímto se ztotožňuji a myslím si, že kolegyni pouze poblouznila záplava přístrojů s jablíčkem, kterých je kolem ředitele spousta. Pak se dlouhou dobu vede debata o tom, kdo je čudla a kdo ne. Grafičtí kolegové se mě ptají zda-li si nedám nějaký alkoholický nápoj. Odpovídám, že ne, že pivo piji pouze za chůze někde venku a víno, že piji pouze doma o samotě. Tak to skutečně je. Není nic hezčího, než procházka Prahou s třináctkou od Svijan. Na totéž se mě ptá i kolegyně, se kterou se bavím pouze elektronickou formou. Překvapen osobním kontaktem žvatlám, něco venkovním prostředí a chůzi.

Třetí kofolu mám z půli vypitou a je tu to, čeho se bojím a nechodím kvůli tomu do těchto společenských zařízení. Chce se mi na záchod. Snažím se to držet co to dá a vybavuje se mi hrůzný zážitek z letošního roku. Byli jsme s kamarádem na pivním pochodu Prahou. Došli jsem až do jednoho kapitalistického skanzenu rychlého občerstvení v prostřední části Václavského náměstí. Chtělo se mi odskočit si a tak jsem šel na záchody. Kamarád řekl, že počká v patře. Vešel jsem dovnitř způsobem, že jsem předběhl nějakého padesátníka, protože by mi obsadil kabinku. Chodím pouze do kabinek. Mušle mi nejsou příjemné pro jejich naturální otevřenost světu a spolumočícím. Zabouchl jsem tedy (slovo „tedy“, hehe) dveře, jako civilizovaný člověk je uzamkl a počal jsem vyměšovat. Po dokončení, jsem se rozhlédl kolem. Na dlaždičkách byla nějaká krev a ještě nejaká podivná žlutá látka. Splachuji, otáčím zámkem a mačkám kliku. Po chvíli je mi divné, že stále točím zámkem a dveře se ne a ne otevřít. Začal jsem zámek točit vehementněji, ale stále nic. Už opravdu panickým způsobem mačkám za kliku a točím. Jaké je však moje překvapení, když mi zámek zůstává v ruce a vesele se na mě směje. Přesvědčuji se jestli je to skutečnost nebo ne. Opravdu. Jsem zamčen na záchodě a nemůžu ven. Ne to ne! Mysli! Jelikož jsem byl poměrně přiopit, tak jsem vzal za dveře a začal jimi lomcovat. Moji snahu však mařil zapadlý zámek. Opět jsem přemýšlel co dělat. Chtěl jsem zavolat kamarádovi, který seděl v patře aby zavolal obsluhu. Bohužel se mi vymstil můj koníček nechávat si na telefonu kredit o výši 3, 20 kč. Sympatický hlas mi sdělil, že můj kredit příliš nízký. Dobrá tedy, teď jde do tuhého. Co bych měl dělat... co by udělal MacGyver.. MACGYVER! To je ono! Sápu se po svém švýcarském noži s dlouhou čepelí. Rvu ho mezi dveře a futro a snažím se páčit. Nůž se vypruží na zem a klouže směrem za dveře. AARRGGHHH!!! Šmátrám rukou pod dveřmi a nůž mám opět u sebe. Co naplat. Musím tady sedět a čekat. Slyším, že někdo vchází a bere za kliku od kabinky. Volám, že jsem tu uvízl a ať zavolají obsluhu. Neznámý říká, že chápe a odchází. Přichází a obsluha a zjišťuje co se stalo. První plán je ten, že se šroubovákem rozdělá zámek. To pomůže tomu aby se západka zámku rozpohybovala. Na to přichází další plán. Vyndat dveře z futra. Ohromné funění několika lidí, někdo mi doporučuje abych šel od dveří a ty se po chvíli slavnostně kácí směrem na mě. Ne! Nepadají, zůstali v pantech. Ale je otevřeno. Vycházím ven a děkuji personálu za záchranu. Předávám veselý zámek a zjišťuji, že tato příhoda přilákala spoustu lidí, kteří asi doufali, že uvidí mrtvého bezdomovce nebo tak něco. Kamarád se ještě pokouší „poamericku“ z obsluhy dostat nějaký pokrm zdarma jako odškodné. Já ale říkám, že nic takového a že jdeme pryč. Tak to byla moje příhoda, jak jsem uvízl v kabince. Ale co, lepší než močit do mušle.

Bohužel už to déle nevydržím a musím si jít odskočit. Křečovitě se potácím dvaceticentimetrovou skulinou mezi sedícími a zdí. Nakonec WC nacházím a je zde i kabinka! Bohužel mi mojí radost kazí to, že nejde uzamknout. Opírám tedy nohu o dveře aby tam nikdo nemohl vpadnout a diagonálně se snažím trefit do mísy. Skutečně se mi to daří a ani kapka nepadne vedle.

Vracím se na místo a hned do sebe leju zbytek kofoly. Jeden z redaktorů přednese nápad na časopis. Myslel jsem, že všechny kategorie časopisů jsou již obsazeny, že už se nedá vymyslet nic nového, ale toto mě překvapuje. Co takhle dělat pornografický časopis pro psy? Ano, to dává smysl. Jeden že šéfredaktorů ihned přispěchá i s geniálním názvem „Malá čubka.“ Všem se to líbí a líbí se nám i verze pro kočky s názvem „Vlhká číča.“ Diskutuje se nad obsahem a inzercí, mezitím co si já hraju s třískou. Art-director jako první odchází a já se bavím s Art-directorem č.2 o práci. Díky, že marketingový střelci mají pokoru a sebereflexi, tak i Art-director č.2 bude časem ve firmě nedobrovolně končit. Jsem si jist, že práci najde hned. Má spoustu let praxe a je schopný. Po chvíli spolu odcházíme. Loučím se s kolektivem a s kolegyní se kterou komunikuji pouze elektronicky. Potvrdíme si, že tedy „na skajpu“ a já odcházím noční Prahou v hrůze, že budu přepaden.

Když přijdu domů, zjišťuji, že moje oblečení neuvěřitelně páchne kouřem. Proto se nejprve svleču a až poté ulehám do postele a usínám za poslechu Kaisera s Lábusem.

Je to strašná škoda, že marketingový střelci zničili naše třetí patro. Nikdy jsem lidi co se nazývají „account manager“ a tak podobně neměl v lásce. Teď je přímo nenávidím. Kdybych měl odvahu a svaly tak... tak... TAK.

Hovory s Andělem

Zní to šíleně, ale zítra to bude čtvrt roku co jsem bez práce. Už mě to unavuje, rezignuji na hledání čehokoliv. Nemám šanci. Musím na pracovní úřad. Jakou práci ale můžu dělat? Grafiku už těžko, pouze roční praxe a ještě k tomu jsem vyhozenej. Ale nic jiného neumím. Teda, „neumím.“ Čtyři roky jsem strávil na nějaké škole, abych uměl něco, za co mě vyhodí a už nikdy nezaměstnají. Takže až se mě paní na úřadě zeptá „Co umíte?“ Odpovím „Nic.“ Snad se něco najde. Někde. Zajímalo by mě, odkud berou zdroje všelijací horolezci co pořádají různé výpravy za extrémními zážitky. Jestli si to opravdu platí se svého, nebo jestli dostanou někde nějaký grant či co. Pokud by se rozkřiklo, že jsem ochoten přejít pěšky Grónsko, nebo nějakou poušť, nebo dojít na severní pól, a kdyby se to propagovalo stylem „Naprostý nýmand bez zkušeností chce zlomit hranice lidských možností, chce se vysmát smrti do obličeje a dokázat, že i normální člověk je schopen nadlidských výkonů.,“ pak by to mohlo vzbudit nějaký ohlas a já bych diváky přes satelitní přenos seznamoval s drsnou realitou mrazivého severního pólu. Od nadšených začátků „Jde to skvěle, je zde opravdu hezký výhled.“ až po naprosté dno „Došlo mi všechno jídlo, už týden se živím pouze vlastním spermatem a potem.“ A diváci by si v sms hlasování tipovali, jak daleko dojdu, zda-li přežiju napadení medvědem a vůbec by to byla velmi zajímavá reality show. Pff.

V minulých dnech jsem dostal zprávu, že se po třech měsících chystá „rozlučka“ s propuštěnými pracovníky TIBMA media. Vtipné bylo, že tuto výzvu jsem dostal minule v podobě toho, že se rozlučka měla konat s dvěma redaktory. Pod touto zprávou byl zaznamenán rozhovor, v tomto smyslu: „Myslím, že bychom měli pozvat také Nezaměstnaného, myslel jsem že je to rozlučka se všemi, aspoň jsem to tak chápal.“ a odpověď „Aha, tak já ho tam připojím.“ Stejně tam nepůjdu. Nevydržel bych to. A nebo půjdu. Koukat na mladé, úspěšné, zaměstnané lidi bez skutečných starostí. (Edit: nyní je to trochu jinak no.) Ne, že bych je nějak nenáviděl, nenávidím jenom lidi z marketingu a tak podobně. Naše patro bylo vynikající. Poslední dobou se stávám čím dál více nepřejícím. „Když já ne, tak ať voni taky ne!“ Ano, je to smutné, ale už mi to opravdu vadí. Jak si vykračuje zamilovaný páreček večerní Prahou, naprosto žádné starosti, chodí do restaurací a hrajou si na gurmány tím, že upřednostňují červené víno před bílým. Pak přijde dítě, na dovolenou si napůjčují, kde to jde, vlastně jen kvůli tomu, aby se pak mohli chlubit, že někde byli. Že si tam malej hrál s mušlema a že stará nedala pokoj. Ale byli sme tam. Pak se vrátí a rok koukaj na složenky (by DFens). Pff.

Od života jsem chtěl podle mého docela málo. Žádnou rodinu, žádné děti, žádný vztah, ba ani žádný .. žádné.. to. Žádnou slávu nebo přehnaný plat. Žádný drahý vůz germánské provenience nebo zrůdný katalogový dům ve zrůdném satelitním městě. Jediné co sem chtěl byl klid, práce, která by mě bavila, ani moc, ani málo peněz, nejmenší možné auto na trhu, malý byt a na staří miniaturní chatičku. Nic víc. Né, ono prostě né. Nebudeš mít ani tohle. A co víc, ty budeš X let na podpoře abys sis v tom pěkně vymáchal hubu. Pff.

Nemám na nic chuť, nechci nad ničím přemýšlet, nic mě nebaví, když jdu po ulici, mám chuť seřvat lidi za to, že chodí vedle sebe a že musí chodit za sebou, že chodí po špatné straně chodníku, a vůbec, že dělají všechno špatně, na nic se nemuseli dřít, všechno dostali zadarmo a ničeho si neváží. V hlavě mě peskuje můj „anděl“ za to čím jsem a já se s ním hádám. Věty jsou z rozhlasového seriálu Tlučhořovi od Kaisera a Lábuse, ale naprosto padnou do mého rozpoložení.

Anděl: Pane Nezaměstnaný, mohu si přisednout?

Nezaměstnaný: N-No joo, dyť sedněte

Anděl: Děkuji Vám, Pane Nezaměstnaný.

Nezaměstnaný: Místa dost dyť..

Anděl: Pane Nezaměstnaný..

Nezaměstnaný: Vy.. Vy mě znáte?

Anděl: Abych Vás neznal Pane nezaměstnaný

Nezaměstnaný: Vás sem nikdy neviděl.. Vodkuď ste? Vy ste se přistěhoval?

Anděl: Odkuď jsem? To byste Vy nikdy nepochopil odkud jsem, víte?

Nezaměstnaný: Proč bych to nepo.. nepochopil? Řekněte, sem chodíte nebo ste vod Belzebuba, ne?

Anděl: Když sem chodíte Vy, tak sem chodím já. Víte?

Nezaměstnaný: Jhoo... Hehheh jo takhle hehe Jenomže to bych vás milej zlatej musel vidět! HA?! Jenožme, když sem tady, tak vás tady nevidim. To byste taky se mnou musel pít zelenou a zelenou ste nikdy neměl hehe.

Anděl: Ne, já zelenou nechci. Mě to nějak přestalo chutnat.

Nezaměstnaný: Si z... z.. zvyknete. Kdybyste sem chodil ovšem.

Anděl: Já jsem s Vámi, já do Vás nahlížím, já Vás sleduju, pane Nezaměstnaný. Od prvních krůčků.

Nezaměstnaný: Nho jo! To sem taky dělal.

Anděl: Vy jste dělal vošklivý věci, viďte? No jo. Ano to jste dělal.

Nezaměstnaný: Co vy víte?!

Anděl: Já vím všechno, pane Nezaměstnaný.

Nezaměstnaný: Mom... Kde děláte? U čeho ste?

Anděl: Všude a nikde.

Nezaměstnaný: Vyste? Co? Heheehheheh.. MRK MRK MRK!

Anděl: Kde jste byl Vy, tam já nejsem.

Nezaměstnaný: Nepovidejté.

Anděl: Kdepak. To nebylo pěkný od Vás.

Nezaměstnaný: Jak to víte?

Anděl: Jak to vím? Já vím všechno pane Nezaměstnaný. Víte, kdy Vy jste byl jednou hodnej? Když jste se ještě uplně nenarodil, ty první tři dny. Ale už tehdy, jste byl takovej jelimánek a schválně jste čůral a čůral, aby s váma měla maminka ještě víc práce.

Nezaměstnaný: Heleďte heleďte heleďte. Polk.

Anděl: Nepijte tolik.

Nezaměstnaný: Nechte si tydlety.. A co... co.. co se do mě VOBOUVÁTE??!

Anděl: Já se do vás neobouvám.

Nezaměstnaný: Já si vás vubec nevšímam! Co... co si mě... ehh.. co vubec chcete? Dejte mi pokoj. Já sem jenom dělal to co sem..

Anděl: Já Vám jednou dám pokoj, pane Nezaměstnaný, ale ještě to bude chviličku trvat. Já Vás totiž chráním, před úplně tím nejhorším, víte?

Nezaměstnaný: A vy.. vy ste.. b.. bodygard co? Já nikoho nepotřebuju, já se vochránim sám.

Anděl: Máte pravdu, já jsem takový Váš bodyguard, já jsem totiž Váš anděl strážný víte? A věřte, že mám těžkou práci, pane Nezaměstnaný. Velice těžkou a nepříjemnou. To můj kolega co hlídá na Bráníku, má štěstí. Ten hlídá pana Rízla. Tři děti, hezká paní, slušní lidé. S nima on nemá žádnou práci, ale s Váma...to je... to je práce jak Burlaci na Volze, pane Nezaměstnaný.

Nezaměstnaný: Vy ste.. he.. hehehehe.. sem vam na to málem skočil, člóveče. No jo no jo no jo, to sou takovýdle tydlety...

Anděl: Podejte mi ruku, no podejte mi ruku.

Nezaměstnaný: Co bych vam podaval ruku?

Anděl: No podejte mi jí.

Nezaměstnaný: Hmm hehehe... nojo.. no když mi něco dáte, tak.. no.. a co to..

Anděl: Cejstil jste mou ruku? Necejtil. Já jsem všude, kde jste Vy. A ani o tom nevíte, ale teď jsem si na chviličku přišel s Váma popovídat. Třeba to s takovým tupidlem něco udělá.

Nezaměstnaný: Heleďte... ne.. nechte si toho jo?

Anděl: Né, já bych Vás nechtěl urazit, jenom konstatuju holá fakta.

Nezaměstnaný: A.. a jak mi dokážete že ste muj anděl strážný... tak se legitimujte! Dejte mi průkazku!

Anděl: Já Vám všechno o Vás povím. Měříte metr osmdesát čtyři, vážíte osmdesát kilo, máte vytetováno na zádech „Ať žije Košický vládní program!,“ nemám pravdu? Odkuď bych tohle věděl? A máte osm let prošlý občanský průkaz.

Nezaměstnaný: !!! To víte taky?

Anděl: To vím taky.

Nezaměstnaný: Neříkejte tooo...

Anděl: Celý život jste lhal, nic jste neuměl, nic jste nedělal, byl jste líný...

Nezaměstnaný: Néé..

Anděl: Záviděl jste schopným..

Nezaměstnaný: Nee, too zas neříkejte. Ale... Anděli.. já sem taky blbej... ANDĚLI PREJ HEHE

Anděl: Nezaměstnaný, přemýšlíš někdy o sobě? Přemýšlíš někdy o něčem a hlavně o sobě? Zamyslel ses proč jsi vůbec tady na tom světě? Jaké je tvé nezastupitelné místo? Co jsi pro někoho udělal?

Nezaměstnaný: Já sem udělal...

Anděl: Cos udělal?

Nezaměstnaný: No co sem udělal, co sem udělal... já sem udělal to, že sem nikomu nepřekážel no... nikomu sem nevadil.

Anděl: To si myslíš ty. Zamysli se. No vidíš, tak zaplatíš nebo si dáš ještě zelenou? Co? Dej si zelenou..

Nezaměstnaný: HELEĎTE NECHTE SI TYDLETY KECY!! NECHTE SI!! NEVANDRUJTE DO MĚ VAM POVIDAM!

Anděl: Nejlepší obrana je útok. Ano ano.

Nezaměstnaný: Co vy víte, anděli...

Anděl: Všechno vím.

Nezaměstnaný: … co my tady na zemi.. vy si jenom lítáte tamhle! V luftě... furt nějaký... jo jo.. vy ste furt nějaký jako... jenomže já žiju tady! Na zemi! Si sem poďte!! Poďte si schválně to vyměnit... já budu lítat.. a vy tady dělejte... makejte jako jo...

Anděl: Tak já pomaličku poletím. A přemýšlej o sobě.

Svenska Aeroplan Aktiebolaget dö.

Šokující zpráva prolétla světem. Švédsko-Norská společnost Koenigsegg Group  oznámila, že nestíhá restrukturalizaci automobilky SAAB. Z toho důvodů se stahuje z její koupě a tak je SAAB opět na dlažbě. Je to o to podivnější, že byl nedávno oznámen vstup Čínského holdigu (co to je holding?) BAIC právě do Koenigsegg Group. Rozhodně to tedy nebyl problém nedostatku peněz, ale spíš problém nedostatku času. Norský miliardář Bård Eker (majitel Eker Group, která má podíl v Koenigseggu a taky designér vozů Koenigsegg) to ostatně potvrzuje. Dohodnout a vyjednat všechny smlouvy do 30. listopadu by se nestihlo.

Proč o tom vlastně nezaměstnaný píše? No proto, že SAAB byl jeden čas, a stále i docela je, jeho srdcovka. Je mi jasné, že na SAAB mít nikdy nebudu, ale to mi nebrání se kochat pohledem na kdysi inovativní auta. Odjakživa měl SAAB takovou jinou auru. Dost možná uměle vyvolávanou, zvláště v posledních létech. Ale ta aura tam je. Začátky v letectví, později výroba aut. První dostupné turbomotory. Neopomenutelný přínos v oblasti pasivní bezpečnosti. Crash testy dotáhnuté k dokonalosti.
Bohužel postupem času SAAB ztrácel čim dál víc. Poslední ránou bylo odkoupení namachrovaným americkým koncernem GM, který totálně zdevastoval tehdy oprávněně vybudovanou auru „jinakosti.“ Začalo to tím, že SAABy začaly jezdit na podvozcích z Opelu. Do toho začaly používat i opelácké motory. Díky tomu je první generace SAABu 9-5 vlastně jen převlečený Opel Vectra. Může mě uklidňovat vyjádření, že SAAB si opelácké díly potají upravoval podle svého, ale je to prostě Vopl. Žádný vývoj nového modelu. Vývoj v podání GM vypadal asi takto: Vezmeme podvozek z nové Vectry, Švédi na to upatlaj nějakou karoserii a tradá, je tady ALL NEW SAAB 9-3. A hele ta karoserie se líbí. Ok Jacku, pošlete její nákresy do Cadillacu ať si to upraví podle svého. Můžeme to použít. Hurá, je tady ALL NEW CADILLAC BLS. Nikde žádná invence, pro kterou měl SAAB auru „jinakosti.“ GM udělalo všechno špatně. A mělo na to doplatit, jenže „nosič změn“ (ale jen před zvolením, pšššt) Obama si GM koupil, takže je to vlastně v pohodě. Nic se stát nemůže Jacku, jsme státní, jedem dál.

Prodej klesal a GM, které potřebovalo prachy, začalo uvažovat o zbavení se SAABu. To došlo až tak daleko, že před rokem se prodej skutečně rozběhl. Kandidát se vybíral dlouho. Zájem byl z Číny, Ameriky, Kanady a Itálie. Pak se ale najednou objevila zpráva, že švédský výrobce hyperaut Koenigsegg by měl také zájem. Nadšení fanoušků bylo enormní a favorit byl jasný. Švédskou vládu zajímalo jen to, že tato možnost zaručovala, že mozky a výroba zůstanou ve Švédsku. V dubnu 2009 už bylo jisté, že právě Koenigsegg Group bude kupcem. Otázka peněz byla vyřešena i poté co jeden ze spoluvlastníků Koenigsegg Group prodal svůj podíl, ale hned za něj zastoupil někdo jiný. Tedy, byl jsem z toho nadšen, protože v Koenigseggu jsou rozumní a normální lidé. Nor Bård Eker, designér, který vlastní designové studio, vyrábí snad nejlepší projektory světa, staví závodní čluny, na kterých sám závodí. Druhou severskou hybnou paží Koenigseggu je Christian von Koenigsegg, švédský šlechtic, který má peníze a krásnou ženu. Ale působí také velmi příjemně. Oba dva jsou takový self made muži. Žádní suchaři.

Restrukturalizace nám tedy běžela, občas byl někde s někým rozhovor ve stylu, že je vše OK, vše běží podle plánu. Do toho přišla prezentace nového SAABu 9-5 (což je přestavěný Opel Insignia, „Skvělý nápad Jacku!“), který zaznamenal celkem úspěch, a byl to jeden z modelů, který by mohl SAAB znovu po dvaceti letech navrátit do černých čísel. Teď zase přišla zpráva, že teda varianta Koenigsegg padla. Mno. Jenže co se SAABem teď? Eker se zmínil, že když to nezvládnou oni, tak SAAB končí. Bohužel myslím, že má pravdu a tentokrát už je ten konec definitivní. Teď je to zase na GM (po zestátnění opět těžce namachrovaném). To se ještě loni vyjadřovalo ve smyslu, že jestli se nenajde kupec pro SAAB tak značku zruší. Ale to samé tvrdilo i o Opelu, který si ale nakonec ponechalo. Jenže Opel má širokou modelovou řadu. A to je ten problém. SAAB má vyrábí jen 2 modely, což je žalostně málo. Rozšíření mělo přijít do roku 2012, jenže pod Koenigseggem. Co bude teď nikdo neví. Možná přijde nabídka z Číny. Ale to je jediná varianta na záchranu. Takže konec nebo Čína?

Jelikož, jsem se kdysi dávno živil jakože grafikou, může mě uklidňovat to, že měl SAAB vždycky nejlepší reklamy, ať do televize, nebo do časopisů. Suverénně nejlepší ze všech automobilek. No dobře, Volvo je v závěsu. Kucí severský tohle uměj. Na rozloučenou s velmi zajímavou automobilkou přikládám pár ukázek.

Skvělé!  Je tam všechno. Tajemno, hudba, zeleň, zvířata, auto a Gill Sans.

Paráda! Na české poměry delší, ale ta hudba! A je tam Gill Sans.


Tohle je pravda hodně dlouhý. Ale můžeme to pojmout jako relaxační video. A možná tam někde bude i Gill Sans


Tohle sem dávám kvůli Gill Sansu. Teda vlastně kvůli té ženě. Nemůžu se na ní vynadívat.


Majstrštyk č. 1


Absolutní nejvíc majstrštyk č. 2


Na závěr jedna vánoční.

Takže už žádný SAAB. Žádný charakter. Žádná krása. Žádná blonďatá Švédka. Žádný Gill Sans. A k tomu všemu se budete muset dívat na reklamu na Simply Clever.

Kapitalisto, ty blázne, kvůli tobě víno zvázne

Poněkud dlouho jsem nepsal. Ne, nemějte starost, jsem stále bez práce. Nechtělo se mi psát den za dnem malé cetky o ničem a tak je tu zase takové shrnutí. Pomalu mi dochází, jak mi kapitalista doslova zničil život. Mám pouze rok praxe v oboru, což mě automaticky vyřazuje z boje o místo. Tohle nikomu nedošlo, zpočátku ani mě. Udělal jsem totiž jednu velkou chybu. Několika sociologickými vzorky mi bylo vštěpováno, že jsem ve svém oboru „dobrý“, že když mě do mojí první práce vzali, tak nebude problém najít místo v jiné firmě. Trochu jsem tomu uvěřil, ale po čase jsem si začal uvědomovat, jak moc naivní jsem byl. Ten, kdo rozhodl první v procesu mého vykopnutí na tohle logicky myslet nemusel, proč taky. „Dobrý“ bych klidně být mohl, ale všechnu naději totálně potápí vyhazov a díky tomu pouze roční praxe. A už na tom jediném pohovoru, na který jsem se zázračně dostal, jsem viděl protáhlý obličej přísné paní v černém, když jsem odpovídal na její dotaz proč jsem skončil na předchozím pracovišti. Dává to smysl. Koho by jste vybrali? Někoho, kdo „byl vyhozen“, nebo někoho, kdo „odešel sám ze své vůle aby fokusoval čelyndž, hledal nové vzrušující projekty na kterých by se mohl podílet ve Vašem teamu.“

Další problém je debilita, která okupuje mozky lidí, kteří na sebe dávají kontakt, na který se má uchazeč o práci ozvat. Ani po více jak dvou měsících nedokážu pochopit, že nezvládají tak jednoduchý počin, jakým je odpovědět uchazečovi, že: nemají zájem, pozice je již obsazena, atd. Cokoliv. Ale ne, oni nenapíší nic. To člověku, již tak zhrzenému nepřidá. Jediné co může udělat je to, že si kontakty na tyto borce pečlivě uschová a na vodách internetu se začne pídit po dalších telefonních číslech a adresách, které mu upřesní co je to za idiota, s tím, že „do roka a do dne.“

Abych, ale nenadával jen ostatním. Taky jsem se na současné situaci přičinil. Neměl jsem šéfredaktorovi namlouvat, když se mě ptal jak to beru pár hodin po vyhazovu, že „o nic nejde, to se stává, to je život, už sem se přes to přenes, je to nová výzva“, měl jsem mu říct, že mě to sere čim dál víc, že mi to zničilo plány a vyhlídky do života, že už teď jen čekám až zdědím majetek po rodičích. Neměl, jsem hned odejít z dohozené práce ve Včela reklama, i když jsem na ní zjevně nestačil a letěl bych hned na konci měsíce. Neměl jsem se nechat oblbnout „dušínovstvím“ a měl jsem lhát, naprosto vždy a všude. Pokud bych se těmito radami řídil, možná bych už práci měl. Realita je ovšem taková, že na konci měsíce jdu na pracovní úřad a pozastavuji/ruším živnostenský list. Možná jsem to měl udělat hned po vykopnutí, ale dušínovsky jsem si nalhával, že přece práci seženu a hlavně nechci okrádat stát a poctivě pracující (nevyhozené) lidi. To už je mi teď úplně jedno.

Nyní k té příjemnější části nezaměstnanosti. Spousta volného času. Dříve jsem pouze seděl doma u počítače a házel šipky. Dnes, když jsem vyhodil nesmyslné peníze za kameru, navigaci a cool empetrojku se mi otevírá nový svět. Dát si večer za cíl dojít pěšky do Čimic? Není problém, hned ráno vyrážím, nastavuji navigaci a za poslechu Kaisera a Lábuse se vydávám do Drahanského údolí. Dát si další večer za cíl dojít pěšky do Kralup nad Vltavou? Žádný problém, jen jsem vyrazil příliš pozdě a u Řeže jsem se musel otočit. Cestou si připadám důležitě, když kontroluji navigaci a když natáčím nezáživná videa z cest. Pokud bych takto trénoval dál, nevidím důvod proč se příští rok nezúčastnit nejdelší varianty pochodu Praha-Prčice. Navigace funguje opravdu skvěle. Jedná se o Garmin Oregon 200, čili ten nejvíc uncool sociální model. Ale i tak má dotykový display a mohu se tak utápět v minimálním počtu tlačítek. Uživatelské "prostředí" je v češtině, v balení je i sd karta s mapou české republiky tak podrobnou, že jsem konečně zjistil, jak se jmenuje ten kopec u babičky na vesnici. Navigace také umožňuje zobrazit vaší polohu ve 3d, ale jak Hynek poznamenal "stále mají co dohánět." Skutečně je to tak, vypadá to jako předchůdce prvního playstationu, ale orientovat se podle toho dá báječně. Pravda, cesty již ztratily svoje dobrodružné kouzlo protože vím přesně kde jsem. Před tím jsem to, díky instinktu poštovního holuba, jen tušil. Díky navigaci si ovšem mohu ušetřit zbytečně vyčerpávající "zkratky", které mi cestu tak akorát zbytečně prodlouží a uberou sil.

Při pochodu do Čimic, jsem se na zpáteční cestě ocitl u bratrancova nového pracoviště. Vidím i jeho vozidlo a tak mu volám. Bratranec vystupuje z vrat a bavíme se. Obdivuji rozdělaný Mercury Cougar a bratranec oznamuje, že si náš strýc údajně pořizuje nové vozidlo. Jedná se o jedno populární germánské überSUV, což ve mně vyvolává údiv. Ještě větší údiv vyvolá cena tohoto vozidla. Na můj vkus je opravdu přehnaná, a také nechápu na co bude takovéto auto řemeslníkovi. Potřebuje přeci nějaký VAN, do kterého se vejde všechno od žebříku po lepiňáky. Ale nakonec co, ať si to užije. Bratranec se mě ptá, co práce a říká, že za chvíli dorazí kamarád co má kontakty, tak že možná něco sežene.

Kamarád skutečně dorazí. A jak stylově. Přesně takto si představuji člověka co má „kontakty“. Černé kožené botky, černé kalhoty, šedý kabát a nakonec černá čepice s nehtem. Samozřejmě mu není o moc více než mně, ale na rozdíl od mně přijel v BMW e46. A otci chce koupit nějaké vozidlo, a přítelkyni koupil Ford Puma. Kde jsem udělal chybu? Když se řeč svede na práci, říká, že to je těžké, že v tomto oboru si to každý hlídá, že to zná, že dělat časopis je v podstatě z grafiky nejjednodušší, že za dvě hodiny je časopis hotov. V duchu se pouze směji. Dále říká, že kdybych dělal weby tak můžu nastoupit ihned. Weby nedělám, ale i tak mi vypráví, že zná jednoho „kluka“, který má doma prý tak vymakaný web, že na to dnešní technika nestačí. Že prý až bude technika, tak to někomu prodá. V duchu si představuji přeplácané stránky se spoustou zbytečných flashových kravin a spoustou obrovských gifek rotujících zavináčů a ohromným nápisem "Vítejte na mých osobních stránkách." Rozhovor končíme s tím, že „rozhodí sítě“ a opouští nás. I já po chvíli odcházím podvečerní Prahou domů.

Po těchto náročných výšlapech si nyní dávám oraz. Přes Bernarda se mi podařilo zakoupit legální kopii jednoho automobilového simulátoru a tak nyní jezdím. Vždycky mě jízda po virtuálním okruhu bavila, na rozdíl od řízení běžného vozidla. Řidičský průkaz odsouvám stále na neurčito a už se těším až ho budu dělat ve čtyřiceti letech spolu se skupinkou náctiletých, kteří za úspěšné zvládnutí kurzu dostanou od svých rodičů „pežutka.“ My, virtuální ptáci máme ale k dispozici několik formulových vozů a nově také roztomilý Fiat 500 Abarth. Na hře je vidět, že ten jeden jediný člověk (!!), který tu hru vyvíjí si to opravdu užívá.