Uff

No takže všechno bylo zase úplně jinak, než jak jsem si plánoval. Místo spacího víkendu jsem měl volnou jenom sobotu, protože v neděli jsem musel jet do práce. Jak jinak to taky mohlo dopadnout, když redakce řeší věci na poslední chvíli. Když jsem tedy dorazil v neděli do práce, čekal jsem, že budu mít aspoň nějaké texty k zalomení, to jsem se ale přepočítal. Nebylo nic, protože byla přeci neděle a proč by korektor něco korekturoval v neděli. Takže zbytečný den dolaďování.

V pondělí se samozřejmě navalily tuny textů a do toho chtěli redaktoři přelamovat ty zalomené. Jasně, za pár hodin to má jít do tiskárny a já mam čas se tady s tím matlat. Ještě že mi fotky upravuje kolega z TIBMA, protože nejen že já nevím jak bych je upravoval, ale hlavně bych to prostě nestíhal. Jsem rád, že stíhám lámat texty. Jak čas běžel, byl jsem čím dál nervóznější protože se blížila půl dvanáctá večer, kdy odjížděla poslední tramvaj. Kdybych jí nestihl musel bych přespat v práci, do čehož se mi moc nechtělo. Nakonec jsem musel zalarmovat Xavera a donutit ho aby mě vyzvedl a odvezl domů. Ten uposlechl a před půlnocí jsem si už hověl ve vozidle české výroby na cestě k domovu.

Dobré na celé této situaci je, že si možná konečně i něco vydělám, protože jsem placen „od strany.“ To znamená, že za zalomenou stranu dostanu určitý obnos a ač se to nezdá, je to velmi motivující, protože co si člověk udělá, to má zaplaceno. Vyplatí se tedy zůstávat v práci do večera a lámat stránku za stránkou. Bylo by také dobré, kdybych tady na tom místě vydržel už nějakou delší dobu. Třeba 5 let. Mohl bych si něco málo našetřit. Uvidíme.

Za několik posledních dní jsem udělal další krok v mém zapojení se do společnosti. Byl jsem s mladší kolegyní na kávě v restauraci, kterou mámě přes chodbu. Já jsem si tedy dal Kofolu, protože černý kal nedokážu vypít, ani když se přemáhám. Během rozhovoru, jsem mylně nabyl dojmu, že si mě kolegyně nějak oťukává, z čehož jsem pak byl definitivně vyveden jejím prohlášením, že si ona myslí, že tím, jak komunikuje, nebo jaké signály vydává, si ostatní lidé myslí, že na ní mají. Asi jako, že ostatní mají na to jí sbalit či co. Ta vysoko bych si mířit nedovolil (i když ...), takže jsme v komunikaci pokračovali jiným směrem. Byl jsem nařčen, že jsem sobec a že je můj život sestaven z nesmyslných pravidel. Je zvláštní, že tohle mi říká každý. Není to pravda. Sobec nejsem a ta pravidla se mi v minulosti velmi osvědčila, takže se podle nich budu řídit až do smrti. Že jsem prý ovlivněn tím, že jsem jedináček a to že je prý špatně. Jasně, ale ona je ovlivněná tím, že není jedináček. A netroufnu si říct, jestli to je správně nebo ne. Pomalu, ale jistě musím se zapojováním se do společnosti brzdit. Už se dostávám na tu hranu, kdy začínám mít kontaktu s ostatními plné zuby. Z toho pak pramení hloupé situace jako například ta, když mladší kolegyně nabízela nějaký koláč o který jsem neměl zájem. Na chvíli jsem se zapomněl a popravdě jsem odmítl s tím, že bych jí nerad sahal do jídla, já osobně to nemám rád. Ona však nabídla že mi sama ulomí, načež jsem řekl, že v tom případě by mi sahala ona do mého jídla a tím diskuze skončila. Je to prostě tak. Jsou věci, které nesnesu. Měl jsem si ale asi vymyslet nějakou výmluvu, která by mi neubrala tolik plusových bodů v této hře.

Nyní je přede mnou další uzávěrka. Už nejsem tak nervózní, vím že jediné co potřebuji je čas. Toho ale opět moc nemám. Snad se to stihne. Zatím mám asi 25 stran z 90 a za týden to má jít do tisku. Po této uzávěrce mě ale čeká „ten volnější“ měsíc, kdy budu mít jen jeden časopis. Přemýšlím, jestli bych se nešel začleňovat do společnosti. Nějak.