Mám za sebou první tři dny. Dojmy jsou veskrze pozitivní, zatím jsem nic neposral. Taky ale moc nebylo co. První den jsem dorazil ukázkově včas a na ulici před prací potkávám nového kolegu grafika. Sděluje mi kód, kterým se otevírají vchodové dveře, vcházíme do patra a já se sekretářky ptám, jestli už dorazili kolegyně z bývalé práce. Prý ano a tak se jdu přivítat. Později zjišťuji, že pracovat zatím nemohu, protože není prodlužovačka k mému počítači. Vracím se tedy ke kolegyním a potom jdu nosit nějaké papíry z místnosti do místnosti. Pak se s mladší (teda vůči mě starší) kolegyní procházíme po budově. Dokonce se mi naskytne příležitost vidět, jak kolegyně pije vodu. Poté bloumám po chodbě a koukám ven, kde je hezké počasí. Žádám sekretářku aby mi předala klíče od zámků a jdu ven. Blízko budovy jsou koleje. Přicházím k nim a rozhlížím se, nic nejede. Když přejdu první kolej v dálce se objeví vlak. Mám dost času, to stíhám, říkám si a stavím se na poslední kolej doufaje, že si prohlédnu zblízka jedoucí vlak. Jsem překvapen, když vlak najednou uhne na kolej, na které stojím a troubí. Uskakuji tedy a ještě stihnu zahlédnout hrozící ruku strojvůdce. Překvapuje mě, jak rychle dokáže taková velká věc měnit směr. Poučen touto příhodou si přikazuji, že koleje již nikdy přecházet nebudu a po krátké procházce se vracím do budovy. Počítač stále nefunguje. Loučím se tedy a odcházím s tím, že si alespoň vyřídím tramvajenku. Jdu tedy do Foto Škoda dát se vyfotografovat, opět vypadám jako vůl, a poté na Muzeum abych zjistil, jak nehorázná fronta tam je. Jdu to zkusit na Můstek a tam je fronta ne o moc kratší. Po půlhodině na mě přichází řada a jsem obsloužen. Tato práce musí být nesmírně náročná, pomyslím si. Celý den tu sedět v takové malé místnůstce a non stop vydávat mladým cool lidem průkazky a přitom koukat, jak jim z peněženek padají tisíce od rodičů. S velkým respektem děkuji a odcházím domů.
Další den se situace opakuje. Počítač stále není zapojen. Už jsou ale k dispozici texty, které si beru domů. Hlásím, že jdu domů lámat. Jenže. Když jdu na tramvaj, v dálce vidím ten vysoký věžák na Hájích a dostávám nápad jít se podívat do svojí střední školy a seznámit učitele grafiky s tím, že už sem po x měsících opět sehnal práci. I bez navigace se skvěle orientuji a za necelou třičtvrtě hodinu jsem ve škole. Chvíli se tak toulám a doufám, že narazím na nějakého učitele. Po chvíli potkávám zástupce ředitele, který mě se slovy „ježišmarja“ poznává. Říká, že jsem míval delší vlasy a odchází. Vchází ovšem učitel grafiky a já mu nadšeně ukazuji časopis a vysvětluji, že jsem ho kdysi lámal a teď ho budu lámat opět. Učitel jej chválí a myslí si, že jsem toto číslo lámal já. Když mu situaci opět vysvětlím, pochopí, ale chválí dál. Zaútočí otázkou: „Co je tohle za font??“ a já odpovím, že je to DIN. On přitaká a začíná vyprávět o tom, že se DIN používá třeba na dopravních značkách a že dnes je k vidění na spoustě míst. Později přichází s nápadem, že by se mohla uskutečnit exkurze žactva do našeho nakladatelství. Nejsem proti, ale počkal bych jestli se v práci vůbec nějak uchytím, nehledě na to, že netuším co by tam studenti dělali. Učitel přichází s dalším, mnohem zajímavějším nápadem, a to s tím, že bych ve škole předvedl jak moje práce probíhá. Že bych na projektoru otevřel časopisy a popisoval co a jak. Toto mi přijde docela zajímavé a ihned volám Xaverovi, jestli by se nepřidal. Říká, že ano a já odjíždím ze školy domů. Xaver ale po chvíli volá zpátky, jestli bych nešel na Flóru na oběd. Scházíme se tedy a probíráme formát v jakém by probíhala „výuka.“ Oba se na to velmi těšíme, ani nám nejde o to něco studentům dát (vlastně jim to bude úplně jedno, jako to bylo jedno nám), spíš se jen těšíme, že budeme opět ve škole, ale tentokrát v úplně jiné roli. Teda, to mluvím za sebe. Když se vracím domů je po šesté hodině s tím, že musím něco zlomit. Kontaktuji bývalého kolegu a pod jeho vedením upravuji velikost stránky na požadovanou velikost a jdu lámat. Zjišťuji, že nedobrovolná přestávka v posledních měsících má za následek nepříjemné zpomalení. Stránky nejsou pěkné a nakonec to v půl druhé ráno vzdávám a jdu spát.
Třetí den je počítač zapojen! Usedám a začínám dolamovat stránky z dnešního rána. Opět jde vše velmi pomalu a se vzhledem stále nejsem spokojen. Navíc se mi chce velmi spát. Čím jsem ale překvapen jsou moji dva kolegové. Baví se o automobilech a jeden z nich dokonce ví, že ocelová loď je lepší, než laminátová. Když se shodneme na tom, že Maserati Coupé víc slušela ta zadní světla do „L,“ ukládám práci a loučím se. Cestou zpět stále přemýšlím, proč jsem tak pomalý. Samozřejmě bych to mohl hnát a nepárat se s tím, ale to by poslední číslo časopisu, které dělali ještě kolegové z TIBMA nesmělo vypadat tak superiózně. Chce to něco mezi.
Žádné komentáře:
Okomentovat