Už jsem myslel, že nikdy nic nenapíšu. Od května uběhla dlouhá doba a tak nějak nebylo o čem psát. V posledních dnech se toho ale odehrálo tolik, že už zase mám co popisovat. Aspoň pro tentokrát.
Minulý týden jsem se byl projít po Praze. Když jsem se vrátil domů, tak mi Bernard začal posílat fotografie nějaké dívky a optal se mě jestli nechci seznámit. Odpověděl jsem, že ne, ale pak jsem začal slídit, protože takovouhle šanci jsem nemohl zahodit. Zdálo se, že dívka projevila alespoň nějaký zájem o mou osobu a tak jsme se zkontaktovali. Překročil jsem veškeré svoje bloky, stíny, zvyklosti a pozval jí na schůzku.
V den setkání jsem se při cestě na místo cítil snad poprvé jako normální člověk. Žádné komplexy, žádné starosti, jenom trochu nervózní, což se v takové chvíli dá očekávat. Abych to zkrátil. Čekal jsem tam hodinu a půl a ona nepřišla. Nevím proč to udělala, nebo co si tím chtěla dokázat. Nekomunikuje se mnou a snad ani s Bernardem.
Pocit zoufalosti mě opustil celkem rychle, ale zdá se, že tato událost ve mně něco spustila. Už nemůžu vydržet sedět celý den doma a čumět. Nesnáším svůj pokoj. Stěny se přibližují a nemohu se nadechnout. Nevím, jak jinak to popsat. Nedá se tady vydržet.
Proto jsem zkontaktoval bývalou kolegyni a přemluvil jí k setkání. Setkání mělo za úkol mě opět uklidnit. To se nepodařilo, z mojí strany to byl totální průser a jednu chvíli jsem se ze schůzky snažil utéct pryč, protože jsem se vůbec nechoval jako společník, ale spíš jako mlčící fňukna. Když už jsem si myslel, že se už musíme rozloučit, kolegyně se zeptala co dál. Navrhl jsem, vzhledem k pozdní hodině, celkem logickou večeři. To kolegyně, celkem logicky po tom co předcházelo, pohrdavě odmítla a šli jsme do parku. Cestou jsem se jí vyptával, jak probíhala její poslední schůzka s nějakým mládencem. Schválně jsem čekal, jak moje hlava zareaguje, protože jsem se s ní kdysi pokusil neohrabaně navázat jakýsi kontakt a pak jsem se tím několik měsíců užíral. Překvapivě se žádné žárlivecké myšlenky nedostavily. Aspoň v tomhle byl posun.
Kolegyně navrhla, že můžeme jít na kávu. Přijal jsem. Jaké bylo moje překvapení, když jsme v kavárně potkali dalšího bývalého kolegu. Ten chvíli poslouchal o čem se bavíme a pak mi řekl vše do očí. Nemám důvod si hrát na chudinku a jestli si chci honit péro, tak at si ho klidně dál honím. Ano. Tato věta a jeho parodování mého chudinkovství mi naprosto otevřelo oči. Nyní vím co chci, vím proč to chci, jenže nevím jak toho dosáhnout. Ale chci to.
Seznamování vůbec nerozumím. Bývalá kolegyně říká, že mám chodit do nějakých “klubů”, “kroužků”... Abych se naučil komunikovat s lidmi. Myslím, že teď když mám otevřené oči bych to asi možná nějak dokázal někam se přihlásit. Daleko důležitější ale je, že jsem si uvědomil, že vstát ráno do práce, přijet domů, sedět u počítače, jít spát a ráno opět to samé asi není to nejzajímavější. Takhle to už prostě nejde.
Po poněkud asociálním rozloučení (ledabylé mávnutí rukou směrem k lidem, kteří se mi snaží pomoci... na facku) jsem se vydal domů. Cestou jsem si všechno promýšlel a po příchodu jsem kolegyni napsal, že mají vlastně ve všem pravdu. Dále jsem se jí svěřil se svými pocity ze schůzky a v naději čekal na odpověď.
Jako odpověď přišlo toto: Heled, ted zcela uprimne, asi sis vsiml ze s tebou mluvim docela neomalene a asi sis take vsiml., ze s nikym jinym ne....jednu chvili sem i docela dekovala Xxxxxxovi, ze zavoval...pac promin, ty neco chces,pak nemistne trucujes a porad to ses jen ty, ale ze je tady nekdo druhy, kdo s tebou v tu chvili fakt ztraci cas, to te nezajima...delas si veci tak, jak je vidis ty...servirujes sebe jako chudaka, a pak odejdes jako chudak, behem cesty si reknes, nene, musim to priznat, pak napises, co to ma za logiku, promin, ale tohle je cely zvraceny a dost...
Z tohoto jde vypozorovat, jaký vůl jsem. Ještě jsem se zeptal, jestli bylo na dnešním setkání alespoň něco pozitivního. Prý fakt ne. Poprvé mi dal někdo vyžrat mě samotného.
__________
… Jak vidno, nezaměstnaný již neřeší tolik své pracovní problémy. Nyní se bude soustředit na popisovaní svých milostných strádání. Čtenáři věř, že k tomuto kroku se odhodlával právě od května, takže věta v začátku “Od května uběhla dlouhá doba a tak nějak nebylo o čem psát..” není pravdivá. Napsal a smazal několik textů, ale nikdy se neodhodlal je publikovat, neboť se jedná o území, na kterém si dosud neudělal pořádek. Nyní se ale situace konečně vybarvila a tak budeš mít možnost ponořit se do hledání sebevědomí, sebedůvěry, a vzpomínání na neuskutečněné tužby. Věz, že i přes mrzkou kvalitu tohoto textu, psaného v částečném šoku, se nezaměstnaný vynasnaží co nejbarvitěji svá strádání, i možné částečné výhry, popsat.
Žádné komentáře:
Okomentovat