Den 9

Dnes je nástup na první pracovní den (ve zkušební lhůtě). Už asi tuším, jak dlouho cesta k Olšanům trvá a tak si jí snažim vychutnat. Vychutnávat se toho ale moc nedá a tak zrychluji krok. Před korporátně působící budovu dorážím s obrovskou časovou rezervou. Rozhoduji se využít čas obeznámením s okolní zástavbou

Po deseti minutách už mířím po schodech do třetího patra. Znovu mačkám neoznačený zvonek a začínám se potit. Vcházím do předsíně a nakukuji do kanceláře, kde se již pilně pracuje. Po chvíli si mě všímá ten co měl svatbu a jde ke mně. Oznamuje mi, že šéf tam teď někoho má a ať chvíli počkám. Mohu se prý posadit. Odmítám a stojím. Šéf je stále kýmsi zaměstnán a tak odcházím na chodbu, kde si s předstíraným zájmem listuji tu hrůzu, kterou bych měl dělat. Za chvíli slyšim tlumené „Kde je? Kde je? Je tady? Tady? Á tady je...“ A míří ke mně šéf. Jdeme k němu do kanceláře a probíráme detaily. Když už není o čem mluvit jdu se představit zaměstnancům. Žádné jméno si nezapamatuji a usedám k počítači. Opírám si ruce, když najednou pravá opěrka upadne. „No.... vem si tuhle,“ říká šéf a táhne od pohledu bytelnější sedátko. Zapínám tedy počítač a ujímá se mně ten co měl svatbu. Snaží se mi vysvětlit architekuru disků a serverů, kterou nepochopím. Dále zapínáme božský Corel a učím se ohýbat rohy u čtverečku. Jedna z mála věcí, která mi přijde jednodušší u Corelu, než u indd.

Po zaškolení se pouštím do první práce. Mým úkolem je vyměnit fotku a upravit text u jednoho inzerátu. Hotovo. Ani to nebolelo. Teď to jen vyexportovat na správná místa. Exportuji, ani nevím kam a je to. Po chvíli přichází jakási žena, asi z redakce a jde za tím co měl svatbu. Slyším tlumeně, že něco má špatný rozměr. Ani se nenamáhám přemýšlet čí je to vina. Ptám se toho co měl svatbu, jak je to s pauzami na oběd. Píše, že je to tak nějak jedno a že když se nezdržím hodinu denně tak není problém. To mě potěšilo, protože jsem se už začínal zabývat tim, kolik je možné spolknout žvýkaček aby se člověk dosyta najedl, ale aby si zároveň neuhnal zánět slepého střeva. Ujištěn, že se mohu občerstvit odcházím ven. Moje původní idea dojít na Flóru a najist se tam mi přijde příliš nezajímavá a vydávám se rekognoskovat okolní občerstvovací stanice. Bohužel mám u sebe jenom stravenky a 14 korun a tak, když už konečně nacházím restaurant, který vyhovuje, ceny na venkovní ceduli jsou nastaveny tak, že bych se buďto nenajedl, nebo bych musel nechat nesmyslně vysoké spropitné. Po chvíli dorážím k supermarketu a jdu si koupit něco za svoje „ostré peníze“. Nakonec vybírám 2x Miňonky za sympatických 6,50 což splňuje požadavek vejít se do 14 korun. Sním první balení a mířím zpět do práce. Nakonec jsem se zdržel přes padesát minut.

Mou další prací je rozhodit už hotové inzeráty na zrcadlo v krásném prostředí indd. Všechno do sebe báječně pasuje a už jen několikrát se ptám vedle sedícího člověka, jestli si počínám správně. Takhle kdyby to šlo pořád. Práce s Corelem je přesně taková hrůza, jak jsem si představoval. Vše je porovnáno a nyní mohu hodinu sedět a koukat na dvě otevřené složky jestli se neobjeví další práce. Naštěstí jsem celou hodinu pouze proseděl. Opravdu jen proseděl a koukal na ty složky. Neodvážil jsem se otevřít internet protože jsem nikoho v kanceláři neviděl že by to byť jednou udělal. Všichni mají buď zapnutý Corel, nebo koukají do, podle nich lepšího, commanderu.

Čas už pokročil a tak se tedy ptám toho co měl svatbu v kolik je slušné odsud odejít. Původně jsem totiž dostal informaci o tom, že se dělá od 8:30 do cca 16:00. Pravda byla někde jinde. Dělá se skutečně od 8:30, ale odchází se za mezi pátou a půl šestou. Půl šestá je už jen za půl hodiny. Všichni se postupně vytrácejí a nakonec zůstávám jen já, ten co měl svatbu a šéf. Když je půl šesté svěřuji se jim se svými pocity = jsem z toho nervózní, nejsem ten pravý, jsem špatný, uvidíme zítra. Jsem ujištěn, že o nic nejde.

Odcházím tedy domů a dojídám druhé balení rozteklých Miňonek. Zítra znova. Kdybych věděl co mě čeká, snad bych se ani neobtěžoval přjít.