Jdu si jako obvykle mojí obvyklou trasou do práce. Trasa má něco přes čtyři kilometry a vede většinou podél řeky. Během pochodu potkávate každý den pořád ty samé tváře, pokud jste ovšem důslední jako já, potkáte je na naprosto přesném místě. 8:15 - prodavačka upomínek na naše město kouří v podchodu, 8:19 - zamilovaný pár cestou do práce, 8:29 dodávka firmy Tulipa Praha na mostě, 8:33 fialové Mitsubishi Galant z první poloviny 90. let a tak dále.Asi po třičtvrtě hodiny dorážím do večerky kde kupuji standartní kombinaci - 3 housky, velký hermelín a matonku bez chuti. Pokud je ovšem sudý den, kupuji 4 loupáky a předraženou vodu někde úplně jinde, to ale není podstatné. Podstatné je, že při cestě z večerky do práce procházím kolem fascinujícího místa. Jedná se o velmi lidový bufet ve kterém se občerstvují velmi přísní hoši. O ostrá slova není nouze. Jednou místní osazenstvo velmi nepěkně pokřikovalo na nebohého menežera a jeho sekretářku, kteří se po ránu věnovali módnímu joggingu. Takový chodník před bufetem je také zajímavý. Je pokryt mozaikou z fleků po zvratkách tak pestrou, až zrak přechází.
Čeká nás poslední semafor a stojím před vchodem do práce.
TIBMA MEDIA
Vcházím dovnitř a na přendavám ožužlaný, šedý čtvereček do polohy pod fajfku. Ano, jedná se o propracovaný systém, který za vás sám zjistí kdo je přítomen a kdo ne. Je skvělé když chce člověk z třetího patra zjistit zdali je někdo přítomen z patra druhého. Běží tedy do přízemí podívat se na čtverečky. V žádném případě se nesmí po cestě ze třetího patra stavit v patře druhém a podívat se kdo je přítomen. Inu, velká firma.Po příchodu do kanceláře se zdravím s kolegou a jdu močit. Přeci jen hodina chůze dělá svoje a ranní čaj musí ven. Seznamuji se novinkami ve světě když tu přichází druhý kolega/nadřízený. Oznamuje, že se mnou musí mluvit. První znejistění. "Máme pro tebe dvě zprávy, špatnou a dobrou." No. Ta špatná = časopis končí a já spolu s ním, ta dobrá = kolegové mi našli práci. Dokonce došlo i na okřídlenou větu "Zítra už chodit nemusíš." Začínám plácat kraviny a nějakém odstupném a tisknu fakturu. Do toho se snažím mazat všechno z počítače, hlavně tuny prasáckých konverzací po komunikačních kanálech. Loučím se s kolegy a mizím ještě před příchodem většiny redakce, předávám poslední fakturu a vycházím ven. Všechno to netrvalo ani půl hodiny.
Chci jít domů standartní cestou domů, ale nakonec volím dvakrát delší "rozlučkovou" trasu přes Petřin. Mám spoustu času, jsem přece nezaměstaný.
Na rozhraní Zahrady Kinských a Petřína je skvělá vyhlídka. I za průměrného počasí lze dohlédnout až na paneláky na Opatově a Hájích. Poblíž petřínské lanovky je jakási galérie ve skále. Před ní stojí slečna a v ruce má obrázky. Musím projít kolem ní. "Ať na mně nemluví Ať na mně nemluví Ať na mně nemluví" "Pane, nechcete se podívat na olejomalby?" nabízí "Eeeh, ne děkuji." Už ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem jí začal vyprávět můj příběh o tom jak sem ztratil práci. Dívka předstírá zájem a přikyvuje. Nakonec mi přeje hodně štěstí a jde lákat na olejomalby.Čim blíže jsem domovu, tím hůře se cítím. Napomáhá tomu i to, že je prvního září a všude se to hemží rozjařenými prvňáčky. Po příchodu domů oznamuji co je nového a ztrácím paměť. Ta se mi vrací až když se s pocity svěřuji kamarádům. Dokonce jsem vypil i pivo a to už je pořádně silná káva. Vracím se z "oslavy" domů a usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat