Den 11

Tak je to tady. Ráno mám chvíli volného času před návštěvou zubařky. Znovu si procházím, jestli je to, co dělám opravdu to správné. Jistě, moje nechuť k lámání realit v Corelu je velká, ale zase na druhou stranu je to prostě práce. Můžu u ní měsíc vydržet a při tom si hledat něco jiného. To by ale asi nebylo moc fér vůči Včele. Řeknu jim to dneska ať můžou rychle sehnat náhradu z těch, na které se nedostalo. Je nejvyšší čas jít k zubařce.

Přicházím před vchodové dveře se zpožděním. Zvoním. Zvoním podruhé a nikdo se neozývá. Jdu se podívat na ulici. Zvláštní, okna jsou otevřená. Naštěstí, jde kolem starší paní a pouští mě. Vcházím do čekárny a ve dveřích do ordinace už čeká zubařka, tedy přesněji řečeno dentální hygienistka, jejíž jméno si, tak jak je u mě zvykem, nepamatuji. Hned na mě volá, že ještě momentík a kamsi odchází. Když pak v čekárně slyším spláchnutí, vychází a říká, že můžeme. Zuby mám naprosto v pořádku, což je prý na chlapcomuže zvláštní. Kupuji tedy alespoň nový kartáček a mezizubní kartáčky. Jako bonus dostávám krásnou lahvičku ústní vody. O šestset korun chudší a s ústní vodou batohu odcházím na Olšany.

Dnes zdravím hlasitěji, než minule a hned se ptám jestli je tu šéf. Dovídám se, že tam někoho má na pohovor. Napadá mě, že kdyby ten byl pohovor na moje místo bylo by to fajn. Zapínám počítač, už ani nevím proč. Dneska už na něm dělat nebudu. Pochvíli z kanceláře vychází paní, která na záskok za grafika opravdu nevypadá. Osměluji se a klepu na dveře. „Můžu dál?“ „No jasně.“ Říkám, že si musíme promluvit. Naštěstí šéf není slepý a hned pozná problém. „Nebaví tě to.“ Přikyvuji, a rozpovídám se, že reality mě opravdu nebaví, že na to nestačím, což bylo vidět včera. Šéf říká, že to chápe a že nejsem první, kdo to nedal. Vyprávím, něco o tom, že jsem si dycky myslel, že i když mě práce bavit nebude, tak to kvůli penězům překousnu. To se nepotvrdilo a přijde mi správné odejít hned takhle brzo i kvůli tomu aby firma mohla vybírat zase z těch co se hlásili spolu s se mnou. Takhle si to sám sobě omlouvám a šéf přikyvuje, že to tak asi bude. Ani to nebolelo a už se loučím s tím co měl svatbu a s tím co seděl vedle mě. Všichni byli velmi trpělivý a pořád dokola odpovídali na moje, pořád stejné, otázky.

Vycházím ven a přemýšlím co teď. Nejlepší bude když půjdu na Olšanské hřbitovi. Ne, to raději ne. Mnohem lepší bude když půjdu na Olšanské hřbitovy. Odtud volám Xaverovi, jestli nepůjdeme na oběd. Xaver tvrdí, že nechce a tak ho alespoň seznamuji s mojí pracovní situací. Moc ho to nezajímá a tak hovor končím. Přemýšlím tedy dál co budu dělat. Domů se mi nechce. Nějakou procházku by to chtělo. Nakonec mě napadá zavolat bratrancovi jestli bych opět nemohl přijít na popovídání. Přijít můžu, ale musím to stihnout do 14:00. Teď je 11:30. Přijímám a jdu směrem na Libeň. Cestu už znám ze sedmého dne a tak před bratrancův dům dorážím už ve 13:00. Chvíli hovoříme a bratranec mě seznamuje s dnešním programem. Ve 14:00 pojedeme k jeho známému opravit nějaké vozidlo. Když se ptám jaké, ukazuje na BMW 320d z roku 2001. BMW jsem nikdy nemusel. No, vlastně majitele BMW jsem nikdy moc nemusel. Bávaři. S plánem souhlasím a jdu si něco koupit do místní samoobsluhy. Naštěstí mám u sebe drobné z návstěvy zubařky a nemusím tedy hledat, kde berou a kde vhodně vrací na stravenky. Po dlouhém váhání kupuji mléko, 2 housky a malý hermelín. Platím a vracím se před dům, kde se za okukování BMW do jídla pustím.

Hodinka okukování uběhla jako nic a nasedáme. Během cesty do servisu v Holešovicích zjisťuji co s autem vlastně je. Nesnesitelně syčí. Podle bratrance za to může příliš mnoho oleje v... v oleji. Po cestě vedeme s bratrancem debatu o tom jaká převodovka je lepší. Bratranec říká, že rád řadí a tak by si vybral manuál. Já říkám, že kdybych měl jednou řidičský průkaz, vybral bych si automat. Po tomto výživném rozhovoru přijíždíme před servis. Jdu dozadu do dílny, mezitím co bratranec tam veze auto. V dílně potkávám bratrancova kamaráda. Ptá se mě kdo jsem. Odpovídám, že známý od bratrance. Když tedy tak, tak je to prý OK. BMW přijíždí do dílny a začíná zdlouhavé hledání míst, kam by se mohly umístit vzpěry hydraulickho zvedáku. Po menším zápase s plastovými prahy se automobil zvedá ke stropu. Po znaleckém shlédnutí se konstatuje, že tato nová auta to mají jinak, než ta stará. Plast z podvozku jde na zem a vypouští se vařící olej. Mechanik dále kontroluje výfuk. Opakovaně za něj vezme a opakovaně prohlásí, že se to celé hýbe, což vidíme i my. Poté se auto spustí zpět na zem a logicky se do něj olej doplní na měrku.

Už se chystám nasedat, když slyším bratrance, jak říká „Tak sem doval toho tvýho pašíka. Mrknem na ty brzdy.“ Mechanik odchází a za chvíli je zpět i se svým „pašíkem“. Po hodině usilovného koukání na brzdy a ještě usilovnějším ohánění se drátěným kartáčem přichází závěrečný krok. „Odvzdušnění brzd.“ Znamená to, že jeden povolí u kotouče takovou hadičku a ta se svede do láhve od minerálky. Mezitím ten druhý usedá do vozidla na místo řidiče a čeká. Když je hadička svedena do láhve, zavolá první na druhého ve voze „Můžeš,“ a ten začne dupat na brzdový pedál, což má za následek kapání brzdové kapaliny do láhve. Takhle to jede několikrát u každého kola a brzdy jsou odvzdušněny. „Pašík“ se spouští na zem a začíná diskuze nad sofistikovaným pohonem všech čtyř kol, kterým je „pašík“ vybaven. Najednou nás ruší infantilní melodie zvonku. Někdo zvoní před servisem.

Jedná se o dva Makedonce, kteří mají problém s jejich letitým Fiatem. Bratranec lehá pod auto a mechanik s ním houpá. Po chvíli je vynesen verdikt. Něco je s bubnovou brzdou. Bratranec ještě zkouší vzít rukama za kolo. To se mu skutečně daří a za vyděšeného pohledu Makedonců cloumá s kolem doleva, doprava, nahoru, dolu. Cizinci jsou seznámeni se stavem a ptají se jestli s tím mohou jezdit. Mechanik říká, že by s tím nejezdil a tak Fiat odjíždí. V pondělí přijede na opravu. Mechanik se ještě podivuje nad tím, že chce každý vědět kolik to bude stát. My s bratrancem už ale odjíždíme. Zdá se mi, že BMW stále syčí. Bratranec to potvrzuje, ale syčí to prý méně.

Jedeme se podívat ještě na jeden servis, kde bratranec příležitostně dělá. Jedná se o palouk u jednoho domu, na kterém jsou staré československé Tatry a ameriky ze 70. let. Vozy jsou nejrůznějším stavu, od zrezlých kastlí až po voňafky. Bratranec mi také ukazuje kde bydlí majitel servisu. Je to takové patro v garáži. Jako mají děti patro v pokojíčku a pod ním psací stůl, tak majitel má patro a pod ním rozebranou ameriku. Psací stůl jsem tam ale nikde neviděl. Zajímavý způsob života. Nasedáme zpět do auta a bratranec mě veze až domů. Tam vyprávím o tom, jak jsem to v práci podal a jak to vzali. Je mi řečeno, že teď musím hledat dál. To budu.