Den 7

Už je to tady. Hned po ránu mám problém. Nejsem si jist, jestli mám na pohovor dorazit v 8:30 nebo v 9:30. Radši dřív, než pozdě. Cesta k Olšanským hřbitovům ubíhá podle plánu, z pohledu estetického však na cestu k Andělu nemá. Nikde žádné lodě a žádná voda. Začínám být pomalu nervózní jestli to vážně stihnu a na Jiřího z Poděbrad bohužel nasedám na metro. Poprvé po roce. Na Želivského se trochu motám, ale nakonec se mi podaří najít správný východ a směřuji k od pohledu velmi “korporátní” budově. V ní se ptám vrátného co mám dělat, že jdu na pohovor do Včela reklama a že nevím v kolik jsem měl vlastně dorazit. Vrátného to vůbec nezajímá a 3x opakuje, že je to ve třetím patře.

Výtah nechávám za zády a jdu po schodech. První patro, druhé patro a patro třetí. Zde jsou zabouchnuté dveře a vedle nich jsou zvonky. Bez popisků. Tisknu ten největší čudl a dveře zabzučí. Letmý pohled vpravo, vlevo a vidím dveře s nápisem Včela reklama. Vydávám se k nim když tu do nich zpoza rohu vchází muž. Rozkoktaně mu líčím svůj příběh a on se mně ptá, jak se vlastně jmenuji. “XXXXXXX.” “Ale vy jste měl přijít až za hodinu. No dobře, když už jste tady.” Hmm. Dochází mi, že asi mluvím se šéfem a za chvíli jsem u něj v kanceláři. Usedám do křesla Ikea Stockholm. Vždycky jsem si myslel, že je to měkké křeslo, ale opak je pravdou. Vzhledově ovšem úspěšně navazuje na 50. léta a jistou prkennost mu díky tomu odpouštím. Jsem seznámen s tím co obnáší práce a hážu ftípky, jak to jen jde. Došli jsme k tomu, že jsem tedy ten, od toho co tady pracuje a který má švagra, se kterým sem pracoval já. A ten co má švagra měl svatbu, o které se bavili ten, se kterým jsem pracoval s tím, který mi musel říct, že jsem “odejit”. Ano, přesně tak. Ač nerad, je to neslušné, jsem z konverzace o svatbě něco málo zachytil. A tyto informace sděluji na pracovním pohovoru, kde to velmi pobaví. Po skončení pohovoru vycházíme z kanceláře mezi pracovní prostory a tam smrká ten co měl svatbu. Opět hážu fórek, který opět slaví úspěch, i když už ne tak velký. Raději se tedy loučím a beru si z povinnosti ukázky časopisů, se kterými odcházím. Šéf se prý ozve. Cestou z budovy zdravím vrátného, ale ten neodpoví.

Takže to bychom měli. Co teď? Tuto část města nemám moc prochozenou a tak přichází čas na mojí zvrhlou zábavu - chození. Rozhoduji se navštívit mého bratrance, který se nachází v Libni. Naštěstí v horní části Libně, kde je to trochu “klidnější”, pokud víte kam tím mířím. Vyrážím tedy podél Olšanských hřbitovů ulicí Želivského. Cestou vidím messenngera na kole a napadá mě, že to může být zajímavé povolání. Vždycky mě bavilo poslouchat jejich komunikaci.

“VČČČŠŠŠŠCHRRRKKDRŠŠCCHCHCHCHHC” “TROJKA BERE SMÍCHÓV, CUKRÁRNŮ, BRANÍK!” “CHHRHRRRRŠŠŠŠŠŠDDTTTTT”

Došel jsem na konec Želivského a přecházím po lávce nad silnicí odkud je krásný výhled. Schody z lávky mě svedou do nějaké zeleně a za chvíli jsem u kolejového mostu. Nejsem si jist, jestli je tam chodník pro chodce a tak se ptám staršího pána. Ten mě ujištuje, že chodník tam je. Asi po 20 metrech chůze po kamenní se skutečně jakýsi chodník objevuje. Ale je takový industriální. Jsou to betonové panely, které při našlápnutí vydávají podivný zvuk. Uprostřed kolejového mostu se zastavuji pořizuji alternativní video jedoucího vlaku. Po patnácti minutách se blížím na konec mostu. Už z dálky je mi divné, že nikde nevidím cestu kudy bych mohl z mostu sejít. Cesta dál vede, ale po kolejích. Takže se otáčím a jdu zpátky. Po chvíli hledání úspěšně nacházím chodník který vede správným směrem. Procházím přes opuštěné parkoviště a jsem překvapen když se přede mnou zjeví Palmovka. Ignoruji pokřikování místních a jdu směrem k Sokolu. Tady jsme jako děti házely petardy do zdejší říčky. Velmi zábavné. Divím se, že mám všechny prsty na svém místě.

Uplyne chvilka a jsem před bratrancovým domem. Je překvapen mou návštěvou a jde udělat dvě „presa“. Šálky pokládáme stylově na kapotu Fordu Mondeo první generace, momentálně v nepojízdném stavu. Líčím své pracovní peripetie a po chvíli se řeč stočí na tragédii, která se stala ve vesnici, kde žije naše babička. Jistý magor, s pomocí svého podobně dementního bratra, ubodal svou ženu. Poté ji vytáhli do patra a barák zapálili. Jednalo se o roubenku, takže dům lehl popelem. Na tělo nebohé Zuzany padla střecha, takže ji objevili až několik dní po požáru. Magor chodil po vesnici se svými potomky a pořád jim opakoval „Podívejte děti co udělala maminka, zapálila nám barák.“ Od začátku bylo všem jasné co se stalo a magor skončil v base. V base je i jeho bratr, za podíl a taky za to, že během vyšetřování policie objevila jeho záhrádku, kde pěstoval veselé květiny. Smutné je, že manželský pár jsem snal osobně. Kdysi dávno si bratranec koupil Jawu 500 v nepojízdném stavu. Sám se jí snažil dát dohromady, ale nestačil na to. Dostal ovšem echo, že ve vesnici je jistý člověk co dělá v Jawě Divišov a také restauruje staré motocykly. Šli jsme tedy za ním a on se hned ochotně angažoval. Pak jsme uviděli v rohu garáže výfuky pro plochodrážní speciály. Slovo dalo slovo a za chvíli už měla Jawa velmi hlučný projev. Už ani nevím jak, ale šli jsme jednou s bratrancem, ženou toho mechanika a jejím psem na „koupák“. Bratranec se chtěl předvádět a tak řekl, že skočí do vody ze skluzavky. Odešel pro plavky a já tam zůstal se Zuzanou a jejím. Mluvili jsme, když tu najednou se pes rozeběhl směrem do pole. Běžel až k remízce odkud se vynořila hlava mechanika, který nás šmíroval. Šinul si to k nám a řval, jestli můžu jeho a Zuzanu nechat o samotě. Křičel velmi intenzivně, tak jsem raději odešel. Tato příhoda mi ale stačila k tomu, abych si o něm udělal obrázek. Moje dojmy mi potvrdil i můj strýc, který s mechanikem dříve kamarádil. Jednou mu mechanik nabídl jestli nechce se Zuzanou na večeři, protože má milenku a chce si s ní užít. Samozřejmě se jednalo o provakaci aby pak měl Zuzanu za co ztřískat.

Po necelé hodině se s bratrancem loučím a jdu domů. Procházím kolem discolandu Silvie a za Sokolem uhýbám do parku, kde nacházím perfektní cestu kolem přístavu a autobazarů. V jednom z nich zahlédnu Jaguar XJ8 za 79 900kč. Krásný vůz, ale nefunguje převodovka. Za chvíli se ocitnu na travnatém place, kde bydlí snad jakýsi sochař. Všude kolem jsou rozmístěny posvařované sochy a jeho dům má ateliérová okna. Umělec zrovna zamyká a kouká na mně jako na zloděje. Pokračuji tedy dál, tentokrát po cyklistické stezce která vede za Hiltonem na Florenci. Dorážím domů a sedám k počítači abych mohl naklikat na mapě kolik jsem ušel kilometrů. Nakonec z toho vychází něco málo přes dvanáct kilometrů.