Den 10

“Venku je krásný, teplý čtvrtek.” Přicházím do práce a velmi potichu zdravím. Zapínám počítač. Stále u nikoho nevidím otevřený internet a tak se jdu dívat na složky. Po chvíli se opravdu nějaká korekturní práce objeví a pouštím se do ní. Korektury jsou jednoduché, jediné co mě pořád neuvěřitelně mate je architektura disků a serverů. Práce je vyexporotvána a po tom co jí ten co měl svatbu překontroluje nevím co dál dělat. Domlouvám tedy alespoň oběd s kamarádem Xaverem, s podmínkou, že se nesmím zdržet déle jak 59 minut. Ten co měl svatbu navrhuje, že bych se mohl podívat na zahraniční vydání realit, jestli už tam není něco k udělání. Jdeme se podívat na nástěnku, kde je jakýsi harmonogram uzávěrek. Skládá se z různobarevných svislých čar, které jsou rozděleny do týdnů. Snažím se vytvořit rozumějící pohled a jdeme zpátky k počítači. Zahraniční vydání je samozřejmě umístěno na uplně jiném disku a díky tomu se v síti už definitivně ztrácím. Po zavolání toho co měl svatbu se konečně dostávám tam, kam potřebuji a můžu přeukládat pdf. Na tom by nebylo nic až tak složitého, kdybych se nemusel brodit k dalšímu disku a brát ty pdf z minulého čísla. Otevřít, projet v nějaké fukci Acrobatu, o které sem před tím neměl ani ponětí a uložit na správné místo. Ah. Ještě udělat náhled.

Nyní se mohu pustit do největšího oříšku. Poprvé budu dělat inzerát od nuly. V Corelu. Hned napoprvé jsem trefil správný rozměr inzerátu a kopíruji texty do corelu. Snažím se napodobit vizuální styl, který se pro tuto firmu použil v minulých inzerátech, ale nedaří se. Textu je na rozměr inzerátu příliš málo a ještě k tomu font, který se používá, nepodporuje slovenské znaky. Nakonec jsem vše tak nějak zformátoval alespoň do stádia, kdy už stačí jen udělat fotky. Vyrážím tedy na smluvený oběd.

Přicházím na smluvené místo a okukuji stojící motocykly. Xaver po chvíli přichází a jdeme do obchodního střediska. Cestou se svěřuji se svými problémy v mojí práci a Xaver se svěřuje se svými úspěchy v jeho práci. Dorážíme před naše občerstvovací stanice. Xaver volí moderní biobagetu s biočajem a já volím jediné rozumné jídlo bez masa z nabídky jednoho giganta rychlého občerstvení – hranolky s prázdným kelímkem na pití. Při placení jsem nemile překvapen. Občerstvovací gigant se zaprodal fenoménu krize a začal vracet na stravenky jen pět korun. Usedáme na zdánlivě klidné místo. Jdu si naplnit kelímek a vracím se na naše místo v jehož sousedství se mezitím usadila partička frikulínů. Ignorujeme je a bavíme se co bych měl asi dělat. Xaver mi potvrzuje moje závěry, tedy, že jestli mě to opravdu tak nebaví, jestli mi to opravdu tak silně nesedlo, tak bych měl asi odejít. Cestou z oběda mě Xaver doprovází až před korporátně působící budovu a loučíme se.

Po návratu na pracoviště se moje myšlenky na odchod mísí s přemýšlením nad pitomou úpravou fotografií. Tak nějak je tedy pofackuji a posílám náhled Xaverovi. Ten tvrdí, že jsou nějaké vyblité a že jestli chci, fotgrafie mi upraví. Odpovídám, že by to stejně problém vyřešilo jen dočasně a fotografie nechávám tak jak jsou. Chyba. Xaver ještě píše, že pojede vozem kolem a tak mě může vyzvednout. Přijímám tedy, i když časově mi to moc nesedí. Ale co, půjdu se projít na Olšanské hřbitovY. Po nafrkání fotografií je mi jasné, že tady končím. Volám toho co měl svatbu aby zhodnotil moje počínání. Alibisticky dodávám, že „je to hrozný hehe.“ Ten co měl svatbu konstatuje, že to je hrozné opravdu je, ale abych se s tím nemazal, že je to stejně jedno.

Takže si to shrňme. Inzerát na ½ strany jsem dělal dohromady asi 6 hodin, což je nejenom nepřijatelně dlouho, ale ani kvalita v žádném případě neopdovídá vyplácanému času. Naštěstí už se blíží konec pracovního dne a já šéfovi oznamuji, že zítra přijdu později, protože musím k zubařce. Šéf říká, že je to samozřejmé a že je to v pohodě. Dále se ovšem ptá jak to jde. Asi viděl, jak se mažu s tím inzerátem. Říkám, že jsem čím dál méně jistý, že na to stačím. Šéf mě uklidňuje, že to je v pořádku a že si časem zvyknu. Na konec našeho rozhovoru se smíchem dodávám aby raději udržoval kontakty s ostatními zájemci o místo, které jsem dostal já.

Odcházím z práce a mířím na Olšany. V hlavě už si projíždím nejrůznější scénáře, jak oznámím, že končím. Procházka po Olšanech je velmi příjemná, i když raději neustále kontroluji čas. Nerad bych aby mě zde zavřeli. Jdu kolem normálního hřbitova, kolem hrobek a kolem rozoraného palouku s několika zdemolovanými hroby. Do některých je dokonce i vidět, ale raději urychleně odcházím. Jaké je moje překvapení, když se ocitám na křižovatce u školy, kam jsem dojížděl na tréninky florbalu v dobách, kdy se ještě nejednalo o sport frikulínů. Jdu se podívat přímo ke škole. Vůbec to tam ale nepoznávám, škola zřejmě prošla nějakou rekonstrukcí. Po chvíli vzpomínání se vracím k hlavnímu vchod na hřbitov a čekám na Xavera. Stojím před obchodem, kde provádějí urnové pohřby a vzpomínám na českého básníka Mirko Hýla a na jeho zatím poslední básnickou sbírku Urnové háje.

 

Pohled na urnu,

mě uchovává v klidu.

Já někde skončím,

třeba to bude v lihu.

Vy urnové háje,

ať jste v dubnu v máje,

ty můj milý popeli,

ať jsi ve středu v neděli.

Z mého rozjímání nad těmito hlubokými verši, mě vyruší jakýsi Ind. Ptá se jestli hovořím anglicky. Odpovídám, že trochu ano. Potřebuje vědet, jestli může stát na parkovišti před hřbitovem celou noc. Odpovídám, že nevím. Žáda mě tedy abych mu přeložil dopravní značku. Po přeložení se situace nemění. Ani jeden z nás neví, jestli tady může stát. Nakonec mu radím, že kousek odsud je placená podzemní garáž a že to může zkusit tam. Ind odchází a já se vracím před odchod s urnami, který je hned vedle cukrárny.

Xaver přijíždí a jedeme směrem k Travisově práci. Travis pracuje jako... jako... dělá v Cinemě. Travis si koupil epesní olovo a já čekám, že mě vezme domů. Bohužel jsem potupně vysazen již na nájezdu na magistrálu protože Travis pospíchá na módní minigolf. Pokračuji tedy domů po svých. Doma se svěřuji se svým problémem a jsem uklidněn, že to se stát může, ale že mi věci zase trochu zkomplikují. Zítra to musí ven.