Den 12

Dnes bych se měl poohlédnout po nějaké práci. Chvíli přemýšlím, kde hledat a pak jdu na tentýž server, kde jsem si kdysi našel svojí první práci. Chvilka hledání, předem vyřazuji všechno co není zlom časopisu, porada s Xaverem a už smolím průvodní text a připojuji přílohy. Jedná se o práci v jednom přehnaně sebevědomě pojmenovaném časopise pro ženy. Samozřejmě požadují i, jak je moderní psát, „rutinní“ znalost photoshopu. O to by se za úplatu postaral Xaver, nebo jeden z bývalích kolegů. Dále požadují orientaci v Mac OS X, se kterým jsem doteď vůbec nedělal. Jedná se prý o velmi intuitivní ovládání, takže by to neměl být problém.

Zbytek dne vyplňuji seznamováním se s ručním řazením rychlostních stupňů v Richard Burns Rally. Jako školící vozidlo vybírám Subaru Impreza 555 z roku 1995. Zastávám názor, že je nejlepší skočit hned do toho nejsilnější a učit se sním. Když pak přesednete do pomalejšího vozu, na vše máte mnohem více času a základy ovládání už máte ze silného vozu. Chvíli s řazením zápolím, ale nakonec je největším problémem zvyknout si na nové umístění ruční brzdy, která se používá ve vracácích. Velmi zajímavé, že? Neřikejte, že ne.

Večer přichází otec, aby mi oznámil, že našel zajímavý inzerát. Zajímavý skutečně je. Jedná se o zlom jakési rubriky, v jakýchsi novinách. Nikde se nepíše o photoshopu a jeho „rutinní“ znalosti. Zdá že, že jde skutečně pouze o zlom. Samozřejmě na Macu. Okamžitě smolím další průvodní text a posílám.

Matka mi sděluje výtečnou zprávu, že o víkendu pojedu k babičce. Po dlouhé době první věc na, kterou se opravdu těším. Babička bydlí několik kilometrů od Vlašimi a já už se nemohu dočkat až si čekání na autobus vyplním návštěvou cukrány dole na náměstí. Zatím jsem ovšem tady v Praze a musím nějak ty 4 dny vydržet. Před spaním jdu ještě na google maps a nostalgicky si prohlížím okolí babiččina domu. Doufám, že mi na moje maily z dneška přijde odpověď do mého odjezdu. Rád bych měl práci vyřešnou co nejdříve.

Intermezzo

Jsem překvapen kolik lidí se sem podívá a kolik jich tu vydrží. Jestli to takhle půjde dál, tak 500 člověk vyhraje hodnotnou cenu. Může mi zaplatit oběd. To jsou holt tydlencty internety.
O víkendu psát nebudu. Rád si jako nezaměstaný trochu odpočinu a shlédnu brutální kombinaci tv programů - návštěvu Svatého otce a závodní program GP Singapuru vozů formule 1.
Ještě drobné info ohledně delších textů. Budou samozřejmě dál, ale už ne tak často, protože nevím, jak bych dokázal natáhnout těch pár věcí co přes den dělám. Častější budou kratší texty.

Den 11

Tak je to tady. Ráno mám chvíli volného času před návštěvou zubařky. Znovu si procházím, jestli je to, co dělám opravdu to správné. Jistě, moje nechuť k lámání realit v Corelu je velká, ale zase na druhou stranu je to prostě práce. Můžu u ní měsíc vydržet a při tom si hledat něco jiného. To by ale asi nebylo moc fér vůči Včele. Řeknu jim to dneska ať můžou rychle sehnat náhradu z těch, na které se nedostalo. Je nejvyšší čas jít k zubařce.

Přicházím před vchodové dveře se zpožděním. Zvoním. Zvoním podruhé a nikdo se neozývá. Jdu se podívat na ulici. Zvláštní, okna jsou otevřená. Naštěstí, jde kolem starší paní a pouští mě. Vcházím do čekárny a ve dveřích do ordinace už čeká zubařka, tedy přesněji řečeno dentální hygienistka, jejíž jméno si, tak jak je u mě zvykem, nepamatuji. Hned na mě volá, že ještě momentík a kamsi odchází. Když pak v čekárně slyším spláchnutí, vychází a říká, že můžeme. Zuby mám naprosto v pořádku, což je prý na chlapcomuže zvláštní. Kupuji tedy alespoň nový kartáček a mezizubní kartáčky. Jako bonus dostávám krásnou lahvičku ústní vody. O šestset korun chudší a s ústní vodou batohu odcházím na Olšany.

Dnes zdravím hlasitěji, než minule a hned se ptám jestli je tu šéf. Dovídám se, že tam někoho má na pohovor. Napadá mě, že kdyby ten byl pohovor na moje místo bylo by to fajn. Zapínám počítač, už ani nevím proč. Dneska už na něm dělat nebudu. Pochvíli z kanceláře vychází paní, která na záskok za grafika opravdu nevypadá. Osměluji se a klepu na dveře. „Můžu dál?“ „No jasně.“ Říkám, že si musíme promluvit. Naštěstí šéf není slepý a hned pozná problém. „Nebaví tě to.“ Přikyvuji, a rozpovídám se, že reality mě opravdu nebaví, že na to nestačím, což bylo vidět včera. Šéf říká, že to chápe a že nejsem první, kdo to nedal. Vyprávím, něco o tom, že jsem si dycky myslel, že i když mě práce bavit nebude, tak to kvůli penězům překousnu. To se nepotvrdilo a přijde mi správné odejít hned takhle brzo i kvůli tomu aby firma mohla vybírat zase z těch co se hlásili spolu s se mnou. Takhle si to sám sobě omlouvám a šéf přikyvuje, že to tak asi bude. Ani to nebolelo a už se loučím s tím co měl svatbu a s tím co seděl vedle mě. Všichni byli velmi trpělivý a pořád dokola odpovídali na moje, pořád stejné, otázky.

Vycházím ven a přemýšlím co teď. Nejlepší bude když půjdu na Olšanské hřbitovi. Ne, to raději ne. Mnohem lepší bude když půjdu na Olšanské hřbitovy. Odtud volám Xaverovi, jestli nepůjdeme na oběd. Xaver tvrdí, že nechce a tak ho alespoň seznamuji s mojí pracovní situací. Moc ho to nezajímá a tak hovor končím. Přemýšlím tedy dál co budu dělat. Domů se mi nechce. Nějakou procházku by to chtělo. Nakonec mě napadá zavolat bratrancovi jestli bych opět nemohl přijít na popovídání. Přijít můžu, ale musím to stihnout do 14:00. Teď je 11:30. Přijímám a jdu směrem na Libeň. Cestu už znám ze sedmého dne a tak před bratrancův dům dorážím už ve 13:00. Chvíli hovoříme a bratranec mě seznamuje s dnešním programem. Ve 14:00 pojedeme k jeho známému opravit nějaké vozidlo. Když se ptám jaké, ukazuje na BMW 320d z roku 2001. BMW jsem nikdy nemusel. No, vlastně majitele BMW jsem nikdy moc nemusel. Bávaři. S plánem souhlasím a jdu si něco koupit do místní samoobsluhy. Naštěstí mám u sebe drobné z návstěvy zubařky a nemusím tedy hledat, kde berou a kde vhodně vrací na stravenky. Po dlouhém váhání kupuji mléko, 2 housky a malý hermelín. Platím a vracím se před dům, kde se za okukování BMW do jídla pustím.

Hodinka okukování uběhla jako nic a nasedáme. Během cesty do servisu v Holešovicích zjisťuji co s autem vlastně je. Nesnesitelně syčí. Podle bratrance za to může příliš mnoho oleje v... v oleji. Po cestě vedeme s bratrancem debatu o tom jaká převodovka je lepší. Bratranec říká, že rád řadí a tak by si vybral manuál. Já říkám, že kdybych měl jednou řidičský průkaz, vybral bych si automat. Po tomto výživném rozhovoru přijíždíme před servis. Jdu dozadu do dílny, mezitím co bratranec tam veze auto. V dílně potkávám bratrancova kamaráda. Ptá se mě kdo jsem. Odpovídám, že známý od bratrance. Když tedy tak, tak je to prý OK. BMW přijíždí do dílny a začíná zdlouhavé hledání míst, kam by se mohly umístit vzpěry hydraulickho zvedáku. Po menším zápase s plastovými prahy se automobil zvedá ke stropu. Po znaleckém shlédnutí se konstatuje, že tato nová auta to mají jinak, než ta stará. Plast z podvozku jde na zem a vypouští se vařící olej. Mechanik dále kontroluje výfuk. Opakovaně za něj vezme a opakovaně prohlásí, že se to celé hýbe, což vidíme i my. Poté se auto spustí zpět na zem a logicky se do něj olej doplní na měrku.

Už se chystám nasedat, když slyším bratrance, jak říká „Tak sem doval toho tvýho pašíka. Mrknem na ty brzdy.“ Mechanik odchází a za chvíli je zpět i se svým „pašíkem“. Po hodině usilovného koukání na brzdy a ještě usilovnějším ohánění se drátěným kartáčem přichází závěrečný krok. „Odvzdušnění brzd.“ Znamená to, že jeden povolí u kotouče takovou hadičku a ta se svede do láhve od minerálky. Mezitím ten druhý usedá do vozidla na místo řidiče a čeká. Když je hadička svedena do láhve, zavolá první na druhého ve voze „Můžeš,“ a ten začne dupat na brzdový pedál, což má za následek kapání brzdové kapaliny do láhve. Takhle to jede několikrát u každého kola a brzdy jsou odvzdušněny. „Pašík“ se spouští na zem a začíná diskuze nad sofistikovaným pohonem všech čtyř kol, kterým je „pašík“ vybaven. Najednou nás ruší infantilní melodie zvonku. Někdo zvoní před servisem.

Jedná se o dva Makedonce, kteří mají problém s jejich letitým Fiatem. Bratranec lehá pod auto a mechanik s ním houpá. Po chvíli je vynesen verdikt. Něco je s bubnovou brzdou. Bratranec ještě zkouší vzít rukama za kolo. To se mu skutečně daří a za vyděšeného pohledu Makedonců cloumá s kolem doleva, doprava, nahoru, dolu. Cizinci jsou seznámeni se stavem a ptají se jestli s tím mohou jezdit. Mechanik říká, že by s tím nejezdil a tak Fiat odjíždí. V pondělí přijede na opravu. Mechanik se ještě podivuje nad tím, že chce každý vědět kolik to bude stát. My s bratrancem už ale odjíždíme. Zdá se mi, že BMW stále syčí. Bratranec to potvrzuje, ale syčí to prý méně.

Jedeme se podívat ještě na jeden servis, kde bratranec příležitostně dělá. Jedná se o palouk u jednoho domu, na kterém jsou staré československé Tatry a ameriky ze 70. let. Vozy jsou nejrůznějším stavu, od zrezlých kastlí až po voňafky. Bratranec mi také ukazuje kde bydlí majitel servisu. Je to takové patro v garáži. Jako mají děti patro v pokojíčku a pod ním psací stůl, tak majitel má patro a pod ním rozebranou ameriku. Psací stůl jsem tam ale nikde neviděl. Zajímavý způsob života. Nasedáme zpět do auta a bratranec mě veze až domů. Tam vyprávím o tom, jak jsem to v práci podal a jak to vzali. Je mi řečeno, že teď musím hledat dál. To budu.

Den 10

“Venku je krásný, teplý čtvrtek.” Přicházím do práce a velmi potichu zdravím. Zapínám počítač. Stále u nikoho nevidím otevřený internet a tak se jdu dívat na složky. Po chvíli se opravdu nějaká korekturní práce objeví a pouštím se do ní. Korektury jsou jednoduché, jediné co mě pořád neuvěřitelně mate je architektura disků a serverů. Práce je vyexporotvána a po tom co jí ten co měl svatbu překontroluje nevím co dál dělat. Domlouvám tedy alespoň oběd s kamarádem Xaverem, s podmínkou, že se nesmím zdržet déle jak 59 minut. Ten co měl svatbu navrhuje, že bych se mohl podívat na zahraniční vydání realit, jestli už tam není něco k udělání. Jdeme se podívat na nástěnku, kde je jakýsi harmonogram uzávěrek. Skládá se z různobarevných svislých čar, které jsou rozděleny do týdnů. Snažím se vytvořit rozumějící pohled a jdeme zpátky k počítači. Zahraniční vydání je samozřejmě umístěno na uplně jiném disku a díky tomu se v síti už definitivně ztrácím. Po zavolání toho co měl svatbu se konečně dostávám tam, kam potřebuji a můžu přeukládat pdf. Na tom by nebylo nic až tak složitého, kdybych se nemusel brodit k dalšímu disku a brát ty pdf z minulého čísla. Otevřít, projet v nějaké fukci Acrobatu, o které sem před tím neměl ani ponětí a uložit na správné místo. Ah. Ještě udělat náhled.

Nyní se mohu pustit do největšího oříšku. Poprvé budu dělat inzerát od nuly. V Corelu. Hned napoprvé jsem trefil správný rozměr inzerátu a kopíruji texty do corelu. Snažím se napodobit vizuální styl, který se pro tuto firmu použil v minulých inzerátech, ale nedaří se. Textu je na rozměr inzerátu příliš málo a ještě k tomu font, který se používá, nepodporuje slovenské znaky. Nakonec jsem vše tak nějak zformátoval alespoň do stádia, kdy už stačí jen udělat fotky. Vyrážím tedy na smluvený oběd.

Přicházím na smluvené místo a okukuji stojící motocykly. Xaver po chvíli přichází a jdeme do obchodního střediska. Cestou se svěřuji se svými problémy v mojí práci a Xaver se svěřuje se svými úspěchy v jeho práci. Dorážíme před naše občerstvovací stanice. Xaver volí moderní biobagetu s biočajem a já volím jediné rozumné jídlo bez masa z nabídky jednoho giganta rychlého občerstvení – hranolky s prázdným kelímkem na pití. Při placení jsem nemile překvapen. Občerstvovací gigant se zaprodal fenoménu krize a začal vracet na stravenky jen pět korun. Usedáme na zdánlivě klidné místo. Jdu si naplnit kelímek a vracím se na naše místo v jehož sousedství se mezitím usadila partička frikulínů. Ignorujeme je a bavíme se co bych měl asi dělat. Xaver mi potvrzuje moje závěry, tedy, že jestli mě to opravdu tak nebaví, jestli mi to opravdu tak silně nesedlo, tak bych měl asi odejít. Cestou z oběda mě Xaver doprovází až před korporátně působící budovu a loučíme se.

Po návratu na pracoviště se moje myšlenky na odchod mísí s přemýšlením nad pitomou úpravou fotografií. Tak nějak je tedy pofackuji a posílám náhled Xaverovi. Ten tvrdí, že jsou nějaké vyblité a že jestli chci, fotgrafie mi upraví. Odpovídám, že by to stejně problém vyřešilo jen dočasně a fotografie nechávám tak jak jsou. Chyba. Xaver ještě píše, že pojede vozem kolem a tak mě může vyzvednout. Přijímám tedy, i když časově mi to moc nesedí. Ale co, půjdu se projít na Olšanské hřbitovY. Po nafrkání fotografií je mi jasné, že tady končím. Volám toho co měl svatbu aby zhodnotil moje počínání. Alibisticky dodávám, že „je to hrozný hehe.“ Ten co měl svatbu konstatuje, že to je hrozné opravdu je, ale abych se s tím nemazal, že je to stejně jedno.

Takže si to shrňme. Inzerát na ½ strany jsem dělal dohromady asi 6 hodin, což je nejenom nepřijatelně dlouho, ale ani kvalita v žádném případě neopdovídá vyplácanému času. Naštěstí už se blíží konec pracovního dne a já šéfovi oznamuji, že zítra přijdu později, protože musím k zubařce. Šéf říká, že je to samozřejmé a že je to v pohodě. Dále se ovšem ptá jak to jde. Asi viděl, jak se mažu s tím inzerátem. Říkám, že jsem čím dál méně jistý, že na to stačím. Šéf mě uklidňuje, že to je v pořádku a že si časem zvyknu. Na konec našeho rozhovoru se smíchem dodávám aby raději udržoval kontakty s ostatními zájemci o místo, které jsem dostal já.

Odcházím z práce a mířím na Olšany. V hlavě už si projíždím nejrůznější scénáře, jak oznámím, že končím. Procházka po Olšanech je velmi příjemná, i když raději neustále kontroluji čas. Nerad bych aby mě zde zavřeli. Jdu kolem normálního hřbitova, kolem hrobek a kolem rozoraného palouku s několika zdemolovanými hroby. Do některých je dokonce i vidět, ale raději urychleně odcházím. Jaké je moje překvapení, když se ocitám na křižovatce u školy, kam jsem dojížděl na tréninky florbalu v dobách, kdy se ještě nejednalo o sport frikulínů. Jdu se podívat přímo ke škole. Vůbec to tam ale nepoznávám, škola zřejmě prošla nějakou rekonstrukcí. Po chvíli vzpomínání se vracím k hlavnímu vchod na hřbitov a čekám na Xavera. Stojím před obchodem, kde provádějí urnové pohřby a vzpomínám na českého básníka Mirko Hýla a na jeho zatím poslední básnickou sbírku Urnové háje.

 

Pohled na urnu,

mě uchovává v klidu.

Já někde skončím,

třeba to bude v lihu.

Vy urnové háje,

ať jste v dubnu v máje,

ty můj milý popeli,

ať jsi ve středu v neděli.

Z mého rozjímání nad těmito hlubokými verši, mě vyruší jakýsi Ind. Ptá se jestli hovořím anglicky. Odpovídám, že trochu ano. Potřebuje vědet, jestli může stát na parkovišti před hřbitovem celou noc. Odpovídám, že nevím. Žáda mě tedy abych mu přeložil dopravní značku. Po přeložení se situace nemění. Ani jeden z nás neví, jestli tady může stát. Nakonec mu radím, že kousek odsud je placená podzemní garáž a že to může zkusit tam. Ind odchází a já se vracím před odchod s urnami, který je hned vedle cukrárny.

Xaver přijíždí a jedeme směrem k Travisově práci. Travis pracuje jako... jako... dělá v Cinemě. Travis si koupil epesní olovo a já čekám, že mě vezme domů. Bohužel jsem potupně vysazen již na nájezdu na magistrálu protože Travis pospíchá na módní minigolf. Pokračuji tedy domů po svých. Doma se svěřuji se svým problémem a jsem uklidněn, že to se stát může, ale že mi věci zase trochu zkomplikují. Zítra to musí ven.

Den 9

Dnes je nástup na první pracovní den (ve zkušební lhůtě). Už asi tuším, jak dlouho cesta k Olšanům trvá a tak si jí snažim vychutnat. Vychutnávat se toho ale moc nedá a tak zrychluji krok. Před korporátně působící budovu dorážím s obrovskou časovou rezervou. Rozhoduji se využít čas obeznámením s okolní zástavbou

Po deseti minutách už mířím po schodech do třetího patra. Znovu mačkám neoznačený zvonek a začínám se potit. Vcházím do předsíně a nakukuji do kanceláře, kde se již pilně pracuje. Po chvíli si mě všímá ten co měl svatbu a jde ke mně. Oznamuje mi, že šéf tam teď někoho má a ať chvíli počkám. Mohu se prý posadit. Odmítám a stojím. Šéf je stále kýmsi zaměstnán a tak odcházím na chodbu, kde si s předstíraným zájmem listuji tu hrůzu, kterou bych měl dělat. Za chvíli slyšim tlumené „Kde je? Kde je? Je tady? Tady? Á tady je...“ A míří ke mně šéf. Jdeme k němu do kanceláře a probíráme detaily. Když už není o čem mluvit jdu se představit zaměstnancům. Žádné jméno si nezapamatuji a usedám k počítači. Opírám si ruce, když najednou pravá opěrka upadne. „No.... vem si tuhle,“ říká šéf a táhne od pohledu bytelnější sedátko. Zapínám tedy počítač a ujímá se mně ten co měl svatbu. Snaží se mi vysvětlit architekuru disků a serverů, kterou nepochopím. Dále zapínáme božský Corel a učím se ohýbat rohy u čtverečku. Jedna z mála věcí, která mi přijde jednodušší u Corelu, než u indd.

Po zaškolení se pouštím do první práce. Mým úkolem je vyměnit fotku a upravit text u jednoho inzerátu. Hotovo. Ani to nebolelo. Teď to jen vyexportovat na správná místa. Exportuji, ani nevím kam a je to. Po chvíli přichází jakási žena, asi z redakce a jde za tím co měl svatbu. Slyším tlumeně, že něco má špatný rozměr. Ani se nenamáhám přemýšlet čí je to vina. Ptám se toho co měl svatbu, jak je to s pauzami na oběd. Píše, že je to tak nějak jedno a že když se nezdržím hodinu denně tak není problém. To mě potěšilo, protože jsem se už začínal zabývat tim, kolik je možné spolknout žvýkaček aby se člověk dosyta najedl, ale aby si zároveň neuhnal zánět slepého střeva. Ujištěn, že se mohu občerstvit odcházím ven. Moje původní idea dojít na Flóru a najist se tam mi přijde příliš nezajímavá a vydávám se rekognoskovat okolní občerstvovací stanice. Bohužel mám u sebe jenom stravenky a 14 korun a tak, když už konečně nacházím restaurant, který vyhovuje, ceny na venkovní ceduli jsou nastaveny tak, že bych se buďto nenajedl, nebo bych musel nechat nesmyslně vysoké spropitné. Po chvíli dorážím k supermarketu a jdu si koupit něco za svoje „ostré peníze“. Nakonec vybírám 2x Miňonky za sympatických 6,50 což splňuje požadavek vejít se do 14 korun. Sním první balení a mířím zpět do práce. Nakonec jsem se zdržel přes padesát minut.

Mou další prací je rozhodit už hotové inzeráty na zrcadlo v krásném prostředí indd. Všechno do sebe báječně pasuje a už jen několikrát se ptám vedle sedícího člověka, jestli si počínám správně. Takhle kdyby to šlo pořád. Práce s Corelem je přesně taková hrůza, jak jsem si představoval. Vše je porovnáno a nyní mohu hodinu sedět a koukat na dvě otevřené složky jestli se neobjeví další práce. Naštěstí jsem celou hodinu pouze proseděl. Opravdu jen proseděl a koukal na ty složky. Neodvážil jsem se otevřít internet protože jsem nikoho v kanceláři neviděl že by to byť jednou udělal. Všichni mají buď zapnutý Corel, nebo koukají do, podle nich lepšího, commanderu.

Čas už pokročil a tak se tedy ptám toho co měl svatbu v kolik je slušné odsud odejít. Původně jsem totiž dostal informaci o tom, že se dělá od 8:30 do cca 16:00. Pravda byla někde jinde. Dělá se skutečně od 8:30, ale odchází se za mezi pátou a půl šestou. Půl šestá je už jen za půl hodiny. Všichni se postupně vytrácejí a nakonec zůstávám jen já, ten co měl svatbu a šéf. Když je půl šesté svěřuji se jim se svými pocity = jsem z toho nervózní, nejsem ten pravý, jsem špatný, uvidíme zítra. Jsem ujištěn, že o nic nejde.

Odcházím tedy domů a dojídám druhé balení rozteklých Miňonek. Zítra znova. Kdybych věděl co mě čeká, snad bych se ani neobtěžoval přjít.

Den 8

Dnešní den se odehrává ve znamení napjatého očekávání telefonátu od Včela reklama. Jsem z toho velmi neklidný, protože už teď vím, že ta práce mě bavit nebude. Takže si přeju aby mě nevzali. Neberte to jako známku nějakého vybírání. Je mi bohužel jasné, že to prostě vzít musím, protože nic jiného se nenabízí.

Odpoledne telefonát skutečně přichází a je mi oznámeno, že to teda se mnou zkusí. Mojí odpovědí je rezignované “No tak jo no.” Vzápětí, se ale sám nabízím že zítra přijdu, domluví se podrobnosti a třeba se začnu i zaučovat. Končím hovor a přemýslím, jak je možné, že z pěti až osmi lidí vybrali zrovna mě. Jsem si jist, že minimálně tři z nich ovládají corel a jsem si naprosto jist, že všichni z nich umí upravovat fotky a mají nějaké ponětí o “předtiskové přípravě”. Jenže za mě se přimluvil ten co měl svatbu. Ano, protekce. Protekční dítko, které se dostane na pozici nenápadně zadními dveřmi, zatímco v hale čekají další kandidáti. Není mi to příjemné a tak se rozhoduji, že k standartní dávce pokory přidám ještě dalších několik tun.

Doma způsobí přijetí veselou náladu. Všichni mají radost, že už nejsou nervy s penězi a že už nebudu vysedávat v pokoji. Ihned jim oznamuji, jak se věci mají. Alespoň z mého pohledu. To náladu poněkud zchladí, ale je mi vysvětleno, že vše bude dobré. Toto vysvětlení mi poskytují i moji bývalý kolegové, ale já se ukolébat nedám. Nemůžu.

P. S. Tu mapku vedle ignorujte.

Den 7

Už je to tady. Hned po ránu mám problém. Nejsem si jist, jestli mám na pohovor dorazit v 8:30 nebo v 9:30. Radši dřív, než pozdě. Cesta k Olšanským hřbitovům ubíhá podle plánu, z pohledu estetického však na cestu k Andělu nemá. Nikde žádné lodě a žádná voda. Začínám být pomalu nervózní jestli to vážně stihnu a na Jiřího z Poděbrad bohužel nasedám na metro. Poprvé po roce. Na Želivského se trochu motám, ale nakonec se mi podaří najít správný východ a směřuji k od pohledu velmi “korporátní” budově. V ní se ptám vrátného co mám dělat, že jdu na pohovor do Včela reklama a že nevím v kolik jsem měl vlastně dorazit. Vrátného to vůbec nezajímá a 3x opakuje, že je to ve třetím patře.

Výtah nechávám za zády a jdu po schodech. První patro, druhé patro a patro třetí. Zde jsou zabouchnuté dveře a vedle nich jsou zvonky. Bez popisků. Tisknu ten největší čudl a dveře zabzučí. Letmý pohled vpravo, vlevo a vidím dveře s nápisem Včela reklama. Vydávám se k nim když tu do nich zpoza rohu vchází muž. Rozkoktaně mu líčím svůj příběh a on se mně ptá, jak se vlastně jmenuji. “XXXXXXX.” “Ale vy jste měl přijít až za hodinu. No dobře, když už jste tady.” Hmm. Dochází mi, že asi mluvím se šéfem a za chvíli jsem u něj v kanceláři. Usedám do křesla Ikea Stockholm. Vždycky jsem si myslel, že je to měkké křeslo, ale opak je pravdou. Vzhledově ovšem úspěšně navazuje na 50. léta a jistou prkennost mu díky tomu odpouštím. Jsem seznámen s tím co obnáší práce a hážu ftípky, jak to jen jde. Došli jsme k tomu, že jsem tedy ten, od toho co tady pracuje a který má švagra, se kterým sem pracoval já. A ten co má švagra měl svatbu, o které se bavili ten, se kterým jsem pracoval s tím, který mi musel říct, že jsem “odejit”. Ano, přesně tak. Ač nerad, je to neslušné, jsem z konverzace o svatbě něco málo zachytil. A tyto informace sděluji na pracovním pohovoru, kde to velmi pobaví. Po skončení pohovoru vycházíme z kanceláře mezi pracovní prostory a tam smrká ten co měl svatbu. Opět hážu fórek, který opět slaví úspěch, i když už ne tak velký. Raději se tedy loučím a beru si z povinnosti ukázky časopisů, se kterými odcházím. Šéf se prý ozve. Cestou z budovy zdravím vrátného, ale ten neodpoví.

Takže to bychom měli. Co teď? Tuto část města nemám moc prochozenou a tak přichází čas na mojí zvrhlou zábavu - chození. Rozhoduji se navštívit mého bratrance, který se nachází v Libni. Naštěstí v horní části Libně, kde je to trochu “klidnější”, pokud víte kam tím mířím. Vyrážím tedy podél Olšanských hřbitovů ulicí Želivského. Cestou vidím messenngera na kole a napadá mě, že to může být zajímavé povolání. Vždycky mě bavilo poslouchat jejich komunikaci.

“VČČČŠŠŠŠCHRRRKKDRŠŠCCHCHCHCHHC” “TROJKA BERE SMÍCHÓV, CUKRÁRNŮ, BRANÍK!” “CHHRHRRRRŠŠŠŠŠŠDDTTTTT”

Došel jsem na konec Želivského a přecházím po lávce nad silnicí odkud je krásný výhled. Schody z lávky mě svedou do nějaké zeleně a za chvíli jsem u kolejového mostu. Nejsem si jist, jestli je tam chodník pro chodce a tak se ptám staršího pána. Ten mě ujištuje, že chodník tam je. Asi po 20 metrech chůze po kamenní se skutečně jakýsi chodník objevuje. Ale je takový industriální. Jsou to betonové panely, které při našlápnutí vydávají podivný zvuk. Uprostřed kolejového mostu se zastavuji pořizuji alternativní video jedoucího vlaku. Po patnácti minutách se blížím na konec mostu. Už z dálky je mi divné, že nikde nevidím cestu kudy bych mohl z mostu sejít. Cesta dál vede, ale po kolejích. Takže se otáčím a jdu zpátky. Po chvíli hledání úspěšně nacházím chodník který vede správným směrem. Procházím přes opuštěné parkoviště a jsem překvapen když se přede mnou zjeví Palmovka. Ignoruji pokřikování místních a jdu směrem k Sokolu. Tady jsme jako děti házely petardy do zdejší říčky. Velmi zábavné. Divím se, že mám všechny prsty na svém místě.

Uplyne chvilka a jsem před bratrancovým domem. Je překvapen mou návštěvou a jde udělat dvě „presa“. Šálky pokládáme stylově na kapotu Fordu Mondeo první generace, momentálně v nepojízdném stavu. Líčím své pracovní peripetie a po chvíli se řeč stočí na tragédii, která se stala ve vesnici, kde žije naše babička. Jistý magor, s pomocí svého podobně dementního bratra, ubodal svou ženu. Poté ji vytáhli do patra a barák zapálili. Jednalo se o roubenku, takže dům lehl popelem. Na tělo nebohé Zuzany padla střecha, takže ji objevili až několik dní po požáru. Magor chodil po vesnici se svými potomky a pořád jim opakoval „Podívejte děti co udělala maminka, zapálila nám barák.“ Od začátku bylo všem jasné co se stalo a magor skončil v base. V base je i jeho bratr, za podíl a taky za to, že během vyšetřování policie objevila jeho záhrádku, kde pěstoval veselé květiny. Smutné je, že manželský pár jsem snal osobně. Kdysi dávno si bratranec koupil Jawu 500 v nepojízdném stavu. Sám se jí snažil dát dohromady, ale nestačil na to. Dostal ovšem echo, že ve vesnici je jistý člověk co dělá v Jawě Divišov a také restauruje staré motocykly. Šli jsme tedy za ním a on se hned ochotně angažoval. Pak jsme uviděli v rohu garáže výfuky pro plochodrážní speciály. Slovo dalo slovo a za chvíli už měla Jawa velmi hlučný projev. Už ani nevím jak, ale šli jsme jednou s bratrancem, ženou toho mechanika a jejím psem na „koupák“. Bratranec se chtěl předvádět a tak řekl, že skočí do vody ze skluzavky. Odešel pro plavky a já tam zůstal se Zuzanou a jejím. Mluvili jsme, když tu najednou se pes rozeběhl směrem do pole. Běžel až k remízce odkud se vynořila hlava mechanika, který nás šmíroval. Šinul si to k nám a řval, jestli můžu jeho a Zuzanu nechat o samotě. Křičel velmi intenzivně, tak jsem raději odešel. Tato příhoda mi ale stačila k tomu, abych si o něm udělal obrázek. Moje dojmy mi potvrdil i můj strýc, který s mechanikem dříve kamarádil. Jednou mu mechanik nabídl jestli nechce se Zuzanou na večeři, protože má milenku a chce si s ní užít. Samozřejmě se jednalo o provakaci aby pak měl Zuzanu za co ztřískat.

Po necelé hodině se s bratrancem loučím a jdu domů. Procházím kolem discolandu Silvie a za Sokolem uhýbám do parku, kde nacházím perfektní cestu kolem přístavu a autobazarů. V jednom z nich zahlédnu Jaguar XJ8 za 79 900kč. Krásný vůz, ale nefunguje převodovka. Za chvíli se ocitnu na travnatém place, kde bydlí snad jakýsi sochař. Všude kolem jsou rozmístěny posvařované sochy a jeho dům má ateliérová okna. Umělec zrovna zamyká a kouká na mně jako na zloděje. Pokračuji tedy dál, tentokrát po cyklistické stezce která vede za Hiltonem na Florenci. Dorážím domů a sedám k počítači abych mohl naklikat na mapě kolik jsem ušel kilometrů. Nakonec z toho vychází něco málo přes dvanáct kilometrů.

Den 4

Je tu pátek a pohovor se blíží. Už v pondělí... Přicházím na druhou část tutorialu, jak upravovat fotky a tentokrát už si musím poradit sám. Samozřejmě se seznamuji s aktuálními informacemi ve světě. Seznamuji se ale tak vehementně až mně kolega sám připomíná, že bych se tedy měl pustit do těch fotek.

Takže: otevřít photoshop, vybrat fotku, schválně vybírám nějakou blbou, abych jí jakože vylepšil, což se vzápětí ukazuje jako chyba. První co se musí udělat je prý převést foto do “cmyku”, poté za pomoci papíru a tužky propočítat jak velkou fotku si můžeme dovolit. Můžeme? Můžeme. Další postup záleží na... vás. Lidé co mají oko a zkušenosti to zvládnou hravě za pár minut. Já jednu fotku matlal 20 minut a stále to nebylo ono. Samozřejmě těsně před “předvedením” fotek znalcům jsem si uvědomil, že jsem některé fotky zapoměl převést do cmyku, takže nanovo. Po první várce jsou dojmy rozpačité. Paňáci jsou šedí, prasácky ořízlý.No nic, hermelín to spraví.

Musím tohle jídlo omezit, není mi po něm vůbec dobře. Ale co jinýho si mám kupovat za ty stravenky? Když všude vrací do “pěti korun”. 3 housky, větší hermelín a matonka vychází perfektně na 58kč. Podám šedesátikorunovou stravenku a obdržím dvě korunky zpět. Ano, ty dvě korunky, které pokládám na parapet vedle pracovního stolu. Za tu dobu se jich tam nashromáždila slušná sumička, kterou jsem si při svém hektickém odchodu pozapomněl vzít s sebou. Kdo ví, kde je jim konec. Hlavně ať nejsou prožraný za klobásy.

Odpolední část učebního kroužku probíhá v podobném duchu jako dopoledne. Jenom chodím častěji na záchod. Během dne nebyl problém být na záchodě 6-7x za den. Divím se, že se mně nikdo nezeptal co tam dělám tak často. Na konci dne dostávám první várku pocitů, že corel a fotky nedam. Přes víkend na to nemyslím, ono to nějak dopadne.

Den 3

Čili čtvrtek. Pokouším se pochopit Corel a sestavit první inzerát. Trvá to až nepříjemně dlouho a vůbec mně to nebaví. Kdysi dávno na škole sem sednul k indd a bylo. Všechno působí tak logicky a jednoduše. Za chvíli se orientuji a indd vypínám. Nemělo snad adobe kdysi v plánou koupit corel a udělat z něj levnou alternativu?

Další část dne vyplňuje tutoriál upravování fotek. Několik hodin pozorně sedím a snažím se něco pochytit. Úrovně a... co bylo to druhý? Joo, selektivní barva. Nějak pošoupat. Koukat na hodnoty. Na konci tutoriálu cítím z kolegů, že chtějí abych sám zasedl před monitor a učil se. I přes to oznamuji, že pro dnešek konec a s hloupým vtipem na rtech odcházím domů.

Den 2

Jaké to krásné ráno! Pro nezaměstnaného.

Píšu již bývalým kolegům ohledně dohozené práce. Jedná se o sazbu realitních nabídek a pracuje se v corelu (!), bude potřeba umět dělat s fotkama (!!) a taky je potřeba samostatnost (!!!). Tedy, že bych z toho byl nadšen. Aby bylo jasno, na nic víc než na lámání textu v indd asi nemam. Tedy domluvilo se školení na další den. Dostal jsem také kontakt na šéfa toho dohazu. Poslal jsem životopis a ukázky prací (kterou většinou dělal někdo jinej) a za pár hodin šéf volal. Domluvili jsme pohovor na 9:30 ráno.

Začal jsem hledat práci taky na odborných serverech, kdyby dohaz nevyšel. Podle toho co inzerenti požadují jsem zjistil, že v grafice jsem nejspíš skončil. No uvidíme.

Den 1

Jdu si jako obvykle mojí obvyklou trasou do práce. Trasa má něco přes čtyři kilometry a vede většinou podél řeky. Během pochodu potkávate každý den pořád ty samé tváře, pokud jste ovšem důslední jako já, potkáte je na naprosto přesném místě. 8:15 - prodavačka upomínek na naše město kouří v podchodu, 8:19 - zamilovaný pár cestou do práce, 8:29 dodávka firmy Tulipa Praha na mostě, 8:33 fialové Mitsubishi Galant z první poloviny 90. let a tak dále.
Asi po třičtvrtě hodiny dorážím do večerky kde kupuji standartní kombinaci - 3 housky, velký hermelín a matonku bez chuti. Pokud je ovšem sudý den, kupuji 4 loupáky a předraženou vodu někde úplně jinde, to ale není podstatné. Podstatné je, že při cestě z večerky do práce procházím kolem fascinujícího místa. Jedná se o velmi lidový bufet ve kterém se občerstvují velmi přísní hoši. O ostrá slova není nouze. Jednou místní osazenstvo velmi nepěkně pokřikovalo na nebohého menežera a jeho sekretářku, kteří se po ránu věnovali módnímu joggingu. Takový chodník před bufetem je také zajímavý. Je pokryt mozaikou z fleků po zvratkách tak pestrou, až zrak přechází.
Čeká nás poslední semafor a stojím před vchodem do práce.

TIBMA MEDIA

Vcházím dovnitř a na přendavám ožužlaný, šedý čtvereček do polohy pod fajfku. Ano, jedná se o propracovaný systém, který za vás sám zjistí kdo je přítomen a kdo ne. Je skvělé když chce člověk z třetího patra zjistit zdali je někdo přítomen z patra druhého. Běží tedy do přízemí podívat se na čtverečky. V žádném případě se nesmí po cestě ze třetího patra stavit v patře druhém a podívat se kdo je přítomen. Inu, velká firma.
Po příchodu do kanceláře se zdravím s kolegou a jdu močit. Přeci jen hodina chůze dělá svoje a ranní čaj musí ven. Seznamuji se novinkami ve světě když tu přichází druhý kolega/nadřízený. Oznamuje, že se mnou musí mluvit. První znejistění. "Máme pro tebe dvě zprávy, špatnou a dobrou." No. Ta špatná = časopis končí a já spolu s ním, ta dobrá = kolegové mi našli práci. Dokonce došlo i na okřídlenou větu "Zítra už chodit nemusíš." Začínám plácat kraviny a nějakém odstupném a tisknu fakturu. Do toho se snažím mazat všechno z počítače, hlavně tuny prasáckých konverzací po komunikačních kanálech. Loučím se s kolegy a mizím ještě před příchodem většiny redakce, předávám poslední fakturu a vycházím ven. Všechno to netrvalo ani půl hodiny.
Chci jít domů standartní cestou domů, ale nakonec volím dvakrát delší "rozlučkovou" trasu přes Petřin. Mám spoustu času, jsem přece nezaměstaný.

Na rozhraní Zahrady Kinských a Petřína je skvělá vyhlídka. I za průměrného počasí lze dohlédnout až na paneláky na Opatově a Hájích. Poblíž petřínské lanovky je jakási galérie ve skále. Před ní stojí slečna a v ruce má obrázky. Musím projít kolem ní. "Ať na mně nemluví  Ať na mně nemluví  Ať na mně nemluví" "Pane, nechcete se podívat na olejomalby?" nabízí "Eeeh, ne děkuji." Už ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem jí začal vyprávět můj příběh o tom jak sem ztratil práci. Dívka předstírá zájem a přikyvuje. Nakonec mi přeje hodně štěstí a jde lákat na olejomalby.
Čim blíže jsem domovu, tím hůře se cítím. Napomáhá tomu i to, že je prvního září a všude se to hemží rozjařenými prvňáčky. Po příchodu domů oznamuji co je nového a ztrácím paměť. Ta se mi vrací až když se s pocity svěřuji kamarádům. Dokonce jsem vypil i pivo a to už je pořádně silná káva. Vracím se z "oslavy" domů a usínám.