Tak tohle bylo vostrý

První uzávěrka je za mnou. A jaká panečku. Takovéhle nervy jsem dlouho neměl. Předně musím popsat své pracovní nasazení, které mě samotného velmi potěšilo. Do práce přijíždím, jak jsem už psal, v půl desáté, ale celý tento pracovní týden, jsem se domů nedostal dříve, jak v devět večer. Tak nějak jsem si stanovil za cíl stihnout uzávěrku, jak to jen půjde, i za cenu „nočních letů“. Právě noční lety se ukázaly jako velmi příjemná věc. Venku je už tma a na pracovišti je klid a ticho. Ostatní letci jsou ve svých místnostech, jsme tam stejně jenom tak dva nebo tři. Díky tomu si mohu dělat co se mi zlíbí. Mohu si všemožně ulevovat, mohu se procházet po dlouhé chodbě, mohu očichávat cizí židle nebo oblečení, a hlavně se nemusím nervovat, že musím něco do někdy stihnout. Jistě, stihnout to musím, ale večer je to takové příjemnější. Oproti tomu třeba taková práce z domova ve dne, večer, nebo o víkendu mě vyloženě sere. Zastávám názor, že doma se má pouze spát, hrát si a nebo jinak odpočívat. Kdo si bere práci domů je blázen. Zase ale beru na vědomí, že někdo netouží po tom být nočním letcem.
Příjemná je také večerní cesta tramvají. Jelikož vyrážím z konečné mohu si vybrat místo, kam si sednu. To ve dne nejde, neboť se musí počítat s tím, že jak cesta ubíhá, přibývají další a další lidé. To může vyústit v to, že se budete muset zvednout a někoho pustit, což samozřejmě činím nerad. A činím to nerad proto, že jsem vypozoroval, že lidé, kteří sami ochotně pustí stařečka sednout to dělají jen proto aby to viděli ostatní. Jen je schválně pozorujte, jak toho starého chudáka nutí sednout si a pak NENÁPADNĚ koulí očima po soupravě aby jsme my všichni viděli, kdo je tu ten geront friendly. Nedělají to kvůli starým lidem, ale jen kvůli sobě. Tedy ve dne se musí stát. Nejlépe na konci prvního vozu soupravy. Risk, že se někde objeví matka s kočárkem je menší, než že budete muset někoho pustit. Navíc matky jsou dnes již zcela soběstačné a aniž by se kohokoliv ptali, berou kočár do náruče a hekavě odmítají pomoc. Jediný problém může nastat, když se matka začne s capartem bavit. A to nahlas. Když je už capart školou povinný jste nuceni vyslechnout asi to co jsem byl nucen já vyslechnout v autobuse při cestě na vesnici. Další nepříjemnou věcí jsou opilci, kteří jsou tak trochu cítit. Příjemné je, když jedete v téměř prázdné tramvaji a přímo za vás si někdo takový sedne. On si nemohl sednout někam, kde je kolem prázdno. Ne, on chce být společenský a chrápat přímo za mnou aby tak z jeho otevřené držky smrdělo pivo na celou tramvaj. Často se jedná zedníky v zapráskaných montérkách, což celkem beru. Tvrdá práce, tak si zajde na jedno. Co ale neberu jsou zedníci, snad se stydící se za své povolání. Ty poznáte podle toho, že mají na svém oblečení enormně velká loga všemožných výrobců, cool bundu s kožíškem a nokii. Ovšem skrz igelitku C&A jim prosvítají montérky. Asi se cítí společensky znemožněni, když musí být zedníkem i cestou domů. Tak si radši hrajou na něco co nejsou. Nebo je snad nějaké vysvětlení?
O práci samotné ani moc vyprávět nechci. Ani není co. Kdo to dělá, ví, co to obnáší. Nervy, nervy, nervy. Ani zatím přesně nevím, kolik peněz mi z toho padne. Radši na to ani nemyslím a nechám se překvapit. No dobrá, nedávno jsem si dělal orientační propočet a vycházelo mi, že bych měl mít o něco víc, než co jsem měl v Tibma. Ale asi za 60x víc práce, což není špatné. Jak je to dávno co jsem byl bez práce?
Když už jsem zmínil Tibma, tak nedávno byl večírek právě pro současné i bývalé pracovníky. Po několikerém ujištění, že jsem skutečně zván, jsem s mladší kolegyní vyrazil na tramvaj. Po cestě se kolegyně snažila pohladit místní kočky, které na ni podle jejích slov „serou.“ A skutečně! Žádná se nenechala pohladit. Po chvíli jsme se rozdělili, kolegyně jela přímo na sraz a já musel ještě domů pro počítač abych se s kolegy poradil, jak na uzávěrku, titulku a další záludnosti. Po tom co jsem vešel do putiky, chvíli mi trvalo dostat se přes spletité katakomby na místo, kde byly tři stoly. Dva byly obsazeny uplně cizími lidmi, mezi kterými se sem tam objevil někdo koho jsem kdysi ve firmě zahlédl. U třetího stolu však sedla stará známá parta ze třetího patra. Usedl jsem vedle kolegyně, na kterou serou kočky, a která žužlala kyselou okurku abych se zeptal, jestli sedím správně. Bylo to totiž jediné volné místo. Odpověděla, že ne, že tady má sedět ještě jedna kolegyně. Chvíli jsem přemýšlel jestli nemám raději odejít, protože jediné místo bylo na osamělé židli u zdi a stát jen tak u stolu mi přišlo také poněkud nevhodné. Nakonec jsem se vklínil mezi grafiky, kteří už tak nemohli pokračovat ve svojí zábavě a ve svém hovoru. Jimi jsem byl po chvíli vyhecován abych vytáhl počítač a předvedl práci. Všichni se seběhli kolem a ze slušnosti chválili, že jako dobré. Potom jsem spustil hry a chvíli si hrál. Co jiného bych tam měl dělat. Když jsem si ale všiml že monitor poněkud překáží a když jsem byl už po několikáté vyzván abych to už konečně uklidil, uposlechl jsem. Od art directora č.1 jsem dostal opožděně ručně vyrobené péefko se zakódovaným poselstvím. Samozřejmě mi trvalo pouze okamžik, než jsem to rozluštil. Ovšem poselství ani teď, několik dní poté stále nechápu. Najednou se objevil číšník a ptal se co si dám. „Kofolu“ „Nemáme“ „Mléko“ „Nemáme“ „Citronádu“ „Nemáme“ „Kolu, dám si kolu“ „Dobře“ Je zvláštní, že nikde v těchto podnicích není k dostání vychlazené mléko, nápoj šampiónů. Asi by se hosté opět cítili společensky znemožněni. Po tom co dopíjím, dostávám chuť na pivní sýr. Žádám art directora č.1 aby mi odchytil číšníka, protože já sám to nedokážu. Nakonec se číšníka ptám, jestli je pivní sýr započítán na účet oslavy. Číšník odvětí, že se poradí s pánem. Tím myslí šéfa. Posílám číšníka za šéfem s větou „tamdle ten to platí tak se nějak domluvte“ a už vidím, jak šéf pozitivně kývá hlavou a číšník se ptá co bych si k pivnímu sýru dal za nápoj. Když nemají mléko, tak už zbývá jen jedna logická odpověď. Multivitamín. Tuto skvělou kombinaci si opravdu vychutnávám a vydatně najeden se pomalu chystám na odchod. Lidí už stejně ubývá a navíc si ke stolu přisedl markeťák s homosexuálním účesem. Vypráví cosi o tom, že spal v práci v psím pelechu. S touto informací v hlavě uznávám, že by to pro dnešek stačilo a čekám na kolegu až půjde. Jenže toho právě odchytla kolegyně, na kterou serou kočky, v tuto dobu s již velmi laškovně rozepnutou košilí a s jednou rozbitou skleničkou na účtě. Ještě odcházím na WC s hrůzou co mě tam čeká tentokrát. No jistě! Všude smrad z hulení. Proč ty hajzly nemůžou bejt aspoň jednou normální. Rozčilen vykonávám potřebu a vracím se ke stolu. Vzápětí se ale opět zvedám protože art director č.2 odchází a já s ním. Po návratu domů, ještě do dvou do rána velmi nerad nastřeluji ostré fotky do časopisu.
Asi bych se měl zmínit ještě o mém samostatném kurzu na potlačení asociálnosti. Stanovil jsem si jistou čelyndž, že se musím naučit mluvit s lidmi. Když to bude nezbytné. Nakonec jsem k tomu stejně donucen tím, že jsem v práci nový. No, myslím, že dělám pokroky. K mladší kolegyni si již mohu dovolit můj pověstný záchodový humor aniž bych byl odměněn pohrdavým pohledem. Ke starší kolegyni si mohu dovolit nižší level humoru, ale aspoň že tak. Na to jaké problémy mi komunikace se ženami dělá to myslím není špatné. Takhle bych se snad i ve třiceti mohl dopracovat k oslovení cizí ženy otázkou „Nevíte, kde zde prodávají mléko za stravenky?,“ což jistě zapůsobí. Můj zdravotní stav se myslím celkem zlepšuje. Pouze opět poněkud hůře slyším. Všechny otravuji pořád dokola svým „Coo?“ Situace je taková, že já slyším, že lidé něco říkají, v uších tedy problém asi nebude. Já jen nevím co říkají. Musím se tedy znovu optat a pak mi dojde co chtějí. Asi nějaká postupná degenerace.
Nyní se připravuji na další pracovní týden. Čeká mě další časopis, tentokrát nikoliv zaměřený na mladé, energické slečny, ale na upocené, mastné, staré mládence, kteří se zajímají o kabeláž, spoje a další elektro kraviny. Budu na něj mít ještě méně času, než na ten první. To znamená další noční lety a další očichávání.

Živě z místnosti se zataženými roletami

Právě píšu přímo z práce. Konečně sem se popral s první várkou textů na zlomení. Problém ale je, že další dostanu až tak zítra, což mě odpět dostane do nepříjemného skluzu. Musí se to nějak rozumě plánovat, protože takhle se z toho brzo poseru. Nevím ani, kdy přesně má být uzávěrka časopisu, který mám rozdělaný. Prý 22. nebo 23. nebo 24. ledna. Sranda je, že 20. má být uzávěrka dalšího časopisu, ze které ho nemám k dispozici žádné texty.
Rád vzpomínám na časy nezaměstnanosti, kdy jsem si mohl vyjít na procházku. V tomto počasí by to bylo jistě zajímavé. Taková Divoká Šárka musí být velmi „impresívní.“ Nyní sedím celý den uzavřen v budově a můj pohyb se zůžil pouze na chození na záchod dlouhou chodbou nebo chození s kolegyní do kuchyně, kde se dívám, jak připravuje čaj. Bonusem je když se mě na něco vyptává, jsem rád tázán a tak ochotně odpovídám. Do práce přijíždím někdy kolem půl desáté (tou dobou jsem před 2 měsící ještě spal) a domů se vracím před sedmou večer. Překvapivě to snáším dobře. Asi jsem podvědomě vděčný za to, že mám práci. S tím souvisí další věc. Moje schopnost vcítění se do lidí, kteří nemají práci se za poslední půlrok zvýšila o 2 000%. Dřív sem na jejich „fňukání“, že nemají práci pomyslel ať si jí jdou najít. Dnes už vidím, že to není tak jednoduché.
Přes den toho teď moc nestihnu. Ráno se najím a jdu na tramvaj, po cestě koupím pěčivo. Večer přijdu domů, najím se, provedu osobní hygienu a jdu spát. Na hraní si bohužel nechávám jen víkendy. Nedávno jsem totiž od Xavera za výhodnou cenu odkoupil nejnovější, nejvíc nejlepší herní konzoli ze země, kde vychází slunce. Po prvním ozkoušení jsem byl překvapen, jak krásně funguje a hraní na počítači již vypouštím. Konzole se zapne, vloží se disk a hraje se. Nemusím se bát jestli se mi hra bude sekat atd., protože na konzoli se to seká jen málo. Velmi mě to potěšilo, vždy jsem měl konzole za nižší formu hraní, pro nižší formu inteligence, ovšem nyní zjišťuji, že tato herní úroveň je přesně pro mě.
Mno, přišel text na zlomení. Proč se tomu vůbec říká lámání? Je to nelogické, protože když vám někde přesahuje text, tak se říká,že přetýká. Nikdy jsem něviděl nic, co by šlo zlomit a bylo to zároveň v kapalném stavu. Zlomit>Zalít. Přetýkat>Přepadávat.

První dny v nové práci

Mám za sebou první tři dny. Dojmy jsou veskrze pozitivní, zatím jsem nic neposral. Taky ale moc nebylo co. První den jsem dorazil ukázkově včas a na ulici před prací potkávám nového kolegu grafika. Sděluje mi kód, kterým se otevírají vchodové dveře, vcházíme do patra a já se sekretářky ptám, jestli už dorazili kolegyně z bývalé práce. Prý ano a tak se jdu přivítat. Později zjišťuji, že pracovat zatím nemohu, protože není prodlužovačka k mému počítači. Vracím se tedy ke kolegyním a potom jdu nosit nějaké papíry z místnosti do místnosti. Pak se s mladší (teda vůči mě starší) kolegyní procházíme po budově. Dokonce se mi naskytne příležitost vidět, jak kolegyně pije vodu. Poté bloumám po chodbě a koukám ven, kde je hezké počasí. Žádám sekretářku aby mi předala klíče od zámků a jdu ven. Blízko budovy jsou koleje. Přicházím k nim a rozhlížím se, nic nejede. Když přejdu první kolej v dálce se objeví vlak. Mám dost času, to stíhám, říkám si a stavím se na poslední kolej doufaje, že si prohlédnu zblízka jedoucí vlak. Jsem překvapen, když vlak najednou uhne na kolej, na které stojím a troubí. Uskakuji tedy a ještě stihnu zahlédnout hrozící ruku strojvůdce. Překvapuje mě, jak rychle dokáže taková velká věc měnit směr. Poučen touto příhodou si přikazuji, že koleje již nikdy přecházet nebudu a po krátké procházce se vracím do budovy. Počítač stále nefunguje. Loučím se tedy a odcházím s tím, že si alespoň vyřídím tramvajenku. Jdu tedy do Foto Škoda dát se vyfotografovat, opět vypadám jako vůl, a poté na Muzeum abych zjistil, jak nehorázná fronta tam je. Jdu to zkusit na Můstek a tam je fronta ne o moc kratší. Po půlhodině na mě přichází řada a jsem obsloužen. Tato práce musí být nesmírně náročná, pomyslím si. Celý den tu sedět v takové malé místnůstce a non stop vydávat mladým cool lidem průkazky a přitom koukat, jak jim z peněženek padají tisíce od rodičů. S velkým respektem děkuji a odcházím domů.

Další den se situace opakuje. Počítač stále není zapojen. Už jsou ale k dispozici texty, které si beru domů. Hlásím, že jdu domů lámat. Jenže. Když jdu na tramvaj, v dálce vidím ten vysoký věžák na Hájích a dostávám nápad jít se podívat do svojí střední školy a seznámit učitele grafiky s tím, že už sem po x měsících opět sehnal práci. I bez navigace se skvěle orientuji a za necelou třičtvrtě hodinu jsem ve škole. Chvíli se tak toulám a doufám, že narazím na nějakého učitele. Po chvíli potkávám zástupce ředitele, který mě se slovy „ježišmarja“ poznává. Říká, že jsem míval delší vlasy a odchází. Vchází ovšem učitel grafiky a já mu nadšeně ukazuji časopis a vysvětluji, že jsem ho kdysi lámal a teď ho budu lámat opět. Učitel jej chválí a myslí si, že jsem toto číslo lámal já. Když mu situaci opět vysvětlím, pochopí, ale chválí dál. Zaútočí otázkou: „Co je tohle za font??“ a já odpovím, že je to DIN. On přitaká a začíná vyprávět o tom, že se DIN používá třeba na dopravních značkách a že dnes je k vidění na spoustě míst. Později přichází s nápadem, že by se mohla uskutečnit exkurze žactva do našeho nakladatelství. Nejsem proti, ale počkal bych jestli se v práci vůbec nějak uchytím, nehledě na to, že netuším co by tam studenti dělali. Učitel přichází s dalším, mnohem zajímavějším nápadem, a to s tím, že bych ve škole předvedl jak moje práce probíhá. Že bych na projektoru otevřel časopisy a popisoval co a jak. Toto mi přijde docela zajímavé a ihned volám Xaverovi, jestli by se nepřidal. Říká, že ano a já odjíždím ze školy domů. Xaver ale po chvíli volá zpátky, jestli bych nešel na Flóru na oběd. Scházíme se tedy a probíráme formát v jakém by probíhala „výuka.“ Oba se na to velmi těšíme, ani nám nejde o to něco studentům dát (vlastně jim to bude úplně jedno, jako to bylo jedno nám), spíš se jen těšíme, že budeme opět ve škole, ale tentokrát v úplně jiné roli. Teda, to mluvím za sebe. Když se vracím domů je po šesté hodině s tím, že musím něco zlomit. Kontaktuji bývalého kolegu a pod jeho vedením upravuji velikost stránky na požadovanou velikost a jdu lámat. Zjišťuji, že nedobrovolná přestávka v posledních měsících má za následek nepříjemné zpomalení. Stránky nejsou pěkné a nakonec to v půl druhé ráno vzdávám a jdu spát.

Třetí den je počítač zapojen! Usedám a začínám dolamovat stránky z dnešního rána. Opět jde vše velmi pomalu a se vzhledem stále nejsem spokojen. Navíc se mi chce velmi spát. Čím jsem ale překvapen jsou moji dva kolegové. Baví se o automobilech a jeden z nich dokonce ví, že ocelová loď je lepší, než laminátová. Když se shodneme na tom, že Maserati Coupé víc slušela ta zadní světla do „L,“ ukládám práci a loučím se. Cestou zpět stále přemýšlím, proč jsem tak pomalý. Samozřejmě bych to mohl hnát a nepárat se s tím, ale to by poslední číslo časopisu, které dělali ještě kolegové z TIBMA nesmělo vypadat tak superiózně. Chce to něco mezi.

Můj první vedlejšák

Vždycky jsem snil o tom, že si k práci budu dělat vedlejšáky. Nyní jsem se přes Bernarda k jednomu dostal. Jedná se primitivní kopírování textů z excelů do indd a dodržení naordinovaných stylů. To přeci dokáže každý. Odměna za tuto práci není ani velká, ani malá. Spíše to beru jako vítané osvěžení mých znalostí.

Takže jsem dostal několik excelů a indd. Ten jsem si otevřel a zíral. Byla tam dvoustrana, jak by to asi mělo vypadat, ale nic se nedalo označit. Bude to zamčený, řekl jsem si. Po chvilce hledání se mi to podařilo otevřít a nějakým způsobem to celé udělat tak abych tam mohl rvát texty z excelů. Na doporučení zadavatelky překonávám své asociální zábrany a rozkoktaně se kontaktuji s grafikem, který mi prý řekne co a jak mám dělat. V telefonu křičí v pozadí jakési dítě a grafik cosi mluví. Vůbec mu ale nerozumím. Hovor končíme a já se vrhám na kopírování. Jde to celkem od ruky a za den mám polovinu hotovou. Zítra budu pokračovat a pak si to před odesláním celé zkontroluji, říkám si.

Jenže ouha. Další den ráno volá grafik, že mi poslal další texty a přes den dokonce navrhuje abych mu poslal, co jsem už udělal. Vyhovuji mu tedy a posílám mu svou práci. Jaké je moje překvapení když grafik volá zpět, že jsem to udělal špatně. Že ten „mustr“ jsem měl nechat zamčený, že se mu to tam celé sype. Já bych ho nechal zamčený, kdybych aspoň tušil, jak to mám zprovoznit, abych to mohl kopírovat texty. Snaží se mi vysvětlit postup, ve kterém se vůbec neorientuji. Po chvíli mám vše nastaveno tak, jak by to mělo být a dělám druhou polovinu práce, protože grafik řekl, že tu první si už teď sám překliká. Po chvíli ovšem opět volá, že je to nějak špatně seřazené, že vesty jsou na místě, kde nemají co dělat. Začínám se vracet o pár let zpět, kdy jsem dělal všechno vždycky naprosto špatně, pomyslím si. To je to nejhorší co mě teď mohlo potkat. Vesty řešíme tak, že je zařadím na správné místo v druhé části. Další problém je, že za snowboardy není příslušenství, které tam prý má být. Celé je to totiž způsobeno, že jsem si pořadí bral ze špatného excelu. Jde to skutečně skvěle.

Další den mu posílám zbytek práce. Říká, že to vypadá docela správně. Samozřejmě mi i tento soubor po chvíli vrací s tím, že tam nesouhlasí mezery v několika řádcích. Již velmi nervózním tónem mě žádá abych to upravil. Hned mu vyhovím, aby mi o chvíli později napsal, že ty mezery před procentem tam být nemají, a že už si to (opět) opraví sám. Tento den je také posledním dnem na odevzdání, což jsem splnil. Poslal jsem texty, které pak ale musí někdo opět předělávat, protože já to evidentně nezvládám. Bohužel grafik říkal, že bude ještě něco možná v lednu. To ale říkal, ještě před procentovým extempóre, takže i já teď doufám, že k tomu nedojde. Takže to by byla historka, jak jsem ze sebe udělal debila v Bernardově práci. Fakturu jim ani nevystavím, protože není důvod proč by mi měli platit. Všechno co jsem udělal, jsem posral a je dost možné, že se to kvůli mně celé pozdrží.

Opět sám sebou opovrhuji a velmi se nenávidím. Mám pocit, že moje IQ je zhruba kolem hodnoty 61 a stále klesá. Vždy když je někde možnost, že by se někde mohla udělat nějaká chyba, tak já přijdu a hned na první pokus tu chybu udělám. Když je mi vysvětleno, kde je chyba a jak se jí vyvarovat, tak zaujatě poslouchám abych o chvíli později chybu se vší parádou znovu zopakoval. I na konci roku musím něco zkazit. Přesně ta nálada, kterou člověk potřebuje před příchodem do nové práce. Jsem zvědav, jak dlouho vydržím tam.

Tři litry

Pozorní z vás si jistě všimli pozměněné hlavičky i názvu blogu. Nyní, když jsem (ve zkušební lhůtě) zaměstnaný je to potřeba. Deník samozřejmě jede dál, i když původní plán byl, že po první 1000 návštěvníků to již nebude potřeba, protože jsem si myslel že tou dobou už práci mít budu. To nevyšlo. Nyní máme přes 3000 návštěvníků (z čehož je asi 1200 moje ip adresa, ehm) a většina sem, doufám ráda, vrací. Tímto bych tedy rád poděkoval lidem z TIBMA media, velmi trpělivým lidem z mojí lekce "jak sám uvolnit místo po dvou dnech někomu jinému a ještě u toho předstírat, že je to ok" ve Včela reklama, Hynkovi, Xaverovi, Bernardovi, Travisovi a také posílám pozdrav na intr do Rožnova.
Takže jedem dál. Čeká nás nová výzva, a to pokusit se udržet si už druhou dohozenou práci.

Všechno je jinak

Varování: V tomto díle se až nezdravě často vyskytuje slovo „kapitalista“

Konečně mám chvíli volného času na popsání hektických dnů minulých. Tedy, jak si pravděpodobně pamatujete, v minulém příspěvku jsem se nenápadně zmínil o tom, že mi volal kolega a že jsem si poznamenal nějaké údaje. Ano, je to tady, nezaměstnaný má práci! Doslova si ji vybrečel, měl kliku a známosti. Ve správný čas na správném místě.

Jak se to ale stalo. V mojí bývalé práci měl původně skončit další časopis. Našel se ovšem kupec, který ho koupí. Jenže ten kupec nemá grafika. Áhá. To jsem jakože já. Tedy jsem se válel na vesnici a kolega mi telefonicky nadiktoval údaje na které se mám o místo grafika hlásit. Bylo mi řečeno, že ten dotyčný je kapitalista. Po zavolání jsem se s kapitalistou domluvil, že se během víkendu dostanu do Prahy a že se v týdnu nějak sejdeme. Když jsem dorazil domů, tak jsem se o tom moc nešířil. Ještě nebylo nic jisté. V pondělí jsem vyrazil do mojí bývalé práce, kde jsem měl školení, nebo spíše simulátor pohovoru. Kolegové se mě snažili naučit ty správné odpovědi na zapeklité otázky. Musím prý lhát, a působit, že ten časák zmáknu a že jsem ten správný člověk pro kapitalistu. Připadal jsem si jako Kryton z Červeného trpaslíka, když se ho Lister snažil naučit říct, že Rimmer je MAAAAA... MAAAAAA... MAAA-GOOOR. Kolegové se mě také ptali, kdy že se mám s kapitalistou sejít. Řekl, jsem že nevím. Následně jsem byl dotlačen k tomu abych kapitalistovi zavolal. Proradný kapitalista mi to ovšem nezvedal, musel jsem tak vrátit do simulátoru pohovoru.

O chvíli později ovšem zvoní telefon a volá kapitalista. Dohodneme schůzku ještě na tento den a já začínám být nervózní. Nejsem ovšem tak nervózní jako, když jsem šel do Včela reklama na začátku září.

Po krátkém hledání přicházím na místo schůzky a usedám. Kapitalista je muž kolem 50 let. Má vedle sebe ještě nějakou mladší slečnu. Po vyřízení několika telefonátů oznamuje, že si dnes ještě nedal pivo a k tomu, že si dá svíčkovou. Slečna si dává salát a já si nedávám nic, protože jsem měl dvě tatranky. Když obsluha přináší jídlo a ptá se jestli něco budu, kapitalista vtipně odpoví, že držím dietu. Vedeme s kapitalistou hovor o tom, co jsem vlastně dělal, co umím. Když se mě zeptá, jestli umím fotografie, ledabyle řeknu že AAAAA... AAAA... AAA-NOO. Dál šlo vše ráz na ráz. Kapitalista volá do své firmy a domlouváme, že další den tam zajedu a seznámím se s prostředím.

Po návratu do bývalé práce oznamuji, jak se co má a poté sleduji kolegy jak dělají v indesignu abych si to trochu osvěžil. Domů se vracím až okolo osmé večer.

Další den si plánuji trasu, kterou pojedu do budoucí práce. Nejlepší bude když vyrazím tramvají číslo XX a pojedu až na konečnou. Sice to bude trvat déle, ale zase nemusím nikde komplikovaně přestupovat. Otec mě upozorňuje, že v této tramvaji kradou cikáni a abych si dával pozor. Nastupuji tedy na tramvaj a jedu. Hluboko v kapce je zapnutá navigace a já tak budu moci porovnávat data. Nebo to alespoň předstírat. Když tramvaj zastaví na Karlově náměstí, dostává se cestujícím upozornění od pražského magistrátu a dopravního podniku, že se nacházejí v zóně zvýšeného počtu kapesních krádeží a že si mají dávat pozor. Všichni se v tramvaji vzájemně sjedou podezíravým pohledem a pokračuje se v cestě. Asi po hodině cesty vystupuji na konečné a jdu směrem, kde by měla firma sídlit. Po chvíli náhodně vidím v okně nějakého domu kapitalistu a mávám. Kapitalista mávání neopětuje a otevírá okno aby mi řekl, že musím doprava na vrátnici. Ta je ale zamčená a tak čekám. Čekám asi pět minut a přichází otevřít starší paní, sekretářka. Ptá se jestli jsem pan Nezaměstnaný, ten nový grafik. Odpovídám, že jsem, ale že o post grafika se jdu asi zatím pouze ucházet. V patře se mě ujímá kapitalista a seznamuje mě s jakýmsi šéfredaktorem čehosi. Jméno okamžitě zapomínám. Pokračujeme dlouhou chodbou až do jakési provizorní kuchyňky, kde právě grafici vaří kávu. Představujeme se a jeden z nich má mokrou ruku, podává tedy levou. Ihned reaguji a také podávám levou. Všichni se hlasitě smějeme této humorné situaci. Grafici, jejichž jména jsem okamžitě zapomněl, se mě ujali a vedou mě do své místnosti. Tam jsem usazen doprostřed. Rozhlížím se kolem. Popraskané zdivo, dveře ze 70. let, zatemněná okna. Prostory jsou poněkud jiné, než ty, na jaké jsem si zvykl ve zrekonstruovaném domě na Andělu, nebo v korporátně působící budově naproti Olšanským hřbitovům.

Nyní začíná festival monologů, otázek a snažení si vzpomenout, kde se to skončilo, než nás vyrušil šéfredaktor, jehož jméno jsem zapomněl. Opět jsem lhal, že umím dělat ty fotky a že jsem schopen udělat celý časopis. Následně mi je sděleno, že k mému časopisu dostanu ještě jeden dvouměsíčník. Pak řešíme jestli budu dělat na macu nebo pc. Nakonec pc, takže se na macu opět nenaučím. Abych ještě více zlepšil svůj obraz v podobě snaživého, zodpovědného grafika, žádám je jestli by mi na flešku nedali nějaké indesigny abych se na to doma mohl podívat. Tato psychologická finta zabrala a oba grafici na sebe pohlédnou významnými pohledy a jeden začíná nahrávat. Poté se loučíme a já přecházím opět ke kapitalistovi, přímo do je ho kanceláře. Má na dveřích pistoli, patrně se jedná o střelce. Vcházím a probíráme co a jak. Nakonec prohlásím, že to tedy zkusíme. Loučíme se a já vycházím ven. Zdá se, že jsem přijat a to po měsících nervů docela potěší. Výborné ovšem je, že do firmy nejdu z našeho bývalého nakladatelství sám. Spolu se mnou přichází také paní, která vždy ví co říct (v dobrém slova smyslu), pak pravděpodobně ještě slečna, která mi je čim dál sympatičtější a také kolují zprávy o tom, že s námi bude externě spolupracovat i kamarádkokolegyně se kterou se bavím jenom po skajpu. Jo a vlastně někdo z marketingu, ale ty já ignoruji. Na konečné zastávce si píši v kolik odjíždí tramvaje a jdu se projít po blízkém okolí. Mohu se věnovat mému dalšímu koníčku. Činžákům z 50. let. Tyto domy mám prostě rád. Jsou krásně hranaté a symetrické a zrovna tyto mají pěknou a diskrétní zelenou fasádu. Úplně vidím, jak tu před 40 lety stál nějaký malý Standa s mičudou a hvízdal na Luboše jestli nejde čutat. Jednou bych si dovedl představit, že bych měl nějaký menší byteček v takovémto domě. I když. V takovýchto domech jsou všechny byty malé, ale to mě nevadí. Dále se snažím najít nějaký vyvýšený bod, ze kterého by byl výhled. Bohužel v okolní zástavbě nic takového není. Vracím se tedy na zastávku a jsem překvapen, že moje tramvaj jede o 15 minut dříve než je psáno v řádu. To bude ještě zajímavé, pomyslím si. Po návratu domů okamžitě zkoumám mapu z navigace a sním o tom, jak budu do práce jezdit ve svém imaginárním dieselovém Smartu. Také si na digitálním sčotu propočítávám kolik by mi nová práce mohla vynést. Pokud by vše bylo v ideálním případě, byla by to rozumná suma. Ale raději se závěry počkám až uběhnou první dva měsíce. Pokud nevyletím.

Na celé této situaci mě udivuje jedna věc. Člověk hledá práci několik měsíců, píše kam může. Naprosto bez šance. A pak má najednou během čtyř dnů práci. Díky známostem. I kamarád Hynek říká, že jeho přátelé mají práci jen díky známostem. Proto všechny nabádám: Buďte společenští, klidně i kamarádství předstírejte jinak budete bez práce.

Zpátky v Praze

Bylo dobré být opět v přírodě. Člověku se opět pročistí hlava od toho nicnedělání. Pobyt na vesnici byl tedy veskrze dobrý, ale bylo tam pár problémů. Tak předně, kromě mě tam byly i moje matka její sestra, moje teta. Spolu s babičkou tedy tři ženy s vysokým věkovým průměrem. To někdy nedělá dobrotu. V praxi to vypadá tak, že jíte nějakou šílenou českou kejdu, kterou se zabetonujete tak, že se dvě hodiny nepohnete, a valí se na vás tyto věty: „Máš dost?“ „Budeš mít dost?“ „Měl si dost?“ „Nechceš přidat?“ „Kolik chceš sběraček?“ Každý den tyto věty v různém pořadí a od různých lidí. K zešílení. Také před vaší vycházkou, na kterou se chystáte několik týdnů a velmi pečlivě si plánujete co si vzít na sebe, neb je tam přeci -10 stupňů Celsia, a kam půjdete, a v kolik se vrátíte, valí se na vás další věty. Tentokráte již v přísnějším tónu. „Pod ty kalhoty si vem ty tepláky!“ „Vem si ještě jeden svetr!“ „Čepici/šálu/rukavice máš?!“ „Vrať se za světla!“ A vám nezbývá nic jiného než odpovídat rezignované „Anó Anó Anó,“ protože víte, že musíte co nejrychleji pryč, a že není čas a nálada na nějaké vykecávání a rozčilování se nad tím svetrem po někom, kdo už není a věčného vysvětlování, že věci po někom, kdo už není, nenosíte, protože je to nepříjemné.

Po těchto peripetiích konečně odcházím na první pochod mrazem. Díky navigaci mohu „lovit kopce.“ Hra spočívá v tom, že si na obrazovce najdete nějaký kopec blízko a jdete na jeho vrchol. Tam je zpravidla červenobílá tyč s nápisem „Geodetický bod – poškození se trestá.“ Tyče se dotknete a jdete na další kopec. Dobrá, není to hra. Prostě se chodí po kopcích a sahá na tyče patřící státu. Když máte kliku tak narazíte dokonce na tyče dvě a s nápisem „Statní triangulace – poškození se trestá.“ Pro tuto kratochvíli je právě zima vhodným obdobím. Řada kopců je na polích, která jsou zmrzlá a dá se po nich skvěle chodit aniž byste si zasvinili obuv a naše milované tyče jsou přes léto schované mezi plodinami, a jsou tedy v létě nedosažitelné. Nehledě na to že se v plodinách často ukrývá nebezpečná zvěř. Tímto způsobem jsem zdolal řadu místních kopců, velikánů, jako jsou například: Javornická Hůra (583m), Horka (526m), Holý Vrch (514m). Při pěkném počasí jste odměněni nejen pohledem na geodetické tyče, ale i panoramaty okolní krajiny. Při pochodu v nížinách je dobré jít třeba podél nějakého potůčku, který může mít takhle v zimě velmi interesantní look. Bažiny jsou přes zimu promrzlé a tak se opět dostanete na místa, o kterých by se vám v létě jen zdálo.

Jak jsem takto zdolával kopec za kopcem, došel jsem až k místům, kde jsme si s bratrancem a sestřenicí stavěli bunkry. Jeden byl postaven na statné bříze a ten druhý byl naopak pod úrovní země. Pomalu jsem se blížil k prvnímu bunkru na bříze. Bratranec mi nedávno říkal, že si myslí, že podlaha se už dávno propadla. Kdepak, kdepák. Bunkr je přesně v tom stavu, v jakém jsem ho před více jak deseti lety opustili. A dokonce mě i podlaha udržela! Všechno bylo přesně jako tehdy. Dokonce i moje tehdejší rejpání nožem do nebohé břízy je stále patrné. Potěšen kvalitou s jakou jsme tento úkryt zbudovali odcházím k podzemnímu bunkru. No, není až tak podzemní, je to zastřešená díra. I tento bunkr je stále znatelný. Konstrukce střechy pořád drží a když vlezu do díry okamžitě nacházím něco co mě překvapí. Jedná se o takový dětský vozíček z plastu, který jsme používali na dopravování pracovního materiálu. Pamatuji si ho od nepaměti. Hrál jsem si s ním ještě když jsem chodil do školky. Když se ho pokouším vyndat ze hlíny, kus kolečka se utrhne a držím ho v ruce. Zdá ze, že počasí a čas zničili materiál a ten zkřehl. Nejsem si jist, jestli bych vyjmutím ze země vozíček úplně nezničil a tak ho nechávám na místě, jako Titanic.

Při dalším pochodu se snažím dostat k přehradě Želivka/Švihov. Musím se ale nějak dostat přes dálnici. Její přebíhání může být sice zábava, ale raději zůstanu u sahání na geodetické tyče. Nechce se mi jít trapně podjezdem u Hulic a proto mě při pohledu na navigaci napadá šílená myšlenka. V jednom místě je na jedné straně dálnice potůček a na druhé ten potůček vede do přehrady. Ano! To je ono! Ty nepůjdeš jako ostatní po cestě! Musí tam být nějaký tunel, nebo kanál kudy by voda z potůčku tekla pod dálnicí do přehrady. A ten tunel musí být dostatečně velký na to aby se skrz něj dostala divoká zvěř. Za pár okamžiků jsem si to už po srázu štrádoval směrem k potůčku. Všude kolem jsou poházeny automobilové díly, všelijaká kola, pneumatiky a zrcátka. Najednou vidím obrovský otvor vedoucí kamsi pod dálnici. Nadšen tím, že se do něj vejdu, zapínám kameru a vcházím dovnitř. Je to vcelku útulné, stěny jsou betonové a dole teče potůček. Jak se ale blížím ke konci vidím, že hladina vody je nepříjemně vysoko. Zastavuji se a přemýšlím. Když půjdu dál, tak je jisté, že budu mít vodu po kolena a to v těchto mrazech není nic příjemného. Navíc v té vodě něco je. Z dálky to vypadalo jako utopený tulák, ale teď bych si vsadil na to, že je to nějaká hlína nebo co. Volím tedy návrat. Vycházím zklamán, ale zároveň potěšen, že jsem sebral odvahu jít do tak extrémního dobrodružství. Nálada ale byla pokažena, když jsem zjistil, že kamera, asi díky zimě, natočila pouze 2 vteřiny. Ale i tak je tam ten tunel vidět. Částečně.

Čtvrtý den jsem dostal za úkol odhrabat sníh před domem. Beru si tedy sněžnou lopatu a ujímám se úkolu. Při odhrabování zjišťuji, jak se venkov mění. Nikdo nejezdí ve starých škodovkách a Ladách. Všichni mají Peugeoty a Hyundaje. Místní lidé už také nemají jen jednoho psa. Mají rovnou dva. Můžeme je rozdělit na dva fyziologické vzorky. Outdoor pes a Indoor pes. Outdoor pes, zde stylově pojmenovaný Lucky (vyslovuj „Laky“, skloňuj podle vzoru Audi, Audyna – Laky, Lakyna), má na starosti hlídání objektu, otravování lidí štěkáním. Jedná se často o nějaké velké plemeno, majitel musí ostatním dávat najevo jakou bestii umí zkrotit. K Outdoor psíku se nesmí přiblížit děti, protože by je okamžitě napadl. Krmí se prasečími rypáčky a vodou. Umírá často na podvýživu a celkové utrápení. Čím je starší, tím méně se o něj majitel stará. Indoor pes, zde pojmenovaný Daisy (vyslovuj „Dejzy“, skloňuj opět podle vzoru Audi, Audyna), má na starosti simulovat živou kabelku. Pořizuje se proto aby dělal doprovod obézní majitelce, v teplákové soupravě Astra, na cestě do jednoty. Jedná se subtilní a blbé plemeno. Papá pouze značkovou stravu a umírá na polštáři na celkovou přežranost. Nikomu neublíží, ale dokáže způsobit konflikt. Pokaždé když jde Indoor pes s paní matkou do jednoty, vidí je Outdoor pes, který se nikdy nevenčí, protože vole proč. Outdoor pes začne štěkat, což opětuje i Indoor pes, zatímco obézní majitelka obou psů štěká na oba. Kde jsou ty časy, kdy po vesnici běhali voříšci se jmény Alík a Punťa, kteří umírali na přejetí traktorem.

Po odhrnutí se jdu zabetonovat knedlíkama a klimbám při sledování závodu CART Elkhart Lake 1995. Když koliduje Michael Andretti s Alem Unserem juniorem zvoní telefon. Volá bývalý kolega z bývalé práce a chvíli spolu hovoříme. Znamenám si nějaké údaje a po ukončení všelijakých telefonátů jsou moje plány pozměněny. Musím do Prahy. Důvod proč si zatím nechám pro sebe, popíšu to v dalších příspěvcích.

Takže začínám rychle balit, za pár hodin mi jede autobus do Vlašimi. Opět mi je vnucován jakýsi svetr po někom. Odmítám. Když si chci vyčistit boty, ještě než na ně sáhnu, bere je do rukou matka a křičí, že ty boty jsou mokré a že si musím vzít jiné. Krátce na to přichází s botou, která vypadá jako ty boty, které na sobě měli reprezentanti Itálie na zimních olympijských hrách v Sarajevu 1984. Podivný, metalízový šusťák a béžová podrážka. Stylista Dušan Chrástek by omdlel. Tento look odmítám a raději volím údajně mokré boty. Musím ale přistoupit na kompromis a beru si dvoje ponožky. Na velmi zasněžené zastávce čekám asi dvacet minut, když přijíždí autobus. Je zcela prázdný. Kupuji lístek a sedám si prvně v životě hned na první sedadlo u předního okna. Krásně tak vidím, jak jedeme. Sám sebe šokuji tím, že se optám řidiče na to, jak se v těchto zimních podmínkách s autobusem jezdí. Říká, že to za moc nestojí, a že jak se to posolí, tak je z toho břečka a to že se už vůbec nedá. Přitakávám a kontroluji údaje na navigaci. Nikdy jsme nejeli rychleji, než 70 km/h. Když přijíždíme do Vlašimi, ptám se řidiče odkud jede spoj do Prahy. Říká, že z „jednotky“ a já odcházím.

Zmaten jízdním řádem čekám u skupinky cool lidí, protože pouze cool mladí lidé jedou do Prahy. Když přijíždí autobus, tak ten uplně nejvíc v pohodě z party se jde zeptat. Nevím na co, ale když vychází tak doslova řve na celé nádraží že „nejede.“ Ujištěn tím, že autobus nejede do Prahy nervózně volám matce s tím, že se neorientuji v jízdním řádu. Po krátké poradě mi je oznámeno, že ten autobus do Prahy jel. Zdá se, že mladí cool lidé jezdí nejen do Prahy, ale i do Benešova. No. Je 17:15 a další autobus na Roztyly jede v krásných 19:00 z „jednotky.“ Půjdu se někam najíst. Vykračuji si večerní promrzlou Vlašimí a zjišťuji, že trafiky mají zavřeno. Jdu do jedné z několika restaurací. Jmenuje se Silvie nebo tak nějak. Vcházím, pokračuji do místnosti se stoly. Pár je jich volných, ovšem při bližším zkoumání na nich vidím cedulku „rezervováno.“ Sedám si tedy sám ke stolu pro 10 lidí, na něm žádná cedulka není. Přichází vrchní, kterého se ze srandy ptám, jestli je i tento stůl rezervován. Odpovídá, že ano a že mě dnes nemá kam posadit, protože hosté za chvíli přijdou. Ptám se, jestli by alespoň nebyla stolička v kuchyni a vrchní tvrdí, že i to je problém. Se slovy „tak zas někdy“ restaurant opouštím a ještě se honem ptám vrchního, jestli by mi nedal tip na nějakou konkurenci. Chvíli přemýšlí a pak z něj vypadne, že jediný podnik, který by měl mít touto dobou otevřeno je pizzerie na Albertem. Dobře vím, jaký to je podnik. Zápach zvratek, kuřiva a piva. Křik štamgastů a cinkot herních automatů. Tam rozhodně nejdu. Poblíž je naštěstí večerka a tak kupuji 4x tatranku a 1x pitomej deník Sport. Pomalu se vracím na nádraží a vevnitř si sedám tak, abych viděl na odjezdy. Rozbaluji tatranku a zjišťuji, že ve Sportu není ani slovo o motorsportu. Fotbal, hokej, fotbal, hokej, čeští házenkáři, fotbal. Sport letí do koše, kam patří. Říkám si, že vyzkouším jestli je zde „wifina“ a tahám z batohu sedmnáctipalcovou krávu. Zapínám, přihlašuji, čekám. Moji pozornost si však získá přiopitý kytarista, který se ke mně velmi nenápadně blíží. Okamžitě zaklapuji krávu a rvu ji do batohu. Kytarista zůstává stát na naprosto nelogickém místě vedle odpadkového koše a dělá jakože nic při pročítání titulů z nakladatelství Grand Princ. Já moc dobře vím o co mu šlo. Odcházím ven předstíraje, že se chci jakože protáhnout. Za popelnicema v třeskutém mrazu pak vypínám stále běžící krávu a opět se jí snažím narvat do batohu. Bohužel to nejde lehce a tak postupně na zemi ve sněhu končí veškerý obsah batohu abych tam mohl krávu vložit. Vracím se nádraží a kytarista je pryč. Tentokrát usedám na místo odkud mám přehled o tom, kdo přichází. A že se mi to vyplatilo. Vejde naprosto nadraný muž. Ptá se jestli se může posadit a nikdo mu neodpoví. Sedá si tedy a uleví se řitním otvorem. No uleví. Urve to tam na celou místnost. Vydesignovaná židle z překližky prd výborně rezonuje. Teenagerské princezny se na to netváří moc nadšeně. Muž cosi mele a hledá po místnosti někoho koho by mohl otravovat. Díky mému nesympatickému zevnějšku mě míjí a usedá kamsi za mě. Sem tam kontroluji otočením jeho polohu aby mi náhodou nepoblil záda. Však to znáte.

Ani jsem se nenadál a už bude 19:00. Nerad bych propásl i tento autobus a tak se nenápadně mizím. Spolu se mnou mizí i dvě slečny v mém věku. Pan Opilec to samozřejmě musí okomentovat mrmláním. Stavím se do fronty. Není moc velká, v autobuse si sednu. Jedna ze slečen mě stále pozoruje. Odjakživa mě toto znervózňovalo, jsem stydlivá povaha, a proto přecházím za její záda a koukám jí na zadek. Ona se ale otáčí a dělá, že hledá někoho za mnou. Já samozřejmě hledám taky někoho za ní. Svým periferním viděním pozoruji že mi ona jejím periferním vidění jezdí po postavě. Tuto humornou situaci končí přijíždějící autobus, do kterého oba nastupujeme. Slečna jede do Benešova. Já usedám, zapínám navigaci a do uší si pouštím Kaisera s Lábusem. Tato kombinace se mi velmi líbí a cestu opravdu užívám. Na Roztylech se loučím s řidičem a metrem jedu domů. Je před devátou hodinou večer a na václaváku jsou všechny obchody otevřené, na rozdíl od Vlašimi, která už dávno spí. A ono je to tak možná lepší.