Hovory s Andělem

Zní to šíleně, ale zítra to bude čtvrt roku co jsem bez práce. Už mě to unavuje, rezignuji na hledání čehokoliv. Nemám šanci. Musím na pracovní úřad. Jakou práci ale můžu dělat? Grafiku už těžko, pouze roční praxe a ještě k tomu jsem vyhozenej. Ale nic jiného neumím. Teda, „neumím.“ Čtyři roky jsem strávil na nějaké škole, abych uměl něco, za co mě vyhodí a už nikdy nezaměstnají. Takže až se mě paní na úřadě zeptá „Co umíte?“ Odpovím „Nic.“ Snad se něco najde. Někde. Zajímalo by mě, odkud berou zdroje všelijací horolezci co pořádají různé výpravy za extrémními zážitky. Jestli si to opravdu platí se svého, nebo jestli dostanou někde nějaký grant či co. Pokud by se rozkřiklo, že jsem ochoten přejít pěšky Grónsko, nebo nějakou poušť, nebo dojít na severní pól, a kdyby se to propagovalo stylem „Naprostý nýmand bez zkušeností chce zlomit hranice lidských možností, chce se vysmát smrti do obličeje a dokázat, že i normální člověk je schopen nadlidských výkonů.,“ pak by to mohlo vzbudit nějaký ohlas a já bych diváky přes satelitní přenos seznamoval s drsnou realitou mrazivého severního pólu. Od nadšených začátků „Jde to skvěle, je zde opravdu hezký výhled.“ až po naprosté dno „Došlo mi všechno jídlo, už týden se živím pouze vlastním spermatem a potem.“ A diváci by si v sms hlasování tipovali, jak daleko dojdu, zda-li přežiju napadení medvědem a vůbec by to byla velmi zajímavá reality show. Pff.

V minulých dnech jsem dostal zprávu, že se po třech měsících chystá „rozlučka“ s propuštěnými pracovníky TIBMA media. Vtipné bylo, že tuto výzvu jsem dostal minule v podobě toho, že se rozlučka měla konat s dvěma redaktory. Pod touto zprávou byl zaznamenán rozhovor, v tomto smyslu: „Myslím, že bychom měli pozvat také Nezaměstnaného, myslel jsem že je to rozlučka se všemi, aspoň jsem to tak chápal.“ a odpověď „Aha, tak já ho tam připojím.“ Stejně tam nepůjdu. Nevydržel bych to. A nebo půjdu. Koukat na mladé, úspěšné, zaměstnané lidi bez skutečných starostí. (Edit: nyní je to trochu jinak no.) Ne, že bych je nějak nenáviděl, nenávidím jenom lidi z marketingu a tak podobně. Naše patro bylo vynikající. Poslední dobou se stávám čím dál více nepřejícím. „Když já ne, tak ať voni taky ne!“ Ano, je to smutné, ale už mi to opravdu vadí. Jak si vykračuje zamilovaný páreček večerní Prahou, naprosto žádné starosti, chodí do restaurací a hrajou si na gurmány tím, že upřednostňují červené víno před bílým. Pak přijde dítě, na dovolenou si napůjčují, kde to jde, vlastně jen kvůli tomu, aby se pak mohli chlubit, že někde byli. Že si tam malej hrál s mušlema a že stará nedala pokoj. Ale byli sme tam. Pak se vrátí a rok koukaj na složenky (by DFens). Pff.

Od života jsem chtěl podle mého docela málo. Žádnou rodinu, žádné děti, žádný vztah, ba ani žádný .. žádné.. to. Žádnou slávu nebo přehnaný plat. Žádný drahý vůz germánské provenience nebo zrůdný katalogový dům ve zrůdném satelitním městě. Jediné co sem chtěl byl klid, práce, která by mě bavila, ani moc, ani málo peněz, nejmenší možné auto na trhu, malý byt a na staří miniaturní chatičku. Nic víc. Né, ono prostě né. Nebudeš mít ani tohle. A co víc, ty budeš X let na podpoře abys sis v tom pěkně vymáchal hubu. Pff.

Nemám na nic chuť, nechci nad ničím přemýšlet, nic mě nebaví, když jdu po ulici, mám chuť seřvat lidi za to, že chodí vedle sebe a že musí chodit za sebou, že chodí po špatné straně chodníku, a vůbec, že dělají všechno špatně, na nic se nemuseli dřít, všechno dostali zadarmo a ničeho si neváží. V hlavě mě peskuje můj „anděl“ za to čím jsem a já se s ním hádám. Věty jsou z rozhlasového seriálu Tlučhořovi od Kaisera a Lábuse, ale naprosto padnou do mého rozpoložení.

Anděl: Pane Nezaměstnaný, mohu si přisednout?

Nezaměstnaný: N-No joo, dyť sedněte

Anděl: Děkuji Vám, Pane Nezaměstnaný.

Nezaměstnaný: Místa dost dyť..

Anděl: Pane Nezaměstnaný..

Nezaměstnaný: Vy.. Vy mě znáte?

Anděl: Abych Vás neznal Pane nezaměstnaný

Nezaměstnaný: Vás sem nikdy neviděl.. Vodkuď ste? Vy ste se přistěhoval?

Anděl: Odkuď jsem? To byste Vy nikdy nepochopil odkud jsem, víte?

Nezaměstnaný: Proč bych to nepo.. nepochopil? Řekněte, sem chodíte nebo ste vod Belzebuba, ne?

Anděl: Když sem chodíte Vy, tak sem chodím já. Víte?

Nezaměstnaný: Jhoo... Hehheh jo takhle hehe Jenomže to bych vás milej zlatej musel vidět! HA?! Jenožme, když sem tady, tak vás tady nevidim. To byste taky se mnou musel pít zelenou a zelenou ste nikdy neměl hehe.

Anděl: Ne, já zelenou nechci. Mě to nějak přestalo chutnat.

Nezaměstnaný: Si z... z.. zvyknete. Kdybyste sem chodil ovšem.

Anděl: Já jsem s Vámi, já do Vás nahlížím, já Vás sleduju, pane Nezaměstnaný. Od prvních krůčků.

Nezaměstnaný: Nho jo! To sem taky dělal.

Anděl: Vy jste dělal vošklivý věci, viďte? No jo. Ano to jste dělal.

Nezaměstnaný: Co vy víte?!

Anděl: Já vím všechno, pane Nezaměstnaný.

Nezaměstnaný: Mom... Kde děláte? U čeho ste?

Anděl: Všude a nikde.

Nezaměstnaný: Vyste? Co? Heheehheheh.. MRK MRK MRK!

Anděl: Kde jste byl Vy, tam já nejsem.

Nezaměstnaný: Nepovidejté.

Anděl: Kdepak. To nebylo pěkný od Vás.

Nezaměstnaný: Jak to víte?

Anděl: Jak to vím? Já vím všechno pane Nezaměstnaný. Víte, kdy Vy jste byl jednou hodnej? Když jste se ještě uplně nenarodil, ty první tři dny. Ale už tehdy, jste byl takovej jelimánek a schválně jste čůral a čůral, aby s váma měla maminka ještě víc práce.

Nezaměstnaný: Heleďte heleďte heleďte. Polk.

Anděl: Nepijte tolik.

Nezaměstnaný: Nechte si tydlety.. A co... co.. co se do mě VOBOUVÁTE??!

Anděl: Já se do vás neobouvám.

Nezaměstnaný: Já si vás vubec nevšímam! Co... co si mě... ehh.. co vubec chcete? Dejte mi pokoj. Já sem jenom dělal to co sem..

Anděl: Já Vám jednou dám pokoj, pane Nezaměstnaný, ale ještě to bude chviličku trvat. Já Vás totiž chráním, před úplně tím nejhorším, víte?

Nezaměstnaný: A vy.. vy ste.. b.. bodygard co? Já nikoho nepotřebuju, já se vochránim sám.

Anděl: Máte pravdu, já jsem takový Váš bodyguard, já jsem totiž Váš anděl strážný víte? A věřte, že mám těžkou práci, pane Nezaměstnaný. Velice těžkou a nepříjemnou. To můj kolega co hlídá na Bráníku, má štěstí. Ten hlídá pana Rízla. Tři děti, hezká paní, slušní lidé. S nima on nemá žádnou práci, ale s Váma...to je... to je práce jak Burlaci na Volze, pane Nezaměstnaný.

Nezaměstnaný: Vy ste.. he.. hehehehe.. sem vam na to málem skočil, člóveče. No jo no jo no jo, to sou takovýdle tydlety...

Anděl: Podejte mi ruku, no podejte mi ruku.

Nezaměstnaný: Co bych vam podaval ruku?

Anděl: No podejte mi jí.

Nezaměstnaný: Hmm hehehe... nojo.. no když mi něco dáte, tak.. no.. a co to..

Anděl: Cejstil jste mou ruku? Necejtil. Já jsem všude, kde jste Vy. A ani o tom nevíte, ale teď jsem si na chviličku přišel s Váma popovídat. Třeba to s takovým tupidlem něco udělá.

Nezaměstnaný: Heleďte... ne.. nechte si toho jo?

Anděl: Né, já bych Vás nechtěl urazit, jenom konstatuju holá fakta.

Nezaměstnaný: A.. a jak mi dokážete že ste muj anděl strážný... tak se legitimujte! Dejte mi průkazku!

Anděl: Já Vám všechno o Vás povím. Měříte metr osmdesát čtyři, vážíte osmdesát kilo, máte vytetováno na zádech „Ať žije Košický vládní program!,“ nemám pravdu? Odkuď bych tohle věděl? A máte osm let prošlý občanský průkaz.

Nezaměstnaný: !!! To víte taky?

Anděl: To vím taky.

Nezaměstnaný: Neříkejte tooo...

Anděl: Celý život jste lhal, nic jste neuměl, nic jste nedělal, byl jste líný...

Nezaměstnaný: Néé..

Anděl: Záviděl jste schopným..

Nezaměstnaný: Nee, too zas neříkejte. Ale... Anděli.. já sem taky blbej... ANDĚLI PREJ HEHE

Anděl: Nezaměstnaný, přemýšlíš někdy o sobě? Přemýšlíš někdy o něčem a hlavně o sobě? Zamyslel ses proč jsi vůbec tady na tom světě? Jaké je tvé nezastupitelné místo? Co jsi pro někoho udělal?

Nezaměstnaný: Já sem udělal...

Anděl: Cos udělal?

Nezaměstnaný: No co sem udělal, co sem udělal... já sem udělal to, že sem nikomu nepřekážel no... nikomu sem nevadil.

Anděl: To si myslíš ty. Zamysli se. No vidíš, tak zaplatíš nebo si dáš ještě zelenou? Co? Dej si zelenou..

Nezaměstnaný: HELEĎTE NECHTE SI TYDLETY KECY!! NECHTE SI!! NEVANDRUJTE DO MĚ VAM POVIDAM!

Anděl: Nejlepší obrana je útok. Ano ano.

Nezaměstnaný: Co vy víte, anděli...

Anděl: Všechno vím.

Nezaměstnaný: … co my tady na zemi.. vy si jenom lítáte tamhle! V luftě... furt nějaký... jo jo.. vy ste furt nějaký jako... jenomže já žiju tady! Na zemi! Si sem poďte!! Poďte si schválně to vyměnit... já budu lítat.. a vy tady dělejte... makejte jako jo...

Anděl: Tak já pomaličku poletím. A přemýšlej o sobě.

Svenska Aeroplan Aktiebolaget dö.

Šokující zpráva prolétla světem. Švédsko-Norská společnost Koenigsegg Group  oznámila, že nestíhá restrukturalizaci automobilky SAAB. Z toho důvodů se stahuje z její koupě a tak je SAAB opět na dlažbě. Je to o to podivnější, že byl nedávno oznámen vstup Čínského holdigu (co to je holding?) BAIC právě do Koenigsegg Group. Rozhodně to tedy nebyl problém nedostatku peněz, ale spíš problém nedostatku času. Norský miliardář Bård Eker (majitel Eker Group, která má podíl v Koenigseggu a taky designér vozů Koenigsegg) to ostatně potvrzuje. Dohodnout a vyjednat všechny smlouvy do 30. listopadu by se nestihlo.

Proč o tom vlastně nezaměstnaný píše? No proto, že SAAB byl jeden čas, a stále i docela je, jeho srdcovka. Je mi jasné, že na SAAB mít nikdy nebudu, ale to mi nebrání se kochat pohledem na kdysi inovativní auta. Odjakživa měl SAAB takovou jinou auru. Dost možná uměle vyvolávanou, zvláště v posledních létech. Ale ta aura tam je. Začátky v letectví, později výroba aut. První dostupné turbomotory. Neopomenutelný přínos v oblasti pasivní bezpečnosti. Crash testy dotáhnuté k dokonalosti.
Bohužel postupem času SAAB ztrácel čim dál víc. Poslední ránou bylo odkoupení namachrovaným americkým koncernem GM, který totálně zdevastoval tehdy oprávněně vybudovanou auru „jinakosti.“ Začalo to tím, že SAABy začaly jezdit na podvozcích z Opelu. Do toho začaly používat i opelácké motory. Díky tomu je první generace SAABu 9-5 vlastně jen převlečený Opel Vectra. Může mě uklidňovat vyjádření, že SAAB si opelácké díly potají upravoval podle svého, ale je to prostě Vopl. Žádný vývoj nového modelu. Vývoj v podání GM vypadal asi takto: Vezmeme podvozek z nové Vectry, Švédi na to upatlaj nějakou karoserii a tradá, je tady ALL NEW SAAB 9-3. A hele ta karoserie se líbí. Ok Jacku, pošlete její nákresy do Cadillacu ať si to upraví podle svého. Můžeme to použít. Hurá, je tady ALL NEW CADILLAC BLS. Nikde žádná invence, pro kterou měl SAAB auru „jinakosti.“ GM udělalo všechno špatně. A mělo na to doplatit, jenže „nosič změn“ (ale jen před zvolením, pšššt) Obama si GM koupil, takže je to vlastně v pohodě. Nic se stát nemůže Jacku, jsme státní, jedem dál.

Prodej klesal a GM, které potřebovalo prachy, začalo uvažovat o zbavení se SAABu. To došlo až tak daleko, že před rokem se prodej skutečně rozběhl. Kandidát se vybíral dlouho. Zájem byl z Číny, Ameriky, Kanady a Itálie. Pak se ale najednou objevila zpráva, že švédský výrobce hyperaut Koenigsegg by měl také zájem. Nadšení fanoušků bylo enormní a favorit byl jasný. Švédskou vládu zajímalo jen to, že tato možnost zaručovala, že mozky a výroba zůstanou ve Švédsku. V dubnu 2009 už bylo jisté, že právě Koenigsegg Group bude kupcem. Otázka peněz byla vyřešena i poté co jeden ze spoluvlastníků Koenigsegg Group prodal svůj podíl, ale hned za něj zastoupil někdo jiný. Tedy, byl jsem z toho nadšen, protože v Koenigseggu jsou rozumní a normální lidé. Nor Bård Eker, designér, který vlastní designové studio, vyrábí snad nejlepší projektory světa, staví závodní čluny, na kterých sám závodí. Druhou severskou hybnou paží Koenigseggu je Christian von Koenigsegg, švédský šlechtic, který má peníze a krásnou ženu. Ale působí také velmi příjemně. Oba dva jsou takový self made muži. Žádní suchaři.

Restrukturalizace nám tedy běžela, občas byl někde s někým rozhovor ve stylu, že je vše OK, vše běží podle plánu. Do toho přišla prezentace nového SAABu 9-5 (což je přestavěný Opel Insignia, „Skvělý nápad Jacku!“), který zaznamenal celkem úspěch, a byl to jeden z modelů, který by mohl SAAB znovu po dvaceti letech navrátit do černých čísel. Teď zase přišla zpráva, že teda varianta Koenigsegg padla. Mno. Jenže co se SAABem teď? Eker se zmínil, že když to nezvládnou oni, tak SAAB končí. Bohužel myslím, že má pravdu a tentokrát už je ten konec definitivní. Teď je to zase na GM (po zestátnění opět těžce namachrovaném). To se ještě loni vyjadřovalo ve smyslu, že jestli se nenajde kupec pro SAAB tak značku zruší. Ale to samé tvrdilo i o Opelu, který si ale nakonec ponechalo. Jenže Opel má širokou modelovou řadu. A to je ten problém. SAAB má vyrábí jen 2 modely, což je žalostně málo. Rozšíření mělo přijít do roku 2012, jenže pod Koenigseggem. Co bude teď nikdo neví. Možná přijde nabídka z Číny. Ale to je jediná varianta na záchranu. Takže konec nebo Čína?

Jelikož, jsem se kdysi dávno živil jakože grafikou, může mě uklidňovat to, že měl SAAB vždycky nejlepší reklamy, ať do televize, nebo do časopisů. Suverénně nejlepší ze všech automobilek. No dobře, Volvo je v závěsu. Kucí severský tohle uměj. Na rozloučenou s velmi zajímavou automobilkou přikládám pár ukázek.

Skvělé!  Je tam všechno. Tajemno, hudba, zeleň, zvířata, auto a Gill Sans.

Paráda! Na české poměry delší, ale ta hudba! A je tam Gill Sans.


Tohle je pravda hodně dlouhý. Ale můžeme to pojmout jako relaxační video. A možná tam někde bude i Gill Sans


Tohle sem dávám kvůli Gill Sansu. Teda vlastně kvůli té ženě. Nemůžu se na ní vynadívat.


Majstrštyk č. 1


Absolutní nejvíc majstrštyk č. 2


Na závěr jedna vánoční.

Takže už žádný SAAB. Žádný charakter. Žádná krása. Žádná blonďatá Švédka. Žádný Gill Sans. A k tomu všemu se budete muset dívat na reklamu na Simply Clever.

Kapitalisto, ty blázne, kvůli tobě víno zvázne

Poněkud dlouho jsem nepsal. Ne, nemějte starost, jsem stále bez práce. Nechtělo se mi psát den za dnem malé cetky o ničem a tak je tu zase takové shrnutí. Pomalu mi dochází, jak mi kapitalista doslova zničil život. Mám pouze rok praxe v oboru, což mě automaticky vyřazuje z boje o místo. Tohle nikomu nedošlo, zpočátku ani mě. Udělal jsem totiž jednu velkou chybu. Několika sociologickými vzorky mi bylo vštěpováno, že jsem ve svém oboru „dobrý“, že když mě do mojí první práce vzali, tak nebude problém najít místo v jiné firmě. Trochu jsem tomu uvěřil, ale po čase jsem si začal uvědomovat, jak moc naivní jsem byl. Ten, kdo rozhodl první v procesu mého vykopnutí na tohle logicky myslet nemusel, proč taky. „Dobrý“ bych klidně být mohl, ale všechnu naději totálně potápí vyhazov a díky tomu pouze roční praxe. A už na tom jediném pohovoru, na který jsem se zázračně dostal, jsem viděl protáhlý obličej přísné paní v černém, když jsem odpovídal na její dotaz proč jsem skončil na předchozím pracovišti. Dává to smysl. Koho by jste vybrali? Někoho, kdo „byl vyhozen“, nebo někoho, kdo „odešel sám ze své vůle aby fokusoval čelyndž, hledal nové vzrušující projekty na kterých by se mohl podílet ve Vašem teamu.“

Další problém je debilita, která okupuje mozky lidí, kteří na sebe dávají kontakt, na který se má uchazeč o práci ozvat. Ani po více jak dvou měsících nedokážu pochopit, že nezvládají tak jednoduchý počin, jakým je odpovědět uchazečovi, že: nemají zájem, pozice je již obsazena, atd. Cokoliv. Ale ne, oni nenapíší nic. To člověku, již tak zhrzenému nepřidá. Jediné co může udělat je to, že si kontakty na tyto borce pečlivě uschová a na vodách internetu se začne pídit po dalších telefonních číslech a adresách, které mu upřesní co je to za idiota, s tím, že „do roka a do dne.“

Abych, ale nenadával jen ostatním. Taky jsem se na současné situaci přičinil. Neměl jsem šéfredaktorovi namlouvat, když se mě ptal jak to beru pár hodin po vyhazovu, že „o nic nejde, to se stává, to je život, už sem se přes to přenes, je to nová výzva“, měl jsem mu říct, že mě to sere čim dál víc, že mi to zničilo plány a vyhlídky do života, že už teď jen čekám až zdědím majetek po rodičích. Neměl, jsem hned odejít z dohozené práce ve Včela reklama, i když jsem na ní zjevně nestačil a letěl bych hned na konci měsíce. Neměl jsem se nechat oblbnout „dušínovstvím“ a měl jsem lhát, naprosto vždy a všude. Pokud bych se těmito radami řídil, možná bych už práci měl. Realita je ovšem taková, že na konci měsíce jdu na pracovní úřad a pozastavuji/ruším živnostenský list. Možná jsem to měl udělat hned po vykopnutí, ale dušínovsky jsem si nalhával, že přece práci seženu a hlavně nechci okrádat stát a poctivě pracující (nevyhozené) lidi. To už je mi teď úplně jedno.

Nyní k té příjemnější části nezaměstnanosti. Spousta volného času. Dříve jsem pouze seděl doma u počítače a házel šipky. Dnes, když jsem vyhodil nesmyslné peníze za kameru, navigaci a cool empetrojku se mi otevírá nový svět. Dát si večer za cíl dojít pěšky do Čimic? Není problém, hned ráno vyrážím, nastavuji navigaci a za poslechu Kaisera a Lábuse se vydávám do Drahanského údolí. Dát si další večer za cíl dojít pěšky do Kralup nad Vltavou? Žádný problém, jen jsem vyrazil příliš pozdě a u Řeže jsem se musel otočit. Cestou si připadám důležitě, když kontroluji navigaci a když natáčím nezáživná videa z cest. Pokud bych takto trénoval dál, nevidím důvod proč se příští rok nezúčastnit nejdelší varianty pochodu Praha-Prčice. Navigace funguje opravdu skvěle. Jedná se o Garmin Oregon 200, čili ten nejvíc uncool sociální model. Ale i tak má dotykový display a mohu se tak utápět v minimálním počtu tlačítek. Uživatelské "prostředí" je v češtině, v balení je i sd karta s mapou české republiky tak podrobnou, že jsem konečně zjistil, jak se jmenuje ten kopec u babičky na vesnici. Navigace také umožňuje zobrazit vaší polohu ve 3d, ale jak Hynek poznamenal "stále mají co dohánět." Skutečně je to tak, vypadá to jako předchůdce prvního playstationu, ale orientovat se podle toho dá báječně. Pravda, cesty již ztratily svoje dobrodružné kouzlo protože vím přesně kde jsem. Před tím jsem to, díky instinktu poštovního holuba, jen tušil. Díky navigaci si ovšem mohu ušetřit zbytečně vyčerpávající "zkratky", které mi cestu tak akorát zbytečně prodlouží a uberou sil.

Při pochodu do Čimic, jsem se na zpáteční cestě ocitl u bratrancova nového pracoviště. Vidím i jeho vozidlo a tak mu volám. Bratranec vystupuje z vrat a bavíme se. Obdivuji rozdělaný Mercury Cougar a bratranec oznamuje, že si náš strýc údajně pořizuje nové vozidlo. Jedná se o jedno populární germánské überSUV, což ve mně vyvolává údiv. Ještě větší údiv vyvolá cena tohoto vozidla. Na můj vkus je opravdu přehnaná, a také nechápu na co bude takovéto auto řemeslníkovi. Potřebuje přeci nějaký VAN, do kterého se vejde všechno od žebříku po lepiňáky. Ale nakonec co, ať si to užije. Bratranec se mě ptá, co práce a říká, že za chvíli dorazí kamarád co má kontakty, tak že možná něco sežene.

Kamarád skutečně dorazí. A jak stylově. Přesně takto si představuji člověka co má „kontakty“. Černé kožené botky, černé kalhoty, šedý kabát a nakonec černá čepice s nehtem. Samozřejmě mu není o moc více než mně, ale na rozdíl od mně přijel v BMW e46. A otci chce koupit nějaké vozidlo, a přítelkyni koupil Ford Puma. Kde jsem udělal chybu? Když se řeč svede na práci, říká, že to je těžké, že v tomto oboru si to každý hlídá, že to zná, že dělat časopis je v podstatě z grafiky nejjednodušší, že za dvě hodiny je časopis hotov. V duchu se pouze směji. Dále říká, že kdybych dělal weby tak můžu nastoupit ihned. Weby nedělám, ale i tak mi vypráví, že zná jednoho „kluka“, který má doma prý tak vymakaný web, že na to dnešní technika nestačí. Že prý až bude technika, tak to někomu prodá. V duchu si představuji přeplácané stránky se spoustou zbytečných flashových kravin a spoustou obrovských gifek rotujících zavináčů a ohromným nápisem "Vítejte na mých osobních stránkách." Rozhovor končíme s tím, že „rozhodí sítě“ a opouští nás. I já po chvíli odcházím podvečerní Prahou domů.

Po těchto náročných výšlapech si nyní dávám oraz. Přes Bernarda se mi podařilo zakoupit legální kopii jednoho automobilového simulátoru a tak nyní jezdím. Vždycky mě jízda po virtuálním okruhu bavila, na rozdíl od řízení běžného vozidla. Řidičský průkaz odsouvám stále na neurčito a už se těším až ho budu dělat ve čtyřiceti letech spolu se skupinkou náctiletých, kteří za úspěšné zvládnutí kurzu dostanou od svých rodičů „pežutka.“ My, virtuální ptáci máme ale k dispozici několik formulových vozů a nově také roztomilý Fiat 500 Abarth. Na hře je vidět, že ten jeden jediný člověk (!!), který tu hru vyvíjí si to opravdu užívá.

Jaká se u nás za socialismu jezdila rally?

Dost drsná.

Pražáci v Brně

Na čtvrtek jsem se s Bernardem domluvil, že ho budu doprovázet na cestě do Brna, kde bude prodávat kola z jednoho automobilu. Této příležitosti jsem využil k objednání kamery s tím že si ji v den výletu vyzvednu. Tak jsem to také učinil a ráno jsme s Bernardem zajeli na Háje, kde se kamera vyzvedla. Abych pravdu řekl, nevím přesně proč jsem ji kupoval. Nadchlo mě filmování zážitků z mých pochodů, i když jen pro mou potřebu. Asi to byl ten důvod. Kamera je to malá a levná. Kdybych měl práci a nějaký příjem tak by ta koupě tolik nebolela.

Z Hájí se napojujeme na D1 a já se učím, jak kameru ovládat. Na moje přání jedeme velmi volným tempem, protože nemám rád rychlou jízdu v provozu. Někde na Vysočině se dálnice halí do těžké mlhy, což je zpříjemněno fičurou italského automobilového výrobce. Stěrače někdy fungují a někdy ne.

Při přiblížení k Brnu po mně Bernard chce abych nahlédl do mapy. V mapách jsem se nikdy moc nevyznal, ale nakonec jsme navedeni správným směrem do nákupní zóny. Zde zastavujeme a čekáme. Jdu si k blízké pumpě pro něco k jídlu a když se vracím Bernard telefonuje s kupcem kol. Jsme na špatném parkovišti, to správné je ještě kousek dál. Vyrážíme tedy a jsem tím abych hledal černý Opel. To se nedaří ani při důkladném zkoumání parkoviště a tak tedy Bernard volá kupci. Dostáváme indícii, že je blízko červené dodávky. Ano, tady je... jsou. Jedná se o dva slováky. Pan Kupec a jeho asistent. Jde se hned na věc a asistent začne nosit kola do jejich Opelu. Pozoruji to nervózním pohledem. U posledního kola se Pan Kupec zarazí a zkoumá otvory pro šrouby. Pak kolo balí do igelitu a předává ho asistentovi. Bernard a Pan Kupec pak vyřizují finanční stránku věci a pak dlouho hovoří a autech. Já a asistent postáváme a mrzneme. Všímám si, že je poblíž prodejna s elektronikou. Po tom co slováci odjíždějí se tam vydáváme na obhlídku. Při vstupu do elektra si uvědomuji, že mám v kapse platební kartu a že si dokonce pamatuji pin. Okamžitě tedy mířím k playstationu. Cena mě ovšem moc nepřesvědčí. Bernard se mě snaží nalákat do wii, ale tam jsou hry k ničemu. Odcházím do hlubin prodejny, mezitím co se Bernard uvelebí na masážní židli.

Najednou se mi zatmělo před očima, jak fotbalisté říkají „blikanec“. Když jsem se opět vrátil do reality stál jsem u pokladny a platil outdoor navigaci, sluchátka a mp3 přehrávač. Nevím, jak je to možné. Ptám se Bernarda proč mě nezastavil, odpovídá, že nemohl když viděl jakou mám radost. Po namačkání pinu prodavačka sděluje, že jí to tam nechce pustit a jestli prý nemám na kartě limit. Větou „Ty vole nojo“ jí dávám za pravdu a přemýšlíme co s tím. Naštěstí je tu Bernard, který prodavačce navrhne jistý postup. Díky tomuto postupu odcházím s prodejny i se zbožím a s dluhem X XXXkč, který musím vrátit Bernardovi. Po nastoupení do vozu mi dochází co jsem udělal za kolosální blbost. K čemu mi je navigace a mp3 přehrávač?!

Za stavujeme u pumpy, kde chce Bernard dofouknout kola a vyměnit stěrače. Já jdu koupit baterie do navigace. Za 2 tužkové chtějí XXXkč. Když se prodavačky při placení ptám, jestli je možné abych je vyměnil za menší typ, když tyhle pasovat nebudou, je mi odpovězeno, že ne. Naštěstí baterky pasují a už se na mě směje uvítací obrazovka. Po chvíli zjišťuji, jak navigace funguje a jsem z ní nadšen. To je přesně to co potřebuji pro svoje pěší tůry. Po cestě zpět do Prahy se bavím tím, že pravidelně a s plnou profesionalitou zjišťuji v jaké jsme nadmořské výšce a jakou rychlostí skutečně jedeme. Připadám si po dlouhé době velmi důležitý.

Když dorazím domů, instaluji přiložená cd a do mp3 nahrávám soubory. Neputuje tam dnešní nezajímavá hudba, ale rozhlasový seriál Tlučhořovi a několik audioknih. Techniku poté uklízím do šuplíku, protože tohle nesmí nikdo vidět. Přišel bych o image rozumného člověka, který zbytečně neutrácí a vštěpuji si do hlavy, že tohle už nesmím nikdy udělat. Nakonec usínám za poslechu prvního dílu Tlučhořových, kdy do rodiny přichází jeden vzdálený příbuzný.

Divokošárecký Šplh 2009

Vysedávání doma mi už pomalu začalo lézt na hlavu. Stále nikdo neodepsal, ale alespoň mi přišli poslední peníze od Tibma. Navíc jsem se dozvěděl jméno člověka, který dal pokyn k tomu aby šel jeden z grafiků ven. Mohu teď v mojí nemocné hlavě spřádat imaginární plány na pomstu.
Dnes mě napadlo vyjít si ven. Několik dní jsem nepromluvil ani slovo a tak mi to snad prospěje. Půjdu do Divoké Šárky, kde jsem nebyl alespoň deset let. Cesta je snadná, stačí se dostat na kulaťák a pak už jen Evropskou rovně. Po cestě jsem potkal staršího pána, který se ptal, kde tu je Olympus. Řekl jsem, že nevím, ale že mu mohu poradit to, že 300 metrů odsud prodávají Peugeoty. Pán řekl, že to mu je k ničemu a šel smutně dál.
Chvíli mi trvalo, než jsem našel "vchod" do šárky, ale nakonec se to podařilo. Jako první úkol jsem se musel zorientovat. Naštestí mapa byla po ruce a já hned věděl, kde jsem.



Mým dalším úkolem tedy bylo vylézt na ten kopec, protože by tam odsud mohl být dechberoucí výhled. Cesta po chvíli změnila sklon a i povrch byl stále umatlanější. Za chvíli už jsem musel používat i ruce protože nohy vesele ujížděly, ale nakonec jsem se vyškrábal nahoru. Ruce a kalhoty zaprasené, ale ten výhled.



Po vydýchání jsem chtěl z kopce slézt, ale nevěděl jsem kudy. Nakonec jsem se vydal tou nejschůdnější variantou, čili vlhká tráva a hodně ostrých kamenů. Zvlášť jeden mi přišel jako po úpravě polského fotbalového fanouška jménem Marcin.



Po zdolání tohoto záludného downhillu, jsem chvíli bezcílně bloumal krajinou, až jsem uviděl nenápadnou odbočku z cesty. Nekde v dáli odbočky jsem viděl skály. Tak. Teď přišla tvoje chvíle. Odměnou za klouzání po mokrých kamenech mi byl nádherný výhled na ůdolí. Je až s podivem, že tohle místo je v Praze.



Při mžourání do údolí jsem si všiml spektakulárního pahorku a řekl jsem si, že když už se doplazil sem, tak tam musím jít taky. Musel jsem se ovšem velmi nenápadně problížit kolem pracovníků, kteří asi 100 metrů ode mě řezali dřevo. Naštěstí si mě nikdo nevšiml a já tak mohl vejít na opičí dráhu. Nahoru, dolů, podejít, seskočit, neuklouznout. Byl to opravdu adrenalinový zážitek. Pro tlustého pražana to je ohromná porce pohybu, navíc na čerstvém vzduchu a tak jsem se krásně zadýchal. Na konci cesty jsem si připadal jako skutečný horolezec. Podemnou se rozprostřelo údolí s koupalištěm a chaloupkou. Já seděl na mokré skále opřen o mokrý kámen. A hleděl jsem do lesů, ze kterých stoupala pára. A to všechno na Praze 6.