Můj první vedlejšák

Vždycky jsem snil o tom, že si k práci budu dělat vedlejšáky. Nyní jsem se přes Bernarda k jednomu dostal. Jedná se primitivní kopírování textů z excelů do indd a dodržení naordinovaných stylů. To přeci dokáže každý. Odměna za tuto práci není ani velká, ani malá. Spíše to beru jako vítané osvěžení mých znalostí.

Takže jsem dostal několik excelů a indd. Ten jsem si otevřel a zíral. Byla tam dvoustrana, jak by to asi mělo vypadat, ale nic se nedalo označit. Bude to zamčený, řekl jsem si. Po chvilce hledání se mi to podařilo otevřít a nějakým způsobem to celé udělat tak abych tam mohl rvát texty z excelů. Na doporučení zadavatelky překonávám své asociální zábrany a rozkoktaně se kontaktuji s grafikem, který mi prý řekne co a jak mám dělat. V telefonu křičí v pozadí jakési dítě a grafik cosi mluví. Vůbec mu ale nerozumím. Hovor končíme a já se vrhám na kopírování. Jde to celkem od ruky a za den mám polovinu hotovou. Zítra budu pokračovat a pak si to před odesláním celé zkontroluji, říkám si.

Jenže ouha. Další den ráno volá grafik, že mi poslal další texty a přes den dokonce navrhuje abych mu poslal, co jsem už udělal. Vyhovuji mu tedy a posílám mu svou práci. Jaké je moje překvapení když grafik volá zpět, že jsem to udělal špatně. Že ten „mustr“ jsem měl nechat zamčený, že se mu to tam celé sype. Já bych ho nechal zamčený, kdybych aspoň tušil, jak to mám zprovoznit, abych to mohl kopírovat texty. Snaží se mi vysvětlit postup, ve kterém se vůbec neorientuji. Po chvíli mám vše nastaveno tak, jak by to mělo být a dělám druhou polovinu práce, protože grafik řekl, že tu první si už teď sám překliká. Po chvíli ovšem opět volá, že je to nějak špatně seřazené, že vesty jsou na místě, kde nemají co dělat. Začínám se vracet o pár let zpět, kdy jsem dělal všechno vždycky naprosto špatně, pomyslím si. To je to nejhorší co mě teď mohlo potkat. Vesty řešíme tak, že je zařadím na správné místo v druhé části. Další problém je, že za snowboardy není příslušenství, které tam prý má být. Celé je to totiž způsobeno, že jsem si pořadí bral ze špatného excelu. Jde to skutečně skvěle.

Další den mu posílám zbytek práce. Říká, že to vypadá docela správně. Samozřejmě mi i tento soubor po chvíli vrací s tím, že tam nesouhlasí mezery v několika řádcích. Již velmi nervózním tónem mě žádá abych to upravil. Hned mu vyhovím, aby mi o chvíli později napsal, že ty mezery před procentem tam být nemají, a že už si to (opět) opraví sám. Tento den je také posledním dnem na odevzdání, což jsem splnil. Poslal jsem texty, které pak ale musí někdo opět předělávat, protože já to evidentně nezvládám. Bohužel grafik říkal, že bude ještě něco možná v lednu. To ale říkal, ještě před procentovým extempóre, takže i já teď doufám, že k tomu nedojde. Takže to by byla historka, jak jsem ze sebe udělal debila v Bernardově práci. Fakturu jim ani nevystavím, protože není důvod proč by mi měli platit. Všechno co jsem udělal, jsem posral a je dost možné, že se to kvůli mně celé pozdrží.

Opět sám sebou opovrhuji a velmi se nenávidím. Mám pocit, že moje IQ je zhruba kolem hodnoty 61 a stále klesá. Vždy když je někde možnost, že by se někde mohla udělat nějaká chyba, tak já přijdu a hned na první pokus tu chybu udělám. Když je mi vysvětleno, kde je chyba a jak se jí vyvarovat, tak zaujatě poslouchám abych o chvíli později chybu se vší parádou znovu zopakoval. I na konci roku musím něco zkazit. Přesně ta nálada, kterou člověk potřebuje před příchodem do nové práce. Jsem zvědav, jak dlouho vydržím tam.

Tři litry

Pozorní z vás si jistě všimli pozměněné hlavičky i názvu blogu. Nyní, když jsem (ve zkušební lhůtě) zaměstnaný je to potřeba. Deník samozřejmě jede dál, i když původní plán byl, že po první 1000 návštěvníků to již nebude potřeba, protože jsem si myslel že tou dobou už práci mít budu. To nevyšlo. Nyní máme přes 3000 návštěvníků (z čehož je asi 1200 moje ip adresa, ehm) a většina sem, doufám ráda, vrací. Tímto bych tedy rád poděkoval lidem z TIBMA media, velmi trpělivým lidem z mojí lekce "jak sám uvolnit místo po dvou dnech někomu jinému a ještě u toho předstírat, že je to ok" ve Včela reklama, Hynkovi, Xaverovi, Bernardovi, Travisovi a také posílám pozdrav na intr do Rožnova.
Takže jedem dál. Čeká nás nová výzva, a to pokusit se udržet si už druhou dohozenou práci.

Všechno je jinak

Varování: V tomto díle se až nezdravě často vyskytuje slovo „kapitalista“

Konečně mám chvíli volného času na popsání hektických dnů minulých. Tedy, jak si pravděpodobně pamatujete, v minulém příspěvku jsem se nenápadně zmínil o tom, že mi volal kolega a že jsem si poznamenal nějaké údaje. Ano, je to tady, nezaměstnaný má práci! Doslova si ji vybrečel, měl kliku a známosti. Ve správný čas na správném místě.

Jak se to ale stalo. V mojí bývalé práci měl původně skončit další časopis. Našel se ovšem kupec, který ho koupí. Jenže ten kupec nemá grafika. Áhá. To jsem jakože já. Tedy jsem se válel na vesnici a kolega mi telefonicky nadiktoval údaje na které se mám o místo grafika hlásit. Bylo mi řečeno, že ten dotyčný je kapitalista. Po zavolání jsem se s kapitalistou domluvil, že se během víkendu dostanu do Prahy a že se v týdnu nějak sejdeme. Když jsem dorazil domů, tak jsem se o tom moc nešířil. Ještě nebylo nic jisté. V pondělí jsem vyrazil do mojí bývalé práce, kde jsem měl školení, nebo spíše simulátor pohovoru. Kolegové se mě snažili naučit ty správné odpovědi na zapeklité otázky. Musím prý lhát, a působit, že ten časák zmáknu a že jsem ten správný člověk pro kapitalistu. Připadal jsem si jako Kryton z Červeného trpaslíka, když se ho Lister snažil naučit říct, že Rimmer je MAAAAA... MAAAAAA... MAAA-GOOOR. Kolegové se mě také ptali, kdy že se mám s kapitalistou sejít. Řekl, jsem že nevím. Následně jsem byl dotlačen k tomu abych kapitalistovi zavolal. Proradný kapitalista mi to ovšem nezvedal, musel jsem tak vrátit do simulátoru pohovoru.

O chvíli později ovšem zvoní telefon a volá kapitalista. Dohodneme schůzku ještě na tento den a já začínám být nervózní. Nejsem ovšem tak nervózní jako, když jsem šel do Včela reklama na začátku září.

Po krátkém hledání přicházím na místo schůzky a usedám. Kapitalista je muž kolem 50 let. Má vedle sebe ještě nějakou mladší slečnu. Po vyřízení několika telefonátů oznamuje, že si dnes ještě nedal pivo a k tomu, že si dá svíčkovou. Slečna si dává salát a já si nedávám nic, protože jsem měl dvě tatranky. Když obsluha přináší jídlo a ptá se jestli něco budu, kapitalista vtipně odpoví, že držím dietu. Vedeme s kapitalistou hovor o tom, co jsem vlastně dělal, co umím. Když se mě zeptá, jestli umím fotografie, ledabyle řeknu že AAAAA... AAAA... AAA-NOO. Dál šlo vše ráz na ráz. Kapitalista volá do své firmy a domlouváme, že další den tam zajedu a seznámím se s prostředím.

Po návratu do bývalé práce oznamuji, jak se co má a poté sleduji kolegy jak dělají v indesignu abych si to trochu osvěžil. Domů se vracím až okolo osmé večer.

Další den si plánuji trasu, kterou pojedu do budoucí práce. Nejlepší bude když vyrazím tramvají číslo XX a pojedu až na konečnou. Sice to bude trvat déle, ale zase nemusím nikde komplikovaně přestupovat. Otec mě upozorňuje, že v této tramvaji kradou cikáni a abych si dával pozor. Nastupuji tedy na tramvaj a jedu. Hluboko v kapce je zapnutá navigace a já tak budu moci porovnávat data. Nebo to alespoň předstírat. Když tramvaj zastaví na Karlově náměstí, dostává se cestujícím upozornění od pražského magistrátu a dopravního podniku, že se nacházejí v zóně zvýšeného počtu kapesních krádeží a že si mají dávat pozor. Všichni se v tramvaji vzájemně sjedou podezíravým pohledem a pokračuje se v cestě. Asi po hodině cesty vystupuji na konečné a jdu směrem, kde by měla firma sídlit. Po chvíli náhodně vidím v okně nějakého domu kapitalistu a mávám. Kapitalista mávání neopětuje a otevírá okno aby mi řekl, že musím doprava na vrátnici. Ta je ale zamčená a tak čekám. Čekám asi pět minut a přichází otevřít starší paní, sekretářka. Ptá se jestli jsem pan Nezaměstnaný, ten nový grafik. Odpovídám, že jsem, ale že o post grafika se jdu asi zatím pouze ucházet. V patře se mě ujímá kapitalista a seznamuje mě s jakýmsi šéfredaktorem čehosi. Jméno okamžitě zapomínám. Pokračujeme dlouhou chodbou až do jakési provizorní kuchyňky, kde právě grafici vaří kávu. Představujeme se a jeden z nich má mokrou ruku, podává tedy levou. Ihned reaguji a také podávám levou. Všichni se hlasitě smějeme této humorné situaci. Grafici, jejichž jména jsem okamžitě zapomněl, se mě ujali a vedou mě do své místnosti. Tam jsem usazen doprostřed. Rozhlížím se kolem. Popraskané zdivo, dveře ze 70. let, zatemněná okna. Prostory jsou poněkud jiné, než ty, na jaké jsem si zvykl ve zrekonstruovaném domě na Andělu, nebo v korporátně působící budově naproti Olšanským hřbitovům.

Nyní začíná festival monologů, otázek a snažení si vzpomenout, kde se to skončilo, než nás vyrušil šéfredaktor, jehož jméno jsem zapomněl. Opět jsem lhal, že umím dělat ty fotky a že jsem schopen udělat celý časopis. Následně mi je sděleno, že k mému časopisu dostanu ještě jeden dvouměsíčník. Pak řešíme jestli budu dělat na macu nebo pc. Nakonec pc, takže se na macu opět nenaučím. Abych ještě více zlepšil svůj obraz v podobě snaživého, zodpovědného grafika, žádám je jestli by mi na flešku nedali nějaké indesigny abych se na to doma mohl podívat. Tato psychologická finta zabrala a oba grafici na sebe pohlédnou významnými pohledy a jeden začíná nahrávat. Poté se loučíme a já přecházím opět ke kapitalistovi, přímo do je ho kanceláře. Má na dveřích pistoli, patrně se jedná o střelce. Vcházím a probíráme co a jak. Nakonec prohlásím, že to tedy zkusíme. Loučíme se a já vycházím ven. Zdá se, že jsem přijat a to po měsících nervů docela potěší. Výborné ovšem je, že do firmy nejdu z našeho bývalého nakladatelství sám. Spolu se mnou přichází také paní, která vždy ví co říct (v dobrém slova smyslu), pak pravděpodobně ještě slečna, která mi je čim dál sympatičtější a také kolují zprávy o tom, že s námi bude externě spolupracovat i kamarádkokolegyně se kterou se bavím jenom po skajpu. Jo a vlastně někdo z marketingu, ale ty já ignoruji. Na konečné zastávce si píši v kolik odjíždí tramvaje a jdu se projít po blízkém okolí. Mohu se věnovat mému dalšímu koníčku. Činžákům z 50. let. Tyto domy mám prostě rád. Jsou krásně hranaté a symetrické a zrovna tyto mají pěknou a diskrétní zelenou fasádu. Úplně vidím, jak tu před 40 lety stál nějaký malý Standa s mičudou a hvízdal na Luboše jestli nejde čutat. Jednou bych si dovedl představit, že bych měl nějaký menší byteček v takovémto domě. I když. V takovýchto domech jsou všechny byty malé, ale to mě nevadí. Dále se snažím najít nějaký vyvýšený bod, ze kterého by byl výhled. Bohužel v okolní zástavbě nic takového není. Vracím se tedy na zastávku a jsem překvapen, že moje tramvaj jede o 15 minut dříve než je psáno v řádu. To bude ještě zajímavé, pomyslím si. Po návratu domů okamžitě zkoumám mapu z navigace a sním o tom, jak budu do práce jezdit ve svém imaginárním dieselovém Smartu. Také si na digitálním sčotu propočítávám kolik by mi nová práce mohla vynést. Pokud by vše bylo v ideálním případě, byla by to rozumná suma. Ale raději se závěry počkám až uběhnou první dva měsíce. Pokud nevyletím.

Na celé této situaci mě udivuje jedna věc. Člověk hledá práci několik měsíců, píše kam může. Naprosto bez šance. A pak má najednou během čtyř dnů práci. Díky známostem. I kamarád Hynek říká, že jeho přátelé mají práci jen díky známostem. Proto všechny nabádám: Buďte společenští, klidně i kamarádství předstírejte jinak budete bez práce.

Zpátky v Praze

Bylo dobré být opět v přírodě. Člověku se opět pročistí hlava od toho nicnedělání. Pobyt na vesnici byl tedy veskrze dobrý, ale bylo tam pár problémů. Tak předně, kromě mě tam byly i moje matka její sestra, moje teta. Spolu s babičkou tedy tři ženy s vysokým věkovým průměrem. To někdy nedělá dobrotu. V praxi to vypadá tak, že jíte nějakou šílenou českou kejdu, kterou se zabetonujete tak, že se dvě hodiny nepohnete, a valí se na vás tyto věty: „Máš dost?“ „Budeš mít dost?“ „Měl si dost?“ „Nechceš přidat?“ „Kolik chceš sběraček?“ Každý den tyto věty v různém pořadí a od různých lidí. K zešílení. Také před vaší vycházkou, na kterou se chystáte několik týdnů a velmi pečlivě si plánujete co si vzít na sebe, neb je tam přeci -10 stupňů Celsia, a kam půjdete, a v kolik se vrátíte, valí se na vás další věty. Tentokráte již v přísnějším tónu. „Pod ty kalhoty si vem ty tepláky!“ „Vem si ještě jeden svetr!“ „Čepici/šálu/rukavice máš?!“ „Vrať se za světla!“ A vám nezbývá nic jiného než odpovídat rezignované „Anó Anó Anó,“ protože víte, že musíte co nejrychleji pryč, a že není čas a nálada na nějaké vykecávání a rozčilování se nad tím svetrem po někom, kdo už není a věčného vysvětlování, že věci po někom, kdo už není, nenosíte, protože je to nepříjemné.

Po těchto peripetiích konečně odcházím na první pochod mrazem. Díky navigaci mohu „lovit kopce.“ Hra spočívá v tom, že si na obrazovce najdete nějaký kopec blízko a jdete na jeho vrchol. Tam je zpravidla červenobílá tyč s nápisem „Geodetický bod – poškození se trestá.“ Tyče se dotknete a jdete na další kopec. Dobrá, není to hra. Prostě se chodí po kopcích a sahá na tyče patřící státu. Když máte kliku tak narazíte dokonce na tyče dvě a s nápisem „Statní triangulace – poškození se trestá.“ Pro tuto kratochvíli je právě zima vhodným obdobím. Řada kopců je na polích, která jsou zmrzlá a dá se po nich skvěle chodit aniž byste si zasvinili obuv a naše milované tyče jsou přes léto schované mezi plodinami, a jsou tedy v létě nedosažitelné. Nehledě na to že se v plodinách často ukrývá nebezpečná zvěř. Tímto způsobem jsem zdolal řadu místních kopců, velikánů, jako jsou například: Javornická Hůra (583m), Horka (526m), Holý Vrch (514m). Při pěkném počasí jste odměněni nejen pohledem na geodetické tyče, ale i panoramaty okolní krajiny. Při pochodu v nížinách je dobré jít třeba podél nějakého potůčku, který může mít takhle v zimě velmi interesantní look. Bažiny jsou přes zimu promrzlé a tak se opět dostanete na místa, o kterých by se vám v létě jen zdálo.

Jak jsem takto zdolával kopec za kopcem, došel jsem až k místům, kde jsme si s bratrancem a sestřenicí stavěli bunkry. Jeden byl postaven na statné bříze a ten druhý byl naopak pod úrovní země. Pomalu jsem se blížil k prvnímu bunkru na bříze. Bratranec mi nedávno říkal, že si myslí, že podlaha se už dávno propadla. Kdepak, kdepák. Bunkr je přesně v tom stavu, v jakém jsem ho před více jak deseti lety opustili. A dokonce mě i podlaha udržela! Všechno bylo přesně jako tehdy. Dokonce i moje tehdejší rejpání nožem do nebohé břízy je stále patrné. Potěšen kvalitou s jakou jsme tento úkryt zbudovali odcházím k podzemnímu bunkru. No, není až tak podzemní, je to zastřešená díra. I tento bunkr je stále znatelný. Konstrukce střechy pořád drží a když vlezu do díry okamžitě nacházím něco co mě překvapí. Jedná se o takový dětský vozíček z plastu, který jsme používali na dopravování pracovního materiálu. Pamatuji si ho od nepaměti. Hrál jsem si s ním ještě když jsem chodil do školky. Když se ho pokouším vyndat ze hlíny, kus kolečka se utrhne a držím ho v ruce. Zdá ze, že počasí a čas zničili materiál a ten zkřehl. Nejsem si jist, jestli bych vyjmutím ze země vozíček úplně nezničil a tak ho nechávám na místě, jako Titanic.

Při dalším pochodu se snažím dostat k přehradě Želivka/Švihov. Musím se ale nějak dostat přes dálnici. Její přebíhání může být sice zábava, ale raději zůstanu u sahání na geodetické tyče. Nechce se mi jít trapně podjezdem u Hulic a proto mě při pohledu na navigaci napadá šílená myšlenka. V jednom místě je na jedné straně dálnice potůček a na druhé ten potůček vede do přehrady. Ano! To je ono! Ty nepůjdeš jako ostatní po cestě! Musí tam být nějaký tunel, nebo kanál kudy by voda z potůčku tekla pod dálnicí do přehrady. A ten tunel musí být dostatečně velký na to aby se skrz něj dostala divoká zvěř. Za pár okamžiků jsem si to už po srázu štrádoval směrem k potůčku. Všude kolem jsou poházeny automobilové díly, všelijaká kola, pneumatiky a zrcátka. Najednou vidím obrovský otvor vedoucí kamsi pod dálnici. Nadšen tím, že se do něj vejdu, zapínám kameru a vcházím dovnitř. Je to vcelku útulné, stěny jsou betonové a dole teče potůček. Jak se ale blížím ke konci vidím, že hladina vody je nepříjemně vysoko. Zastavuji se a přemýšlím. Když půjdu dál, tak je jisté, že budu mít vodu po kolena a to v těchto mrazech není nic příjemného. Navíc v té vodě něco je. Z dálky to vypadalo jako utopený tulák, ale teď bych si vsadil na to, že je to nějaká hlína nebo co. Volím tedy návrat. Vycházím zklamán, ale zároveň potěšen, že jsem sebral odvahu jít do tak extrémního dobrodružství. Nálada ale byla pokažena, když jsem zjistil, že kamera, asi díky zimě, natočila pouze 2 vteřiny. Ale i tak je tam ten tunel vidět. Částečně.

Čtvrtý den jsem dostal za úkol odhrabat sníh před domem. Beru si tedy sněžnou lopatu a ujímám se úkolu. Při odhrabování zjišťuji, jak se venkov mění. Nikdo nejezdí ve starých škodovkách a Ladách. Všichni mají Peugeoty a Hyundaje. Místní lidé už také nemají jen jednoho psa. Mají rovnou dva. Můžeme je rozdělit na dva fyziologické vzorky. Outdoor pes a Indoor pes. Outdoor pes, zde stylově pojmenovaný Lucky (vyslovuj „Laky“, skloňuj podle vzoru Audi, Audyna – Laky, Lakyna), má na starosti hlídání objektu, otravování lidí štěkáním. Jedná se často o nějaké velké plemeno, majitel musí ostatním dávat najevo jakou bestii umí zkrotit. K Outdoor psíku se nesmí přiblížit děti, protože by je okamžitě napadl. Krmí se prasečími rypáčky a vodou. Umírá často na podvýživu a celkové utrápení. Čím je starší, tím méně se o něj majitel stará. Indoor pes, zde pojmenovaný Daisy (vyslovuj „Dejzy“, skloňuj opět podle vzoru Audi, Audyna), má na starosti simulovat živou kabelku. Pořizuje se proto aby dělal doprovod obézní majitelce, v teplákové soupravě Astra, na cestě do jednoty. Jedná se subtilní a blbé plemeno. Papá pouze značkovou stravu a umírá na polštáři na celkovou přežranost. Nikomu neublíží, ale dokáže způsobit konflikt. Pokaždé když jde Indoor pes s paní matkou do jednoty, vidí je Outdoor pes, který se nikdy nevenčí, protože vole proč. Outdoor pes začne štěkat, což opětuje i Indoor pes, zatímco obézní majitelka obou psů štěká na oba. Kde jsou ty časy, kdy po vesnici běhali voříšci se jmény Alík a Punťa, kteří umírali na přejetí traktorem.

Po odhrnutí se jdu zabetonovat knedlíkama a klimbám při sledování závodu CART Elkhart Lake 1995. Když koliduje Michael Andretti s Alem Unserem juniorem zvoní telefon. Volá bývalý kolega z bývalé práce a chvíli spolu hovoříme. Znamenám si nějaké údaje a po ukončení všelijakých telefonátů jsou moje plány pozměněny. Musím do Prahy. Důvod proč si zatím nechám pro sebe, popíšu to v dalších příspěvcích.

Takže začínám rychle balit, za pár hodin mi jede autobus do Vlašimi. Opět mi je vnucován jakýsi svetr po někom. Odmítám. Když si chci vyčistit boty, ještě než na ně sáhnu, bere je do rukou matka a křičí, že ty boty jsou mokré a že si musím vzít jiné. Krátce na to přichází s botou, která vypadá jako ty boty, které na sobě měli reprezentanti Itálie na zimních olympijských hrách v Sarajevu 1984. Podivný, metalízový šusťák a béžová podrážka. Stylista Dušan Chrástek by omdlel. Tento look odmítám a raději volím údajně mokré boty. Musím ale přistoupit na kompromis a beru si dvoje ponožky. Na velmi zasněžené zastávce čekám asi dvacet minut, když přijíždí autobus. Je zcela prázdný. Kupuji lístek a sedám si prvně v životě hned na první sedadlo u předního okna. Krásně tak vidím, jak jedeme. Sám sebe šokuji tím, že se optám řidiče na to, jak se v těchto zimních podmínkách s autobusem jezdí. Říká, že to za moc nestojí, a že jak se to posolí, tak je z toho břečka a to že se už vůbec nedá. Přitakávám a kontroluji údaje na navigaci. Nikdy jsme nejeli rychleji, než 70 km/h. Když přijíždíme do Vlašimi, ptám se řidiče odkud jede spoj do Prahy. Říká, že z „jednotky“ a já odcházím.

Zmaten jízdním řádem čekám u skupinky cool lidí, protože pouze cool mladí lidé jedou do Prahy. Když přijíždí autobus, tak ten uplně nejvíc v pohodě z party se jde zeptat. Nevím na co, ale když vychází tak doslova řve na celé nádraží že „nejede.“ Ujištěn tím, že autobus nejede do Prahy nervózně volám matce s tím, že se neorientuji v jízdním řádu. Po krátké poradě mi je oznámeno, že ten autobus do Prahy jel. Zdá se, že mladí cool lidé jezdí nejen do Prahy, ale i do Benešova. No. Je 17:15 a další autobus na Roztyly jede v krásných 19:00 z „jednotky.“ Půjdu se někam najíst. Vykračuji si večerní promrzlou Vlašimí a zjišťuji, že trafiky mají zavřeno. Jdu do jedné z několika restaurací. Jmenuje se Silvie nebo tak nějak. Vcházím, pokračuji do místnosti se stoly. Pár je jich volných, ovšem při bližším zkoumání na nich vidím cedulku „rezervováno.“ Sedám si tedy sám ke stolu pro 10 lidí, na něm žádná cedulka není. Přichází vrchní, kterého se ze srandy ptám, jestli je i tento stůl rezervován. Odpovídá, že ano a že mě dnes nemá kam posadit, protože hosté za chvíli přijdou. Ptám se, jestli by alespoň nebyla stolička v kuchyni a vrchní tvrdí, že i to je problém. Se slovy „tak zas někdy“ restaurant opouštím a ještě se honem ptám vrchního, jestli by mi nedal tip na nějakou konkurenci. Chvíli přemýšlí a pak z něj vypadne, že jediný podnik, který by měl mít touto dobou otevřeno je pizzerie na Albertem. Dobře vím, jaký to je podnik. Zápach zvratek, kuřiva a piva. Křik štamgastů a cinkot herních automatů. Tam rozhodně nejdu. Poblíž je naštěstí večerka a tak kupuji 4x tatranku a 1x pitomej deník Sport. Pomalu se vracím na nádraží a vevnitř si sedám tak, abych viděl na odjezdy. Rozbaluji tatranku a zjišťuji, že ve Sportu není ani slovo o motorsportu. Fotbal, hokej, fotbal, hokej, čeští házenkáři, fotbal. Sport letí do koše, kam patří. Říkám si, že vyzkouším jestli je zde „wifina“ a tahám z batohu sedmnáctipalcovou krávu. Zapínám, přihlašuji, čekám. Moji pozornost si však získá přiopitý kytarista, který se ke mně velmi nenápadně blíží. Okamžitě zaklapuji krávu a rvu ji do batohu. Kytarista zůstává stát na naprosto nelogickém místě vedle odpadkového koše a dělá jakože nic při pročítání titulů z nakladatelství Grand Princ. Já moc dobře vím o co mu šlo. Odcházím ven předstíraje, že se chci jakože protáhnout. Za popelnicema v třeskutém mrazu pak vypínám stále běžící krávu a opět se jí snažím narvat do batohu. Bohužel to nejde lehce a tak postupně na zemi ve sněhu končí veškerý obsah batohu abych tam mohl krávu vložit. Vracím se nádraží a kytarista je pryč. Tentokrát usedám na místo odkud mám přehled o tom, kdo přichází. A že se mi to vyplatilo. Vejde naprosto nadraný muž. Ptá se jestli se může posadit a nikdo mu neodpoví. Sedá si tedy a uleví se řitním otvorem. No uleví. Urve to tam na celou místnost. Vydesignovaná židle z překližky prd výborně rezonuje. Teenagerské princezny se na to netváří moc nadšeně. Muž cosi mele a hledá po místnosti někoho koho by mohl otravovat. Díky mému nesympatickému zevnějšku mě míjí a usedá kamsi za mě. Sem tam kontroluji otočením jeho polohu aby mi náhodou nepoblil záda. Však to znáte.

Ani jsem se nenadál a už bude 19:00. Nerad bych propásl i tento autobus a tak se nenápadně mizím. Spolu se mnou mizí i dvě slečny v mém věku. Pan Opilec to samozřejmě musí okomentovat mrmláním. Stavím se do fronty. Není moc velká, v autobuse si sednu. Jedna ze slečen mě stále pozoruje. Odjakživa mě toto znervózňovalo, jsem stydlivá povaha, a proto přecházím za její záda a koukám jí na zadek. Ona se ale otáčí a dělá, že hledá někoho za mnou. Já samozřejmě hledám taky někoho za ní. Svým periferním viděním pozoruji že mi ona jejím periferním vidění jezdí po postavě. Tuto humornou situaci končí přijíždějící autobus, do kterého oba nastupujeme. Slečna jede do Benešova. Já usedám, zapínám navigaci a do uší si pouštím Kaisera s Lábusem. Tato kombinace se mi velmi líbí a cestu opravdu užívám. Na Roztylech se loučím s řidičem a metrem jedu domů. Je před devátou hodinou večer a na václaváku jsou všechny obchody otevřené, na rozdíl od Vlašimi, která už dávno spí. A ono je to tak možná lepší.

Po roce vánoce

Nezaměstnaný bude nyní delší dobu neaktualizovaný, jelikož zítra brzy ráno vyráží na venkov. Těší se na zimní scenérii a mráz. Bude chodit po lese, po polích a hlavně se vydá pátrat po tom, jak dnes vypadají dětské bunkry, které před více jak deseti léty stavěl. Tedy podívá se na místa a předměty, které viděl naposledy v minulém století, Jako člověk, která se rád dojímá si to velmi užije. Netěší se ovšem na omáčky s knedlema.
Nezaměstnaný přeje všem náhodným návštěvníkům hezké svátky a trochu více štěstí, než měl letos on.

Blízká setkání třetího patra

Před několika dny jsem byl na srazu lidí z mého bývalého zaměstnání, kteří stejně jako já, nedovedou ocenit briskní, rozumné a hlavně odpovědné chování lidí z prvního patra budovy, ve které vydavatelství sídlí. Nejdřív jsem tam jít vůbec nechtěl, ale nakonec jsem se zlomil, mohl bych zjistit co je ve firmě nového.

Místo setkání bylo poblíž národní třídy a už z dálky jsem ho rozpoznal. Podíval jsem se na hodinky a dal jsem si ještě kolečko kolem bloku domů, jelikož chodit trochu později je cool. Když jsem vešel dovnitř, okamžitě se na mě všichni podívali. Ano, můj outfit vidláka v pohorkách sem, do intelektuální kavárny, moc nezapadal. Poté co jsem si sundal čepici, jsem u baru zahlédl šéfredaktora, později šéfredaktora vydavatelství. Postavil jsem se k němu a pokynul. Pak jsem se otočil na obsluhu a mlčel jsem. I barman mlčel. Pak jsem pronesl „Nic.“ a barman to zopakoval. Usedl jsem na bytelnou barovou židli a začal se bavit s šéfredaktorem. Ten mi nakonec objednal Kofolu a to dokonce s citrónem. Dozvěděl jsem se, že to tady na blogu pročítá, a že jsem přeci nebyl vyhozen, že pro mě jen nebyla práce. Řekl jsem, že to je imbecilům, kteří mají na starosti pohovory jedno. Oni postupují podle rovnice: není práce = vyhozenej = blbej = nebrat. Poté jsem předstíral, že čtu noviny, když tu náhle vešel další šéfredaktor, který nás nahnal k rezervovanému stolu. Stůl byl od pohledu pro 6 osob, ale nás se mělo sejít o mnoho více. My tři jsme se tedy uvelebili a nově příchozí šéfredaktor si objednal Kyšu se špenátem a mě objednal další kofolu. Pak se mě začal vyptávat co a jak. Popsal jsem mu současnou situaci a pak jsme se bavili o tom, kde se to „posralo.“ Překvapilo mě, že i ostatní vidí problém v prvním patře. Je zábavné, že jediné co na firmě fungovalo bylo právě naše třetí patro. To si to pak také ale po zásluze odneslo. Představuji si vzrušenou diskuzi na konci letošního srpna: „Sme zase ve ztrátě! Jak je to možné.. Co s tím budeme dělat? Na co budeme fokusovat?“ „Já mám nápad! Zrušíme nějakej časák, zbavíme se pár lidí a mužem fokusovat na další čelendž! A bude i na ty nový iphony! Ale nesmíme propustit ty holky co sem si teď k sobě nabral, já je strašně potřebuju.“ „Skvěle! Takhle to uděláme, nezapomeň se připomenout ohledně bonusu za nápad. Já to s bossem nějak pošefuju.“

Mezitím dorazil další kolega. Samotný Art-director, od kterého jsem se naučil používat slovo „tedy“ a který mi ani jednou nevrazil facku. Vlastně pokud si pamatuji, tak facku nevrazil nikomu. Opět jsme zabředli do diskuze a já jsem si všiml, že na stole je utržený kus lišty a mohu si tak hrát s třískou. To se hodí, protože nejsem moc společenský, takže volím takovou strategii, že si budu hrát s třískou na stole a když mi někdo položí nějaký dotaz tak mu odpovím.

Do kavárny vchází početná skupina spolupracovníků. Zdravím se s Art-directorem č.2 a nově příchozím třetím šéfredaktorem jsem okamžitě pro svůj zjev nazván Ježíšem. Ano, moc na sebe nedbám, ale vím, že ten den jsem se umyl, tak to snad nebude tak žhavé. Všude se nadšeně diskutuje, nově vyhození přednáší o nových místech a dokonce i mě se grafičtí kolegové ptají co a jak. Bavíme se o mojí identitě Nezaměstnaného. Seznamuji je s tím, že teď natáčím nezáživná videa a že do tagů zadám „Paris Hilton“ a čekám kdy se nějaký nešťastník chytí. Všude teče pivo proudem, já popíjím již třetí kofolu za kterou nemusím platit a všude je kouř z cigaret. Je ale zvláštní, že jsem nikoho kouřit neviděl. To bude určitě od těch intelektuálů s brýlemi, kterých je v podniku několik.

Věnuji se hraní s třískou a tak napůl poslouchám co se kolem děje. Bývalá kolegyně se svěřuje, že se jí ředitel vydavatelství zdá charismatický. Naš ostrávsky šefredáktor ji oponůje, že ředitel néni charismatýcky, ale že je to čůdla. S tímto se ztotožňuji a myslím si, že kolegyni pouze poblouznila záplava přístrojů s jablíčkem, kterých je kolem ředitele spousta. Pak se dlouhou dobu vede debata o tom, kdo je čudla a kdo ne. Grafičtí kolegové se mě ptají zda-li si nedám nějaký alkoholický nápoj. Odpovídám, že ne, že pivo piji pouze za chůze někde venku a víno, že piji pouze doma o samotě. Tak to skutečně je. Není nic hezčího, než procházka Prahou s třináctkou od Svijan. Na totéž se mě ptá i kolegyně, se kterou se bavím pouze elektronickou formou. Překvapen osobním kontaktem žvatlám, něco venkovním prostředí a chůzi.

Třetí kofolu mám z půli vypitou a je tu to, čeho se bojím a nechodím kvůli tomu do těchto společenských zařízení. Chce se mi na záchod. Snažím se to držet co to dá a vybavuje se mi hrůzný zážitek z letošního roku. Byli jsme s kamarádem na pivním pochodu Prahou. Došli jsem až do jednoho kapitalistického skanzenu rychlého občerstvení v prostřední části Václavského náměstí. Chtělo se mi odskočit si a tak jsem šel na záchody. Kamarád řekl, že počká v patře. Vešel jsem dovnitř způsobem, že jsem předběhl nějakého padesátníka, protože by mi obsadil kabinku. Chodím pouze do kabinek. Mušle mi nejsou příjemné pro jejich naturální otevřenost světu a spolumočícím. Zabouchl jsem tedy (slovo „tedy“, hehe) dveře, jako civilizovaný člověk je uzamkl a počal jsem vyměšovat. Po dokončení, jsem se rozhlédl kolem. Na dlaždičkách byla nějaká krev a ještě nejaká podivná žlutá látka. Splachuji, otáčím zámkem a mačkám kliku. Po chvíli je mi divné, že stále točím zámkem a dveře se ne a ne otevřít. Začal jsem zámek točit vehementněji, ale stále nic. Už opravdu panickým způsobem mačkám za kliku a točím. Jaké je však moje překvapení, když mi zámek zůstává v ruce a vesele se na mě směje. Přesvědčuji se jestli je to skutečnost nebo ne. Opravdu. Jsem zamčen na záchodě a nemůžu ven. Ne to ne! Mysli! Jelikož jsem byl poměrně přiopit, tak jsem vzal za dveře a začal jimi lomcovat. Moji snahu však mařil zapadlý zámek. Opět jsem přemýšlel co dělat. Chtěl jsem zavolat kamarádovi, který seděl v patře aby zavolal obsluhu. Bohužel se mi vymstil můj koníček nechávat si na telefonu kredit o výši 3, 20 kč. Sympatický hlas mi sdělil, že můj kredit příliš nízký. Dobrá tedy, teď jde do tuhého. Co bych měl dělat... co by udělal MacGyver.. MACGYVER! To je ono! Sápu se po svém švýcarském noži s dlouhou čepelí. Rvu ho mezi dveře a futro a snažím se páčit. Nůž se vypruží na zem a klouže směrem za dveře. AARRGGHHH!!! Šmátrám rukou pod dveřmi a nůž mám opět u sebe. Co naplat. Musím tady sedět a čekat. Slyším, že někdo vchází a bere za kliku od kabinky. Volám, že jsem tu uvízl a ať zavolají obsluhu. Neznámý říká, že chápe a odchází. Přichází a obsluha a zjišťuje co se stalo. První plán je ten, že se šroubovákem rozdělá zámek. To pomůže tomu aby se západka zámku rozpohybovala. Na to přichází další plán. Vyndat dveře z futra. Ohromné funění několika lidí, někdo mi doporučuje abych šel od dveří a ty se po chvíli slavnostně kácí směrem na mě. Ne! Nepadají, zůstali v pantech. Ale je otevřeno. Vycházím ven a děkuji personálu za záchranu. Předávám veselý zámek a zjišťuji, že tato příhoda přilákala spoustu lidí, kteří asi doufali, že uvidí mrtvého bezdomovce nebo tak něco. Kamarád se ještě pokouší „poamericku“ z obsluhy dostat nějaký pokrm zdarma jako odškodné. Já ale říkám, že nic takového a že jdeme pryč. Tak to byla moje příhoda, jak jsem uvízl v kabince. Ale co, lepší než močit do mušle.

Bohužel už to déle nevydržím a musím si jít odskočit. Křečovitě se potácím dvaceticentimetrovou skulinou mezi sedícími a zdí. Nakonec WC nacházím a je zde i kabinka! Bohužel mi mojí radost kazí to, že nejde uzamknout. Opírám tedy nohu o dveře aby tam nikdo nemohl vpadnout a diagonálně se snažím trefit do mísy. Skutečně se mi to daří a ani kapka nepadne vedle.

Vracím se na místo a hned do sebe leju zbytek kofoly. Jeden z redaktorů přednese nápad na časopis. Myslel jsem, že všechny kategorie časopisů jsou již obsazeny, že už se nedá vymyslet nic nového, ale toto mě překvapuje. Co takhle dělat pornografický časopis pro psy? Ano, to dává smysl. Jeden že šéfredaktorů ihned přispěchá i s geniálním názvem „Malá čubka.“ Všem se to líbí a líbí se nám i verze pro kočky s názvem „Vlhká číča.“ Diskutuje se nad obsahem a inzercí, mezitím co si já hraju s třískou. Art-director jako první odchází a já se bavím s Art-directorem č.2 o práci. Díky, že marketingový střelci mají pokoru a sebereflexi, tak i Art-director č.2 bude časem ve firmě nedobrovolně končit. Jsem si jist, že práci najde hned. Má spoustu let praxe a je schopný. Po chvíli spolu odcházíme. Loučím se s kolektivem a s kolegyní se kterou komunikuji pouze elektronicky. Potvrdíme si, že tedy „na skajpu“ a já odcházím noční Prahou v hrůze, že budu přepaden.

Když přijdu domů, zjišťuji, že moje oblečení neuvěřitelně páchne kouřem. Proto se nejprve svleču a až poté ulehám do postele a usínám za poslechu Kaisera s Lábusem.

Je to strašná škoda, že marketingový střelci zničili naše třetí patro. Nikdy jsem lidi co se nazývají „account manager“ a tak podobně neměl v lásce. Teď je přímo nenávidím. Kdybych měl odvahu a svaly tak... tak... TAK.