Tak tohle bylo vostrý

První uzávěrka je za mnou. A jaká panečku. Takovéhle nervy jsem dlouho neměl. Předně musím popsat své pracovní nasazení, které mě samotného velmi potěšilo. Do práce přijíždím, jak jsem už psal, v půl desáté, ale celý tento pracovní týden, jsem se domů nedostal dříve, jak v devět večer. Tak nějak jsem si stanovil za cíl stihnout uzávěrku, jak to jen půjde, i za cenu „nočních letů“. Právě noční lety se ukázaly jako velmi příjemná věc. Venku je už tma a na pracovišti je klid a ticho. Ostatní letci jsou ve svých místnostech, jsme tam stejně jenom tak dva nebo tři. Díky tomu si mohu dělat co se mi zlíbí. Mohu si všemožně ulevovat, mohu se procházet po dlouhé chodbě, mohu očichávat cizí židle nebo oblečení, a hlavně se nemusím nervovat, že musím něco do někdy stihnout. Jistě, stihnout to musím, ale večer je to takové příjemnější. Oproti tomu třeba taková práce z domova ve dne, večer, nebo o víkendu mě vyloženě sere. Zastávám názor, že doma se má pouze spát, hrát si a nebo jinak odpočívat. Kdo si bere práci domů je blázen. Zase ale beru na vědomí, že někdo netouží po tom být nočním letcem.
Příjemná je také večerní cesta tramvají. Jelikož vyrážím z konečné mohu si vybrat místo, kam si sednu. To ve dne nejde, neboť se musí počítat s tím, že jak cesta ubíhá, přibývají další a další lidé. To může vyústit v to, že se budete muset zvednout a někoho pustit, což samozřejmě činím nerad. A činím to nerad proto, že jsem vypozoroval, že lidé, kteří sami ochotně pustí stařečka sednout to dělají jen proto aby to viděli ostatní. Jen je schválně pozorujte, jak toho starého chudáka nutí sednout si a pak NENÁPADNĚ koulí očima po soupravě aby jsme my všichni viděli, kdo je tu ten geront friendly. Nedělají to kvůli starým lidem, ale jen kvůli sobě. Tedy ve dne se musí stát. Nejlépe na konci prvního vozu soupravy. Risk, že se někde objeví matka s kočárkem je menší, než že budete muset někoho pustit. Navíc matky jsou dnes již zcela soběstačné a aniž by se kohokoliv ptali, berou kočár do náruče a hekavě odmítají pomoc. Jediný problém může nastat, když se matka začne s capartem bavit. A to nahlas. Když je už capart školou povinný jste nuceni vyslechnout asi to co jsem byl nucen já vyslechnout v autobuse při cestě na vesnici. Další nepříjemnou věcí jsou opilci, kteří jsou tak trochu cítit. Příjemné je, když jedete v téměř prázdné tramvaji a přímo za vás si někdo takový sedne. On si nemohl sednout někam, kde je kolem prázdno. Ne, on chce být společenský a chrápat přímo za mnou aby tak z jeho otevřené držky smrdělo pivo na celou tramvaj. Často se jedná zedníky v zapráskaných montérkách, což celkem beru. Tvrdá práce, tak si zajde na jedno. Co ale neberu jsou zedníci, snad se stydící se za své povolání. Ty poznáte podle toho, že mají na svém oblečení enormně velká loga všemožných výrobců, cool bundu s kožíškem a nokii. Ovšem skrz igelitku C&A jim prosvítají montérky. Asi se cítí společensky znemožněni, když musí být zedníkem i cestou domů. Tak si radši hrajou na něco co nejsou. Nebo je snad nějaké vysvětlení?
O práci samotné ani moc vyprávět nechci. Ani není co. Kdo to dělá, ví, co to obnáší. Nervy, nervy, nervy. Ani zatím přesně nevím, kolik peněz mi z toho padne. Radši na to ani nemyslím a nechám se překvapit. No dobrá, nedávno jsem si dělal orientační propočet a vycházelo mi, že bych měl mít o něco víc, než co jsem měl v Tibma. Ale asi za 60x víc práce, což není špatné. Jak je to dávno co jsem byl bez práce?
Když už jsem zmínil Tibma, tak nedávno byl večírek právě pro současné i bývalé pracovníky. Po několikerém ujištění, že jsem skutečně zván, jsem s mladší kolegyní vyrazil na tramvaj. Po cestě se kolegyně snažila pohladit místní kočky, které na ni podle jejích slov „serou.“ A skutečně! Žádná se nenechala pohladit. Po chvíli jsme se rozdělili, kolegyně jela přímo na sraz a já musel ještě domů pro počítač abych se s kolegy poradil, jak na uzávěrku, titulku a další záludnosti. Po tom co jsem vešel do putiky, chvíli mi trvalo dostat se přes spletité katakomby na místo, kde byly tři stoly. Dva byly obsazeny uplně cizími lidmi, mezi kterými se sem tam objevil někdo koho jsem kdysi ve firmě zahlédl. U třetího stolu však sedla stará známá parta ze třetího patra. Usedl jsem vedle kolegyně, na kterou serou kočky, a která žužlala kyselou okurku abych se zeptal, jestli sedím správně. Bylo to totiž jediné volné místo. Odpověděla, že ne, že tady má sedět ještě jedna kolegyně. Chvíli jsem přemýšlel jestli nemám raději odejít, protože jediné místo bylo na osamělé židli u zdi a stát jen tak u stolu mi přišlo také poněkud nevhodné. Nakonec jsem se vklínil mezi grafiky, kteří už tak nemohli pokračovat ve svojí zábavě a ve svém hovoru. Jimi jsem byl po chvíli vyhecován abych vytáhl počítač a předvedl práci. Všichni se seběhli kolem a ze slušnosti chválili, že jako dobré. Potom jsem spustil hry a chvíli si hrál. Co jiného bych tam měl dělat. Když jsem si ale všiml že monitor poněkud překáží a když jsem byl už po několikáté vyzván abych to už konečně uklidil, uposlechl jsem. Od art directora č.1 jsem dostal opožděně ručně vyrobené péefko se zakódovaným poselstvím. Samozřejmě mi trvalo pouze okamžik, než jsem to rozluštil. Ovšem poselství ani teď, několik dní poté stále nechápu. Najednou se objevil číšník a ptal se co si dám. „Kofolu“ „Nemáme“ „Mléko“ „Nemáme“ „Citronádu“ „Nemáme“ „Kolu, dám si kolu“ „Dobře“ Je zvláštní, že nikde v těchto podnicích není k dostání vychlazené mléko, nápoj šampiónů. Asi by se hosté opět cítili společensky znemožněni. Po tom co dopíjím, dostávám chuť na pivní sýr. Žádám art directora č.1 aby mi odchytil číšníka, protože já sám to nedokážu. Nakonec se číšníka ptám, jestli je pivní sýr započítán na účet oslavy. Číšník odvětí, že se poradí s pánem. Tím myslí šéfa. Posílám číšníka za šéfem s větou „tamdle ten to platí tak se nějak domluvte“ a už vidím, jak šéf pozitivně kývá hlavou a číšník se ptá co bych si k pivnímu sýru dal za nápoj. Když nemají mléko, tak už zbývá jen jedna logická odpověď. Multivitamín. Tuto skvělou kombinaci si opravdu vychutnávám a vydatně najeden se pomalu chystám na odchod. Lidí už stejně ubývá a navíc si ke stolu přisedl markeťák s homosexuálním účesem. Vypráví cosi o tom, že spal v práci v psím pelechu. S touto informací v hlavě uznávám, že by to pro dnešek stačilo a čekám na kolegu až půjde. Jenže toho právě odchytla kolegyně, na kterou serou kočky, v tuto dobu s již velmi laškovně rozepnutou košilí a s jednou rozbitou skleničkou na účtě. Ještě odcházím na WC s hrůzou co mě tam čeká tentokrát. No jistě! Všude smrad z hulení. Proč ty hajzly nemůžou bejt aspoň jednou normální. Rozčilen vykonávám potřebu a vracím se ke stolu. Vzápětí se ale opět zvedám protože art director č.2 odchází a já s ním. Po návratu domů, ještě do dvou do rána velmi nerad nastřeluji ostré fotky do časopisu.
Asi bych se měl zmínit ještě o mém samostatném kurzu na potlačení asociálnosti. Stanovil jsem si jistou čelyndž, že se musím naučit mluvit s lidmi. Když to bude nezbytné. Nakonec jsem k tomu stejně donucen tím, že jsem v práci nový. No, myslím, že dělám pokroky. K mladší kolegyni si již mohu dovolit můj pověstný záchodový humor aniž bych byl odměněn pohrdavým pohledem. Ke starší kolegyni si mohu dovolit nižší level humoru, ale aspoň že tak. Na to jaké problémy mi komunikace se ženami dělá to myslím není špatné. Takhle bych se snad i ve třiceti mohl dopracovat k oslovení cizí ženy otázkou „Nevíte, kde zde prodávají mléko za stravenky?,“ což jistě zapůsobí. Můj zdravotní stav se myslím celkem zlepšuje. Pouze opět poněkud hůře slyším. Všechny otravuji pořád dokola svým „Coo?“ Situace je taková, že já slyším, že lidé něco říkají, v uších tedy problém asi nebude. Já jen nevím co říkají. Musím se tedy znovu optat a pak mi dojde co chtějí. Asi nějaká postupná degenerace.
Nyní se připravuji na další pracovní týden. Čeká mě další časopis, tentokrát nikoliv zaměřený na mladé, energické slečny, ale na upocené, mastné, staré mládence, kteří se zajímají o kabeláž, spoje a další elektro kraviny. Budu na něj mít ještě méně času, než na ten první. To znamená další noční lety a další očichávání.

Živě z místnosti se zataženými roletami

Právě píšu přímo z práce. Konečně sem se popral s první várkou textů na zlomení. Problém ale je, že další dostanu až tak zítra, což mě odpět dostane do nepříjemného skluzu. Musí se to nějak rozumě plánovat, protože takhle se z toho brzo poseru. Nevím ani, kdy přesně má být uzávěrka časopisu, který mám rozdělaný. Prý 22. nebo 23. nebo 24. ledna. Sranda je, že 20. má být uzávěrka dalšího časopisu, ze které ho nemám k dispozici žádné texty.
Rád vzpomínám na časy nezaměstnanosti, kdy jsem si mohl vyjít na procházku. V tomto počasí by to bylo jistě zajímavé. Taková Divoká Šárka musí být velmi „impresívní.“ Nyní sedím celý den uzavřen v budově a můj pohyb se zůžil pouze na chození na záchod dlouhou chodbou nebo chození s kolegyní do kuchyně, kde se dívám, jak připravuje čaj. Bonusem je když se mě na něco vyptává, jsem rád tázán a tak ochotně odpovídám. Do práce přijíždím někdy kolem půl desáté (tou dobou jsem před 2 měsící ještě spal) a domů se vracím před sedmou večer. Překvapivě to snáším dobře. Asi jsem podvědomě vděčný za to, že mám práci. S tím souvisí další věc. Moje schopnost vcítění se do lidí, kteří nemají práci se za poslední půlrok zvýšila o 2 000%. Dřív sem na jejich „fňukání“, že nemají práci pomyslel ať si jí jdou najít. Dnes už vidím, že to není tak jednoduché.
Přes den toho teď moc nestihnu. Ráno se najím a jdu na tramvaj, po cestě koupím pěčivo. Večer přijdu domů, najím se, provedu osobní hygienu a jdu spát. Na hraní si bohužel nechávám jen víkendy. Nedávno jsem totiž od Xavera za výhodnou cenu odkoupil nejnovější, nejvíc nejlepší herní konzoli ze země, kde vychází slunce. Po prvním ozkoušení jsem byl překvapen, jak krásně funguje a hraní na počítači již vypouštím. Konzole se zapne, vloží se disk a hraje se. Nemusím se bát jestli se mi hra bude sekat atd., protože na konzoli se to seká jen málo. Velmi mě to potěšilo, vždy jsem měl konzole za nižší formu hraní, pro nižší formu inteligence, ovšem nyní zjišťuji, že tato herní úroveň je přesně pro mě.
Mno, přišel text na zlomení. Proč se tomu vůbec říká lámání? Je to nelogické, protože když vám někde přesahuje text, tak se říká,že přetýká. Nikdy jsem něviděl nic, co by šlo zlomit a bylo to zároveň v kapalném stavu. Zlomit>Zalít. Přetýkat>Přepadávat.

První dny v nové práci

Mám za sebou první tři dny. Dojmy jsou veskrze pozitivní, zatím jsem nic neposral. Taky ale moc nebylo co. První den jsem dorazil ukázkově včas a na ulici před prací potkávám nového kolegu grafika. Sděluje mi kód, kterým se otevírají vchodové dveře, vcházíme do patra a já se sekretářky ptám, jestli už dorazili kolegyně z bývalé práce. Prý ano a tak se jdu přivítat. Později zjišťuji, že pracovat zatím nemohu, protože není prodlužovačka k mému počítači. Vracím se tedy ke kolegyním a potom jdu nosit nějaké papíry z místnosti do místnosti. Pak se s mladší (teda vůči mě starší) kolegyní procházíme po budově. Dokonce se mi naskytne příležitost vidět, jak kolegyně pije vodu. Poté bloumám po chodbě a koukám ven, kde je hezké počasí. Žádám sekretářku aby mi předala klíče od zámků a jdu ven. Blízko budovy jsou koleje. Přicházím k nim a rozhlížím se, nic nejede. Když přejdu první kolej v dálce se objeví vlak. Mám dost času, to stíhám, říkám si a stavím se na poslední kolej doufaje, že si prohlédnu zblízka jedoucí vlak. Jsem překvapen, když vlak najednou uhne na kolej, na které stojím a troubí. Uskakuji tedy a ještě stihnu zahlédnout hrozící ruku strojvůdce. Překvapuje mě, jak rychle dokáže taková velká věc měnit směr. Poučen touto příhodou si přikazuji, že koleje již nikdy přecházet nebudu a po krátké procházce se vracím do budovy. Počítač stále nefunguje. Loučím se tedy a odcházím s tím, že si alespoň vyřídím tramvajenku. Jdu tedy do Foto Škoda dát se vyfotografovat, opět vypadám jako vůl, a poté na Muzeum abych zjistil, jak nehorázná fronta tam je. Jdu to zkusit na Můstek a tam je fronta ne o moc kratší. Po půlhodině na mě přichází řada a jsem obsloužen. Tato práce musí být nesmírně náročná, pomyslím si. Celý den tu sedět v takové malé místnůstce a non stop vydávat mladým cool lidem průkazky a přitom koukat, jak jim z peněženek padají tisíce od rodičů. S velkým respektem děkuji a odcházím domů.

Další den se situace opakuje. Počítač stále není zapojen. Už jsou ale k dispozici texty, které si beru domů. Hlásím, že jdu domů lámat. Jenže. Když jdu na tramvaj, v dálce vidím ten vysoký věžák na Hájích a dostávám nápad jít se podívat do svojí střední školy a seznámit učitele grafiky s tím, že už sem po x měsících opět sehnal práci. I bez navigace se skvěle orientuji a za necelou třičtvrtě hodinu jsem ve škole. Chvíli se tak toulám a doufám, že narazím na nějakého učitele. Po chvíli potkávám zástupce ředitele, který mě se slovy „ježišmarja“ poznává. Říká, že jsem míval delší vlasy a odchází. Vchází ovšem učitel grafiky a já mu nadšeně ukazuji časopis a vysvětluji, že jsem ho kdysi lámal a teď ho budu lámat opět. Učitel jej chválí a myslí si, že jsem toto číslo lámal já. Když mu situaci opět vysvětlím, pochopí, ale chválí dál. Zaútočí otázkou: „Co je tohle za font??“ a já odpovím, že je to DIN. On přitaká a začíná vyprávět o tom, že se DIN používá třeba na dopravních značkách a že dnes je k vidění na spoustě míst. Později přichází s nápadem, že by se mohla uskutečnit exkurze žactva do našeho nakladatelství. Nejsem proti, ale počkal bych jestli se v práci vůbec nějak uchytím, nehledě na to, že netuším co by tam studenti dělali. Učitel přichází s dalším, mnohem zajímavějším nápadem, a to s tím, že bych ve škole předvedl jak moje práce probíhá. Že bych na projektoru otevřel časopisy a popisoval co a jak. Toto mi přijde docela zajímavé a ihned volám Xaverovi, jestli by se nepřidal. Říká, že ano a já odjíždím ze školy domů. Xaver ale po chvíli volá zpátky, jestli bych nešel na Flóru na oběd. Scházíme se tedy a probíráme formát v jakém by probíhala „výuka.“ Oba se na to velmi těšíme, ani nám nejde o to něco studentům dát (vlastně jim to bude úplně jedno, jako to bylo jedno nám), spíš se jen těšíme, že budeme opět ve škole, ale tentokrát v úplně jiné roli. Teda, to mluvím za sebe. Když se vracím domů je po šesté hodině s tím, že musím něco zlomit. Kontaktuji bývalého kolegu a pod jeho vedením upravuji velikost stránky na požadovanou velikost a jdu lámat. Zjišťuji, že nedobrovolná přestávka v posledních měsících má za následek nepříjemné zpomalení. Stránky nejsou pěkné a nakonec to v půl druhé ráno vzdávám a jdu spát.

Třetí den je počítač zapojen! Usedám a začínám dolamovat stránky z dnešního rána. Opět jde vše velmi pomalu a se vzhledem stále nejsem spokojen. Navíc se mi chce velmi spát. Čím jsem ale překvapen jsou moji dva kolegové. Baví se o automobilech a jeden z nich dokonce ví, že ocelová loď je lepší, než laminátová. Když se shodneme na tom, že Maserati Coupé víc slušela ta zadní světla do „L,“ ukládám práci a loučím se. Cestou zpět stále přemýšlím, proč jsem tak pomalý. Samozřejmě bych to mohl hnát a nepárat se s tím, ale to by poslední číslo časopisu, které dělali ještě kolegové z TIBMA nesmělo vypadat tak superiózně. Chce to něco mezi.