Deník (ne)zaměstnaného

Vím přesně co chci, ale nevím, jak toho dosáhnout

2010-10-11T23:02:00.001+02:00

Už jsem myslel, že nikdy nic nenapíšu. Od května uběhla dlouhá doba a tak nějak nebylo o čem psát. V posledních dnech se toho ale odehrálo tolik, že už zase mám co popisovat. Aspoň pro tentokrát.

Minulý týden jsem se byl projít po Praze. Když jsem se vrátil domů, tak mi Bernard začal posílat fotografie nějaké dívky a optal se mě jestli nechci seznámit. Odpověděl jsem, že ne, ale pak jsem začal slídit, protože takovouhle šanci jsem nemohl zahodit. Zdálo se, že dívka projevila alespoň nějaký zájem o mou osobu a tak jsme se zkontaktovali. Překročil jsem veškeré svoje bloky, stíny, zvyklosti a pozval jí na schůzku.

V den setkání jsem se při cestě na místo cítil snad poprvé jako normální člověk. Žádné komplexy, žádné starosti, jenom trochu nervózní, což se v takové chvíli dá očekávat. Abych to zkrátil. Čekal jsem tam hodinu a půl a ona nepřišla. Nevím proč to udělala, nebo co si tím chtěla dokázat. Nekomunikuje se mnou a snad ani s Bernardem.

Pocit zoufalosti mě opustil celkem rychle, ale zdá se, že tato událost ve mně něco spustila. Už nemůžu vydržet sedět celý den doma a čumět. Nesnáším svůj pokoj. Stěny se přibližují a nemohu se nadechnout. Nevím, jak jinak to popsat. Nedá se tady vydržet.

Proto jsem zkontaktoval bývalou kolegyni a přemluvil jí k setkání. Setkání mělo za úkol mě opět uklidnit. To se nepodařilo, z mojí strany to byl totální průser a jednu chvíli jsem se ze schůzky snažil utéct pryč, protože jsem se vůbec nechoval jako společník, ale spíš jako mlčící fňukna. Když už jsem si myslel, že se už musíme rozloučit, kolegyně se zeptala co dál. Navrhl jsem, vzhledem k pozdní hodině, celkem logickou večeři. To kolegyně, celkem logicky po tom co předcházelo, pohrdavě odmítla a šli jsme do parku. Cestou jsem se jí vyptával, jak probíhala její poslední schůzka s nějakým mládencem. Schválně jsem čekal, jak moje hlava zareaguje, protože jsem se s ní kdysi pokusil neohrabaně navázat jakýsi kontakt a pak jsem se tím několik měsíců užíral. Překvapivě se žádné žárlivecké myšlenky nedostavily. Aspoň v tomhle byl posun.

Kolegyně navrhla, že můžeme jít na kávu. Přijal jsem. Jaké bylo moje překvapení, když jsme v kavárně potkali dalšího bývalého kolegu. Ten chvíli poslouchal o čem se bavíme a pak mi řekl vše do očí. Nemám důvod si hrát na chudinku a jestli si chci honit péro, tak at si ho klidně dál honím. Ano. Tato věta a jeho parodování mého chudinkovství mi naprosto otevřelo oči. Nyní vím co chci, vím proč to chci, jenže nevím jak toho dosáhnout. Ale chci to.

Seznamování vůbec nerozumím. Bývalá kolegyně říká, že mám chodit do nějakých “klubů”, “kroužků”... Abych se naučil komunikovat s lidmi. Myslím, že teď když mám otevřené oči bych to asi možná nějak dokázal někam se přihlásit. Daleko důležitější ale je, že jsem si uvědomil, že vstát ráno do práce, přijet domů, sedět u počítače, jít spát a ráno opět to samé asi není to nejzajímavější. Takhle to už prostě nejde.

Po poněkud asociálním rozloučení (ledabylé mávnutí rukou směrem k lidem, kteří se mi snaží pomoci... na facku) jsem se vydal domů. Cestou jsem si všechno promýšlel a po příchodu jsem kolegyni napsal, že mají vlastně ve všem pravdu. Dále jsem se jí svěřil se svými pocity ze schůzky a v naději čekal na odpověď.

Jako odpověď přišlo toto: Heled, ted zcela uprimne, asi sis vsiml ze s tebou mluvim docela neomalene a asi sis take vsiml., ze s nikym jinym ne....jednu chvili sem i docela dekovala Xxxxxxovi, ze zavoval...pac promin, ty neco chces,pak nemistne trucujes a porad to ses jen ty, ale ze je tady nekdo druhy, kdo s tebou v tu chvili fakt ztraci cas, to te nezajima...delas si veci tak, jak je vidis ty...servirujes sebe jako chudaka, a pak odejdes jako chudak, behem cesty si reknes, nene, musim to priznat, pak napises, co to ma za logiku, promin, ale tohle je cely zvraceny a dost...

Z tohoto jde vypozorovat, jaký vůl jsem. Ještě jsem se zeptal, jestli bylo na dnešním setkání alespoň něco pozitivního. Prý fakt ne. Poprvé mi dal někdo vyžrat mě samotného.

__________

… Jak vidno, nezaměstnaný již neřeší tolik své pracovní problémy. Nyní se bude soustředit na popisovaní svých milostných strádání. Čtenáři věř, že k tomuto kroku se odhodlával právě od května, takže věta v začátku “Od května uběhla dlouhá doba a tak nějak nebylo o čem psát..” není pravdivá. Napsal a smazal několik textů, ale nikdy se neodhodlal je publikovat, neboť se jedná o území, na kterém si dosud neudělal pořádek. Nyní se ale situace konečně vybarvila a tak budeš mít možnost ponořit se do hledání sebevědomí, sebedůvěry, a vzpomínání na neuskutečněné tužby. Věz, že i přes mrzkou kvalitu tohoto textu, psaného v částečném šoku, se nezaměstnaný vynasnaží co nejbarvitěji svá strádání, i možné částečné výhry, popsat.

Že sem na to ale sral, co?

2010-05-05T21:28:00.000+02:00

Ano, po strašně dlouhé době opět píšu. Proč jsem vlastně tak dlouho nic nenapsal? No, ne že by nebylo co popisovat, ale vůbec sem nevěděl, jak to dát všechno dohromady, a hlavně už mi přišlo, že hlavní téma, to znamená ztráta práce/hledání práce/nadávání na novou práci, už je tak nějak vyčerpáno. Bavil sem se o tom se spoustou lidí, kteří mě znají a ptal sem se jich o čem bych měl asi psát dál? Jelikož, mě všichni znají, tak taky všichni řekli, že bych se měl rozepsat o svých milostných peripetiích, čehož jsem se poslední dva měsíce, kdy jsem nepsal, bál jako čert kříže. Ono, psát o tom, že jsem byl na pohovoru a že se tam plácal tohle a tohle, nebo psát o tom, že jsem se dnes pokusil navázat oční kontakt s X dívkami a ani jedna si mě vůbec nevšimla, se může člověku, kterého se to netýká, zdát velmi podobné, dokonce i stejné. Mně to ale přijde úplně jinak. Ale to jen tak na úvod.

Takže, co práce? Práce je práce. Jsem stále zaměstnán a dávám tomu tolik času, abych se sám ujistil, že jsem vedení nedal záminku aby mě mohli vyhodit. To znamená, že je už samozřejmostí zůstat tam do večera a odcházet jako poslední. Neříkám, že je to každý večer, ale více jak třetina měsíce to bude určitě. Na konci dubna sem si dokonce ozkoušel, jaké to je v práci přespat. Situace byla taková, že jsem pracoval tak dlouho, že by se mi prostě nevyplatilo přijet domů na čtyři hodiny spánku a tak jsem v půl třetí ráno ulehl na hrubý, modrý koberec s batohem pod hlavou. Spal jsem dohromady hodinu a půl a už v půl šesté jsem opět zapínal počítač. Všechno tak nějak stíhám, svoje povinnosti plním. Jak říkám, snažím se nedat nikomu záminku aby mě mohl vyhodit kvůli pracovním výsledkům/nasazení. To ostatní, jako třeba mezilidské vztahy, stejně moc neovlivním. Asi. Jinak sem si právě uvědomil, že to jsou už čtyři měsíce co mám práci. Přesně tak dlouho jsem byl předtím bez práce. Zvláštní, nezaměstnanost se jakoby táhla déle.

Ještě k tý práci. Být v práci sám, když už je večer... Ono se to může zdát nepříjemné, ale aspoň u mě je to naopak. Mám svůj klid, dělám si svým tempem, poslouchám si svojí hudbu. Jistě, jelikož jsem tam sám a je tam ten večer, tak mě pokaždé chytí takový ten, nepříjemný pocit.. Nevím jako to popsat, ale výsledkem je, že si z neznámých zvuků udělám vlastní pomatené záběry. Díky tomu tak můžu slyšet několik hlasů, jak se mezi sebou baví. Asi jakože nějací duchové či co. Tento pocit zvyšující se ospalostí pomalu mizí, ale není to příjemné. Naopak velmi příjemná je chůze v noci, kdy je všude prázdno a ještě je třeba před bouřkou a sem tam foukne studený vítr. Takový vítr sebou nese i vůně a vůně sebou nesou vzpomínky. Už několikrát se mi stalo, že jsem si díky náhlé povědomé vůni okolí vzpomněl na dávno zapomenuté okamžiky, nebo jsem se díky vůni dostal do těch okamžiků, které si pamatuji, ovšem tentokrát s takovým pocitem hmatatelnosti, který mi běžné vzpomínání „přes paměť“ nemůže nikdy nabídnout. Nenapadá mě teď žádný rozumný příklad, ale tuším, že cca 70% čtenářů tohoto blogu bylo alespoň 2 roky na nějaké vysoké škole, kde studovali/studují nějakou pavědu, takže to snad pochopili. Těm ostatním se to na požádání pokusím vykoktat naživo.

Takže, to bychom měli popsaný pracovní život. Zabírá drtivou většinu mého života, ovšem za tu dobu co jsem nepsal jsem si i užíval. S Xaverem máme takový koníček. Půjčujeme si v půjčovnách auta. Začalo to Smartem, pak ještě jeden Smart, potom krásný Fiat 500. Pak byla dlouhá odmlka a nedávno jsme udělali další krok. Tentokrát to už muselo být něco mimořádného, něco co po silnicích nejde jen tak potkat. Nakonec volba padla na Caterham 7 Roadsport. Myslím, že všichni tuší, jak to auto vypadá, takže jen v rychlosti. To auto je nízký, malý, ale jakmile se člověk nasouká dovnitř, tak je to ok. Po tom autě každej čumí, škoda že bylo hnusně, takže jsme neměli staženou střechu a nikdo nemohl obdivovat krasavce uvnitř gentlemanského sporťáku. Do toho auta fouká, dveře jsou z plátna. To auto je hlučný, což je ideální při jízdě po Václavském náměstí. To auto sedí. Několikrát se ho Xaver snažil v zatáčce utrhnout, ale asi tomu nedával tolik, protože nás pak pojel plně naložený Citroen Berlingo. No a hlavně, to auto člověku připomene, jak by se to mělo dělat. Jednoduše a lehce.

No... to byla blbě napsaná ukázka toho, jak trávím, svůj volný čas. Teda, takhle trávim asi 0, 09% volného času. To by asi po tak dlouhé době bez psaní zatím stačilo. Půjdu si rozmyslet, jak vlastně psát o tom, co jsem nastínil v prvním odstavci...

Frbli brbli

2010-02-28T21:05:00.002+01:00

Opět mám zkaženou náladu. Svoje pracovní povinnosti zvládám a uzávěrku stíhám ve stanoveném termínu i přesto, že stále nemám k dispozici pitomej fotošop a illustrator. Už mě nebaví vedení pořád dokola připomínat, že nemám na čem dělat. Musím tedy čekat až kolega v šest odpoledne odejde domů, abych mohl sednout k jeho počítači a poupravit několik fotek. Přijde mi, že vedení si ze mě dělá prdel, protože programy nejsou jediný problém. Dalším problémem je totiž platební morálka. Na fakturu jsem dal datum splatnosti 14 dní od data podání faktury, což je podle mě velmi dostačující. Zítra bude prvního, měsíc od vystavení faktury, a peníze nikde. A nejsem sám, snad nikdo je ještě nedostal. Dovedu pochopit, že firmě ještě nepřišli její pohledávky, ale taky by třeba někdo mohl přijít a říct: Hele, čekáme na prachy od inzerentů, s platem nám prosim vás chvíli počkejte. Ne. Tady nikdo nepřijde a ještě Vás na chodbě pozdravěj jako by se nic nedělo.

Celkově mi přístup vedení k lidem co tam dělají přijde, jako by ti lidé byli kus hadru, který se plácá podle toho, jak oni chtějí. Příkladem by mohlo být to, co se v minulém týdnu stalo mladší kolegyni. Ze dne na den si ji k sobě zavolal kapitalista a oznámil jí, že končí. Prý si dovolila chtít víc peněz. Aby ne za tu směšnou částku co jí ten idiot nabízel. Prý se nezačlenila do kolektivu. To mu ho má 2x denně vykouřit a ještě mu u toho zahajlovat? Prý nezvládala svou práci. Ten to tak může vědět, nikdy sem ho do tý místnosti, kde pracovala, neviděl přijít. Tyto tři chatrné argumenty mu stačily na to aby se tedy kolegyně zbavil. Jistě nikoho nepřekvapí, že náhrada za kolegyni byla nalezena dříve než kolegyni vyrazil, takže to bylo celé dopředu připraveno. Náhrada bude jistě nějaká mladá blbá kráva. Tihle lidé vůbec netuší co to je někoho vyhodit. Myslí si, že si mohou dovolit všechno. Tváří se jako největší přátelé a najednou vám zarazí dýku do zad. To dokazuje i oslava kapitalistových narozenin, pár dní před vyhazovem kolegyně. Na všechny se usmíval, házel fórky na všechny strany. Nyní vidím, že je to člověk, kterému nemohu věřit ani slovo, natož ho nějak respektovat. Problém je v tom, že těch kurev je v tý firmě víc. Doufám, že jsem je nyní všechny odhalil a podle toho s k nim mohu chovat. Mám totiž pocit, že chtějí postupně vyházet všechny lidi z TIBMA co do této firmy přešli i s časopisem. Myslel jsem, že bych kurvy zkusil nějak popíchnout, ale zkušenějšími kolegy mi bylo doporučeno nic nezkoušet, protože priorita je udržet si práci.

Nyní mě čeká, ten „klidnější“ měsíc, kdy mám uzávěrku jenom jednoho časopisu. Mám tedy spoustu času na nervování, proč mi nepřišli peníze a na analyzování situace ohledně kurev. Mám za to, že se mi pokusí hodit nějaký klacek pod nohy, aby měli záminku na vyhození. Bude to velmi zajímavá situace. Připadám si jako špión na sovětské základně jaderných ponorek.

Co se týká mého pokusu o zapojení se mezi lidi, už jsem došel na konec. Nemám co dál objevovat, při současné konfiguraci. Abych se posunul dále, musela by o mě projevit zájem nějaká dívka. Ovšem, jak jsem v poslední době zjistil, dívky potřebují „zapnout“. Aby se zapnuly, musí mít muž „cosi“ co nemám. Nevím o co se jedná, ale když to člověk nemá, může se ukrájet k smrti, ale nic mu z tý holky nepadne. Je zábavné potom sledovat, jak přijde cizí muž, který to „cosi“ má. Párkrát zamrká a slečna je jeho. Vypadá to tak jednoduše! Nám zoufalcům, pak nezbývá nic jiného, než pracovat a doma se houpat na židli. Zatím to jde přežít.

Uff

2010-02-14T21:08:00.000+01:00

No takže všechno bylo zase úplně jinak, než jak jsem si plánoval. Místo spacího víkendu jsem měl volnou jenom sobotu, protože v neděli jsem musel jet do práce. Jak jinak to taky mohlo dopadnout, když redakce řeší věci na poslední chvíli. Když jsem tedy dorazil v neděli do práce, čekal jsem, že budu mít aspoň nějaké texty k zalomení, to jsem se ale přepočítal. Nebylo nic, protože byla přeci neděle a proč by korektor něco korekturoval v neděli. Takže zbytečný den dolaďování.

V pondělí se samozřejmě navalily tuny textů a do toho chtěli redaktoři přelamovat ty zalomené. Jasně, za pár hodin to má jít do tiskárny a já mam čas se tady s tím matlat. Ještě že mi fotky upravuje kolega z TIBMA, protože nejen že já nevím jak bych je upravoval, ale hlavně bych to prostě nestíhal. Jsem rád, že stíhám lámat texty. Jak čas běžel, byl jsem čím dál nervóznější protože se blížila půl dvanáctá večer, kdy odjížděla poslední tramvaj. Kdybych jí nestihl musel bych přespat v práci, do čehož se mi moc nechtělo. Nakonec jsem musel zalarmovat Xavera a donutit ho aby mě vyzvedl a odvezl domů. Ten uposlechl a před půlnocí jsem si už hověl ve vozidle české výroby na cestě k domovu.

Dobré na celé této situaci je, že si možná konečně i něco vydělám, protože jsem placen „od strany.“ To znamená, že za zalomenou stranu dostanu určitý obnos a ač se to nezdá, je to velmi motivující, protože co si člověk udělá, to má zaplaceno. Vyplatí se tedy zůstávat v práci do večera a lámat stránku za stránkou. Bylo by také dobré, kdybych tady na tom místě vydržel už nějakou delší dobu. Třeba 5 let. Mohl bych si něco málo našetřit. Uvidíme.

Za několik posledních dní jsem udělal další krok v mém zapojení se do společnosti. Byl jsem s mladší kolegyní na kávě v restauraci, kterou mámě přes chodbu. Já jsem si tedy dal Kofolu, protože černý kal nedokážu vypít, ani když se přemáhám. Během rozhovoru, jsem mylně nabyl dojmu, že si mě kolegyně nějak oťukává, z čehož jsem pak byl definitivně vyveden jejím prohlášením, že si ona myslí, že tím, jak komunikuje, nebo jaké signály vydává, si ostatní lidé myslí, že na ní mají. Asi jako, že ostatní mají na to jí sbalit či co. Ta vysoko bych si mířit nedovolil (i když ...), takže jsme v komunikaci pokračovali jiným směrem. Byl jsem nařčen, že jsem sobec a že je můj život sestaven z nesmyslných pravidel. Je zvláštní, že tohle mi říká každý. Není to pravda. Sobec nejsem a ta pravidla se mi v minulosti velmi osvědčila, takže se podle nich budu řídit až do smrti. Že jsem prý ovlivněn tím, že jsem jedináček a to že je prý špatně. Jasně, ale ona je ovlivněná tím, že není jedináček. A netroufnu si říct, jestli to je správně nebo ne. Pomalu, ale jistě musím se zapojováním se do společnosti brzdit. Už se dostávám na tu hranu, kdy začínám mít kontaktu s ostatními plné zuby. Z toho pak pramení hloupé situace jako například ta, když mladší kolegyně nabízela nějaký koláč o který jsem neměl zájem. Na chvíli jsem se zapomněl a popravdě jsem odmítl s tím, že bych jí nerad sahal do jídla, já osobně to nemám rád. Ona však nabídla že mi sama ulomí, načež jsem řekl, že v tom případě by mi sahala ona do mého jídla a tím diskuze skončila. Je to prostě tak. Jsou věci, které nesnesu. Měl jsem si ale asi vymyslet nějakou výmluvu, která by mi neubrala tolik plusových bodů v této hře.

Nyní je přede mnou další uzávěrka. Už nejsem tak nervózní, vím že jediné co potřebuji je čas. Toho ale opět moc nemám. Snad se to stihne. Zatím mám asi 25 stran z 90 a za týden to má jít do tisku. Po této uzávěrce mě ale čeká „ten volnější“ měsíc, kdy budu mít jen jeden časopis. Přemýšlím, jestli bych se nešel začleňovat do společnosti. Nějak.

Rychlé obeznámení s momentálním rozpoložením

2010-02-03T23:08:00.000+01:00

Myslel jsem, že únor bude volnější měsíc. Je to ale zatím právě naopak, protože mi k mému měsíčníku přibyl dvouměsíčník. Ten „naše“ vydavatelství dělá pro majitele toho časopisu. Problem je s dodáváním textů. V pondělí má jít časopis do tisku a já nemám zlomenou ani polovinu. Většina textů zase stojí u nějakého korektora. Snažil jsem se dohodit svého korektora/korektorku, ale z toho snad sešlo, že by je to stálo moc prachů nebo co. Ani se v tom už neorientuji. Já snahu měl. Prostě zase dostanu v pátek tuny textů a jakože se bude počítat s tím, že se to přes víkend zlomí a v pondělí pošle do tisku. Tůůůdle. O víkendech nedělam.
Navíc tento víkend je specielní. Budu mít totiž celý byt jen pro sebe. Samozřejmě už mám naplánováno, jak to bude probíhat. K posteli si přistavím stolek, na něj dám monitor a ps3 a celý víkend si budu hrát a pospávat. Stanovil jsem si za cíl prospat nejméně 16 hodin za jeden den. Zase se ale nebudu nutit a na protažení párkrát hodím šipkou. Strava bude jako obvykle pestrá. Těstoviny s olejem, noky s olejem, česnek, pivní sýr a chleba.
Nyní, když to víte, mohu podat zprávu o mém procesu zapojení se do společnosti. Takže, nemám již téměř žádné zábrany, mladší kolegyně se už můžu zeptat na sebevětší kravinu a vzhledem k tomu, že to není kráva, se mi ani nic nestane. Ještě před půl rokem bych se rozklepal hrůzou při pomyšlení na to, že bych se musel někoho ptát, kde jsou tonery. Zase se to ale nesmí přehánět a nesmím se nechat vyhecovat k nějaké hlouposti. Nedávno se mě Travis s Bernardem snažili donutit k tomu abych se mladší kolegyně zeptal jestli „polyká.“ Nevěděl jsem o co se jedná a tak jsem se samozřejmě ani nezeptal. Znám jejich nečisté myšlenky a toto bych si nikdy nedovolil.
Vlastně jsem se skutečně zeptal. Ovšem velmi obezřetně a s tím, že mě donutili. Dostal jsem odpověď a překvapilo mě, že kolegyně začala vyzvídat, kdo jsou Travis a Bernard. Když uviděla fotografie, začala se zajímat ještě více. Možná zde něco kvete. Aspoň bude o čem psát.
Jo ještě k práci. Nastala humorná situace. Když jsem na začátku ledna nastupoval, byla na můj počítač nainstalována trial verse adobe pragramů s tím, že se všechno objedná a zakoupí. Situace je dnes taková, že dnešek byl posledním dnem kdy běžela trial verze. Zítra přijdu do práce a indesign se mi prostě neotevře. Nepočítám s tím, že by ho někdo koupil. Časopis prostě nevyjde. To ale není můj problém, já jsem tam od lámání a jsem placen od stránky, ne přeci za to, jestli se někde něco pošle a vytiskne.

Tak tohle bylo vostrý

2010-01-24T22:49:00.002+01:00

První uzávěrka je za mnou. A jaká panečku. Takovéhle nervy jsem dlouho neměl. Předně musím popsat své pracovní nasazení, které mě samotného velmi potěšilo. Do práce přijíždím, jak jsem už psal, v půl desáté, ale celý tento pracovní týden, jsem se domů nedostal dříve, jak v devět večer. Tak nějak jsem si stanovil za cíl stihnout uzávěrku, jak to jen půjde, i za cenu „nočních letů“. Právě noční lety se ukázaly jako velmi příjemná věc. Venku je už tma a na pracovišti je klid a ticho. Ostatní letci jsou ve svých místnostech, jsme tam stejně jenom tak dva nebo tři. Díky tomu si mohu dělat co se mi zlíbí. Mohu si všemožně ulevovat, mohu se procházet po dlouhé chodbě, mohu očichávat cizí židle nebo oblečení, a hlavně se nemusím nervovat, že musím něco do někdy stihnout. Jistě, stihnout to musím, ale večer je to takové příjemnější. Oproti tomu třeba taková práce z domova ve dne, večer, nebo o víkendu mě vyloženě sere. Zastávám názor, že doma se má pouze spát, hrát si a nebo jinak odpočívat. Kdo si bere práci domů je blázen. Zase ale beru na vědomí, že někdo netouží po tom být nočním letcem.
Příjemná je také večerní cesta tramvají. Jelikož vyrážím z konečné mohu si vybrat místo, kam si sednu. To ve dne nejde, neboť se musí počítat s tím, že jak cesta ubíhá, přibývají další a další lidé. To může vyústit v to, že se budete muset zvednout a někoho pustit, což samozřejmě činím nerad. A činím to nerad proto, že jsem vypozoroval, že lidé, kteří sami ochotně pustí stařečka sednout to dělají jen proto aby to viděli ostatní. Jen je schválně pozorujte, jak toho starého chudáka nutí sednout si a pak NENÁPADNĚ koulí očima po soupravě aby jsme my všichni viděli, kdo je tu ten geront friendly. Nedělají to kvůli starým lidem, ale jen kvůli sobě. Tedy ve dne se musí stát. Nejlépe na konci prvního vozu soupravy. Risk, že se někde objeví matka s kočárkem je menší, než že budete muset někoho pustit. Navíc matky jsou dnes již zcela soběstačné a aniž by se kohokoliv ptali, berou kočár do náruče a hekavě odmítají pomoc. Jediný problém může nastat, když se matka začne s capartem bavit. A to nahlas. Když je už capart školou povinný jste nuceni vyslechnout asi to co jsem byl nucen já vyslechnout v autobuse při cestě na vesnici. Další nepříjemnou věcí jsou opilci, kteří jsou tak trochu cítit. Příjemné je, když jedete v téměř prázdné tramvaji a přímo za vás si někdo takový sedne. On si nemohl sednout někam, kde je kolem prázdno. Ne, on chce být společenský a chrápat přímo za mnou aby tak z jeho otevřené držky smrdělo pivo na celou tramvaj. Často se jedná zedníky v zapráskaných montérkách, což celkem beru. Tvrdá práce, tak si zajde na jedno. Co ale neberu jsou zedníci, snad se stydící se za své povolání. Ty poznáte podle toho, že mají na svém oblečení enormně velká loga všemožných výrobců, cool bundu s kožíškem a nokii. Ovšem skrz igelitku C&A jim prosvítají montérky. Asi se cítí společensky znemožněni, když musí být zedníkem i cestou domů. Tak si radši hrajou na něco co nejsou. Nebo je snad nějaké vysvětlení?
O práci samotné ani moc vyprávět nechci. Ani není co. Kdo to dělá, ví, co to obnáší. Nervy, nervy, nervy. Ani zatím přesně nevím, kolik peněz mi z toho padne. Radši na to ani nemyslím a nechám se překvapit. No dobrá, nedávno jsem si dělal orientační propočet a vycházelo mi, že bych měl mít o něco víc, než co jsem měl v Tibma. Ale asi za 60x víc práce, což není špatné. Jak je to dávno co jsem byl bez práce?
Když už jsem zmínil Tibma, tak nedávno byl večírek právě pro současné i bývalé pracovníky. Po několikerém ujištění, že jsem skutečně zván, jsem s mladší kolegyní vyrazil na tramvaj. Po cestě se kolegyně snažila pohladit místní kočky, které na ni podle jejích slov „serou.“ A skutečně! Žádná se nenechala pohladit. Po chvíli jsme se rozdělili, kolegyně jela přímo na sraz a já musel ještě domů pro počítač abych se s kolegy poradil, jak na uzávěrku, titulku a další záludnosti. Po tom co jsem vešel do putiky, chvíli mi trvalo dostat se přes spletité katakomby na místo, kde byly tři stoly. Dva byly obsazeny uplně cizími lidmi, mezi kterými se sem tam objevil někdo koho jsem kdysi ve firmě zahlédl. U třetího stolu však sedla stará známá parta ze třetího patra. Usedl jsem vedle kolegyně, na kterou serou kočky, a která žužlala kyselou okurku abych se zeptal, jestli sedím správně. Bylo to totiž jediné volné místo. Odpověděla, že ne, že tady má sedět ještě jedna kolegyně. Chvíli jsem přemýšlel jestli nemám raději odejít, protože jediné místo bylo na osamělé židli u zdi a stát jen tak u stolu mi přišlo také poněkud nevhodné. Nakonec jsem se vklínil mezi grafiky, kteří už tak nemohli pokračovat ve svojí zábavě a ve svém hovoru. Jimi jsem byl po chvíli vyhecován abych vytáhl počítač a předvedl práci. Všichni se seběhli kolem a ze slušnosti chválili, že jako dobré. Potom jsem spustil hry a chvíli si hrál. Co jiného bych tam měl dělat. Když jsem si ale všiml že monitor poněkud překáží a když jsem byl už po několikáté vyzván abych to už konečně uklidil, uposlechl jsem. Od art directora č.1 jsem dostal opožděně ručně vyrobené péefko se zakódovaným poselstvím. Samozřejmě mi trvalo pouze okamžik, než jsem to rozluštil. Ovšem poselství ani teď, několik dní poté stále nechápu. Najednou se objevil číšník a ptal se co si dám. „Kofolu“ „Nemáme“ „Mléko“ „Nemáme“ „Citronádu“ „Nemáme“ „Kolu, dám si kolu“ „Dobře“ Je zvláštní, že nikde v těchto podnicích není k dostání vychlazené mléko, nápoj šampiónů. Asi by se hosté opět cítili společensky znemožněni. Po tom co dopíjím, dostávám chuť na pivní sýr. Žádám art directora č.1 aby mi odchytil číšníka, protože já sám to nedokážu. Nakonec se číšníka ptám, jestli je pivní sýr započítán na účet oslavy. Číšník odvětí, že se poradí s pánem. Tím myslí šéfa. Posílám číšníka za šéfem s větou „tamdle ten to platí tak se nějak domluvte“ a už vidím, jak šéf pozitivně kývá hlavou a číšník se ptá co bych si k pivnímu sýru dal za nápoj. Když nemají mléko, tak už zbývá jen jedna logická odpověď. Multivitamín. Tuto skvělou kombinaci si opravdu vychutnávám a vydatně najeden se pomalu chystám na odchod. Lidí už stejně ubývá a navíc si ke stolu přisedl markeťák s homosexuálním účesem. Vypráví cosi o tom, že spal v práci v psím pelechu. S touto informací v hlavě uznávám, že by to pro dnešek stačilo a čekám na kolegu až půjde. Jenže toho právě odchytla kolegyně, na kterou serou kočky, v tuto dobu s již velmi laškovně rozepnutou košilí a s jednou rozbitou skleničkou na účtě. Ještě odcházím na WC s hrůzou co mě tam čeká tentokrát. No jistě! Všude smrad z hulení. Proč ty hajzly nemůžou bejt aspoň jednou normální. Rozčilen vykonávám potřebu a vracím se ke stolu. Vzápětí se ale opět zvedám protože art director č.2 odchází a já s ním. Po návratu domů, ještě do dvou do rána velmi nerad nastřeluji ostré fotky do časopisu.
Asi bych se měl zmínit ještě o mém samostatném kurzu na potlačení asociálnosti. Stanovil jsem si jistou čelyndž, že se musím naučit mluvit s lidmi. Když to bude nezbytné. Nakonec jsem k tomu stejně donucen tím, že jsem v práci nový. No, myslím, že dělám pokroky. K mladší kolegyni si již mohu dovolit můj pověstný záchodový humor aniž bych byl odměněn pohrdavým pohledem. Ke starší kolegyni si mohu dovolit nižší level humoru, ale aspoň že tak. Na to jaké problémy mi komunikace se ženami dělá to myslím není špatné. Takhle bych se snad i ve třiceti mohl dopracovat k oslovení cizí ženy otázkou „Nevíte, kde zde prodávají mléko za stravenky?,“ což jistě zapůsobí. Můj zdravotní stav se myslím celkem zlepšuje. Pouze opět poněkud hůře slyším. Všechny otravuji pořád dokola svým „Coo?“ Situace je taková, že já slyším, že lidé něco říkají, v uších tedy problém asi nebude. Já jen nevím co říkají. Musím se tedy znovu optat a pak mi dojde co chtějí. Asi nějaká postupná degenerace.
Nyní se připravuji na další pracovní týden. Čeká mě další časopis, tentokrát nikoliv zaměřený na mladé, energické slečny, ale na upocené, mastné, staré mládence, kteří se zajímají o kabeláž, spoje a další elektro kraviny. Budu na něj mít ještě méně času, než na ten první. To znamená další noční lety a další očichávání.

Živě z místnosti se zataženými roletami

2010-01-14T11:07:00.001+01:00

Právě píšu přímo z práce. Konečně sem se popral s první várkou textů na zlomení. Problém ale je, že další dostanu až tak zítra, což mě odpět dostane do nepříjemného skluzu. Musí se to nějak rozumě plánovat, protože takhle se z toho brzo poseru. Nevím ani, kdy přesně má být uzávěrka časopisu, který mám rozdělaný. Prý 22. nebo 23. nebo 24. ledna. Sranda je, že 20. má být uzávěrka dalšího časopisu, ze které ho nemám k dispozici žádné texty.
Rád vzpomínám na časy nezaměstnanosti, kdy jsem si mohl vyjít na procházku. V tomto počasí by to bylo jistě zajímavé. Taková Divoká Šárka musí být velmi „impresívní.“ Nyní sedím celý den uzavřen v budově a můj pohyb se zůžil pouze na chození na záchod dlouhou chodbou nebo chození s kolegyní do kuchyně, kde se dívám, jak připravuje čaj. Bonusem je když se mě na něco vyptává, jsem rád tázán a tak ochotně odpovídám. Do práce přijíždím někdy kolem půl desáté (tou dobou jsem před 2 měsící ještě spal) a domů se vracím před sedmou večer. Překvapivě to snáším dobře. Asi jsem podvědomě vděčný za to, že mám práci. S tím souvisí další věc. Moje schopnost vcítění se do lidí, kteří nemají práci se za poslední půlrok zvýšila o 2 000%. Dřív sem na jejich „fňukání“, že nemají práci pomyslel ať si jí jdou najít. Dnes už vidím, že to není tak jednoduché.
Přes den toho teď moc nestihnu. Ráno se najím a jdu na tramvaj, po cestě koupím pěčivo. Večer přijdu domů, najím se, provedu osobní hygienu a jdu spát. Na hraní si bohužel nechávám jen víkendy. Nedávno jsem totiž od Xavera za výhodnou cenu odkoupil nejnovější, nejvíc nejlepší herní konzoli ze země, kde vychází slunce. Po prvním ozkoušení jsem byl překvapen, jak krásně funguje a hraní na počítači již vypouštím. Konzole se zapne, vloží se disk a hraje se. Nemusím se bát jestli se mi hra bude sekat atd., protože na konzoli se to seká jen málo. Velmi mě to potěšilo, vždy jsem měl konzole za nižší formu hraní, pro nižší formu inteligence, ovšem nyní zjišťuji, že tato herní úroveň je přesně pro mě.
Mno, přišel text na zlomení. Proč se tomu vůbec říká lámání? Je to nelogické, protože když vám někde přesahuje text, tak se říká,že přetýká. Nikdy jsem něviděl nic, co by šlo zlomit a bylo to zároveň v kapalném stavu. Zlomit>Zalít. Přetýkat>Přepadávat.

První dny v nové práci

2010-01-06T21:05:00.002+01:00

Mám za sebou první tři dny. Dojmy jsou veskrze pozitivní, zatím jsem nic neposral. Taky ale moc nebylo co. První den jsem dorazil ukázkově včas a na ulici před prací potkávám nového kolegu grafika. Sděluje mi kód, kterým se otevírají vchodové dveře, vcházíme do patra a já se sekretářky ptám, jestli už dorazili kolegyně z bývalé práce. Prý ano a tak se jdu přivítat. Později zjišťuji, že pracovat zatím nemohu, protože není prodlužovačka k mému počítači. Vracím se tedy ke kolegyním a potom jdu nosit nějaké papíry z místnosti do místnosti. Pak se s mladší (teda vůči mě starší) kolegyní procházíme po budově. Dokonce se mi naskytne příležitost vidět, jak kolegyně pije vodu. Poté bloumám po chodbě a koukám ven, kde je hezké počasí. Žádám sekretářku aby mi předala klíče od zámků a jdu ven. Blízko budovy jsou koleje. Přicházím k nim a rozhlížím se, nic nejede. Když přejdu první kolej v dálce se objeví vlak. Mám dost času, to stíhám, říkám si a stavím se na poslední kolej doufaje, že si prohlédnu zblízka jedoucí vlak. Jsem překvapen, když vlak najednou uhne na kolej, na které stojím a troubí. Uskakuji tedy a ještě stihnu zahlédnout hrozící ruku strojvůdce. Překvapuje mě, jak rychle dokáže taková velká věc měnit směr. Poučen touto příhodou si přikazuji, že koleje již nikdy přecházet nebudu a po krátké procházce se vracím do budovy. Počítač stále nefunguje. Loučím se tedy a odcházím s tím, že si alespoň vyřídím tramvajenku. Jdu tedy do Foto Škoda dát se vyfotografovat, opět vypadám jako vůl, a poté na Muzeum abych zjistil, jak nehorázná fronta tam je. Jdu to zkusit na Můstek a tam je fronta ne o moc kratší. Po půlhodině na mě přichází řada a jsem obsloužen. Tato práce musí být nesmírně náročná, pomyslím si. Celý den tu sedět v takové malé místnůstce a non stop vydávat mladým cool lidem průkazky a přitom koukat, jak jim z peněženek padají tisíce od rodičů. S velkým respektem děkuji a odcházím domů.

Další den se situace opakuje. Počítač stále není zapojen. Už jsou ale k dispozici texty, které si beru domů. Hlásím, že jdu domů lámat. Jenže. Když jdu na tramvaj, v dálce vidím ten vysoký věžák na Hájích a dostávám nápad jít se podívat do svojí střední školy a seznámit učitele grafiky s tím, že už sem po x měsících opět sehnal práci. I bez navigace se skvěle orientuji a za necelou třičtvrtě hodinu jsem ve škole. Chvíli se tak toulám a doufám, že narazím na nějakého učitele. Po chvíli potkávám zástupce ředitele, který mě se slovy „ježišmarja“ poznává. Říká, že jsem míval delší vlasy a odchází. Vchází ovšem učitel grafiky a já mu nadšeně ukazuji časopis a vysvětluji, že jsem ho kdysi lámal a teď ho budu lámat opět. Učitel jej chválí a myslí si, že jsem toto číslo lámal já. Když mu situaci opět vysvětlím, pochopí, ale chválí dál. Zaútočí otázkou: „Co je tohle za font??“ a já odpovím, že je to DIN. On přitaká a začíná vyprávět o tom, že se DIN používá třeba na dopravních značkách a že dnes je k vidění na spoustě míst. Později přichází s nápadem, že by se mohla uskutečnit exkurze žactva do našeho nakladatelství. Nejsem proti, ale počkal bych jestli se v práci vůbec nějak uchytím, nehledě na to, že netuším co by tam studenti dělali. Učitel přichází s dalším, mnohem zajímavějším nápadem, a to s tím, že bych ve škole předvedl jak moje práce probíhá. Že bych na projektoru otevřel časopisy a popisoval co a jak. Toto mi přijde docela zajímavé a ihned volám Xaverovi, jestli by se nepřidal. Říká, že ano a já odjíždím ze školy domů. Xaver ale po chvíli volá zpátky, jestli bych nešel na Flóru na oběd. Scházíme se tedy a probíráme formát v jakém by probíhala „výuka.“ Oba se na to velmi těšíme, ani nám nejde o to něco studentům dát (vlastně jim to bude úplně jedno, jako to bylo jedno nám), spíš se jen těšíme, že budeme opět ve škole, ale tentokrát v úplně jiné roli. Teda, to mluvím za sebe. Když se vracím domů je po šesté hodině s tím, že musím něco zlomit. Kontaktuji bývalého kolegu a pod jeho vedením upravuji velikost stránky na požadovanou velikost a jdu lámat. Zjišťuji, že nedobrovolná přestávka v posledních měsících má za následek nepříjemné zpomalení. Stránky nejsou pěkné a nakonec to v půl druhé ráno vzdávám a jdu spát.

Třetí den je počítač zapojen! Usedám a začínám dolamovat stránky z dnešního rána. Opět jde vše velmi pomalu a se vzhledem stále nejsem spokojen. Navíc se mi chce velmi spát. Čím jsem ale překvapen jsou moji dva kolegové. Baví se o automobilech a jeden z nich dokonce ví, že ocelová loď je lepší, než laminátová. Když se shodneme na tom, že Maserati Coupé víc slušela ta zadní světla do „L,“ ukládám práci a loučím se. Cestou zpět stále přemýšlím, proč jsem tak pomalý. Samozřejmě bych to mohl hnát a nepárat se s tím, ale to by poslední číslo časopisu, které dělali ještě kolegové z TIBMA nesmělo vypadat tak superiózně. Chce to něco mezi.

Můj první vedlejšák

2009-12-30T15:59:00.000+01:00

Vždycky jsem snil o tom, že si k práci budu dělat vedlejšáky. Nyní jsem se přes Bernarda k jednomu dostal. Jedná se primitivní kopírování textů z excelů do indd a dodržení naordinovaných stylů. To přeci dokáže každý. Odměna za tuto práci není ani velká, ani malá. Spíše to beru jako vítané osvěžení mých znalostí.

Takže jsem dostal několik excelů a indd. Ten jsem si otevřel a zíral. Byla tam dvoustrana, jak by to asi mělo vypadat, ale nic se nedalo označit. Bude to zamčený, řekl jsem si. Po chvilce hledání se mi to podařilo otevřít a nějakým způsobem to celé udělat tak abych tam mohl rvát texty z excelů. Na doporučení zadavatelky překonávám své asociální zábrany a rozkoktaně se kontaktuji s grafikem, který mi prý řekne co a jak mám dělat. V telefonu křičí v pozadí jakési dítě a grafik cosi mluví. Vůbec mu ale nerozumím. Hovor končíme a já se vrhám na kopírování. Jde to celkem od ruky a za den mám polovinu hotovou. Zítra budu pokračovat a pak si to před odesláním celé zkontroluji, říkám si.

Jenže ouha. Další den ráno volá grafik, že mi poslal další texty a přes den dokonce navrhuje abych mu poslal, co jsem už udělal. Vyhovuji mu tedy a posílám mu svou práci. Jaké je moje překvapení když grafik volá zpět, že jsem to udělal špatně. Že ten „mustr“ jsem měl nechat zamčený, že se mu to tam celé sype. Já bych ho nechal zamčený, kdybych aspoň tušil, jak to mám zprovoznit, abych to mohl kopírovat texty. Snaží se mi vysvětlit postup, ve kterém se vůbec neorientuji. Po chvíli mám vše nastaveno tak, jak by to mělo být a dělám druhou polovinu práce, protože grafik řekl, že tu první si už teď sám překliká. Po chvíli ovšem opět volá, že je to nějak špatně seřazené, že vesty jsou na místě, kde nemají co dělat. Začínám se vracet o pár let zpět, kdy jsem dělal všechno vždycky naprosto špatně, pomyslím si. To je to nejhorší co mě teď mohlo potkat. Vesty řešíme tak, že je zařadím na správné místo v druhé části. Další problém je, že za snowboardy není příslušenství, které tam prý má být. Celé je to totiž způsobeno, že jsem si pořadí bral ze špatného excelu. Jde to skutečně skvěle.

Další den mu posílám zbytek práce. Říká, že to vypadá docela správně. Samozřejmě mi i tento soubor po chvíli vrací s tím, že tam nesouhlasí mezery v několika řádcích. Již velmi nervózním tónem mě žádá abych to upravil. Hned mu vyhovím, aby mi o chvíli později napsal, že ty mezery před procentem tam být nemají, a že už si to (opět) opraví sám. Tento den je také posledním dnem na odevzdání, což jsem splnil. Poslal jsem texty, které pak ale musí někdo opět předělávat, protože já to evidentně nezvládám. Bohužel grafik říkal, že bude ještě něco možná v lednu. To ale říkal, ještě před procentovým extempóre, takže i já teď doufám, že k tomu nedojde. Takže to by byla historka, jak jsem ze sebe udělal debila v Bernardově práci. Fakturu jim ani nevystavím, protože není důvod proč by mi měli platit. Všechno co jsem udělal, jsem posral a je dost možné, že se to kvůli mně celé pozdrží.

Opět sám sebou opovrhuji a velmi se nenávidím. Mám pocit, že moje IQ je zhruba kolem hodnoty 61 a stále klesá. Vždy když je někde možnost, že by se někde mohla udělat nějaká chyba, tak já přijdu a hned na první pokus tu chybu udělám. Když je mi vysvětleno, kde je chyba a jak se jí vyvarovat, tak zaujatě poslouchám abych o chvíli později chybu se vší parádou znovu zopakoval. I na konci roku musím něco zkazit. Přesně ta nálada, kterou člověk potřebuje před příchodem do nové práce. Jsem zvědav, jak dlouho vydržím tam.

Tři litry

2009-12-29T12:47:00.001+01:00

Pozorní z vás si jistě všimli pozměněné hlavičky i názvu blogu. Nyní, když jsem (ve zkušební lhůtě) zaměstnaný je to potřeba. Deník samozřejmě jede dál, i když původní plán byl, že po první 1000 návštěvníků to již nebude potřeba, protože jsem si myslel že tou dobou už práci mít budu. To nevyšlo. Nyní máme přes 3000 návštěvníků (z čehož je asi 1200 moje ip adresa, ehm) a většina sem, doufám ráda, vrací. Tímto bych tedy rád poděkoval lidem z TIBMA media, velmi trpělivým lidem z mojí lekce "jak sám uvolnit místo po dvou dnech někomu jinému a ještě u toho předstírat, že je to ok" ve Včela reklama, Hynkovi, Xaverovi, Bernardovi, Travisovi a také posílám pozdrav na intr do Rožnova.
Takže jedem dál. Čeká nás nová výzva, a to pokusit se udržet si už druhou dohozenou práci.

Všechno je jinak

2009-12-29T12:27:00.002+01:00

Varování: V tomto díle se až nezdravě často vyskytuje slovo „kapitalista“

Konečně mám chvíli volného času na popsání hektických dnů minulých. Tedy, jak si pravděpodobně pamatujete, v minulém příspěvku jsem se nenápadně zmínil o tom, že mi volal kolega a že jsem si poznamenal nějaké údaje. Ano, je to tady, nezaměstnaný má práci! Doslova si ji vybrečel, měl kliku a známosti. Ve správný čas na správném místě.

Jak se to ale stalo. V mojí bývalé práci měl původně skončit další časopis. Našel se ovšem kupec, který ho koupí. Jenže ten kupec nemá grafika. Áhá. To jsem jakože já. Tedy jsem se válel na vesnici a kolega mi telefonicky nadiktoval údaje na které se mám o místo grafika hlásit. Bylo mi řečeno, že ten dotyčný je kapitalista. Po zavolání jsem se s kapitalistou domluvil, že se během víkendu dostanu do Prahy a že se v týdnu nějak sejdeme. Když jsem dorazil domů, tak jsem se o tom moc nešířil. Ještě nebylo nic jisté. V pondělí jsem vyrazil do mojí bývalé práce, kde jsem měl školení, nebo spíše simulátor pohovoru. Kolegové se mě snažili naučit ty správné odpovědi na zapeklité otázky. Musím prý lhát, a působit, že ten časák zmáknu a že jsem ten správný člověk pro kapitalistu. Připadal jsem si jako Kryton z Červeného trpaslíka, když se ho Lister snažil naučit říct, že Rimmer je MAAAAA... MAAAAAA... MAAA-GOOOR. Kolegové se mě také ptali, kdy že se mám s kapitalistou sejít. Řekl, jsem že nevím. Následně jsem byl dotlačen k tomu abych kapitalistovi zavolal. Proradný kapitalista mi to ovšem nezvedal, musel jsem tak vrátit do simulátoru pohovoru.

O chvíli později ovšem zvoní telefon a volá kapitalista. Dohodneme schůzku ještě na tento den a já začínám být nervózní. Nejsem ovšem tak nervózní jako, když jsem šel do Včela reklama na začátku září.

Po krátkém hledání přicházím na místo schůzky a usedám. Kapitalista je muž kolem 50 let. Má vedle sebe ještě nějakou mladší slečnu. Po vyřízení několika telefonátů oznamuje, že si dnes ještě nedal pivo a k tomu, že si dá svíčkovou. Slečna si dává salát a já si nedávám nic, protože jsem měl dvě tatranky. Když obsluha přináší jídlo a ptá se jestli něco budu, kapitalista vtipně odpoví, že držím dietu. Vedeme s kapitalistou hovor o tom, co jsem vlastně dělal, co umím. Když se mě zeptá, jestli umím fotografie, ledabyle řeknu že AAAAA... AAAA... AAA-NOO. Dál šlo vše ráz na ráz. Kapitalista volá do své firmy a domlouváme, že další den tam zajedu a seznámím se s prostředím.

Po návratu do bývalé práce oznamuji, jak se co má a poté sleduji kolegy jak dělají v indesignu abych si to trochu osvěžil. Domů se vracím až okolo osmé večer.

Další den si plánuji trasu, kterou pojedu do budoucí práce. Nejlepší bude když vyrazím tramvají číslo XX a pojedu až na konečnou. Sice to bude trvat déle, ale zase nemusím nikde komplikovaně přestupovat. Otec mě upozorňuje, že v této tramvaji kradou cikáni a abych si dával pozor. Nastupuji tedy na tramvaj a jedu. Hluboko v kapce je zapnutá navigace a já tak budu moci porovnávat data. Nebo to alespoň předstírat. Když tramvaj zastaví na Karlově náměstí, dostává se cestujícím upozornění od pražského magistrátu a dopravního podniku, že se nacházejí v zóně zvýšeného počtu kapesních krádeží a že si mají dávat pozor. Všichni se v tramvaji vzájemně sjedou podezíravým pohledem a pokračuje se v cestě. Asi po hodině cesty vystupuji na konečné a jdu směrem, kde by měla firma sídlit. Po chvíli náhodně vidím v okně nějakého domu kapitalistu a mávám. Kapitalista mávání neopětuje a otevírá okno aby mi řekl, že musím doprava na vrátnici. Ta je ale zamčená a tak čekám. Čekám asi pět minut a přichází otevřít starší paní, sekretářka. Ptá se jestli jsem pan Nezaměstnaný, ten nový grafik. Odpovídám, že jsem, ale že o post grafika se jdu asi zatím pouze ucházet. V patře se mě ujímá kapitalista a seznamuje mě s jakýmsi šéfredaktorem čehosi. Jméno okamžitě zapomínám. Pokračujeme dlouhou chodbou až do jakési provizorní kuchyňky, kde právě grafici vaří kávu. Představujeme se a jeden z nich má mokrou ruku, podává tedy levou. Ihned reaguji a také podávám levou. Všichni se hlasitě smějeme této humorné situaci. Grafici, jejichž jména jsem okamžitě zapomněl, se mě ujali a vedou mě do své místnosti. Tam jsem usazen doprostřed. Rozhlížím se kolem. Popraskané zdivo, dveře ze 70. let, zatemněná okna. Prostory jsou poněkud jiné, než ty, na jaké jsem si zvykl ve zrekonstruovaném domě na Andělu, nebo v korporátně působící budově naproti Olšanským hřbitovům.

Nyní začíná festival monologů, otázek a snažení si vzpomenout, kde se to skončilo, než nás vyrušil šéfredaktor, jehož jméno jsem zapomněl. Opět jsem lhal, že umím dělat ty fotky a že jsem schopen udělat celý časopis. Následně mi je sděleno, že k mému časopisu dostanu ještě jeden dvouměsíčník. Pak řešíme jestli budu dělat na macu nebo pc. Nakonec pc, takže se na macu opět nenaučím. Abych ještě více zlepšil svůj obraz v podobě snaživého, zodpovědného grafika, žádám je jestli by mi na flešku nedali nějaké indesigny abych se na to doma mohl podívat. Tato psychologická finta zabrala a oba grafici na sebe pohlédnou významnými pohledy a jeden začíná nahrávat. Poté se loučíme a já přecházím opět ke kapitalistovi, přímo do je ho kanceláře. Má na dveřích pistoli, patrně se jedná o střelce. Vcházím a probíráme co a jak. Nakonec prohlásím, že to tedy zkusíme. Loučíme se a já vycházím ven. Zdá se, že jsem přijat a to po měsících nervů docela potěší. Výborné ovšem je, že do firmy nejdu z našeho bývalého nakladatelství sám. Spolu se mnou přichází také paní, která vždy ví co říct (v dobrém slova smyslu), pak pravděpodobně ještě slečna, která mi je čim dál sympatičtější a také kolují zprávy o tom, že s námi bude externě spolupracovat i kamarádkokolegyně se kterou se bavím jenom po skajpu. Jo a vlastně někdo z marketingu, ale ty já ignoruji. Na konečné zastávce si píši v kolik odjíždí tramvaje a jdu se projít po blízkém okolí. Mohu se věnovat mému dalšímu koníčku. Činžákům z 50. let. Tyto domy mám prostě rád. Jsou krásně hranaté a symetrické a zrovna tyto mají pěknou a diskrétní zelenou fasádu. Úplně vidím, jak tu před 40 lety stál nějaký malý Standa s mičudou a hvízdal na Luboše jestli nejde čutat. Jednou bych si dovedl představit, že bych měl nějaký menší byteček v takovémto domě. I když. V takovýchto domech jsou všechny byty malé, ale to mě nevadí. Dále se snažím najít nějaký vyvýšený bod, ze kterého by byl výhled. Bohužel v okolní zástavbě nic takového není. Vracím se tedy na zastávku a jsem překvapen, že moje tramvaj jede o 15 minut dříve než je psáno v řádu. To bude ještě zajímavé, pomyslím si. Po návratu domů okamžitě zkoumám mapu z navigace a sním o tom, jak budu do práce jezdit ve svém imaginárním dieselovém Smartu. Také si na digitálním sčotu propočítávám kolik by mi nová práce mohla vynést. Pokud by vše bylo v ideálním případě, byla by to rozumná suma. Ale raději se závěry počkám až uběhnou první dva měsíce. Pokud nevyletím.

Na celé této situaci mě udivuje jedna věc. Člověk hledá práci několik měsíců, píše kam může. Naprosto bez šance. A pak má najednou během čtyř dnů práci. Díky známostem. I kamarád Hynek říká, že jeho přátelé mají práci jen díky známostem. Proto všechny nabádám: Buďte společenští, klidně i kamarádství předstírejte jinak budete bez práce.

Zpátky v Praze

2009-12-20T12:35:00.004+01:00

Bylo dobré být opět v přírodě. Člověku se opět pročistí hlava od toho nicnedělání. Pobyt na vesnici byl tedy veskrze dobrý, ale bylo tam pár problémů. Tak předně, kromě mě tam byly i moje matka její sestra, moje teta. Spolu s babičkou tedy tři ženy s vysokým věkovým průměrem. To někdy nedělá dobrotu. V praxi to vypadá tak, že jíte nějakou šílenou českou kejdu, kterou se zabetonujete tak, že se dvě hodiny nepohnete, a valí se na vás tyto věty: „Máš dost?“ „Budeš mít dost?“ „Měl si dost?“ „Nechceš přidat?“ „Kolik chceš sběraček?“ Každý den tyto věty v různém pořadí a od různých lidí. K zešílení. Také před vaší vycházkou, na kterou se chystáte několik týdnů a velmi pečlivě si plánujete co si vzít na sebe, neb je tam přeci -10 stupňů Celsia, a kam půjdete, a v kolik se vrátíte, valí se na vás další věty. Tentokráte již v přísnějším tónu. „Pod ty kalhoty si vem ty tepláky!“ „Vem si ještě jeden svetr!“ „Čepici/šálu/rukavice máš?!“ „Vrať se za světla!“ A vám nezbývá nic jiného než odpovídat rezignované „Anó Anó Anó,“ protože víte, že musíte co nejrychleji pryč, a že není čas a nálada na nějaké vykecávání a rozčilování se nad tím svetrem po někom, kdo už není a věčného vysvětlování, že věci po někom, kdo už není, nenosíte, protože je to nepříjemné.

Po těchto peripetiích konečně odcházím na první pochod mrazem. Díky navigaci mohu „lovit kopce.“ Hra spočívá v tom, že si na obrazovce najdete nějaký kopec blízko a jdete na jeho vrchol. Tam je zpravidla červenobílá tyč s nápisem „Geodetický bod – poškození se trestá.“ Tyče se dotknete a jdete na další kopec. Dobrá, není to hra. Prostě se chodí po kopcích a sahá na tyče patřící státu. Když máte kliku tak narazíte dokonce na tyče dvě a s nápisem „Statní triangulace – poškození se trestá.“ Pro tuto kratochvíli je právě zima vhodným obdobím. Řada kopců je na polích, která jsou zmrzlá a dá se po nich skvěle chodit aniž byste si zasvinili obuv a naše milované tyče jsou přes léto schované mezi plodinami, a jsou tedy v létě nedosažitelné. Nehledě na to že se v plodinách často ukrývá nebezpečná zvěř. Tímto způsobem jsem zdolal řadu místních kopců, velikánů, jako jsou například: Javornická Hůra (583m), Horka (526m), Holý Vrch (514m). Při pěkném počasí jste odměněni nejen pohledem na geodetické tyče, ale i panoramaty okolní krajiny. Při pochodu v nížinách je dobré jít třeba podél nějakého potůčku, který může mít takhle v zimě velmi interesantní look. Bažiny jsou přes zimu promrzlé a tak se opět dostanete na místa, o kterých by se vám v létě jen zdálo.

Jak jsem takto zdolával kopec za kopcem, došel jsem až k místům, kde jsme si s bratrancem a sestřenicí stavěli bunkry. Jeden byl postaven na statné bříze a ten druhý byl naopak pod úrovní země. Pomalu jsem se blížil k prvnímu bunkru na bříze. Bratranec mi nedávno říkal, že si myslí, že podlaha se už dávno propadla. Kdepak, kdepák. Bunkr je přesně v tom stavu, v jakém jsem ho před více jak deseti lety opustili. A dokonce mě i podlaha udržela! Všechno bylo přesně jako tehdy. Dokonce i moje tehdejší rejpání nožem do nebohé břízy je stále patrné. Potěšen kvalitou s jakou jsme tento úkryt zbudovali odcházím k podzemnímu bunkru. No, není až tak podzemní, je to zastřešená díra. I tento bunkr je stále znatelný. Konstrukce střechy pořád drží a když vlezu do díry okamžitě nacházím něco co mě překvapí. Jedná se o takový dětský vozíček z plastu, který jsme používali na dopravování pracovního materiálu. Pamatuji si ho od nepaměti. Hrál jsem si s ním ještě když jsem chodil do školky. Když se ho pokouším vyndat ze hlíny, kus kolečka se utrhne a držím ho v ruce. Zdá ze, že počasí a čas zničili materiál a ten zkřehl. Nejsem si jist, jestli bych vyjmutím ze země vozíček úplně nezničil a tak ho nechávám na místě, jako Titanic.

Při dalším pochodu se snažím dostat k přehradě Želivka/Švihov. Musím se ale nějak dostat přes dálnici. Její přebíhání může být sice zábava, ale raději zůstanu u sahání na geodetické tyče. Nechce se mi jít trapně podjezdem u Hulic a proto mě při pohledu na navigaci napadá šílená myšlenka. V jednom místě je na jedné straně dálnice potůček a na druhé ten potůček vede do přehrady. Ano! To je ono! Ty nepůjdeš jako ostatní po cestě! Musí tam být nějaký tunel, nebo kanál kudy by voda z potůčku tekla pod dálnicí do přehrady. A ten tunel musí být dostatečně velký na to aby se skrz něj dostala divoká zvěř. Za pár okamžiků jsem si to už po srázu štrádoval směrem k potůčku. Všude kolem jsou poházeny automobilové díly, všelijaká kola, pneumatiky a zrcátka. Najednou vidím obrovský otvor vedoucí kamsi pod dálnici. Nadšen tím, že se do něj vejdu, zapínám kameru a vcházím dovnitř. Je to vcelku útulné, stěny jsou betonové a dole teče potůček. Jak se ale blížím ke konci vidím, že hladina vody je nepříjemně vysoko. Zastavuji se a přemýšlím. Když půjdu dál, tak je jisté, že budu mít vodu po kolena a to v těchto mrazech není nic příjemného. Navíc v té vodě něco je. Z dálky to vypadalo jako utopený tulák, ale teď bych si vsadil na to, že je to nějaká hlína nebo co. Volím tedy návrat. Vycházím zklamán, ale zároveň potěšen, že jsem sebral odvahu jít do tak extrémního dobrodružství. Nálada ale byla pokažena, když jsem zjistil, že kamera, asi díky zimě, natočila pouze 2 vteřiny. Ale i tak je tam ten tunel vidět. Částečně.

Čtvrtý den jsem dostal za úkol odhrabat sníh před domem. Beru si tedy sněžnou lopatu a ujímám se úkolu. Při odhrabování zjišťuji, jak se venkov mění. Nikdo nejezdí ve starých škodovkách a Ladách. Všichni mají Peugeoty a Hyundaje. Místní lidé už také nemají jen jednoho psa. Mají rovnou dva. Můžeme je rozdělit na dva fyziologické vzorky. Outdoor pes a Indoor pes. Outdoor pes, zde stylově pojmenovaný Lucky (vyslovuj „Laky“, skloňuj podle vzoru Audi, Audyna – Laky, Lakyna), má na starosti hlídání objektu, otravování lidí štěkáním. Jedná se často o nějaké velké plemeno, majitel musí ostatním dávat najevo jakou bestii umí zkrotit. K Outdoor psíku se nesmí přiblížit děti, protože by je okamžitě napadl. Krmí se prasečími rypáčky a vodou. Umírá často na podvýživu a celkové utrápení. Čím je starší, tím méně se o něj majitel stará. Indoor pes, zde pojmenovaný Daisy (vyslovuj „Dejzy“, skloňuj opět podle vzoru Audi, Audyna), má na starosti simulovat živou kabelku. Pořizuje se proto aby dělal doprovod obézní majitelce, v teplákové soupravě Astra, na cestě do jednoty. Jedná se subtilní a blbé plemeno. Papá pouze značkovou stravu a umírá na polštáři na celkovou přežranost. Nikomu neublíží, ale dokáže způsobit konflikt. Pokaždé když jde Indoor pes s paní matkou do jednoty, vidí je Outdoor pes, který se nikdy nevenčí, protože vole proč. Outdoor pes začne štěkat, což opětuje i Indoor pes, zatímco obézní majitelka obou psů štěká na oba. Kde jsou ty časy, kdy po vesnici běhali voříšci se jmény Alík a Punťa, kteří umírali na přejetí traktorem.

Po odhrnutí se jdu zabetonovat knedlíkama a klimbám při sledování závodu CART Elkhart Lake 1995. Když koliduje Michael Andretti s Alem Unserem juniorem zvoní telefon. Volá bývalý kolega z bývalé práce a chvíli spolu hovoříme. Znamenám si nějaké údaje a po ukončení všelijakých telefonátů jsou moje plány pozměněny. Musím do Prahy. Důvod proč si zatím nechám pro sebe, popíšu to v dalších příspěvcích.

Takže začínám rychle balit, za pár hodin mi jede autobus do Vlašimi. Opět mi je vnucován jakýsi svetr po někom. Odmítám. Když si chci vyčistit boty, ještě než na ně sáhnu, bere je do rukou matka a křičí, že ty boty jsou mokré a že si musím vzít jiné. Krátce na to přichází s botou, která vypadá jako ty boty, které na sobě měli reprezentanti Itálie na zimních olympijských hrách v Sarajevu 1984. Podivný, metalízový šusťák a béžová podrážka. Stylista Dušan Chrástek by omdlel. Tento look odmítám a raději volím údajně mokré boty. Musím ale přistoupit na kompromis a beru si dvoje ponožky. Na velmi zasněžené zastávce čekám asi dvacet minut, když přijíždí autobus. Je zcela prázdný. Kupuji lístek a sedám si prvně v životě hned na první sedadlo u předního okna. Krásně tak vidím, jak jedeme. Sám sebe šokuji tím, že se optám řidiče na to, jak se v těchto zimních podmínkách s autobusem jezdí. Říká, že to za moc nestojí, a že jak se to posolí, tak je z toho břečka a to že se už vůbec nedá. Přitakávám a kontroluji údaje na navigaci. Nikdy jsme nejeli rychleji, než 70 km/h. Když přijíždíme do Vlašimi, ptám se řidiče odkud jede spoj do Prahy. Říká, že z „jednotky“ a já odcházím.

Zmaten jízdním řádem čekám u skupinky cool lidí, protože pouze cool mladí lidé jedou do Prahy. Když přijíždí autobus, tak ten uplně nejvíc v pohodě z party se jde zeptat. Nevím na co, ale když vychází tak doslova řve na celé nádraží že „nejede.“ Ujištěn tím, že autobus nejede do Prahy nervózně volám matce s tím, že se neorientuji v jízdním řádu. Po krátké poradě mi je oznámeno, že ten autobus do Prahy jel. Zdá se, že mladí cool lidé jezdí nejen do Prahy, ale i do Benešova. No. Je 17:15 a další autobus na Roztyly jede v krásných 19:00 z „jednotky.“ Půjdu se někam najíst. Vykračuji si večerní promrzlou Vlašimí a zjišťuji, že trafiky mají zavřeno. Jdu do jedné z několika restaurací. Jmenuje se Silvie nebo tak nějak. Vcházím, pokračuji do místnosti se stoly. Pár je jich volných, ovšem při bližším zkoumání na nich vidím cedulku „rezervováno.“ Sedám si tedy sám ke stolu pro 10 lidí, na něm žádná cedulka není. Přichází vrchní, kterého se ze srandy ptám, jestli je i tento stůl rezervován. Odpovídá, že ano a že mě dnes nemá kam posadit, protože hosté za chvíli přijdou. Ptám se, jestli by alespoň nebyla stolička v kuchyni a vrchní tvrdí, že i to je problém. Se slovy „tak zas někdy“ restaurant opouštím a ještě se honem ptám vrchního, jestli by mi nedal tip na nějakou konkurenci. Chvíli přemýšlí a pak z něj vypadne, že jediný podnik, který by měl mít touto dobou otevřeno je pizzerie na Albertem. Dobře vím, jaký to je podnik. Zápach zvratek, kuřiva a piva. Křik štamgastů a cinkot herních automatů. Tam rozhodně nejdu. Poblíž je naštěstí večerka a tak kupuji 4x tatranku a 1x pitomej deník Sport. Pomalu se vracím na nádraží a vevnitř si sedám tak, abych viděl na odjezdy. Rozbaluji tatranku a zjišťuji, že ve Sportu není ani slovo o motorsportu. Fotbal, hokej, fotbal, hokej, čeští házenkáři, fotbal. Sport letí do koše, kam patří. Říkám si, že vyzkouším jestli je zde „wifina“ a tahám z batohu sedmnáctipalcovou krávu. Zapínám, přihlašuji, čekám. Moji pozornost si však získá přiopitý kytarista, který se ke mně velmi nenápadně blíží. Okamžitě zaklapuji krávu a rvu ji do batohu. Kytarista zůstává stát na naprosto nelogickém místě vedle odpadkového koše a dělá jakože nic při pročítání titulů z nakladatelství Grand Princ. Já moc dobře vím o co mu šlo. Odcházím ven předstíraje, že se chci jakože protáhnout. Za popelnicema v třeskutém mrazu pak vypínám stále běžící krávu a opět se jí snažím narvat do batohu. Bohužel to nejde lehce a tak postupně na zemi ve sněhu končí veškerý obsah batohu abych tam mohl krávu vložit. Vracím se nádraží a kytarista je pryč. Tentokrát usedám na místo odkud mám přehled o tom, kdo přichází. A že se mi to vyplatilo. Vejde naprosto nadraný muž. Ptá se jestli se může posadit a nikdo mu neodpoví. Sedá si tedy a uleví se řitním otvorem. No uleví. Urve to tam na celou místnost. Vydesignovaná židle z překližky prd výborně rezonuje. Teenagerské princezny se na to netváří moc nadšeně. Muž cosi mele a hledá po místnosti někoho koho by mohl otravovat. Díky mému nesympatickému zevnějšku mě míjí a usedá kamsi za mě. Sem tam kontroluji otočením jeho polohu aby mi náhodou nepoblil záda. Však to znáte.

Ani jsem se nenadál a už bude 19:00. Nerad bych propásl i tento autobus a tak se nenápadně mizím. Spolu se mnou mizí i dvě slečny v mém věku. Pan Opilec to samozřejmě musí okomentovat mrmláním. Stavím se do fronty. Není moc velká, v autobuse si sednu. Jedna ze slečen mě stále pozoruje. Odjakživa mě toto znervózňovalo, jsem stydlivá povaha, a proto přecházím za její záda a koukám jí na zadek. Ona se ale otáčí a dělá, že hledá někoho za mnou. Já samozřejmě hledám taky někoho za ní. Svým periferním viděním pozoruji že mi ona jejím periferním vidění jezdí po postavě. Tuto humornou situaci končí přijíždějící autobus, do kterého oba nastupujeme. Slečna jede do Benešova. Já usedám, zapínám navigaci a do uší si pouštím Kaisera s Lábusem. Tato kombinace se mi velmi líbí a cestu opravdu užívám. Na Roztylech se loučím s řidičem a metrem jedu domů. Je před devátou hodinou večer a na václaváku jsou všechny obchody otevřené, na rozdíl od Vlašimi, která už dávno spí. A ono je to tak možná lepší.

Po roce vánoce

2009-12-13T21:46:00.000+01:00

Nezaměstnaný bude nyní delší dobu neaktualizovaný, jelikož zítra brzy ráno vyráží na venkov. Těší se na zimní scenérii a mráz. Bude chodit po lese, po polích a hlavně se vydá pátrat po tom, jak dnes vypadají dětské bunkry, které před více jak deseti léty stavěl. Tedy podívá se na místa a předměty, které viděl naposledy v minulém století, Jako člověk, která se rád dojímá si to velmi užije. Netěší se ovšem na omáčky s knedlema.
Nezaměstnaný přeje všem náhodným návštěvníkům hezké svátky a trochu více štěstí, než měl letos on.

Blízká setkání třetího patra

2009-12-05T15:10:00.001+01:00

Před několika dny jsem byl na srazu lidí z mého bývalého zaměstnání, kteří stejně jako já, nedovedou ocenit briskní, rozumné a hlavně odpovědné chování lidí z prvního patra budovy, ve které vydavatelství sídlí. Nejdřív jsem tam jít vůbec nechtěl, ale nakonec jsem se zlomil, mohl bych zjistit co je ve firmě nového.

Místo setkání bylo poblíž národní třídy a už z dálky jsem ho rozpoznal. Podíval jsem se na hodinky a dal jsem si ještě kolečko kolem bloku domů, jelikož chodit trochu později je cool. Když jsem vešel dovnitř, okamžitě se na mě všichni podívali. Ano, můj outfit vidláka v pohorkách sem, do intelektuální kavárny, moc nezapadal. Poté co jsem si sundal čepici, jsem u baru zahlédl šéfredaktora, později šéfredaktora vydavatelství. Postavil jsem se k němu a pokynul. Pak jsem se otočil na obsluhu a mlčel jsem. I barman mlčel. Pak jsem pronesl „Nic.“ a barman to zopakoval. Usedl jsem na bytelnou barovou židli a začal se bavit s šéfredaktorem. Ten mi nakonec objednal Kofolu a to dokonce s citrónem. Dozvěděl jsem se, že to tady na blogu pročítá, a že jsem přeci nebyl vyhozen, že pro mě jen nebyla práce. Řekl jsem, že to je imbecilům, kteří mají na starosti pohovory jedno. Oni postupují podle rovnice: není práce = vyhozenej = blbej = nebrat. Poté jsem předstíral, že čtu noviny, když tu náhle vešel další šéfredaktor, který nás nahnal k rezervovanému stolu. Stůl byl od pohledu pro 6 osob, ale nás se mělo sejít o mnoho více. My tři jsme se tedy uvelebili a nově příchozí šéfredaktor si objednal Kyšu se špenátem a mě objednal další kofolu. Pak se mě začal vyptávat co a jak. Popsal jsem mu současnou situaci a pak jsme se bavili o tom, kde se to „posralo.“ Překvapilo mě, že i ostatní vidí problém v prvním patře. Je zábavné, že jediné co na firmě fungovalo bylo právě naše třetí patro. To si to pak také ale po zásluze odneslo. Představuji si vzrušenou diskuzi na konci letošního srpna: „Sme zase ve ztrátě! Jak je to možné.. Co s tím budeme dělat? Na co budeme fokusovat?“ „Já mám nápad! Zrušíme nějakej časák, zbavíme se pár lidí a mužem fokusovat na další čelendž! A bude i na ty nový iphony! Ale nesmíme propustit ty holky co sem si teď k sobě nabral, já je strašně potřebuju.“ „Skvěle! Takhle to uděláme, nezapomeň se připomenout ohledně bonusu za nápad. Já to s bossem nějak pošefuju.“

Mezitím dorazil další kolega. Samotný Art-director, od kterého jsem se naučil používat slovo „tedy“ a který mi ani jednou nevrazil facku. Vlastně pokud si pamatuji, tak facku nevrazil nikomu. Opět jsme zabředli do diskuze a já jsem si všiml, že na stole je utržený kus lišty a mohu si tak hrát s třískou. To se hodí, protože nejsem moc společenský, takže volím takovou strategii, že si budu hrát s třískou na stole a když mi někdo položí nějaký dotaz tak mu odpovím.

Do kavárny vchází početná skupina spolupracovníků. Zdravím se s Art-directorem č.2 a nově příchozím třetím šéfredaktorem jsem okamžitě pro svůj zjev nazván Ježíšem. Ano, moc na sebe nedbám, ale vím, že ten den jsem se umyl, tak to snad nebude tak žhavé. Všude se nadšeně diskutuje, nově vyhození přednáší o nových místech a dokonce i mě se grafičtí kolegové ptají co a jak. Bavíme se o mojí identitě Nezaměstnaného. Seznamuji je s tím, že teď natáčím nezáživná videa a že do tagů zadám „Paris Hilton“ a čekám kdy se nějaký nešťastník chytí. Všude teče pivo proudem, já popíjím již třetí kofolu za kterou nemusím platit a všude je kouř z cigaret. Je ale zvláštní, že jsem nikoho kouřit neviděl. To bude určitě od těch intelektuálů s brýlemi, kterých je v podniku několik.

Věnuji se hraní s třískou a tak napůl poslouchám co se kolem děje. Bývalá kolegyně se svěřuje, že se jí ředitel vydavatelství zdá charismatický. Naš ostrávsky šefredáktor ji oponůje, že ředitel néni charismatýcky, ale že je to čůdla. S tímto se ztotožňuji a myslím si, že kolegyni pouze poblouznila záplava přístrojů s jablíčkem, kterých je kolem ředitele spousta. Pak se dlouhou dobu vede debata o tom, kdo je čudla a kdo ne. Grafičtí kolegové se mě ptají zda-li si nedám nějaký alkoholický nápoj. Odpovídám, že ne, že pivo piji pouze za chůze někde venku a víno, že piji pouze doma o samotě. Tak to skutečně je. Není nic hezčího, než procházka Prahou s třináctkou od Svijan. Na totéž se mě ptá i kolegyně, se kterou se bavím pouze elektronickou formou. Překvapen osobním kontaktem žvatlám, něco venkovním prostředí a chůzi.

Třetí kofolu mám z půli vypitou a je tu to, čeho se bojím a nechodím kvůli tomu do těchto společenských zařízení. Chce se mi na záchod. Snažím se to držet co to dá a vybavuje se mi hrůzný zážitek z letošního roku. Byli jsme s kamarádem na pivním pochodu Prahou. Došli jsem až do jednoho kapitalistického skanzenu rychlého občerstvení v prostřední části Václavského náměstí. Chtělo se mi odskočit si a tak jsem šel na záchody. Kamarád řekl, že počká v patře. Vešel jsem dovnitř způsobem, že jsem předběhl nějakého padesátníka, protože by mi obsadil kabinku. Chodím pouze do kabinek. Mušle mi nejsou příjemné pro jejich naturální otevřenost světu a spolumočícím. Zabouchl jsem tedy (slovo „tedy“, hehe) dveře, jako civilizovaný člověk je uzamkl a počal jsem vyměšovat. Po dokončení, jsem se rozhlédl kolem. Na dlaždičkách byla nějaká krev a ještě nejaká podivná žlutá látka. Splachuji, otáčím zámkem a mačkám kliku. Po chvíli je mi divné, že stále točím zámkem a dveře se ne a ne otevřít. Začal jsem zámek točit vehementněji, ale stále nic. Už opravdu panickým způsobem mačkám za kliku a točím. Jaké je však moje překvapení, když mi zámek zůstává v ruce a vesele se na mě směje. Přesvědčuji se jestli je to skutečnost nebo ne. Opravdu. Jsem zamčen na záchodě a nemůžu ven. Ne to ne! Mysli! Jelikož jsem byl poměrně přiopit, tak jsem vzal za dveře a začal jimi lomcovat. Moji snahu však mařil zapadlý zámek. Opět jsem přemýšlel co dělat. Chtěl jsem zavolat kamarádovi, který seděl v patře aby zavolal obsluhu. Bohužel se mi vymstil můj koníček nechávat si na telefonu kredit o výši 3, 20 kč. Sympatický hlas mi sdělil, že můj kredit příliš nízký. Dobrá tedy, teď jde do tuhého. Co bych měl dělat... co by udělal MacGyver.. MACGYVER! To je ono! Sápu se po svém švýcarském noži s dlouhou čepelí. Rvu ho mezi dveře a futro a snažím se páčit. Nůž se vypruží na zem a klouže směrem za dveře. AARRGGHHH!!! Šmátrám rukou pod dveřmi a nůž mám opět u sebe. Co naplat. Musím tady sedět a čekat. Slyším, že někdo vchází a bere za kliku od kabinky. Volám, že jsem tu uvízl a ať zavolají obsluhu. Neznámý říká, že chápe a odchází. Přichází a obsluha a zjišťuje co se stalo. První plán je ten, že se šroubovákem rozdělá zámek. To pomůže tomu aby se západka zámku rozpohybovala. Na to přichází další plán. Vyndat dveře z futra. Ohromné funění několika lidí, někdo mi doporučuje abych šel od dveří a ty se po chvíli slavnostně kácí směrem na mě. Ne! Nepadají, zůstali v pantech. Ale je otevřeno. Vycházím ven a děkuji personálu za záchranu. Předávám veselý zámek a zjišťuji, že tato příhoda přilákala spoustu lidí, kteří asi doufali, že uvidí mrtvého bezdomovce nebo tak něco. Kamarád se ještě pokouší „poamericku“ z obsluhy dostat nějaký pokrm zdarma jako odškodné. Já ale říkám, že nic takového a že jdeme pryč. Tak to byla moje příhoda, jak jsem uvízl v kabince. Ale co, lepší než močit do mušle.

Bohužel už to déle nevydržím a musím si jít odskočit. Křečovitě se potácím dvaceticentimetrovou skulinou mezi sedícími a zdí. Nakonec WC nacházím a je zde i kabinka! Bohužel mi mojí radost kazí to, že nejde uzamknout. Opírám tedy nohu o dveře aby tam nikdo nemohl vpadnout a diagonálně se snažím trefit do mísy. Skutečně se mi to daří a ani kapka nepadne vedle.

Vracím se na místo a hned do sebe leju zbytek kofoly. Jeden z redaktorů přednese nápad na časopis. Myslel jsem, že všechny kategorie časopisů jsou již obsazeny, že už se nedá vymyslet nic nového, ale toto mě překvapuje. Co takhle dělat pornografický časopis pro psy? Ano, to dává smysl. Jeden že šéfredaktorů ihned přispěchá i s geniálním názvem „Malá čubka.“ Všem se to líbí a líbí se nám i verze pro kočky s názvem „Vlhká číča.“ Diskutuje se nad obsahem a inzercí, mezitím co si já hraju s třískou. Art-director jako první odchází a já se bavím s Art-directorem č.2 o práci. Díky, že marketingový střelci mají pokoru a sebereflexi, tak i Art-director č.2 bude časem ve firmě nedobrovolně končit. Jsem si jist, že práci najde hned. Má spoustu let praxe a je schopný. Po chvíli spolu odcházíme. Loučím se s kolektivem a s kolegyní se kterou komunikuji pouze elektronicky. Potvrdíme si, že tedy „na skajpu“ a já odcházím noční Prahou v hrůze, že budu přepaden.

Když přijdu domů, zjišťuji, že moje oblečení neuvěřitelně páchne kouřem. Proto se nejprve svleču a až poté ulehám do postele a usínám za poslechu Kaisera s Lábusem.

Je to strašná škoda, že marketingový střelci zničili naše třetí patro. Nikdy jsem lidi co se nazývají „account manager“ a tak podobně neměl v lásce. Teď je přímo nenávidím. Kdybych měl odvahu a svaly tak... tak... TAK.

Hovory s Andělem

2009-11-30T15:06:00.004+01:00

Zní to šíleně, ale zítra to bude čtvrt roku co jsem bez práce. Už mě to unavuje, rezignuji na hledání čehokoliv. Nemám šanci. Musím na pracovní úřad. Jakou práci ale můžu dělat? Grafiku už těžko, pouze roční praxe a ještě k tomu jsem vyhozenej. Ale nic jiného neumím. Teda, „neumím.“ Čtyři roky jsem strávil na nějaké škole, abych uměl něco, za co mě vyhodí a už nikdy nezaměstnají. Takže až se mě paní na úřadě zeptá „Co umíte?“ Odpovím „Nic.“ Snad se něco najde. Někde. Zajímalo by mě, odkud berou zdroje všelijací horolezci co pořádají různé výpravy za extrémními zážitky. Jestli si to opravdu platí se svého, nebo jestli dostanou někde nějaký grant či co. Pokud by se rozkřiklo, že jsem ochoten přejít pěšky Grónsko, nebo nějakou poušť, nebo dojít na severní pól, a kdyby se to propagovalo stylem „Naprostý nýmand bez zkušeností chce zlomit hranice lidských možností, chce se vysmát smrti do obličeje a dokázat, že i normální člověk je schopen nadlidských výkonů.,“ pak by to mohlo vzbudit nějaký ohlas a já bych diváky přes satelitní přenos seznamoval s drsnou realitou mrazivého severního pólu. Od nadšených začátků „Jde to skvěle, je zde opravdu hezký výhled.“ až po naprosté dno „Došlo mi všechno jídlo, už týden se živím pouze vlastním spermatem a potem.“ A diváci by si v sms hlasování tipovali, jak daleko dojdu, zda-li přežiju napadení medvědem a vůbec by to byla velmi zajímavá reality show. Pff.

V minulých dnech jsem dostal zprávu, že se po třech měsících chystá „rozlučka“ s propuštěnými pracovníky TIBMA media. Vtipné bylo, že tuto výzvu jsem dostal minule v podobě toho, že se rozlučka měla konat s dvěma redaktory. Pod touto zprávou byl zaznamenán rozhovor, v tomto smyslu: „Myslím, že bychom měli pozvat také Nezaměstnaného, myslel jsem že je to rozlučka se všemi, aspoň jsem to tak chápal.“ a odpověď „Aha, tak já ho tam připojím.“ Stejně tam nepůjdu. Nevydržel bych to. A nebo půjdu. Koukat na mladé, úspěšné, zaměstnané lidi bez skutečných starostí. (Edit: nyní je to trochu jinak no.) Ne, že bych je nějak nenáviděl, nenávidím jenom lidi z marketingu a tak podobně. Naše patro bylo vynikající. Poslední dobou se stávám čím dál více nepřejícím. „Když já ne, tak ať voni taky ne!“ Ano, je to smutné, ale už mi to opravdu vadí. Jak si vykračuje zamilovaný páreček večerní Prahou, naprosto žádné starosti, chodí do restaurací a hrajou si na gurmány tím, že upřednostňují červené víno před bílým. Pak přijde dítě, na dovolenou si napůjčují, kde to jde, vlastně jen kvůli tomu, aby se pak mohli chlubit, že někde byli. Že si tam malej hrál s mušlema a že stará nedala pokoj. Ale byli sme tam. Pak se vrátí a rok koukaj na složenky (by DFens). Pff.

Od života jsem chtěl podle mého docela málo. Žádnou rodinu, žádné děti, žádný vztah, ba ani žádný .. žádné.. to. Žádnou slávu nebo přehnaný plat. Žádný drahý vůz germánské provenience nebo zrůdný katalogový dům ve zrůdném satelitním městě. Jediné co sem chtěl byl klid, práce, která by mě bavila, ani moc, ani málo peněz, nejmenší možné auto na trhu, malý byt a na staří miniaturní chatičku. Nic víc. Né, ono prostě né. Nebudeš mít ani tohle. A co víc, ty budeš X let na podpoře abys sis v tom pěkně vymáchal hubu. Pff.

Nemám na nic chuť, nechci nad ničím přemýšlet, nic mě nebaví, když jdu po ulici, mám chuť seřvat lidi za to, že chodí vedle sebe a že musí chodit za sebou, že chodí po špatné straně chodníku, a vůbec, že dělají všechno špatně, na nic se nemuseli dřít, všechno dostali zadarmo a ničeho si neváží. V hlavě mě peskuje můj „anděl“ za to čím jsem a já se s ním hádám. Věty jsou z rozhlasového seriálu Tlučhořovi od Kaisera a Lábuse, ale naprosto padnou do mého rozpoložení.

Anděl: Pane Nezaměstnaný, mohu si přisednout?

Nezaměstnaný: N-No joo, dyť sedněte

Anděl: Děkuji Vám, Pane Nezaměstnaný.

Nezaměstnaný: Místa dost dyť..

Anděl: Pane Nezaměstnaný..

Nezaměstnaný: Vy.. Vy mě znáte?

Anděl: Abych Vás neznal Pane nezaměstnaný

Nezaměstnaný: Vás sem nikdy neviděl.. Vodkuď ste? Vy ste se přistěhoval?

Anděl: Odkuď jsem? To byste Vy nikdy nepochopil odkud jsem, víte?

Nezaměstnaný: Proč bych to nepo.. nepochopil? Řekněte, sem chodíte nebo ste vod Belzebuba, ne?

Anděl: Když sem chodíte Vy, tak sem chodím já. Víte?

Nezaměstnaný: Jhoo... Hehheh jo takhle hehe Jenomže to bych vás milej zlatej musel vidět! HA?! Jenožme, když sem tady, tak vás tady nevidim. To byste taky se mnou musel pít zelenou a zelenou ste nikdy neměl hehe.

Anděl: Ne, já zelenou nechci. Mě to nějak přestalo chutnat.

Nezaměstnaný: Si z... z.. zvyknete. Kdybyste sem chodil ovšem.

Anděl: Já jsem s Vámi, já do Vás nahlížím, já Vás sleduju, pane Nezaměstnaný. Od prvních krůčků.

Nezaměstnaný: Nho jo! To sem taky dělal.

Anděl: Vy jste dělal vošklivý věci, viďte? No jo. Ano to jste dělal.

Nezaměstnaný: Co vy víte?!

Anděl: Já vím všechno, pane Nezaměstnaný.

Nezaměstnaný: Mom... Kde děláte? U čeho ste?

Anděl: Všude a nikde.

Nezaměstnaný: Vyste? Co? Heheehheheh.. MRK MRK MRK!

Anděl: Kde jste byl Vy, tam já nejsem.

Nezaměstnaný: Nepovidejté.

Anděl: Kdepak. To nebylo pěkný od Vás.

Nezaměstnaný: Jak to víte?

Anděl: Jak to vím? Já vím všechno pane Nezaměstnaný. Víte, kdy Vy jste byl jednou hodnej? Když jste se ještě uplně nenarodil, ty první tři dny. Ale už tehdy, jste byl takovej jelimánek a schválně jste čůral a čůral, aby s váma měla maminka ještě víc práce.

Nezaměstnaný: Heleďte heleďte heleďte. Polk.

Anděl: Nepijte tolik.

Nezaměstnaný: Nechte si tydlety.. A co... co.. co se do mě VOBOUVÁTE??!

Anděl: Já se do vás neobouvám.

Nezaměstnaný: Já si vás vubec nevšímam! Co... co si mě... ehh.. co vubec chcete? Dejte mi pokoj. Já sem jenom dělal to co sem..

Anděl: Já Vám jednou dám pokoj, pane Nezaměstnaný, ale ještě to bude chviličku trvat. Já Vás totiž chráním, před úplně tím nejhorším, víte?

Nezaměstnaný: A vy.. vy ste.. b.. bodygard co? Já nikoho nepotřebuju, já se vochránim sám.

Anděl: Máte pravdu, já jsem takový Váš bodyguard, já jsem totiž Váš anděl strážný víte? A věřte, že mám těžkou práci, pane Nezaměstnaný. Velice těžkou a nepříjemnou. To můj kolega co hlídá na Bráníku, má štěstí. Ten hlídá pana Rízla. Tři děti, hezká paní, slušní lidé. S nima on nemá žádnou práci, ale s Váma...to je... to je práce jak Burlaci na Volze, pane Nezaměstnaný.

Nezaměstnaný: Vy ste.. he.. hehehehe.. sem vam na to málem skočil, člóveče. No jo no jo no jo, to sou takovýdle tydlety...

Anděl: Podejte mi ruku, no podejte mi ruku.

Nezaměstnaný: Co bych vam podaval ruku?

Anděl: No podejte mi jí.

Nezaměstnaný: Hmm hehehe... nojo.. no když mi něco dáte, tak.. no.. a co to..

Anděl: Cejstil jste mou ruku? Necejtil. Já jsem všude, kde jste Vy. A ani o tom nevíte, ale teď jsem si na chviličku přišel s Váma popovídat. Třeba to s takovým tupidlem něco udělá.

Nezaměstnaný: Heleďte... ne.. nechte si toho jo?

Anděl: Né, já bych Vás nechtěl urazit, jenom konstatuju holá fakta.

Nezaměstnaný: A.. a jak mi dokážete že ste muj anděl strážný... tak se legitimujte! Dejte mi průkazku!

Anděl: Já Vám všechno o Vás povím. Měříte metr osmdesát čtyři, vážíte osmdesát kilo, máte vytetováno na zádech „Ať žije Košický vládní program!,“ nemám pravdu? Odkuď bych tohle věděl? A máte osm let prošlý občanský průkaz.

Nezaměstnaný: !!! To víte taky?

Anděl: To vím taky.

Nezaměstnaný: Neříkejte tooo...

Anděl: Celý život jste lhal, nic jste neuměl, nic jste nedělal, byl jste líný...

Nezaměstnaný: Néé..

Anděl: Záviděl jste schopným..

Nezaměstnaný: Nee, too zas neříkejte. Ale... Anděli.. já sem taky blbej... ANDĚLI PREJ HEHE

Anděl: Nezaměstnaný, přemýšlíš někdy o sobě? Přemýšlíš někdy o něčem a hlavně o sobě? Zamyslel ses proč jsi vůbec tady na tom světě? Jaké je tvé nezastupitelné místo? Co jsi pro někoho udělal?

Nezaměstnaný: Já sem udělal...

Anděl: Cos udělal?

Nezaměstnaný: No co sem udělal, co sem udělal... já sem udělal to, že sem nikomu nepřekážel no... nikomu sem nevadil.

Anděl: To si myslíš ty. Zamysli se. No vidíš, tak zaplatíš nebo si dáš ještě zelenou? Co? Dej si zelenou..

Nezaměstnaný: HELEĎTE NECHTE SI TYDLETY KECY!! NECHTE SI!! NEVANDRUJTE DO MĚ VAM POVIDAM!

Anděl: Nejlepší obrana je útok. Ano ano.

Nezaměstnaný: Co vy víte, anděli...

Anděl: Všechno vím.

Nezaměstnaný: … co my tady na zemi.. vy si jenom lítáte tamhle! V luftě... furt nějaký... jo jo.. vy ste furt nějaký jako... jenomže já žiju tady! Na zemi! Si sem poďte!! Poďte si schválně to vyměnit... já budu lítat.. a vy tady dělejte... makejte jako jo...

Anděl: Tak já pomaličku poletím. A přemýšlej o sobě.

Svenska Aeroplan Aktiebolaget dö.

2009-11-25T11:57:00.001+01:00

Šokující zpráva prolétla světem. Švédsko-Norská společnost Koenigsegg Group oznámila, že nestíhá restrukturalizaci automobilky SAAB. Z toho důvodů se stahuje z její koupě a tak je SAAB opět na dlažbě. Je to o to podivnější, že byl nedávno oznámen vstup Čínského holdigu (co to je holding?) BAIC právě do Koenigsegg Group. Rozhodně to tedy nebyl problém nedostatku peněz, ale spíš problém nedostatku času. Norský miliardář Bård Eker (majitel Eker Group, která má podíl v Koenigseggu a taky designér vozů Koenigsegg) to ostatně potvrzuje. Dohodnout a vyjednat všechny smlouvy do 30. listopadu by se nestihlo.

Proč o tom vlastně nezaměstnaný píše? No proto, že SAAB byl jeden čas, a stále i docela je, jeho srdcovka. Je mi jasné, že na SAAB mít nikdy nebudu, ale to mi nebrání se kochat pohledem na kdysi inovativní auta. Odjakživa měl SAAB takovou jinou auru. Dost možná uměle vyvolávanou, zvláště v posledních létech. Ale ta aura tam je. Začátky v letectví, později výroba aut. První dostupné turbomotory. Neopomenutelný přínos v oblasti pasivní bezpečnosti. Crash testy dotáhnuté k dokonalosti.
Bohužel postupem času SAAB ztrácel čim dál víc. Poslední ránou bylo odkoupení namachrovaným americkým koncernem GM, který totálně zdevastoval tehdy oprávněně vybudovanou auru „jinakosti.“ Začalo to tím, že SAABy začaly jezdit na podvozcích z Opelu. Do toho začaly používat i opelácké motory. Díky tomu je první generace SAABu 9-5 vlastně jen převlečený Opel Vectra. Může mě uklidňovat vyjádření, že SAAB si opelácké díly potají upravoval podle svého, ale je to prostě Vopl. Žádný vývoj nového modelu. Vývoj v podání GM vypadal asi takto: Vezmeme podvozek z nové Vectry, Švédi na to upatlaj nějakou karoserii a tradá, je tady ALL NEW SAAB 9-3. A hele ta karoserie se líbí. Ok Jacku, pošlete její nákresy do Cadillacu ať si to upraví podle svého. Můžeme to použít. Hurá, je tady ALL NEW CADILLAC BLS. Nikde žádná invence, pro kterou měl SAAB auru „jinakosti.“ GM udělalo všechno špatně. A mělo na to doplatit, jenže „nosič změn“ (ale jen před zvolením, pšššt) Obama si GM koupil, takže je to vlastně v pohodě. Nic se stát nemůže Jacku, jsme státní, jedem dál.

Prodej klesal a GM, které potřebovalo prachy, začalo uvažovat o zbavení se SAABu. To došlo až tak daleko, že před rokem se prodej skutečně rozběhl. Kandidát se vybíral dlouho. Zájem byl z Číny, Ameriky, Kanady a Itálie. Pak se ale najednou objevila zpráva, že švédský výrobce hyperaut Koenigsegg by měl také zájem. Nadšení fanoušků bylo enormní a favorit byl jasný. Švédskou vládu zajímalo jen to, že tato možnost zaručovala, že mozky a výroba zůstanou ve Švédsku. V dubnu 2009 už bylo jisté, že právě Koenigsegg Group bude kupcem. Otázka peněz byla vyřešena i poté co jeden ze spoluvlastníků Koenigsegg Group prodal svůj podíl, ale hned za něj zastoupil někdo jiný. Tedy, byl jsem z toho nadšen, protože v Koenigseggu jsou rozumní a normální lidé. Nor Bård Eker, designér, který vlastní designové studio, vyrábí snad nejlepší projektory světa, staví závodní čluny, na kterých sám závodí. Druhou severskou hybnou paží Koenigseggu je Christian von Koenigsegg, švédský šlechtic, který má peníze a krásnou ženu. Ale působí také velmi příjemně. Oba dva jsou takový self made muži. Žádní suchaři.

Restrukturalizace nám tedy běžela, občas byl někde s někým rozhovor ve stylu, že je vše OK, vše běží podle plánu. Do toho přišla prezentace nového SAABu 9-5 (což je přestavěný Opel Insignia, „Skvělý nápad Jacku!“), který zaznamenal celkem úspěch, a byl to jeden z modelů, který by mohl SAAB znovu po dvaceti letech navrátit do černých čísel. Teď zase přišla zpráva, že teda varianta Koenigsegg padla. Mno. Jenže co se SAABem teď? Eker se zmínil, že když to nezvládnou oni, tak SAAB končí. Bohužel myslím, že má pravdu a tentokrát už je ten konec definitivní. Teď je to zase na GM (po zestátnění opět těžce namachrovaném). To se ještě loni vyjadřovalo ve smyslu, že jestli se nenajde kupec pro SAAB tak značku zruší. Ale to samé tvrdilo i o Opelu, který si ale nakonec ponechalo. Jenže Opel má širokou modelovou řadu. A to je ten problém. SAAB má vyrábí jen 2 modely, což je žalostně málo. Rozšíření mělo přijít do roku 2012, jenže pod Koenigseggem. Co bude teď nikdo neví. Možná přijde nabídka z Číny. Ale to je jediná varianta na záchranu. Takže konec nebo Čína?

Jelikož, jsem se kdysi dávno živil jakože grafikou, může mě uklidňovat to, že měl SAAB vždycky nejlepší reklamy, ať do televize, nebo do časopisů. Suverénně nejlepší ze všech automobilek. No dobře, Volvo je v závěsu. Kucí severský tohle uměj. Na rozloučenou s velmi zajímavou automobilkou přikládám pár ukázek.

Skvělé! Je tam všechno. Tajemno, hudba, zeleň, zvířata, auto a Gill Sans.

Paráda! Na české poměry delší, ale ta hudba! A je tam Gill Sans.

Tohle je pravda hodně dlouhý. Ale můžeme to pojmout jako relaxační video. A možná tam někde bude i Gill Sans

Tohle sem dávám kvůli Gill Sansu. Teda vlastně kvůli té ženě. Nemůžu se na ní vynadívat.

Majstrštyk č. 1

Absolutní nejvíc majstrštyk č. 2

Na závěr jedna vánoční.

Takže už žádný SAAB. Žádný charakter. Žádná krása. Žádná blonďatá Švédka. Žádný Gill Sans. A k tomu všemu se budete muset dívat na reklamu na Simply Clever.

Kapitalisto, ty blázne, kvůli tobě víno zvázne

2009-11-17T10:44:00.001+01:00

Poněkud dlouho jsem nepsal. Ne, nemějte starost, jsem stále bez práce. Nechtělo se mi psát den za dnem malé cetky o ničem a tak je tu zase takové shrnutí. Pomalu mi dochází, jak mi kapitalista doslova zničil život. Mám pouze rok praxe v oboru, což mě automaticky vyřazuje z boje o místo. Tohle nikomu nedošlo, zpočátku ani mě. Udělal jsem totiž jednu velkou chybu. Několika sociologickými vzorky mi bylo vštěpováno, že jsem ve svém oboru „dobrý“, že když mě do mojí první práce vzali, tak nebude problém najít místo v jiné firmě. Trochu jsem tomu uvěřil, ale po čase jsem si začal uvědomovat, jak moc naivní jsem byl. Ten, kdo rozhodl první v procesu mého vykopnutí na tohle logicky myslet nemusel, proč taky. „Dobrý“ bych klidně být mohl, ale všechnu naději totálně potápí vyhazov a díky tomu pouze roční praxe. A už na tom jediném pohovoru, na který jsem se zázračně dostal, jsem viděl protáhlý obličej přísné paní v černém, když jsem odpovídal na její dotaz proč jsem skončil na předchozím pracovišti. Dává to smysl. Koho by jste vybrali? Někoho, kdo „byl vyhozen“, nebo někoho, kdo „odešel sám ze své vůle aby fokusoval čelyndž, hledal nové vzrušující projekty na kterých by se mohl podílet ve Vašem teamu.“

Další problém je debilita, která okupuje mozky lidí, kteří na sebe dávají kontakt, na který se má uchazeč o práci ozvat. Ani po více jak dvou měsících nedokážu pochopit, že nezvládají tak jednoduchý počin, jakým je odpovědět uchazečovi, že: nemají zájem, pozice je již obsazena, atd. Cokoliv. Ale ne, oni nenapíší nic. To člověku, již tak zhrzenému nepřidá. Jediné co může udělat je to, že si kontakty na tyto borce pečlivě uschová a na vodách internetu se začne pídit po dalších telefonních číslech a adresách, které mu upřesní co je to za idiota, s tím, že „do roka a do dne.“

Abych, ale nenadával jen ostatním. Taky jsem se na současné situaci přičinil. Neměl jsem šéfredaktorovi namlouvat, když se mě ptal jak to beru pár hodin po vyhazovu, že „o nic nejde, to se stává, to je život, už sem se přes to přenes, je to nová výzva“, měl jsem mu říct, že mě to sere čim dál víc, že mi to zničilo plány a vyhlídky do života, že už teď jen čekám až zdědím majetek po rodičích. Neměl, jsem hned odejít z dohozené práce ve Včela reklama, i když jsem na ní zjevně nestačil a letěl bych hned na konci měsíce. Neměl jsem se nechat oblbnout „dušínovstvím“ a měl jsem lhát, naprosto vždy a všude. Pokud bych se těmito radami řídil, možná bych už práci měl. Realita je ovšem taková, že na konci měsíce jdu na pracovní úřad a pozastavuji/ruším živnostenský list. Možná jsem to měl udělat hned po vykopnutí, ale dušínovsky jsem si nalhával, že přece práci seženu a hlavně nechci okrádat stát a poctivě pracující (nevyhozené) lidi. To už je mi teď úplně jedno.

Nyní k té příjemnější části nezaměstnanosti. Spousta volného času. Dříve jsem pouze seděl doma u počítače a házel šipky. Dnes, když jsem vyhodil nesmyslné peníze za kameru, navigaci a cool empetrojku se mi otevírá nový svět. Dát si večer za cíl dojít pěšky do Čimic? Není problém, hned ráno vyrážím, nastavuji navigaci a za poslechu Kaisera a Lábuse se vydávám do Drahanského údolí. Dát si další večer za cíl dojít pěšky do Kralup nad Vltavou? Žádný problém, jen jsem vyrazil příliš pozdě a u Řeže jsem se musel otočit. Cestou si připadám důležitě, když kontroluji navigaci a když natáčím nezáživná videa z cest. Pokud bych takto trénoval dál, nevidím důvod proč se příští rok nezúčastnit nejdelší varianty pochodu Praha-Prčice. Navigace funguje opravdu skvěle. Jedná se o Garmin Oregon 200, čili ten nejvíc uncool sociální model. Ale i tak má dotykový display a mohu se tak utápět v minimálním počtu tlačítek. Uživatelské "prostředí" je v češtině, v balení je i sd karta s mapou české republiky tak podrobnou, že jsem konečně zjistil, jak se jmenuje ten kopec u babičky na vesnici. Navigace také umožňuje zobrazit vaší polohu ve 3d, ale jak Hynek poznamenal "stále mají co dohánět." Skutečně je to tak, vypadá to jako předchůdce prvního playstationu, ale orientovat se podle toho dá báječně. Pravda, cesty již ztratily svoje dobrodružné kouzlo protože vím přesně kde jsem. Před tím jsem to, díky instinktu poštovního holuba, jen tušil. Díky navigaci si ovšem mohu ušetřit zbytečně vyčerpávající "zkratky", které mi cestu tak akorát zbytečně prodlouží a uberou sil.

Při pochodu do Čimic, jsem se na zpáteční cestě ocitl u bratrancova nového pracoviště. Vidím i jeho vozidlo a tak mu volám. Bratranec vystupuje z vrat a bavíme se. Obdivuji rozdělaný Mercury Cougar a bratranec oznamuje, že si náš strýc údajně pořizuje nové vozidlo. Jedná se o jedno populární germánské überSUV, což ve mně vyvolává údiv. Ještě větší údiv vyvolá cena tohoto vozidla. Na můj vkus je opravdu přehnaná, a také nechápu na co bude takovéto auto řemeslníkovi. Potřebuje přeci nějaký VAN, do kterého se vejde všechno od žebříku po lepiňáky. Ale nakonec co, ať si to užije. Bratranec se mě ptá, co práce a říká, že za chvíli dorazí kamarád co má kontakty, tak že možná něco sežene.

Kamarád skutečně dorazí. A jak stylově. Přesně takto si představuji člověka co má „kontakty“. Černé kožené botky, černé kalhoty, šedý kabát a nakonec černá čepice s nehtem. Samozřejmě mu není o moc více než mně, ale na rozdíl od mně přijel v BMW e46. A otci chce koupit nějaké vozidlo, a přítelkyni koupil Ford Puma. Kde jsem udělal chybu? Když se řeč svede na práci, říká, že to je těžké, že v tomto oboru si to každý hlídá, že to zná, že dělat časopis je v podstatě z grafiky nejjednodušší, že za dvě hodiny je časopis hotov. V duchu se pouze směji. Dále říká, že kdybych dělal weby tak můžu nastoupit ihned. Weby nedělám, ale i tak mi vypráví, že zná jednoho „kluka“, který má doma prý tak vymakaný web, že na to dnešní technika nestačí. Že prý až bude technika, tak to někomu prodá. V duchu si představuji přeplácané stránky se spoustou zbytečných flashových kravin a spoustou obrovských gifek rotujících zavináčů a ohromným nápisem "Vítejte na mých osobních stránkách." Rozhovor končíme s tím, že „rozhodí sítě“ a opouští nás. I já po chvíli odcházím podvečerní Prahou domů.

Po těchto náročných výšlapech si nyní dávám oraz. Přes Bernarda se mi podařilo zakoupit legální kopii jednoho automobilového simulátoru a tak nyní jezdím. Vždycky mě jízda po virtuálním okruhu bavila, na rozdíl od řízení běžného vozidla. Řidičský průkaz odsouvám stále na neurčito a už se těším až ho budu dělat ve čtyřiceti letech spolu se skupinkou náctiletých, kteří za úspěšné zvládnutí kurzu dostanou od svých rodičů „pežutka.“ My, virtuální ptáci máme ale k dispozici několik formulových vozů a nově také roztomilý Fiat 500 Abarth. Na hře je vidět, že ten jeden jediný člověk (!!), který tu hru vyvíjí si to opravdu užívá.

Jaká se u nás za socialismu jezdila rally?

2009-11-08T18:48:00.000+01:00

Dost drsná.

Pražáci v Brně

2009-11-07T23:16:00.000+01:00

Na čtvrtek jsem se s Bernardem domluvil, že ho budu doprovázet na cestě do Brna, kde bude prodávat kola z jednoho automobilu. Této příležitosti jsem využil k objednání kamery s tím že si ji v den výletu vyzvednu. Tak jsem to také učinil a ráno jsme s Bernardem zajeli na Háje, kde se kamera vyzvedla. Abych pravdu řekl, nevím přesně proč jsem ji kupoval. Nadchlo mě filmování zážitků z mých pochodů, i když jen pro mou potřebu. Asi to byl ten důvod. Kamera je to malá a levná. Kdybych měl práci a nějaký příjem tak by ta koupě tolik nebolela.

Z Hájí se napojujeme na D1 a já se učím, jak kameru ovládat. Na moje přání jedeme velmi volným tempem, protože nemám rád rychlou jízdu v provozu. Někde na Vysočině se dálnice halí do těžké mlhy, což je zpříjemněno fičurou italského automobilového výrobce. Stěrače někdy fungují a někdy ne.

Při přiblížení k Brnu po mně Bernard chce abych nahlédl do mapy. V mapách jsem se nikdy moc nevyznal, ale nakonec jsme navedeni správným směrem do nákupní zóny. Zde zastavujeme a čekáme. Jdu si k blízké pumpě pro něco k jídlu a když se vracím Bernard telefonuje s kupcem kol. Jsme na špatném parkovišti, to správné je ještě kousek dál. Vyrážíme tedy a jsem tím abych hledal černý Opel. To se nedaří ani při důkladném zkoumání parkoviště a tak tedy Bernard volá kupci. Dostáváme indícii, že je blízko červené dodávky. Ano, tady je... jsou. Jedná se o dva slováky. Pan Kupec a jeho asistent. Jde se hned na věc a asistent začne nosit kola do jejich Opelu. Pozoruji to nervózním pohledem. U posledního kola se Pan Kupec zarazí a zkoumá otvory pro šrouby. Pak kolo balí do igelitu a předává ho asistentovi. Bernard a Pan Kupec pak vyřizují finanční stránku věci a pak dlouho hovoří a autech. Já a asistent postáváme a mrzneme. Všímám si, že je poblíž prodejna s elektronikou. Po tom co slováci odjíždějí se tam vydáváme na obhlídku. Při vstupu do elektra si uvědomuji, že mám v kapse platební kartu a že si dokonce pamatuji pin. Okamžitě tedy mířím k playstationu. Cena mě ovšem moc nepřesvědčí. Bernard se mě snaží nalákat do wii, ale tam jsou hry k ničemu. Odcházím do hlubin prodejny, mezitím co se Bernard uvelebí na masážní židli.

Najednou se mi zatmělo před očima, jak fotbalisté říkají „blikanec“. Když jsem se opět vrátil do reality stál jsem u pokladny a platil outdoor navigaci, sluchátka a mp3 přehrávač. Nevím, jak je to možné. Ptám se Bernarda proč mě nezastavil, odpovídá, že nemohl když viděl jakou mám radost. Po namačkání pinu prodavačka sděluje, že jí to tam nechce pustit a jestli prý nemám na kartě limit. Větou „Ty vole nojo“ jí dávám za pravdu a přemýšlíme co s tím. Naštěstí je tu Bernard, který prodavačce navrhne jistý postup. Díky tomuto postupu odcházím s prodejny i se zbožím a s dluhem X XXXkč, který musím vrátit Bernardovi. Po nastoupení do vozu mi dochází co jsem udělal za kolosální blbost. K čemu mi je navigace a mp3 přehrávač?!

Za stavujeme u pumpy, kde chce Bernard dofouknout kola a vyměnit stěrače. Já jdu koupit baterie do navigace. Za 2 tužkové chtějí XXXkč. Když se prodavačky při placení ptám, jestli je možné abych je vyměnil za menší typ, když tyhle pasovat nebudou, je mi odpovězeno, že ne. Naštěstí baterky pasují a už se na mě směje uvítací obrazovka. Po chvíli zjišťuji, jak navigace funguje a jsem z ní nadšen. To je přesně to co potřebuji pro svoje pěší tůry. Po cestě zpět do Prahy se bavím tím, že pravidelně a s plnou profesionalitou zjišťuji v jaké jsme nadmořské výšce a jakou rychlostí skutečně jedeme. Připadám si po dlouhé době velmi důležitý.

Když dorazím domů, instaluji přiložená cd a do mp3 nahrávám soubory. Neputuje tam dnešní nezajímavá hudba, ale rozhlasový seriál Tlučhořovi a několik audioknih. Techniku poté uklízím do šuplíku, protože tohle nesmí nikdo vidět. Přišel bych o image rozumného člověka, který zbytečně neutrácí a vštěpuji si do hlavy, že tohle už nesmím nikdy udělat. Nakonec usínám za poslechu prvního dílu Tlučhořových, kdy do rodiny přichází jeden vzdálený příbuzný.

Divokošárecký Šplh 2009

2009-11-03T23:20:00.003+01:00

Vysedávání doma mi už pomalu začalo lézt na hlavu. Stále nikdo neodepsal, ale alespoň mi přišli poslední peníze od Tibma. Navíc jsem se dozvěděl jméno člověka, který dal pokyn k tomu aby šel jeden z grafiků ven. Mohu teď v mojí nemocné hlavě spřádat imaginární plány na pomstu.
Dnes mě napadlo vyjít si ven. Několik dní jsem nepromluvil ani slovo a tak mi to snad prospěje. Půjdu do Divoké Šárky, kde jsem nebyl alespoň deset let. Cesta je snadná, stačí se dostat na kulaťák a pak už jen Evropskou rovně. Po cestě jsem potkal staršího pána, který se ptal, kde tu je Olympus. Řekl jsem, že nevím, ale že mu mohu poradit to, že 300 metrů odsud prodávají Peugeoty. Pán řekl, že to mu je k ničemu a šel smutně dál.
Chvíli mi trvalo, než jsem našel "vchod" do šárky, ale nakonec se to podařilo. Jako první úkol jsem se musel zorientovat. Naštestí mapa byla po ruce a já hned věděl, kde jsem.

Mým dalším úkolem tedy bylo vylézt na ten kopec, protože by tam odsud mohl být dechberoucí výhled. Cesta po chvíli změnila sklon a i povrch byl stále umatlanější. Za chvíli už jsem musel používat i ruce protože nohy vesele ujížděly, ale nakonec jsem se vyškrábal nahoru. Ruce a kalhoty zaprasené, ale ten výhled.

Po vydýchání jsem chtěl z kopce slézt, ale nevěděl jsem kudy. Nakonec jsem se vydal tou nejschůdnější variantou, čili vlhká tráva a hodně ostrých kamenů. Zvlášť jeden mi přišel jako po úpravě polského fotbalového fanouška jménem Marcin.

Po zdolání tohoto záludného downhillu, jsem chvíli bezcílně bloumal krajinou, až jsem uviděl nenápadnou odbočku z cesty. Nekde v dáli odbočky jsem viděl skály. Tak. Teď přišla tvoje chvíle. Odměnou za klouzání po mokrých kamenech mi byl nádherný výhled na ůdolí. Je až s podivem, že tohle místo je v Praze.

Při mžourání do údolí jsem si všiml spektakulárního pahorku a řekl jsem si, že když už se doplazil sem, tak tam musím jít taky. Musel jsem se ovšem velmi nenápadně problížit kolem pracovníků, kteří asi 100 metrů ode mě řezali dřevo. Naštěstí si mě nikdo nevšiml a já tak mohl vejít na opičí dráhu. Nahoru, dolů, podejít, seskočit, neuklouznout. Byl to opravdu adrenalinový zážitek. Pro tlustého pražana to je ohromná porce pohybu, navíc na čerstvém vzduchu a tak jsem se krásně zadýchal. Na konci cesty jsem si připadal jako skutečný horolezec. Podemnou se rozprostřelo údolí s koupalištěm a chaloupkou. Já seděl na mokré skále opřen o mokrý kámen. A hleděl jsem do lesů, ze kterých stoupala pára. A to všechno na Praze 6.

Hovory s H. Pokorou

2009-10-30T14:49:00.002+01:00

Tento víkend to bude už dva měsíce co jsem bez práce. Jsem z toho už velmi znaven. Každý den mačkám F5 a kontroluji mail. Zbytek dne se snažím vyplnit pátráním po práci, hraním starých her a koukáním na filmy a seriály z minulého režimu. Na první pohled to může být zábava a prvních čtrnáct dní až měsíc to taky zábava je. Ale časem se to začne zajídat.
Nyní čekám až se mi ozvou ze dvou firem. Ta jedna je velmi velká a známá, nedělám si ovšem iluze, že by se vůbec ozvali. Pracovní náplní je přesně to co hledám a tak by to bylo skvělé. Negativum by asi bylo jen, že bych musel někam dojíždět, ale to je naprosto samozmřejmé. Druhá firma mi asi moc nezaplatí. Jenže po dvou měsících jsem tak zoufalý, že na penezích nesejde, jenom to musí být alespoň XX XXX, abych mohl platit soczdrav a nějaké peníze domů. Výhoda této druhé firmy je, že jí nemám ani minutu chůze od svého bydliště a pracovní doba je také velmi příznivá. Dostal jsem odpověď, že až zpracují všechny maily, tak se ozvou. To bylo před 8 dny. Snad se ozvou, o tohle místo bych stál.
Před několika dny jsem měl tu čest doprovázet Hynka na konzultaci do jeho školy. Cestou musíme okopírovat několik stránek z půjčené učebnice angličtiny, a já se tak po více jak měsíci dostávám do bezprostřední blízkosti mého bývalého pracoviště. Jakožto člověk, který je 90% dne ve vzpomínkách na minulost, jsem měl opravdu na krajíčku. Tady jsem přecházel most, tady jsem koukal na lodě, tady jsem přecházel na druhou stranu silnice. Po okopírování učebnice jedeme metrem do Jinonic. Cestou Hynkovi navrhnu aby si šel zajezdit motokáry na místní trati. Hynek se zdráhá, že je to moc drahé. Nakonec ale souhlasí, a dokonce přichází s vlastním návrhem abychom jeli do Radotína. Souhlasím tedy a vystupujeme z metra. Jdeme k Hynkově škole a já mám jít dovnitř. To odmítám protože je zde enormní množstv lidí. Volím raději netradiční vyhlídku na Prahu. Po chvíli se orientuji a bavím se tím, že si řeknu, kde je co a snažím se ot najít nebo určit směr. Háje - támhle. Malvazinky - támhle. Strahov - vidím táhmle. Je to velmi zábavné. Zábavné to taky musí být pro kolemjdoucí velectěné studenstvo. Po chvíli se Hynek vrací s tím, že porada nad knihou s profesorem stála za starou belu. Z toho co mi vyprávěl jsem skoro nic nepochopil. Ostatně jako vždy. Hynek také říká, že plán zájezdu do Radotína musíme zrušit, neboť musí být v 18:05 v centru Prahy. Jdeme tedy Jinonického Kart centra. Po cestě opět vzpmínám kdy jsem tady byl naposledy. Dochází mi, že moje vzpomínky nemusí zajímat ostatní okolo a tak se omlouvám. Hynek tvrdí, že je to v pořádku, ale že je to trochu důchodcovské. Osobně bych už byl rád v důchodu. Měl bych svůj Nissan Tiida sedan, svojí zahrádku a klid. Přicházíme ke Kart centru. Je zamčeno. Máme tedy spoustu volného času a tak jdeme pěšky zpátky do centra. Po cestě hovoříme o profesorstvu, o tom, jak filosof nahlíží na ostatní lidi a jak je může narozdíl od matematika prokouknout. Hynek také tvrdí, že mám všechno k tomu abych se živil psaním, což se mu snažím vyvrátit. Moje jediná výhoda by byla, že na rozdíl od většiny spisovatelů bych si mohl udělat sám grafikou úpravu knihy. S pomocí bývalích kolegů. Jistě lákavá představa.
S Hynkem také vedeme diskuzi o obrovské sociální nespravedlnosti. Jeho spolužáci se vozí v prestižních vozech německé provenience, v těch vozidlech, které já vodím pouze v počítačové hře. Jak je to možné, to stále nechápu. Den poté mi Bernard posílá fotografie spolužáka ze střední. Idiota, který měl tahák i na maturitní písemnou práci, a který proslul žadoněním o váš vyplněný test. Očividně je ale za vodou a vozí se v "pašíkovi." Chmpff. Stává se ze mě profesionální nezaměstnaný, který nadává v diskuzích na novinky.cz.

Takhle bych si to představoval...

2009-10-27T20:07:00.009+01:00

... stavět si pro sebe srub a dostávat za to peníze. Jen bez medvědů, kanců, klíšťat, komárů, much, masa a s počítačem, těstovinama a velkou hromadou flanelovejch košil. Teď jen, jak to zařídit...

Mr. Torrance

2009-10-26T11:20:00.000+01:00

Sám doma

2009-10-25T00:27:00.000+02:00

Rodiče odjeli k babičce a tak jsem přes víkend doma sám. Těšil jsem se na to, že se konečně pořádně vyspím.
Šel jsem si nakoupit jídlo na víkend. Budu jíst to, co vždycky. Staromládenecké těstoviny, které se lepí a pivní sýry. Chtěl jsem zakoupit Pigi čaj, protože jsem ho zahlédl ve znělce Ženy za pultem (aahh, nechal jsem se zlákat třicet let starou reklamou). Nakonec, ale odolávám pokušení, protože tento čaj nemá zrovna nejlepší pověst. Nechci vysvětlovat, kde se tento, podle mnohých pomník komunismu, vzal u nás doma. Pigi čaj koupím až budu bydlet sám. Po cestě se zastavuji u vietnamců a beru první víno, které vidím. Doufám, že mi pomůže se spánkem.
Po zazdění se těstovinami otevírám láhev. Piji rovnou z ní, protože kdo se má pořád mýt se skleničkami. Při sledování brutální kombinace filmů Jen tak si trochu písknout a My děti ze stanice Zoo se mi pomalu začíná motat hlava a noční Berlín osmdesátých let, plný neonových světěl vypadá opravdu krásně. Po dokoukání ulehám, ale překvapivě mi chvíli trvá, než usnu.
Probouzím se. Je 4:35. Spal jsem čtyři a půl hodiny, což je o půlhodiny více, než normálně. Vypil jsem jednu láhev vína, to znamená, že kdybych se chtěl vyspat devět hodin, musel bych lahví vypít ještě asi osm. To není v mých silách. Snídám tatranku a lipánka. Přemýšlím, že bych se měl opět pozorně podívat na znělku Ženy za pultem, jestli tam nenajdu nějaký produkt, které se prodává dodnes. Po chvíli něco takového skutečně nacházím. Jedná se o prací prášek Merkur, jehož potomek existuje i dnes.
Jak vidno potřebuji spát. Dělám si třesalku. Tu na nespavost doporučuje matka. Mě přijde, že je to jen kytka vylouhovaná ve vodě. Nikdy neučinkovala a když už, tak mi její účinnost vsugerovala matka. Po vypití se cítím stále stejně a tak teď courám po google.maps a smějeme se s Bernardem Mocovi.

Zápisky z nočního experimentu

2009-10-22T00:34:00.000+02:00

22:50 - Shlédnut seriál Žena za pultem, díl čtvrtý - řeší se vztah Oskara a Lady (Michal to sleduje z úkrytu. :)))
Zatím nepociťuji náznak únavy

***

01:00 - Král Šumavy - "Tři chlapi mně prošli..."

Ponurá atmosféra bažin a přímý pohled Radovana Lukavského mě rozzívá. Jdu to zkusit. Moc dlouho jsem nevydržel.

Experiment - Jak dlouho vydrží nezaměstnaný člověk bez spánku?

2009-10-21T21:09:00.000+02:00

Dnes ráno jsem našel grafické studio, které dle svého webu hledalo nějaké pomocné síly. Okamžitě jsem tedy napsal a zaslal balíček na ukázku. Celý den jsem mačkal F5 až na večer se ozvali, že už mají plno. Proč ale na webu někoho shánějí? Ale aspoň odpověděli.
Několik posledních pár týdnů nemůžu pořádně usnout. Vyspím se vždy maximálně 4 hodiny a pak už nezaberu. Stejně je zvláštní, jak se tělo nezaměstnaného člověka dokáže měnit. Neuvěřitelným tempem mi padají vlasy. Shodil jsem 4 kila. Kruhy pod očima jsou nyní velmi znatelné. Každým dnem čekám první nádor někde na těle. Mám neustále mokré ruce od studeného potu a na nohou mám dvoje ponožky a stále mi je zima. Celý den se nalévám horkým čajem s medem a citrónem, ale nemá to žádný účinek. Mám nutkání požádat Xavera o prášky na spaní, ale je docela možné, že bych si v horší náladě vzal poněkud vyšší dávku a pro moje blízké by z toho bylo nepříjemné zařizování. Raději si prášky nechám od těla. Bude to tak prozatím lepší.
Abych se tedy rozptýlil, zkusím nespat, jak jen to půjde. Pro člověka navyklého na noční život by to nebyl problém, ale já jsem byl zvyklý v noci spát. Můj rekord je 22 hodin bez spánku. Sledoval jsem přenos čtyřiadvacetihodinovky LeMans v roce 2008. I nyní mám co dělat. Sehnal jsem si totiž seriál Žena za pultem a tak se budu v noci protloukat samoobsluhou 70. let. V zásobě mám ještě spousty hudby z let osmdesátých. Předpokládám, že na první noc to bude stačit.

Neplacená reklama - Klikej

2009-10-20T13:17:00.000+02:00

Pomalu ke dnu

2009-10-20T12:51:00.001+02:00

Atmosféra doma pomalu houstne. Nikdo si nenechá vymluvit, že automatická "znalost" fotošopu mi automaticky nezaručí misto. Je mi dokola opakováno, že jak se zdá bez fotošopu to nepůjde, s tím souhlasím, ovšem kontruji tím, že fotošop se snažím pochopit už od střední. Že mi už X lidí ukazovalo, jak se s ním dělá. Ale problém je v tom, že na "profi" úroveň se nikdy nedostanu. To nikdo nechce pochopit. Přeci mě to na nějakém školení naučí. Jo jasně, naučí mě to co už znám. Diskuze tedy končí tím, že si půjdu hledat jakýsi certifikovaný, předražený kurz, kde mi profesionální fotgraf řekne co a jak. Jenže to bude pořád stejné. Dostanu fotku k upravení, nějak pošoupu táhlama v úrovních a z mojí strany je hotovo. A to rozhodně není profi úroveň. O ořezech ("vykrytí") se už vůbec nezmiňuji. Prohlašuji, že na kurzu se opravdu budu snažit, ale výsledek bude stejný.
Napadá mě geniální myšlenka. Co kdybych zkusil ulít se někam na nějaké, na první pohled, nelogické místo. Chvilka přemýšlení a výsledek je jasný. Lámat Haló noviny. Skutečně to dává smysl. Tam nebude nijak velký nával. Co to obnáší pracovat jedno patro pod partají jsem se dozvěděl z insiderského deHaló blogu. Texty jsou již staré, pochybuji, že by se tam za tu dobu něco změnilo. Problém by mohl být ve vybavení. Partaj, jak známo, nemá peněz na rozhazování a to se jistě odrazí v softwarovém fondu. S Xaverem si děláme srandu, že se tam láme v typografickém programu Pionýr a fotografie se upravují v elektronické verzi kalkulátoru Sčot. Hehe. Snad aspoň ty XPčka tam budou. Budoucnost je to jistě lákavá. Každé ráno bych vstal ve svém bytě vybaveném nábytkem ze 70. let. Šel bych na parkoviště ke svojí nové Ladě Kalina. Zaparkoval bych na stranickou kartu u partaje a šel bych lámat v Pionýru. Časem tam zkusím napsat. Z domova to mám blízko. Ideální práce.

Malá ukázka z deHaló

"... To se ale pak odehrávají scény. Dveře kantýny rozrazí traktorista Dolejš a za ním pospíchá důchodce o holi a má zaručený recept, jak zvýšit volební preference KSČM. Dolejš si objedná jídlo, ptá se fanouška, jestli nebude také. Dá si jedno pivo, Branika. Mezitím co místopředseda kydá vidlemi do jídla, jak je zvyklý, jeho protějšek popíjí pivo, cintá si po bradě a radí jak to všechno je a jak to všechno mají dělat.
Soudruh s funkcí trpělivě poslouchá. To je na nich neuvěřitelné."

Čekání

2009-10-19T15:19:00.001+02:00

Dnes je pondělí. Pondělí znamená "začátek týdne", tedy termín, který použila přísná paní v černém, jako časový horizont, ve kterém dají vědět co dál.
Po usednutí před počítač zběžně kontroluji mail. Nic nepřišlo. Takhle po ránu to přece po nich nemůžu chtít. Den si tedy krátím házením šipek přičemž každých deset minut máčkám F5 a na telefonu pro jistotu deaktivuji tichý režim.
Ráno uplynulo jako nic a je tady poledne. Dosud se nikdo neozval a tak si jdu ohřát jídlo. Během toho mi pomalu dochází, že mě nevezmou a tak přemýšlím co budu dělat dál. Popravdě vůbec nevím co bych měl dělat dál. Mám si nějak pozastavit živnosťák? Na co mi vlastně je? Nemám žádné kontakty na potencionální melouch a z toho zbytku peněz co mám, neůprosně odcházejí peníze na soczdrav. Mám se pak stát "profesionálním" nezaměstnaným? Nebo mám hledat dál? Ale kde? Jak dlouho můžu takhle přežívat?
Je 14:00 a já právě domyl nádobí. Kousek vedle na stole je položený telefon kdyby někdo náhodou volal. Vracím se ke stolu a kontroluji poštu. 1 nová zpráva. Ajaj. Tak teď je to už jasný. Kdyby mě brali tak budou volat. No jasný.

Dobrý den,

potěšil nás Váš zájem o práci v naší firmě. Bohužel Vám tímto musíme oznámit, že jste
pro nadměrný počet uchazečů nepostoupil do dalšího kola výběrového řízení.
Přejeme Vám hodně úspěchů při hledání zaměstnání.

Tak. Co se teď má dělat? Mám na to nějak odpovědět? Asi ne, co bych asi psal.

Dobrý den,

jsem nadšen, že jste mi napsali. Doufám, že vyberete toho nejlepšího kandidáta. Někoho, kdo úmyslně přechválil svoje schopnosti aby se Vám vlísal do náruče. Někoho, kdo si věří a je připraven poprat se s klávesovými zkratkami a někoho, kdo neplatí stravenkami.

To Vám přeji.

To asi ne. To je kravina. Nebudu odpovídat. V hlavě mi to šrotuje, ale nemůžu se dobrat k nějakému činu. Tak tady tak sedím a čumim. A do toho všeho včera Button vyhrál titul. Průměrný pilot na nadprůměrném voze. Všechno je špatně. V hlavě se mi rojí monolog Páťi Tlučhoře. Imrvére nezaměstnaného.

"T-To je svinstvo ale... to je jasný tohle no... to je jasný. To nemůže vycházet. Já sem mu dodal 50 budek do firmy Pěnkava a von mi klidně řekne, že mě nepotřebuje. Tak teďkon počítám, jak to s... s tim... s tim pojištěnim s těma daněma je. Že jo, no to je jasný. Prostě... Nechce mě! Nemá prej na to... prej to zavírá. Když nemáš ptáka, nemáš budku! No co budu dělat? Co já vim.

Vítěznej lid... vítěznej lid... jak dopad, vítěznej lid. Joo lid, lid to sem byl taky já. Jak se to pak panečku... mno... teď se... ty choděj teďka všichni.... dycky sem chodil na červenou... červená měla dycky zelenou... dejte mi pokoj... auta... jeej to sou nooo... to já nemám... to má jenom někdo zase... tenhle taky určitě... šupák jeden... no a najednou je za vodou ani neví jak... všem spadly domy do klína... mě nic, jak to je možný tohle? Já nic nikdy nic... noc sem neměl, nic sem nezdědil... privatizace a mně prostě nedali nic, já nevim co sem to měl za rodiče... já byl dycky dělník... vykonával sem, poslouchal sem...celej život sem poslouchal...věřil... VĚŘIL SEM!"

Pane Jardo, chcete odstranit stěnu?

2009-10-16T15:25:00.000+02:00

Pohovor

2009-10-15T15:00:00.001+02:00

Dnes jsem byl na pohovoru. Vyrazil jsem dle mého názoru tak akorát a vím v kolik mám přijet. takženepřijedu o hodinu dříve jako na minulém pohovoru. Po vystoupení z tramvaje jsem se podíval na rozvrh jízdy autobusů . Paráda, další jede za dvacet minut. A zrovna je tak krásné počasí. Musím se projít abych se zahřál. Po deseti minutách jsem se vrátil zpět na zastávku a mrznul tam. Autobus s mírným spožděním přijždí a já nervózně kontroluji kolik mi zbývá do vypršení lístku z tramvaje. Nakonec dorážím na cílovou stanici asi o 50 minut dříve, než jsem počítal. No dobrá. Ještě z autobusu jsem zahlédl firmu kam jdu, a musím tedy nějakým způsobem nahnat čas chozením v jejím okolí.
Několik desítek minut motání se ve vlhké zimě se na mě podepsalo. Smrkám čím dál častěji a chůze už také není nejplynulejší. Pět minut před stanoveným termínem zvoním na vchodové dveře. Po chvíli přichází nějaká slečna otevřít. "Na pohovor?" "... Ano, já jdu na pohovor." "Tak pojďte za mnou," a následoval jsem jí po velmi strmých schodech. Usazuje mě v místnosti s nějakými sekretářkami. Pomalu rozmrzám, když tu náhle vidím přísnou paní ve středních letech a celou v černém, jak vyprovází nějakého muže ze dveří. Podíváme se s mužem na sebe a kýváme na sebe hlavou. Asi další zájemce o volné místo, pomyslím si. Přísná paní v černém si mě vyzvedne a jdeme do jiné místnosti. Tam paní podává ruku, což činím také se slovy "Mám zmrzlou ruku." Paní uzná, že zmrlá skutečně je a pak pronese něco o počasí. Jsem vyzván abych se posadil a začíná rozhovor.

Přísná paní v černém: Můžu poprosit jméno?
Nezaměstnaný: Nezaměstnaný.
Ppvč: Tak, co vás vedlo zrovna k nám?
N: Nooo, eeeehh...eeehh já sem... jak sem hledal práci, tak mě zaujala ta sazba a zlom knih, což jsem dosud nedělal, ale velmi by mě to zajímalo. (táák, pěkně v klidu.. nikam to nežeň)
Ppvč: HmHm. Vy jste teda před tím pracoval v té... tady to má, v té Timba Media, tak jste skončil po roce...
N: Po roce, měsící a jednom dnu. (hehe, dodnes si myslim, že to nebyla náhoda)
Ppvč: No vidíte, proč jste tam skončil?
N: No, vydavatel ukončil činnost jednoho časopisu a bylo rozhodnuto, že už je zbytečné mít grafika navíc... Teda takhle mi to aspoň zdůvodnili. (jaké byly asi pravé důvody?)
Ppvč: A časopis skončil proč?
N: No, prý už to nějak dlouhodobě prodělávalo, asi. (prodělávalo to pořád)
Ppvč: Vy jste říkal, že by vás zajímali ty knihy. Jaký máte, vy sám, vztah ke knihám?
N: Ehhhh..noo... Jak sem pracoval s tim textem, tak sem přestal číst knihy a časopisy, protože bych to pořád zkoumal a nic bych nepřečetl. Ale poslouchám audioknihy. (pěkně... Pěkně)
Ppvč: A co jste naposledy poslouchal?
N: Naposledy (ajaj).... naposledy Švejka. Ne toho od Wericha, je to nějaká novější verze.
Ppvč: Aha, Aha. No, na mě je to přílíš pomalé...
N: (!!! co? já?)
Ppvč: ...já jsem při čtení velmi rychlá.
N: Hehe
Ppvč: Máte nějaké koníčky? Lidé mají nějaké koníčky.
N: Ano, koníčky... Šipky a motorsport.
Ppvč: Hehe, no vidíte, to jde i zkombinovat.
N: Ano, pokud by jste byla tak schopná, tak skutečně jde házet šipky z jedoucího vozidla. (hááá fany gáj)
Ppvč: ... Já myslela jako třeba někde v hospodě, jakože hážete a při tom můžete sledovat nějaký přenos.
N: ... Ano... Tak je to taky možné. (tak to zase uklidníme)
Ppvč: Mno, jak by jste sám sebe chrakterizoval? Jaké máte přednosti?
N: Přednosti...eeehhh...uuhhmmm...dochvil... (proč mě to nenechala doříct?)
Ppvč: A zápory?
N: Neustálá nervozita. (tak teď mě už vůbec nevemou)
Ppvč: A teď ty programy, jak umíte ten photoshop, illustrator, indesgn?
N: No photoshop velmi bídně, to se vlastně týká fotografíí celkově. No a ill, tak nakreslim něco. Ale ne na tabletu. (ať zapomene na ty fotky a photoshop!!!)
Ppvč: Používáte klávesové zkratky?
N: Tak občas. (k čemu... myší)
Ppvč: JAK OBČAS?!
N: Když je potřeba? (myšííííí..)
Ppvč: U nás se dělá jenom ve zkratkách. Hlavně v tom Indd. Tam to hrozně urychlí práci. Jaké by jste měl finanční požadavky?
N: No, tak po několika měsících jsem se vypracoval na závratných XX XXXkč, tak kdyby to bylo třeba nad XX XXXkč, tak by mi to vyhovovalo. (nenápadně...)
Ppvč: No u nás mají grafici XX XXX a prémie za další věci. Máte teda vy nějaké otázky?
N: Já? Otázky? Noooo... jaké? (neptej se na stravenky)
Ppvč: No to já nevim jaké.
N: Mhhhhhmmmm... Máte tady někde nějaký obchod, kde berou stravenky? (stupid STUPID)
Ppvč: ???... No já nevím... asi... asi někde ano... No, tak jestli nic jiného nemáte, tak můžete jít. My se počátkem týdne ozveme.
N: Počátkem týdne? (no snaha byla)
Ppvč: Ano počátkem týdne. Nashle.
N: Nashledanou (je venku furt tak hnusně?)

Vyprovodil jsem se sám a mrazem jsem kráčel čekat dalších dvacet minut na autobus. Během cesty domů jsem si začal uvědomovat, co jsem to tam navykládal. Nakonec ale co. Nelhal jsem. Jen budu hodně dlouho hledat práci.

Osmdesátky

2009-10-14T14:49:00.009+02:00

Našel jsem náhodou stránky pro milovníky skvělých skladeb z let osmdesátých. Doporučuji hlavně podsekci dnes již legendární ruské kapely Steklovata, kde jsou i zábavné fotografie. Usedněte, zapněte zvuk a užívejte.

Návrat do budoucnosti - Dny minulé a den současný

2009-10-14T14:00:00.001+02:00

Poslední záznam unudil všechny, včetně mě. Poskočíme tedy do současnosti, protože cesta zpět nebyla až na obrovskou bolest nohou nic moc zajímavého a já zpětně popíšu co se událo v několika minulých dnech. Aby se neřeklo, tak do minulého záznamu vložím několik provařených anekdot z prostředí zaměstnaných lidí. Text tak dostane tu kýženou šťávu. Tam, kde je vyobrazen klaun začíná vtip.
Minulý čtvrtek se konečně někdo ozval. No ozval, poslal dotazník k vyplnění. Jedná se o lámání knih, nebo něco takového. Z dotazníku vyplývá, že firma k mojí smůle zřejmě pase po nějakém invalidovi a tak mě moje odpovědi na otázky jestli jsem plně mobilní (ANO), jestli mám zdravotní omezení (NE), jestli pobírám invalidní důchod (NE) staví předem do role outsidera. Ovšem kolik je grafiků invalidů? HA? A kolik jich může pracovat tolik hodin co já? HA? Jestli se nestydím, že chci přebrat práci invalidům? Ani ne. Dobrý skutek už jsem vykonal tím, že jsem nějakému chudákovi přenechal místo ve Včele. Nehledě na to, že ten chudák si tam počíná líp, než já. Na závěr dotazníku je položka, která mě definitivně odsune vzad. "Mzdová představa." No a co. Z něčeho přece musím platit daně, soczdrav a taky bych si chtěl koupit třeba nějakou pěknou košili. Píšu částku, kontroluji a se srdečným pozdravem zasílám. Zatím se nikdo neozval.
V pátek se Xaver chlubí, že má k dispozici VW Polo. Z půjčovny. Přemlouvá mě, abych si dal kolečko před Travisovým domem. Po chvíli hádání přijímám s tím, že se mi to může za 30 let v autoškole hodit. Těsně před odchodem zvoní telefon. Nějaké neznámé číslo. Á, to bude ta práce pro invalidy! Zvedám a nestihnu si poslechnout kdo vlastně volá. Stíhám pouze to, že jsem pozván na pohovor. Ptám se jestli mě zvou do toho města kde firma sídlí (sidlí ve východních čechách). Dostává se mi překvapené odpovědí, že ne, že je to v Praze. Najednou mi to dochází. Kdysi dávno jsem odpověděl na jeden inzerát a to bude ono. Snažím se tedy hovor zachránit tím, že jsem myslel, že už se mi neozvou. Nakonec domlouváme datum pohovoru a já mohu vyrazit za Xaverem. Sraz máme na jednom náměstí. Když už tam skoro jsem, zastavuje mě policista že ulicí pokračovat nemohu. Je to totiž o to místo, kde nedávno došlo k tragédii, kdy se v opravovaném domě zřítily stropy.Volám tedy Xaverovi, že musí čekat, že dorazím později.
Cesta k testovacímu polygonu ubíhá velmi pomalu, ale nakonec dorážíme na důverně známou silnici. Děsí mě, že je tu docela hodně aut a díky tomu, že já jezdím "příliš u kraje", mohl bych je škrábnout. Xaver zastavuje a chvíli debatujeme abychom oddálili můj nástup za volant. Nakonec Xaver rozčileně vystupuje, řka ať už jdu řídit. Tedy usedám za volant a divím se ,že pedály jsou uplně jinde než u mě na počítači. Volant je také nepřirozeně velkého průměru. Zkušeně šlapu na spojku a ujišťuji se, jestli není zařazeno. Otáčím podivným klíčkem v zapalování a motor startuje. Xaver prohlašuje něco o, že jsem to nenechal nažhavit. Motor, ale beží a tak to neřeším. Řadím za jedna a pouštím spojku. Nic. Pouštím jí víc. Nic. Začínám být nervózní a přidávám plyn. VRUUUM. Ubírám plyn. Pouštím spojku až témeř do polohy "nesešlápnuto" a nic. Xaver říká, že povolí ruční brzdu a bude vše v pořádku. Vozidlo se skutečně rozjíždí. Okamžitě se orientuji a po upravení poloh pedálů se mi daří sice trochu hlučný, ale klidný start. Řadím za dvě, ale hned na neutrál protože se blíží křižovatka. Zní vyjíždím opravdu velmi napravo a Xaver mi sahá po volantu. Nakonec je vše v pořádku a já se chystám odbočit na místo odkud jsme vyjížděli. Jenže ouha, tam stojí auto a řidič si čte. Xaver mě vybízí abychom tedy pokračovali rovně, což činím. Řadím za tři a před námi se objevuje velmi frekventovaná silnice. Opakovaně říkám, že tam nejedu a Xaver se pouze směje. Nakonec vyřazuji a zastavuji u kraje. Xaver je možná trochu překvapen, že mi to nechcíplo, ovšem to se majiteli Logitechu G25 stát nemůže. Usedám na sedadlo spolujezdce a jedeme hledat klidnější místo. To se nám nedaří a tak rezignovaně sjíždíme pod Vyšehrad. Cestou po serpentýnách se mi podaří vyprovokovat Xavera aby tahal za ruční brzdu. Vozidlo ale do očekávaného driftu nepřejde. Holt moderní auta s élektronikou. Favorit by se utrhl hned. Bavíme se tedy alespoň hvídáním pneumatik na semaforech. Ještě před tím, než mě Xaver vysadí, stačí zatroubit na jižanské turisty, kteří stojí ve vozovce. Domlouvám mu, aby tak nečinil, ale on se pouze směje a vysazuje mě.
V tomto týdnu se mi stala jedna zajímavá věc. Bývalá kolegyně dala z různých důvodů adresu na blog jedné svojí kamarádce. Jedná se o pohlednou blond instruktorku spinningu (dlouhý nohy, pevný tělo, víme) Prý jí to velmi zaujalo, čemuž se směju. Kolegyně jí také přesvědčí aby se mnou komunikovala přes icq. Oba nezávisle na sobě se tomu dívíme, ale skutečně se spojujeme a já si tak mohu vychutnat komunikaci s cizí ženou, což je pro mě něco velmi nezvyklého a nového. Moje mysl se už plní roztodivnými představami co by, kdyby, ale samozřejmě, že po několika dnech komunikace přestává. Slečna není online a je dost možné, že jsem v invisible a ignore listu, ale alespoň jsem si mohl psát se... se ženou.
Včera mi přišel zajímavý mail s tajemným předmětem zprávy LMC G2. Celý natěšený ho otevírám a zjišťuji, že se mi sděluje, že vybrali někoho jiného. Chvíli si věci srovnávám v hlavě a se mi vybaví, že před měsícem jsem opravdu psal do tohoto nakladatelství. Je sice fajn, že mi HR specialista s ženským jménem překopíroval automaticky vygenerovanou zprávu, ale proč to trvalo měsíc to nevím. Neříkejte mi, že se měsíc vybírá ideální kandidát. No nic. Zítra mě čeká domluvený pohovor. Je to velmi z ruky a tak budu muset jet mhd.

Cesta na Háje

2009-10-12T14:48:00.007+02:00

Je úterý a tento víkend pojedu opět na vesnici. Dnes je ale den, kdy se po několika letech vydám po svojí trase ke škole, kde jsem studoval. Škola je na Hájích a já bydlím v centru, čili nějakých 15-16 kilometrů tam a to samé zpět. Kdysi jsem to už šel, vyrazil jsem ale pozdě a domů jsem po 8 hodinách dorazil až pozdě večer. Dnes vycházím z domu v půl jedenácté.

První co si musím ujasnit je to, jakou verzi cesty zvolím. Jsou dvě varianty. Buď můžu jít přes Václavské náměstí, přes Nuselský most a nějak se promotat Pankrácem k Budějovické. Druhá varianta je chůze podél řeky až do Podolí a poté Jeremenkovou nahoru na Budějovickou. Tuto variantu jsem ještě nešel a tak vyrážím. První část cesty je velmi jednoduchá. Řekněme, že vyrážíme od hotelu Intercontinental. Půjdeme až k řece a podél ní míříme k průchodu v domě, kde sidlí populární discotrysko karlovky. Tady se propleteme mezi prodavači cetek a pokračujeme podél vody. Máme krásný výhled na Střelecký ostrov. Tady na mostě Legií bych normálně odbočil a po mostě bych šel do práce. To už ale nikdy neudělám a tak můžeme v klidu pokračovat ke galerii Mánes. Byl jsem uvnitř jenom jednou, kdysi dávno na střední. Vystavovali se tam boty. To logicky, znamená, pokud se v patře dole vystavovali boty, musel být v patře nahoře motocykl. A ten tam skutečně vystaven byl. Byla to první generace Hondy Gold Wing zprzněná nějakým umělcem.

Krátce po vstupu do EU...
Odchází zaměstnanec v sedm večer z firmy a šéf se ho ptá:
"Co je? Bereš si půl dne dovolené?"
"Ne, jdu na oběd........."

Za galerií se, zatím rušná, cesta uklidní. Nepůjdeme totiž dále vedle silnice, ale sejdeme na nábřeží. Jdeme kolem botelu Matylda, před kterou stojí nejnovější výkřik japonského automobilového průmyslu. Samotné GT-R. Je až s podivem, že Nissan dělá na jednu stranu šílenosti typu Qashqai a pak vyrukuje s touhle mašinou. Auto je to, jak kráva a divím se, že takový obr dokáže jet tak rychle a mrštně. A je za skvělou cenu. To je taky, ale problém tohoto auta. Už jich tady jezdí spousta. Naštěstí si ho ale kupuje jiná sorta lidí, než ta co jezdí v kdysi “posh” Audi R8, z kterého vždycky vyleze plešatej borec s nadváhou a v triku s krokodýlkem. Nissan právě odjíždí a čekám nějaký “závodní” zvuk. Nic takového se nekoná a GT-R kolem mně projíždí se zvukem Nissanu Note.

Procházíme pod Jiráskovým mostem a už po nás loudí labutě. Kotví zde spousta krásných lodí, třeba taková Blanice. Jednoduchá lodička, která si jen tak pluje po Vltavě a přepravuje lidi na Císařskou louku třeba. Musí to být krásné povolání, řídit loď. Vzpomínám si, jak mě jako malého nechal kapitán parníku Poseidon kormidlovat pod Čechovým mostem. Vždy když půjdete kolem mostu na Vltavě, všimněte si, že na obloucích mostu jsou kosočtverce, pod ten prostřední se lodě trefují. Říční loď reaguje poněkud zvláštně. Otočíte kormidlem a nic se neděje. Otočíte jím co to de a pořád nic. Najednou se začne loď sunout směrem kam jste točili a tak hned točíte na druhou stranu, protože nábřeží už je velmi blízko. Točíte a stále se nic neděje. Ale teď se loď okamžitě točí na druhou stranu a tak se takhle prokličkujete až pod most, který jsem projel přesně pod žlutým kosočtvercem, jak poznamenal kapitán.

Míříme k restauraci Vltava, ve které jsem v životě nebyl a procházíme pod Palackého mostem. V těchto místem kotví podle mě snad ta nejelegantnější loď, která je na Vltavě. Krásná vyhlídková loď Regent. Vždycky když jí vidím, tak si to nesmírně užívám. Od Regentu pokračujeme podél vody ke starému železničnímu mostu. Počasí je skvělé. Tak akorát, neprší, ani nesvítí slunce takže nemusím nesmyslně krčit obličej. Z nábřeží stoupáme na chodník a jdeme podél kubistických domů pod Vyšehradem. Kontroluji situaci za sebou a vcházím do tunelu ve vyšehradské skále. Tady se nám naskytne příležitost vidět místní přístav. Je tady mnoho zajímavých lodí, třeba Štír II. nebo Hippocampus. Procházíme kolem Podolské porodnice, kde jsem se narodil a po cyklostezce jdeme směrem k plaveckému stadionu. Zjišťuji, že se mi chce na malou stranu. Kontroluji terén. Po pravé staně se nachází křoví, ale není dostatečně maskující. Jdu dál a konečně u botelu Racek nacházím podmínky, kde mohu v klidu konat. Po vykonání se vracím na kurz. Procházíme kolem Žlutých lázní. Nikdy jsem nepřišel na to k čemu jsou dobré. Na plakátech vidím lidi, kteří se v létě opalují u azurově modré Vltavy a v zimě nadšeně běžkují. Kolem azurově modré Vltavy. Kdo by takové nesmysly dělal, myslím si a přicházím na přechod, který mě navede na Jeremenkovu ulici.

Jeden květinář tuhle přišel o práci, ale mohl si za to sám. Vždycky popletl
objednávky. Jedna žena dostala kytky, objednané manželem, který byl na služební cestě. Byla poněkud překvapena, když u kytice našla lísteček:
"Přijměte naši upřímnou soustrast."
Daleko více však byla překvapena právě ovdovělá žena, z jejíž kytice vypadl lísteček:
"Je tu tepleji, než jsem myslel. Škoda, že tu nejsi také."

Zde na rohu v mlékárně zakupuji předražený energetický nápoj od giganta, který má ve formuli 1 dva svoje týmy. Dále kupuji tatranku, která svůj tým ve formuli 1 zatím nemá. Vkládám je do batohu, kde mám také suchary z domova. Jeremenkova ulice se mi zdála vždycky krátká, opak je však pravdou. Člověku zabere přes dvacet minut, než se přes ní dostane. Projdeme kolem několika obchodů s autodoplňky a jsme na křižovatce u hotelu Barceló. Tam pokračujeme směrem k Budějovické, ale na první odbočce točíme doprava a motáme se mezi, tuším že, prvními typy panelových domů. Jdeme kolem obchodu, kde prodávají potřeby pro kadeřnické salony a promotáme se až na hlavní ulici, na které jsou garáže Budějovické aleje. Tuto silnici přejdeme a jsme na parkovišti polikliniky. Tady o kus dál je cykloprodejna, kde jsem si před třemi lety chtěl zakoupit ventilek značky Tufo na svoje galusky. Řekli mi, že je nemají, ale ať si zavolám za týden a dali mi vizitku. Doteď jsem tam nezavolal a tak kolem prodejny procházím co nejméně nápadně. Pokračujeme silnicí za poliklinikou a na první odbočce točíme doprava. Jdeme rovně dokud se cesta nezatočí doleva. Pak odbočíme doprava. Pokud jsme správně, měli bychom teď vidět ceduli na zimmer-frei, fenomén první poloviny devadesátých let. Cedule tu skutečně je a tak můžeme bezpečně pokračovat směrem dolů. Po levé straně se vynoří velmi zajímavé bytovky. Vypadají jako by měli základ v panelových domech, ale jsou kaskádové a na jedné straně mají pásová okna a z druhé strany mají balkóny. Velmi pěkné bydlení.

Když dojdeme až dolů, vyjdeme u nějakého autosalonu, kde prodávají vozy koncernu VW, tedy nic extra zajímavého. Jdeme na parkoviště a přecházíme silnici. Chodník nás vede pod nějakou odbočku z jižní spojky a později i pod spojkou samotnou. V těchto místech vidím ceduli “Braník 3,5km” a říkám si, že tudy půjdu cestou zpátky. Kdybych tak věděl jaká pitomost to je. Mezitím přecházím silnici a jdu podél továrních budov a do Krčského lesa. Hned za kamenným podchodem točíme doprava a jdeme lesní cestou nahoru. Na první křižovatce točíme doleva a potom pořád rovně. To, že jsme na správném místě nám potvrzuje maringotka se včelími úly. Opět zjišťuji, že musím na malou stranu. Podivuji se nad tím, protože jsem dnes vypil jen hrnek čaje. Volím tedy místo dostatečně daleko do včel a konám. Vracím se zpět na lesní cestu a konzumuji pár sucharů. Na konci cesty točíme doleva, na úzkou asfaltovou komunikaci. Tou sejdeme až k tenisovému klubu. Zde parkuje černá Alfa 155. Ano přesně ta Alfa, se kterou jezdil první páníček komisaře Rexe v populárním rakouském seriálu. Odsud pokračujeme podél brány ke zjevně opuštěnému komplexu Interlov. Bránu míjíme a jdeme po schodech podél jižní spojky. Tady si dáme velký pozor. Je zde dům, který neoprávněně obývají cikáni. Volím velmi rychlé tempo, jenže ruka osudu zasahuje. Zpoza plotu vyjde snědý namakanec a tykajíc mi se ptá, jestli je na Roztylech zámečnictví. Odpovídám, že nevím. Dále chce vědět kolik je hodin. Kouká na moje minimalistické Swatch Propre za 1500 kč a děkuje. Z těch hodinek by mu moc nekáplo. Loučíme se tedy a já, neustále kontrolující pozice na šesté hodině, rychle mířím k Roztylům. Zde se mi hodí, že moje cesta pokračuje po lávce do Záběhlic a ne k Roztylům. Tento úhybný manévr mě ochrání a posyktne mi čas se ztratit, kdyby si to s těmi hodinkami přeci jenom cikáni rozmysleli.

Říká jeden manažer kolegovi z jiné firmy:
"Hledáme nového účetního."
"Hele, a nenajali jste vy nového před pár týdny?"
"Jo, to je právě ten, kterého hledáme."

Vycházím tedy na lávku u centrály T-Mobilu u Roztyl. Tady se zastavuji a sleduji provoz podemnou. Pozoruji také počasí a panorama Prahy. Po vykoukání se dosyta vcházíme do vilové části Záběhlic. Jdeme kolem parku Geologického ústavu ČR a pak, když zahneme doprava i kolem brány ústavu samotného. Když máme po pravé straně bránu ústavu, musíme jít doleva podél řadových domků. Na konci ulice točíme doprava a jdeme po schodech dolů. Ještě před tím, se ale chvíli pokocháme trucktrialovým speciálem zaparkovaným na jedné zahradě. Nemusí to být špatná zábava. Koupíte od vojáků jednu těžkou Tatru, upravíte jí a jdete závodit. Po tom co jsme sešli schody nejdeme sympaticky vzhlížejícím podchodem, ale točíme doleva. Nyní jdeme rovně, můžeme jít klidně po silnici, neboť tady nic nejezdí. Když dorazíme na hlavní silnici se zelení mezi jízdními pruhy, uvidíme na rohovém domě ceduli na psí kadeřnictví. Jdeme k podél tohoto domu a dále točíme pravo. Vylezeme zpoza zvukových bariér a po zdolání přechodů, jsme u dealerství Renaultu. Pokračujeme až k odbočce k TOP hotelu Praha. Kdysi jsem byl uvnitř tohoto samozvaně prestižního hotelu. Když vezmete panelák, dáte do něj zábradlí natříkané zlatou barvou a dáte tam vodotrysk, nedělá to z vás něco prestižního a už vůbec ne něco TOP. A k tomu ještě ta “lukrativní” poloha. Na odbočce tedy v žádném případě netočíme ke snu menežerů, ale jdeme stále rovně směrem k Mercedes-Benz fóru. Zde zběžně zhodnotíme vzhled nové třídy E a jsme u dealerství Chrysleru. Wrangler nevypadá vůbec zle, to samé platí i to Commanderu. Točíme doleva a jdeme až k autobusovým zastávkám. Tady se potřebujeme dostat na druhou stranu k těm panelákům. Nebudeme přebíhat silnici, je tam podchod. Když vycházíme z podchodu, jdeme vlevo podél nějaké elektrostanice. Pokračujeme ulicí dál rovně až k hypermarketu. V těchto místech bydlí spolužačka ze střední, se kterou jsem, ale nikdy nepromluvil ani slovo. Nápad zazvonit jestli není doma asi není moc chytrý. Jdeme tedy dál kolem kadeřnického salonu a přecházíme silnici. Nyní už máme v zorném poli výškové hotely na Opatově. Několika podchody se dostáváme k budovám Skansky a jdeme k opatovským hotelům. K nim si cestu zkrátíme přes palouk. Kdybychom šli na palouku doleva, tak se dostaneme až na metro Háje. Nyní jsme ale u hotelů. Na okolních zdech je nasprejováno spousta nápisů v azbuce. Tady u těch hotelů je velmi zvláštní místo - hřbitov uprostřed panelákového sídliště. Nevím, jestli ho sem naprojektovali při stavbě jižního města nebo jestli už tady byl odjakživa. Myslel jsem, že to zjistím, třeba z filmu Panelstory, ale ten se odehrává vyloženě na Hájích. Pokračujeme směrem k supermarketu a jdeme přes lávku, na kterou navazuje dlouhá “terasa” s vietnamskými obchody. Na konci je restaurant palma a také sál, kde jsme měli zahájení školního roku střední školy. Chvíli postojím na místě, kde jsem stál když jsem šel do prváku. Pak přejdu na místo, kde jsem stál když jsem šel do druháku a do třeťáku. Po chvíli vzpomínání scházím po soustavě nakloněných rovin k místní knihovně a jdu k parkovišti. Vzpomínám, jak jsem zde v mraze chodil dokola, protože jsem do školy přijel o hodinu dříve. Poblíž je, mezi studenstvem oblíbený, podnik Pražanka, ve kterém jsem byl za čtyři roky dohromady asi tři hodiny. Usedám na lavičku v parku a pozoruji školu, která je hned naproti. Napadá mě, že bych se mohl podívat dovnitř. Přeci jen jsem tam nebyl rok a tři měsíce. Vchodové dveře jsou na kartu, kterou mám stále doma, ale ne u sebe. Jak se tak ale dívám, vypadá to, že se dá jít dovnitř i bez ní. Osměluji se a jdu po chodníku ke škole.

Číšník nese hostu polévku a máčí si v ní palec.
Host říká:
"Co si máčíte svůj palec v mý polívce, sakra!"
A číšník na to:
"Doktor mi říkal, že ho mám mít v teple."
"Tak si ho strčte do prdele."
"Tam ho mám, když neroznáším."

Před ní stojí tři dívky. Pamatuji si je když byly v prváku. Docela přibraly. Nepoznávají mě, vlastně mně ani nezaregistrují a já nepozorován vcházím dovnitř. Jdu udělat to, co sem dělal vždycky jako první. Podívám se na změny v rozvrhu. Tam stojí profesor ekonomiky. Podívá se na mě a zvolá “Aaaa.” Ptám se ho jestli si na mě pamatuje. Odpovídá, že samozřejmě ano. Ani se nedivím. Můj maturitní výkon z ekonomiky byl opravdu nezapomenutelný. Ptá se, co tady dělám a já odpovídám, že si jdu zavzpomínat. Chvíli se jen tak bezcílně procházím a pak zamířím do učebny počítačové grafiky. Zde vidím starého, dobrého učitele, jak něco vysvětluje něco v pitomym photoshopu. Chvíli stojím za studenty a pozoruji výklad. Pak profesor kouká po místnosti a odchází do kabinetu. Jdu za ním a až tehdy si mě všímá. Hovoříme o tom, co je na škole nového, o mojí pracovní situaci a tak vůbec. Pak potkávám školníka, se kterým jsem vždy diskutoval o F1. Oba se shodneme na tom, že už to neni to, co to bejvalo a já opouštím školu. Nyní mě čeká cesta zpět s novou výzvou, která se jmenuje “Braník 3,5km”.

Den 19

2009-10-08T13:16:00.001+02:00

Den po příjezdu kotroluji poštu. Překvapivě se nikdo neozval. Jdu se tedy podívat na pracovní příležitosti. Stejně je to zvláštní. Proč jsem musel letět zrovna já? Proč si marketér nabral svojí Xtou sekretářku? Proč jsem nemohl dělat měsíc bez platu? Nebo do konce roku se sníženým platem? Takhle to přece nejde. Ze dne na den. Proč obchodnice, která srala všechno možné dostala trojnásobně větší odstupné než já?

Mno. Nakonec nacházím inzerát na jednorázový zlom nějakého časopisu. Chvíli otálím, přemlouvám Xavera aby tam nepsal a nechal mi to. Nakonec tedy píšu a přikládám ukázky prací. Samozřejmě se nikdo neuráčí odpovědět. Zajímavé je, že Xaver jako vždy porušil svůj slib a napsal tam. Jemu odpověděli to, že zlom už je dávno zadaný. Když už je dávno zadaný, uvítali bychom kdyby ten dávno zadaný inzerát stáhli z nabídky.

Několik dalších dní kontroluji stránky s nabídkami práce, ale nikde nic, kde bych měl alespoň teoretickou šanci na úspěch. Doma mi je neustále vyčítáno, že jsem měl zůstat ve Včele. Můj argument, že by mě po zkušební lhůtě stejně nejspíš vyhodili nikdo nechce slyšet.

Přemýšlím co dál dělat. Napadá mě, že bych si mohl zahrát. A jak se tak řítím s rally speciálem po tratích příbramské rally, napadá mě, že bych si mohl kreslit v křivkách. Nějak jednoduš, nekomplikovaně. Ale na co by mi bylo kreslení? Mám nápad, založím si nějaké stránky, kam si budu malůvky dávat. Co bych si asi tak měl malovat? Ne, všechno zpět. Budu popisovat, jak jsem se stal nezaměstnaným a doplním to obrázky. Lidé se potřebují smát někomu, kdo ztratil práci. To je bez debat.

Zakládám tedy Deník nezaměstnaného. S grafickými vzory, které mi blogger nabízí nejsem moc spokojen a tak si vytvářím vlastní hlavičku. Chvilka práce v illustratoru a myslím, že jsem si celkem podobný. Teď by to chtělo titulek. Jakým fontem? Ahhh, všechny sou blbý. Naklikám si to ručně, aspoň to půjde ke kresbě. Přidávám první texty a druhý den přidávám i efektní mapu odkud kdo přichází. Tu jsem odkoukal, od jednoho švéda, na jehož fotoblog pravidelně docházím a obdivuji krásy nordického venkovského života. Pokud by vás blog zajímal, zde je odkaz.

Píšu další texty a mapka už sbírá první tečky a první vlajky. Zajímá mě kolik by sem mohlo přijít lidí a tak přidávám počítadlo. Jenže když už ho dám do kódu, je na špatném místě. Píši tedy Bernardovi, který se v kódech vyzná a za chvíli je počítadlo na svém místě. Zbytek dne už jen mačkám F5 a koukám kdo přichází a odchází. Bernard dává odkaz na jedno fórum a v jednu chvíli sem klikne enormní množství lidí. Hřeje mě pocit, že i když psát vůbec neumím a i texty jsou velmi nezajímavé, porážím v návštěvnosti blog mého bývalého kolegy, šéfredaktora, který se nad svými tématy musí pracně zamýšlet a formulovat.

Přicházejí také první komentáře. Jsou od bývalého kolegy, který se potupně kaje. Díky tomu, se mohu proplížit na jeho blogy a do noci úchylně hltat texty, které nebyly určeny pro mě.

Když už jdu konečně spát s pocitem dobře vykonané práce, přijde mi, že už jsem se dlouho nehýbal. Nadešel čas pro plánování extrémního pochodu po Praze.

Na vesnici - Den 3

2009-10-06T12:28:00.003+02:00

Jsem probuzen rámusem a neustále odjíždějícím a přijíždějícím vozidlem. Zdá se, že strýc se pustil do instalatérských prací. Je to velmi schopný člověk. Všechno si udělá a opraví sám. Jdu do přízemí a vidím, že dveře do sklepa jsou pootevřené. Nechávám je tak a jdu si udělat housku s hermelínem. Takto vybaven se ke dveřím vracím a jdu po schodech dolů. Tam už strýc připravuje nářadí. Zaujal mě nahřívač plastových trubek. Jedná se o něco jako pájku, ovšem se speciálním kopytem na trubky. Na kopyto se přiloží dvě plastové trubky, chvíli se nechají nahřát a pak se spojí. Musíte je ovšem spojit správně, protože je už nerozlepíte. Chvíli jen tak postávám a vedeme řeč. Pak mi strýc řekne abych šel k němu a abych přinesl necky. Necky nacházím a pokládám je pod trubku, která přivádí vodu do domu. Strýc bere “fričku” a řeže. Za chvíli zjišťujeme, že starosta zapoměl uzavřít uzávěr, protože máme po kotníky vodu. Podobně zaplavené je i uhlí, které je v místnosti skladováno. Zábavné je, že frička díky zvlhnutí začíná probíjet a tak ji vypojujeme. Strýc běží ke starostovi a já vynáším vodu v kýblech. Po chvíli zjišťuji, že domácí tepláky, pantofle a světlé ponožky nejsou tím nejvhodnějším oblečením, protože jsou zaprvé promáčeny a zadruhé má voda černou barvu, díky tomu, že se do ní vylouhovalo uhlí. Není ale čas se jít převléknout, protože voda z otvoru po trubce stále vesele teče.

Po chvíli už je proud tak slabý, že není potřeba nosit kýble. Přichází strýc a začíná měřit trubku, která půjde do zdi. Na ní se navaří kohout. Ten uzavřeme a starosta bude moci otevřít hlavní uzávěr. Vše jde podle plánu a máme naškvařeno. Teď už jen stačí dotáhnout trubku v místě, kde navazuje na obecní vodovod. Strýc bere do ruky francouzák a statečně dotahuje. Je dotaženo a kohout se zavřel. Strýc volá starostovi, že může pustit hlavní uzávěr. Nyní musíme navařit další trubky. Důležitá je ta, na které bude vodoměr. Do trubky se navaří dva adaptéry, na které se vodoměr připevní. Strýc, ale zjišťuje, že jeden adaptér navařil špatně a že měl pouze tyto dva. Musíme tedy do Čechtic pro nový. Sedáme do strýcova vozu. Pamatuji když to auto kupoval. Bylo v dobrém stavu, ale dnes je z něj už opravdu pracovní auto. Všude písek a prach, výplň ve dveřích úplně zmizela a čouhá jen drát na otevření dveří. Strýc jede jako vždy velmi svižně. Jednou rukou kouří cigaretu a druhou točí volantem. Když přeřazuje, tak zásadně tou rukou, kterou před chvílí držel volant. Ruka s cigaretou je stále ležérně položena na okýnku. Moje zkušenosti z počítačových her mi řikají, že toto není nejlepší přístup. Řadí zbytečně pomalu a rukou na volantě v poloze 12:00 si auto před zatáčkou rozhodí jen velmi těžce. Těžko by také správně reagoval na náhlé... Nějaké náhlé nebezpečí. V tu chvíli se mi vybavuje veselá historka, kterou jsme prožili s Xaverem při testovací jízdě Smartu na Orlické přehradě. Když jsem si zkusil co to je řídit skutečné vozidlo byl Xaver nervózní z toho, jak blízko jsme pravému okraji cesty. Po cestě zpět, když Xaver řídil, jsme to diskutovali. Můj argument, že přeci nemůžu jet prostředkem silnice, co kdyby se něco ze zatáčky vyrojilo, se Xaver chystá podlomit názornou ukázkou. Tvrdí, že kdyby se něco ze zatáčky vyřítilo, zkušený řidič ihned uhne a jen tak ze srandy si najel do zatáčky běžnou stopou, tedy uprostřed silnice. Jaké bylo ovšem jeho překvapení, když se ze zatáčky vyřítil Citroen C5. Xaver tedy skutečně uhnul, ale zarudlé tváře a tlumené překvapení jasně ukazovali na syndrom stažené prdele.

Tak jsem se zasnil, až jsem nepostřehl, že už jsme v Čechticích. Zastavujeme u instalatérství a čekáme na majitele až dorazí. Mezitím si dobu krátíme hovorem o vozidlech. Strýc se mě ptá, kdy a jaké budu mít auto. I kdybych náhodou udělal řidičák, tak moje představa o ideálním voze je velmi odlišná od jeho. Smart ForTwo s dieslovým motorem by mi opravdu vyhovoval. Nízké poplatky za všechno, originální vzhled a skvělá výbava. Sice to nejede, ale chystá se silnější motor se stále stejnou spotřebou, takže cestující budou vymrštěni na 100 km/h za vskutku briskních 16, 8 sekundy. Strýc namítá, že je to stále příliš mnoho a že je to až nebezpečně pomalé. Ironicky tvrdím, že na české rychlostní limity to bohatě stačí a ten, kdo jede rychleji je bavoráckej vrah a já doufám, že bude zatčen. Strýc svadí řeč na motocykly, které mě vůbec nezajímají. Říká, že už na to nemá čas a že “efječko” prodává. Říkám, že si má koupit Moto Guzzi a leštit jí. Strýc opáčí, že to není jeho krevní skupina a ptá se, kde ten prodavač je.

Prodavač vychází ze vchodu. Už tady byl dávno. Strýc jde tedy koupit adaptéry a já zůstávám v autě a pozoruji čechtické náměstí. Už dlouho jsem tady nebyl, ale nezdá se, že by bylo něco jinak. Možná obchodní dům v dálce změnil nájemce, nevím. Strýc vychází z prodejny a vracíme se. Dorazili jsme však akorát na oběd, což znamená, že dál už musí strýc pokračovat sám. Po obědě mě musí zavézt do Vlašimi na autobus. K obědu jsou bramborové knedlíky se špenátem a s nějakým masem. Maso ignoruji a podivuji se nad špenátem od babičky. Přijde mi, že špenát vaří, vaří a vaří dokud není ze špenátu zelená kaše. Konzumuji a v hlavě si přehrávám scénář toho co bude následovat. Umýt, převléct, sbalit, rozloučit, odjet do Vlašimi, předběhnout ve frontě, zaplatit, nasednout. Přesně podle plánu nasedám do auta a jedeme do Vlašimi. Zde se loučím se strýcem a přeju mu aby instalatérství úspěšně zvládl. Fronta na nádraží je překvapivě malá a já vybírám pohodlné místo v prostřední části autobusu. Pan Otec a syn s námi nejedou. Opět sedím sám a přemítám nad tím, že tento víkend si musím zopakovat. Za čtrnáct dní se sem opět podívám.

Na vesnici - Den 2

2009-10-05T14:57:00.000+02:00

Po probuzení chvíli mžourám do stropu. Už několik let vidím stále to samé. Prasklinu a lustr. Po chvíli uvažování nad tím co by se dalo s lustrem a prasklinou dělat za vylomeniny vstávám a otevírám okno. Venku je slunečno, ale zima. Z lesů stoupá pára a zemědělci na polích jezdí na svojí západní orací technice. Scházím do přízemí. Po cestě si v mezipatře beru z lednice hermelín. Přicházím do kuchyně a dělám si snídani. Housku s hermelínem a mléko. Usedám k televizi a probírám se programem. Nakonec kotvím u obligátního Discovery channel a poslouchám slovenský dabing. Zjišťuji, že se vysílá jakýsi pořad s názvem v maďarštině. Ze slovenského dabingu na maďarské verzi slavnéhu US kanálu odhaduji, že v pořadu jde o to, co všechno moderátor vydrží. Jednou ho srazí hráč amerického fotbalu, jednou bourá v automobilu. Moderátorn nám po každém karambolu sděluje, že to naozaj bolelo a já se nedivím. Čemu se ale divím je četnost reklam. Každých deset minut se objeví bledě modrá plocha s nápisem “REKLÁM” a drsnou maďarštinou je mi v upoutávce na další pořady představována tattoo minorita v Miami. Jak u toho někdo může vydržet celý den?

Jsem nasnídán a televizi vypínám. Přemítám co dělat. Mohu se jít projít po vesnici. Do toho se mi moc nechce. Mohu se jít projít do lesa. Ani do toho se mi moc nechce. Chvíli koukám z okna na zahrádku a můj pohled sjede na poctivě vyrovnaná polínka na přitápění. Ano, to je ono. Nasekám další polínka. Oblékám se do montérek a flanelové košile. Protentokrát oželím, že je můj outfit “po někom”. Jdu na dvorek a hledám propriety k sekání. Špalek nelze přehlédnout. Stejně tak, ale nelze přehlédnou cákance krve a kousky slepičího peří, kterými je pokryt. Nasazuji si pracovní rukavice a špalek kruhovými pohyby přesouvám na správné místo. Nyní si musím sehnat sekeru. Bohužel nenacházím švédskou štípací sekeru s dutým ostřím a ergonomickým topůrkem navrženým Hansem Petrikem Personem. Nacházím ale její orezlou kolegyni s podivným plastovým topůrkem. Na topůrku je vylisováno upoznění abych nosil bezpečnostní rukavice. Podívám se na svoje ruce a bezpečnostní rukavice nevidím. Vidím pouze pracovní rukavice. Protentorkát to risknu a lezu do kůlny pro špalíky dřeva. Vyhazuji je ven a tím i rozháním slepice, které zkoumaly černou skvrnu na místě, kde stál původně špalek. První várka špalíků je venku a prvního kanidáta pokládám na jeho vetšího kolegu. Chvíli se vrtí, ale za chvíli je usazen. Teď ho jen správně trefit. Rozmáchnu se a praštím sekyrou. Témeř jsem zasáhl, ale špalík je jen oholen na levé straně. Znovu se rozmáchnu a sekám. Tentokrát už to bylo lepší a špalík se rozletí na dvě poloviny. Beru další a sekám. Aj. Je tam suk a sekera uvízla. Na tuto variantu jsem připraven a sekeru se špalíkem otáčím o 180 stupnů. To znamená, že tentokrát praštím plochým koncem sekery přímo do podstavce. Tento postup několikrát zopakuji a nakonec suk povolí. Takto strávím asi 3 hodiny. Ruce mě začínájí pálit a já sundavám rukavice abych zjistil proč. Hned je to jasné. Asi před hodinou se mi na ruce udělal puchýř a právě prasknul. Říkám si, že jako první seznámení se štípáním po dlouhé době by toto mohlo stačit a rovnám nasekaná dřívka do kůlny. Ještě, že mám alespoň pracovní rukavice. Před tím, než jsem začal sekat, byla zem pokryta slepičinci a jak dřívka padala tak se o slepinče “otřela”. Dřívka jsou porovnána a já odcházím zpátky domů.

Přes okno, se na mě mračí asi čtyřicetiletá krásná blondýna. Na to, že se na mě ženy mračí jsem zvyklý a tak ani nezdravím a jdu si umýt ruce. Při tom mi babička oznámí, že blondýna je sestřenicí mojí matky. Dávám na vědomí, že informaci jsem pochytil a odcházím do svého pokoje. Zde sedím a přemýšlím co budu dělat nyní. Dolů jít nemůžu, tam nejsem vítán. Nakonec si beru repelent, stříkám si nohavice a odcházím k lesu.

Procházím kolem okrajových domů a přecházím silnici abych se po chvíli ocitl v áleji. Během cesty se rozhoduji, že půjdu mojí starou trasou, kde jsem testoval všechna svá horská kola. Po chvíli v áleji končí stromy a já mám možnost rozhlednout se do krajiny. Zastavuji se tedy o rozhlížím se. Je to opravdová krása. Po dlouhé době mi nevadí, že slunce svítí a pálí. Moje světloplachost je ta tam. Nevadí mi, že stojím u zarostlého příkopu, kde může číhat zmije. Z rozhlížení mě vyruší dobře známý zvuk. Zetor 7245. Projíždí kolem a já tentokrát vzpomínám na tento stroj. Zrovna na okolních polích jsem jako malý doprovázel dědu, který jednu dobu jezdil právě na 7245. Pamatuji si, jak obrovský boční náklon traktor snese a taky jak snadno se zahrabe.

Pokračuji polní cestou směrem k lesu. Jdu kolem obrovské hromady dolarů. Ne, to nejsou dolary. Při bližším zkoumání zjišťuji, že je to něco úplně jiného. Ano je to obrovská hromada hnoje. Smrdutý puch mě nutí ke zrychlení a za chvíli jsem u lesa. Zde musím zvolit jistá opatření. Abych nebyl napaden kancem, nebo zmijí, musím šoupat nohama. Tak dám zvířátkům vědět, že tady jsem a namlouvám si, že to pochopí správně a utečou. Za zvuku šoupání tedy vcházím do lesa. Překvapuje mě chlad a ticho jaké zde panuje. Za neustálého šoupání pokračuji po lesní cestě a z obličeje si stírám pavučiny. Říkám si, že by nebylo zlé mít svůj vlastní les. Postavit si tam srub z kelohonky a zakoupit terénní vůz Aro 243 Standard. Sem tam jít do svého lesa pro napadané větvě, ty nasekat a porovnat. Potom je slepit, znovu nasekat a znovu porovnat. A takto pořád dokola. Velmi se mi tato myšlenka zamlouvá a čím hlouběji sem v lese, tím méně si uvědomuji, že bych neměl elektrický plynový proud a ani elektrický plyn. Po hodině chůze přicházím na osudové místo. Asi před měsícem, jsem tu naprosto šokován potkal zajíce. Stál uprostřed cesty a ukusoval trávu. Zpozoroval mě a vrhl na mě vražedný pohled. Bylo jasné, že jsem ho vyrušil, že má někde kolem malá zaječí selátka a že po mě, jako správná zaječí bachyně, půjde. Začal jsem chmátrat po noži za doprovodu dupání a tleskání. Zajíc mě pozoroval a pak s opovrhujícím pohledem utekl kamsi do lesa. Já jsem, naprosto nadšený, jak hrdinsky jsem se zachoval, pokračoval v cestě.

Najednou vidím dvě auta. Pro jistotu beru nůž, kdyby se na mě odněkud vyřítila lidská bachyně. Po chvíli je vše jasné. Borůvkáři. Ilegálními hřebeny rvou celé trsy. Tázavými pohledy koukají na mě, na nůž, a znovu na mě. “Dobrý den,” řeknu. Odpovědi se mi však nedostane a tak pokračuji dál.

Když vycházím z lesa potkávám volně stojící lakatoš. Lakatoš je takový lesní bagr. Jsem udiven, že v době, kdy mají místní svoje John Deere traktory a CLAAS kombajny nejnovější specifikace, nemají také něco nového do lesa. Práce v lese je na nové stroje asi příliš tvrdá.

Vracím se do vesnice a vidím, že Renault Scénic, který patřil mračící se blondýně, už před domem nestojí. Skvělé, mohu do přízemí a jdu se najíst. Babička mi říká, že zítra, v den mého odjezdu, přijede strýc a bude měnit vodovodní potrubí. Mám se tedy na co těšit.

Na vesnici - Den 1

2009-10-02T13:48:00.001+02:00

Konečně pátek. Rychle snídám a kontroluji batoh. Vše je na svém místě a ověřuji si ještě jednou v kolik a odkud odjíždí autobusy. Vyrážím.

Po hodině chůze jsem v Podolí a jdu si koupit sýry. Ano, před cestou k babičce si musím sám nakoupit doplňkovou stravu, protože je prý neslušné vyjídat cizí lednici. Základních potravin se to netýká. Po dlouhých minutách přepočítávání jdu k pokladně a platím stravenkami. Vše jsem propočítal správně. Vybaven nákupem pokračuji přes Budějovickou a Krčský les a zanedlouho jsem na Roztylech. Je tu už veliká fronta a já se nenápadně řadím doprostřed. Po chvíli přijíždí první autobus, ale ten údajně nejede na Vlašim. Přijíždí druhý, který už je označen cedulkou “Vlašim” a přijíždí tak šikovně, že jsem mezi prvními co nastupují. Platím, vybírám sedadlo a usedám. Přede mě si sedá mladá slečna, která okamžitě usíná. Nikdy jsem nechápal, proč lidé usínají na tak riskantních místech. Mohou být velmi snadno okradeni, či jinak poznamenáni. Po chvíli jsem ovšem slečnu prokoukl. Díky tomu, že spí, sedí sama. Nikdo jí nechce rušit a ptát se, jestli je zde volno. Já sedím také sám. U mně je to však dáno nesympatickým zjevem. Za mě si sedá Pan Otec a jeho syn. Pan Otec má charakteristický hlas. Mluví velmi pomalu a dává si záležet na výslovnosti, i když má jisté jazykové vady. Také se mi zdá, že má malou kapacitu plic. Velmi často se nadechuje. Jeho syn je pravděpodobně žák druhého stupně základní školy. Jedou asi na chatu a syn si sebou bere učení. Má toho opravdu spousty, o čemž je informován celý autobus. Pomalu vyjmenovává předměty a Pan Otec ho v tom podporuje otázkami typu “A co z matematiky, máš něco? Budeš zase něco vytýkat?”

Autobus sjíždí z dálnice na silnici k Benešovu. Bohužel musíme projet kolem nejhrůznějšího místa v republice. Ano, sen princezen a princátek z katalogových domků. Samotný Hotel Sen. Nevím, jak popsat to co cítím a vidím. Ty tvary, ta barva, ta okna, ta brána, ty věže, ta “v. i. p.” zeď. K tomu není potřeba něco dodávat. Sami se podívejte na oficielní stránky a zaposlouchejte se do zdobné a rafinované hudby.

Před Benešovem nás zastaví zácpa. Pan Otec, který ví všechno nejlépe, pronese něco ve smyslu, že je to blbě udělané. Zácpa pomine a autobus zastavuje nejdříve u supermarketu a potom na nádraží. Pokračujeme směrem na Vlašim a já už v dálce vidím Blaník. V Domašíně si všímám brány do parku, který vede až do Vlašimi. Nikdy jsem tam nebyl, ale rád bych se tam podíval. Pan Otec, jako by mi četl myšlenky, prohlásí, že to je největší park v Evropě, hned po tom Versailleském. Nejsem si tím jist, ale nemám šanci si to ověřit. Přijíždíme na Vlašimské nádraží, kde nás Pan Otec a syn opouštějí. Ještě před odchodem nás však stačí informovat, že zavolají matce, a zeptají se jestli je ještě v práci. Já také vystupuji.

Mám hodinu a čtvrt před odjezdem autobusu do cílové vesnice. Jdu se tedy projít až dolů na Žižkovo náměstí, které se rekonstruuje. Navštěvuji svou oblíbenou cukrárnu na rohu. Poručím si Dánský zmrzlinový pohár a vzpomínám na to, jak sem chodím už od dob, kdy byla cukrárna otevřena. Vzpomínám také na nákupy, na které jsme spolu s bratrancem, sestřenicí a babičkou jezdili. Do té doby bych se rád vrátil.

Dojídám pohár, platím a pomalu se vracím zpět k nádraží. Před služebnou Policie mě však odchytne od pohledu zmatená stará paní. Nemůže se prý dostat na služebnu. Sám to zkouším a skutečně. Oba vchody jsou zamčené. Je to zvláštní, protože služební vozidlo je v garáži a v patře se svítí. Na bráně, hned nad “schránkou důvěry” je vzkaz, že pokud by se někdo ocitl v tísni, nechť volá 158. Uznávám, že paní je v tísni a volám 158. Automat mi říká, ať vyčkám a jsem přesměrován. Příslušník zvedá telefon a já mu osvětluji situaci. Ptá se na jméno paní. Ptám se paní na její jméno a sděluji ho do telefonu. Příslušník říká, že má momentálně všechny chlapce v Divišově a proto navrhuje toto řešení. Paní ať se vrátí, do domova důchodců, kde bydlí a chlapci až se vrátí, se tam vydají situaci prozkoumat. Paní souhlasí a prý na ně počká ve svém pokoji. Tlumočím to do telefonu a hovor končíme. Paní se vydává do domova důchodců a já na nádraží. Tam jsem zatím jediný.

Po chvíli se začínají trousit i ostatní. Pan Otec a jeho syn nikde. Autobus přijíždí. Nastupuji a připravuji se na cestu. Během ní opět vzpomínám. Na každé místo mám vzpomínky. V dálce už vidím dva charakteristické kopce, které se překrývají. Ty kopce mám proježděné a prochozené jak to jen jde. Rád bych se tam vypravil i tento víkend. Během cesty kontroluji náklad sýrů. Vše je v pořádku a přijíždíme do cíle. Vystupuji a vydávám se do horní části vesnice. Jdu kolem domu, ke kterému náleží zahrada, na které vypukl ten požár roubenky. Po chvíli jdu kolem fotbalovho hřiště. Kdysi dávno byla cesta kolem lemována obrovskými stromy. Čas od času se stalo, že na silnici padla větev. Ale to se stane. Ve vesnici se s tím ovšem nepárali. Místo toho aby se o stromy někdo staral, tak je všechny pokáceli a dřevo prodali na rakve. Někdo si slušně namastil kapsu, protože stromy lemovaly dohromady asi kilometr a půl cesty.

Přicházím před babiččin řadový domek. Není to žádný krasavec. Byl postaven v šílených 70. letech a tak si asi dovedete představit jak vypadá. I když. Na 70. léta je přeci jenom trochu jiný. Ale já ho mám rád. Spousta vzpomínek.

Zvoním a babička odemyká. Vítáme se a já se jdu ubytovat do patra. Budu ve svém oblíbeném pokoji. Jako jediný má okna na obě strany domu, takže vidím, jak do ulice, tak na pole a lesy. Kromě babičky a mně je zde i kočka. Je ohromně tlustá a jmenuje se Bobeš. Vzadu na dvorku je pes Ben, ke kterému jsem si nikdy nevybudoval vztah, a spousta slepic.

Po vybalení je čas k večeři. Jsou moje oblíbené škubánky. Kdysi jsme jich snědl na posezení šest až sedm. Dnes už po třech nemůžu a zapíjím je mlékem. Po několika hodinách bez cílného koukání do televize se jdu umýt a spát. Tady se mi spalo vždycky dobře. Zítra mě čeká náročný den.

Den 15

2009-10-01T12:35:00.000+02:00

Dnes je čtvrtek. Náladu mám tak nějak stále nijakou. Na moje odpovědi na inzeráty nikdo nereaguje. Vůbec nikdo nic nenapsal. Co je tohle za způsoby? Rozumíte, kdyby napsali aspoň “Ty debile, tebe fakt neberem,” tak je to mnohem lepší, než nenapsat vůbec nic. Divná doba. Hřeje mě alespoň to, že zítra konečně odjíždím na víkend na vesnici. Pojedu autobusem z Roztyl. Chci si to užít a tak půjdu na Roztyly pěšky. Mám tam výbornou trasu, kterou popíšu někdy v budoucnu.

Dnešek se nese ve znamení příprav. Na mapy.cz si klikám trasu pochodu abych věděl v kolik vyrazit. Do batohu balím oblečení a kartáček. Nic víc není potřeba, protože pobyt na venkově nabízí spoustu možností, jak využít volný čas. Procházky po lese, procházky po poli, procházky po vesnici. Kdysi jsem se tu dopravoval pouze na kole. Ovšem před několika lety jsem udělal osudovou chybu. Prodal jsem své horské kolo a za velmi tvrdě vydělané peníze z brigády jsem si koupil překrásnou silničku. Celokarbonová přední vidlice, zadní stavba taktéž karbon, desetikolečko Campagnolo. Krásné kolo. Za ty tři roky sem na něm jel 3x, slovy třikrát. Poprvé v Praze. Vyrazil jsem naslepo podél Vltavy do Modřan. Dojel jsem až kamsi do Písnic, kde už bylo na můj vkus až příliš mnoho provozu, nehledě na to, že mi začala ucházet přední galuska. Otočil jsem se tedy a jel zpět. Je velmi vzrušující motat se s nášlapnými pedály a prázdným předním kolem mezi italskými turisty. A ještě si přimyslete směšný, přilnavý cykloobleček a zářivě zelenou helmu.

Zbylé dva cyklovýlety už byly příjemnější. Oba se odehrávaly právě u babičky. Byla tehdy strašná zima a rozhodně to nebylo taková krásná projížďka jakou jsem si vždycky představoval, když jsem sledoval přenos Tour de France. Při dlouhém stoupání si člověk uvědomí, že ten mazanec asi opravdu snídat neměl. Proklínal jsem sám sebe a se slzou v oku jsem vzpomínal na lesní cestu, kde jsem jen výjimečně potkal houbaře, Tatru 815 nebo další cyklisty. Jako silniční cyklista jsem ovšem tehdy ještě neskončil. Koupil jsem takové válce, které umožňují jezdit v místnosti. A já skutečně jezdil. Na počítači mi běžel dokument o Tour de France a já jezdil na místě. Po čase mě i tohle přestalo bavit a kolo je teď vystaveno v pokoji, kde jej obdivuje každá návštěva. Nikdo si zatím nevšiml vrstvy prachu, kterým je kolo pokryto a ani toho, že obě galusky jsou prázdné. Myslel jsem, že to kolo prodám, ale vůbec se mi do toho nechce. Pokud bych byl někdy nějakým zázrakem zaměstnán asi bych časem pořídil opět kolo horské. Ovšem takové, jaké jsem měl jako malý chlapec. Tedy přední pevnou vidlici, shimano deore a cantilever brzdy. Prostě návrat do devadesátých let.

Tedy, zavzpomínal jsem, sbaleno mám. Zítra vyrazím do míst, kde bych chtěl jednou umřít. Ne na zásah bleskem při opravě antény. Ne utopením se v odpadní jímce. Ne na následky poranění při pádu ze střechy,

Den 12

2009-09-28T14:16:00.000+02:00

Dnes bych se měl poohlédnout po nějaké práci. Chvíli přemýšlím, kde hledat a pak jdu na tentýž server, kde jsem si kdysi našel svojí první práci. Chvilka hledání, předem vyřazuji všechno co není zlom časopisu, porada s Xaverem a už smolím průvodní text a připojuji přílohy. Jedná se o práci v jednom přehnaně sebevědomě pojmenovaném časopise pro ženy. Samozřejmě požadují i, jak je moderní psát, „rutinní“ znalost photoshopu. O to by se za úplatu postaral Xaver, nebo jeden z bývalích kolegů. Dále požadují orientaci v Mac OS X, se kterým jsem doteď vůbec nedělal. Jedná se prý o velmi intuitivní ovládání, takže by to neměl být problém.

Zbytek dne vyplňuji seznamováním se s ručním řazením rychlostních stupňů v Richard Burns Rally. Jako školící vozidlo vybírám Subaru Impreza 555 z roku 1995. Zastávám názor, že je nejlepší skočit hned do toho nejsilnější a učit se sním. Když pak přesednete do pomalejšího vozu, na vše máte mnohem více času a základy ovládání už máte ze silného vozu. Chvíli s řazením zápolím, ale nakonec je největším problémem zvyknout si na nové umístění ruční brzdy, která se používá ve vracácích. Velmi zajímavé, že? Neřikejte, že ne.

Večer přichází otec, aby mi oznámil, že našel zajímavý inzerát. Zajímavý skutečně je. Jedná se o zlom jakési rubriky, v jakýchsi novinách. Nikde se nepíše o photoshopu a jeho „rutinní“ znalosti. Zdá že, že jde skutečně pouze o zlom. Samozřejmě na Macu. Okamžitě smolím další průvodní text a posílám.

Matka mi sděluje výtečnou zprávu, že o víkendu pojedu k babičce. Po dlouhé době první věc na, kterou se opravdu těším. Babička bydlí několik kilometrů od Vlašimi a já už se nemohu dočkat až si čekání na autobus vyplním návštěvou cukrány dole na náměstí. Zatím jsem ovšem tady v Praze a musím nějak ty 4 dny vydržet. Před spaním jdu ještě na google maps a nostalgicky si prohlížím okolí babiččina domu. Doufám, že mi na moje maily z dneška přijde odpověď do mého odjezdu. Rád bych měl práci vyřešnou co nejdříve.

Intermezzo

2009-09-26T12:12:00.000+02:00

Jsem překvapen kolik lidí se sem podívá a kolik jich tu vydrží. Jestli to takhle půjde dál, tak 500 člověk vyhraje hodnotnou cenu. Může mi zaplatit oběd. To jsou holt tydlencty internety.
O víkendu psát nebudu. Rád si jako nezaměstaný trochu odpočinu a shlédnu brutální kombinaci tv programů - návštěvu Svatého otce a závodní program GP Singapuru vozů formule 1.
Ještě drobné info ohledně delších textů. Budou samozřejmě dál, ale už ne tak často, protože nevím, jak bych dokázal natáhnout těch pár věcí co přes den dělám. Častější budou kratší texty.

Den 11

2009-09-25T13:52:00.000+02:00

Tak je to tady. Ráno mám chvíli volného času před návštěvou zubařky. Znovu si procházím, jestli je to, co dělám opravdu to správné. Jistě, moje nechuť k lámání realit v Corelu je velká, ale zase na druhou stranu je to prostě práce. Můžu u ní měsíc vydržet a při tom si hledat něco jiného. To by ale asi nebylo moc fér vůči Včele. Řeknu jim to dneska ať můžou rychle sehnat náhradu z těch, na které se nedostalo. Je nejvyšší čas jít k zubařce.

Přicházím před vchodové dveře se zpožděním. Zvoním. Zvoním podruhé a nikdo se neozývá. Jdu se podívat na ulici. Zvláštní, okna jsou otevřená. Naštěstí, jde kolem starší paní a pouští mě. Vcházím do čekárny a ve dveřích do ordinace už čeká zubařka, tedy přesněji řečeno dentální hygienistka, jejíž jméno si, tak jak je u mě zvykem, nepamatuji. Hned na mě volá, že ještě momentík a kamsi odchází. Když pak v čekárně slyším spláchnutí, vychází a říká, že můžeme. Zuby mám naprosto v pořádku, což je prý na chlapcomuže zvláštní. Kupuji tedy alespoň nový kartáček a mezizubní kartáčky. Jako bonus dostávám krásnou lahvičku ústní vody. O šestset korun chudší a s ústní vodou batohu odcházím na Olšany.

Dnes zdravím hlasitěji, než minule a hned se ptám jestli je tu šéf. Dovídám se, že tam někoho má na pohovor. Napadá mě, že kdyby ten byl pohovor na moje místo bylo by to fajn. Zapínám počítač, už ani nevím proč. Dneska už na něm dělat nebudu. Pochvíli z kanceláře vychází paní, která na záskok za grafika opravdu nevypadá. Osměluji se a klepu na dveře. „Můžu dál?“ „No jasně.“ Říkám, že si musíme promluvit. Naštěstí šéf není slepý a hned pozná problém. „Nebaví tě to.“ Přikyvuji, a rozpovídám se, že reality mě opravdu nebaví, že na to nestačím, což bylo vidět včera. Šéf říká, že to chápe a že nejsem první, kdo to nedal. Vyprávím, něco o tom, že jsem si dycky myslel, že i když mě práce bavit nebude, tak to kvůli penězům překousnu. To se nepotvrdilo a přijde mi správné odejít hned takhle brzo i kvůli tomu aby firma mohla vybírat zase z těch co se hlásili spolu s se mnou. Takhle si to sám sobě omlouvám a šéf přikyvuje, že to tak asi bude. Ani to nebolelo a už se loučím s tím co měl svatbu a s tím co seděl vedle mě. Všichni byli velmi trpělivý a pořád dokola odpovídali na moje, pořád stejné, otázky.

Vycházím ven a přemýšlím co teď. Nejlepší bude když půjdu na Olšanské hřbitovi. Ne, to raději ne. Mnohem lepší bude když půjdu na Olšanské hřbitovy. Odtud volám Xaverovi, jestli nepůjdeme na oběd. Xaver tvrdí, že nechce a tak ho alespoň seznamuji s mojí pracovní situací. Moc ho to nezajímá a tak hovor končím. Přemýšlím tedy dál co budu dělat. Domů se mi nechce. Nějakou procházku by to chtělo. Nakonec mě napadá zavolat bratrancovi jestli bych opět nemohl přijít na popovídání. Přijít můžu, ale musím to stihnout do 14:00. Teď je 11:30. Přijímám a jdu směrem na Libeň. Cestu už znám ze sedmého dne a tak před bratrancův dům dorážím už ve 13:00. Chvíli hovoříme a bratranec mě seznamuje s dnešním programem. Ve 14:00 pojedeme k jeho známému opravit nějaké vozidlo. Když se ptám jaké, ukazuje na BMW 320d z roku 2001. BMW jsem nikdy nemusel. No, vlastně majitele BMW jsem nikdy moc nemusel. Bávaři. S plánem souhlasím a jdu si něco koupit do místní samoobsluhy. Naštěstí mám u sebe drobné z návstěvy zubařky a nemusím tedy hledat, kde berou a kde vhodně vrací na stravenky. Po dlouhém váhání kupuji mléko, 2 housky a malý hermelín. Platím a vracím se před dům, kde se za okukování BMW do jídla pustím.

Hodinka okukování uběhla jako nic a nasedáme. Během cesty do servisu v Holešovicích zjisťuji co s autem vlastně je. Nesnesitelně syčí. Podle bratrance za to může příliš mnoho oleje v... v oleji. Po cestě vedeme s bratrancem debatu o tom jaká převodovka je lepší. Bratranec říká, že rád řadí a tak by si vybral manuál. Já říkám, že kdybych měl jednou řidičský průkaz, vybral bych si automat. Po tomto výživném rozhovoru přijíždíme před servis. Jdu dozadu do dílny, mezitím co bratranec tam veze auto. V dílně potkávám bratrancova kamaráda. Ptá se mě kdo jsem. Odpovídám, že známý od bratrance. Když tedy tak, tak je to prý OK. BMW přijíždí do dílny a začíná zdlouhavé hledání míst, kam by se mohly umístit vzpěry hydraulickho zvedáku. Po menším zápase s plastovými prahy se automobil zvedá ke stropu. Po znaleckém shlédnutí se konstatuje, že tato nová auta to mají jinak, než ta stará. Plast z podvozku jde na zem a vypouští se vařící olej. Mechanik dále kontroluje výfuk. Opakovaně za něj vezme a opakovaně prohlásí, že se to celé hýbe, což vidíme i my. Poté se auto spustí zpět na zem a logicky se do něj olej doplní na měrku.

Už se chystám nasedat, když slyším bratrance, jak říká „Tak sem doval toho tvýho pašíka. Mrknem na ty brzdy.“ Mechanik odchází a za chvíli je zpět i se svým „pašíkem“. Po hodině usilovného koukání na brzdy a ještě usilovnějším ohánění se drátěným kartáčem přichází závěrečný krok. „Odvzdušnění brzd.“ Znamená to, že jeden povolí u kotouče takovou hadičku a ta se svede do láhve od minerálky. Mezitím ten druhý usedá do vozidla na místo řidiče a čeká. Když je hadička svedena do láhve, zavolá první na druhého ve voze „Můžeš,“ a ten začne dupat na brzdový pedál, což má za následek kapání brzdové kapaliny do láhve. Takhle to jede několikrát u každého kola a brzdy jsou odvzdušněny. „Pašík“ se spouští na zem a začíná diskuze nad sofistikovaným pohonem všech čtyř kol, kterým je „pašík“ vybaven. Najednou nás ruší infantilní melodie zvonku. Někdo zvoní před servisem.

Jedná se o dva Makedonce, kteří mají problém s jejich letitým Fiatem. Bratranec lehá pod auto a mechanik s ním houpá. Po chvíli je vynesen verdikt. Něco je s bubnovou brzdou. Bratranec ještě zkouší vzít rukama za kolo. To se mu skutečně daří a za vyděšeného pohledu Makedonců cloumá s kolem doleva, doprava, nahoru, dolu. Cizinci jsou seznámeni se stavem a ptají se jestli s tím mohou jezdit. Mechanik říká, že by s tím nejezdil a tak Fiat odjíždí. V pondělí přijede na opravu. Mechanik se ještě podivuje nad tím, že chce každý vědět kolik to bude stát. My s bratrancem už ale odjíždíme. Zdá se mi, že BMW stále syčí. Bratranec to potvrzuje, ale syčí to prý méně.

Jedeme se podívat ještě na jeden servis, kde bratranec příležitostně dělá. Jedná se o palouk u jednoho domu, na kterém jsou staré československé Tatry a ameriky ze 70. let. Vozy jsou nejrůznějším stavu, od zrezlých kastlí až po voňafky. Bratranec mi také ukazuje kde bydlí majitel servisu. Je to takové patro v garáži. Jako mají děti patro v pokojíčku a pod ním psací stůl, tak majitel má patro a pod ním rozebranou ameriku. Psací stůl jsem tam ale nikde neviděl. Zajímavý způsob života. Nasedáme zpět do auta a bratranec mě veze až domů. Tam vyprávím o tom, jak jsem to v práci podal a jak to vzali. Je mi řečeno, že teď musím hledat dál. To budu.

Den 10

2009-09-24T13:43:00.009+02:00

“Venku je krásný, teplý čtvrtek.” Přicházím do práce a velmi potichu zdravím. Zapínám počítač. Stále u nikoho nevidím otevřený internet a tak se jdu dívat na složky. Po chvíli se opravdu nějaká korekturní práce objeví a pouštím se do ní. Korektury jsou jednoduché, jediné co mě pořád neuvěřitelně mate je architektura disků a serverů. Práce je vyexporotvána a po tom co jí ten co měl svatbu překontroluje nevím co dál dělat. Domlouvám tedy alespoň oběd s kamarádem Xaverem, s podmínkou, že se nesmím zdržet déle jak 59 minut. Ten co měl svatbu navrhuje, že bych se mohl podívat na zahraniční vydání realit, jestli už tam není něco k udělání. Jdeme se podívat na nástěnku, kde je jakýsi harmonogram uzávěrek. Skládá se z různobarevných svislých čar, které jsou rozděleny do týdnů. Snažím se vytvořit rozumějící pohled a jdeme zpátky k počítači. Zahraniční vydání je samozřejmě umístěno na uplně jiném disku a díky tomu se v síti už definitivně ztrácím. Po zavolání toho co měl svatbu se konečně dostávám tam, kam potřebuji a můžu přeukládat pdf. Na tom by nebylo nic až tak složitého, kdybych se nemusel brodit k dalšímu disku a brát ty pdf z minulého čísla. Otevřít, projet v nějaké fukci Acrobatu, o které sem před tím neměl ani ponětí a uložit na správné místo. Ah. Ještě udělat náhled.

Nyní se mohu pustit do největšího oříšku. Poprvé budu dělat inzerát od nuly. V Corelu. Hned napoprvé jsem trefil správný rozměr inzerátu a kopíruji texty do corelu. Snažím se napodobit vizuální styl, který se pro tuto firmu použil v minulých inzerátech, ale nedaří se. Textu je na rozměr inzerátu příliš málo a ještě k tomu font, který se používá, nepodporuje slovenské znaky. Nakonec jsem vše tak nějak zformátoval alespoň do stádia, kdy už stačí jen udělat fotky. Vyrážím tedy na smluvený oběd.

Přicházím na smluvené místo a okukuji stojící motocykly. Xaver po chvíli přichází a jdeme do obchodního střediska. Cestou se svěřuji se svými problémy v mojí práci a Xaver se svěřuje se svými úspěchy v jeho práci. Dorážíme před naše občerstvovací stanice. Xaver volí moderní biobagetu s biočajem a já volím jediné rozumné jídlo bez masa z nabídky jednoho giganta rychlého občerstvení – hranolky s prázdným kelímkem na pití. Při placení jsem nemile překvapen. Občerstvovací gigant se zaprodal fenoménu krize a začal vracet na stravenky jen pět korun. Usedáme na zdánlivě klidné místo. Jdu si naplnit kelímek a vracím se na naše místo v jehož sousedství se mezitím usadila partička frikulínů. Ignorujeme je a bavíme se co bych měl asi dělat. Xaver mi potvrzuje moje závěry, tedy, že jestli mě to opravdu tak nebaví, jestli mi to opravdu tak silně nesedlo, tak bych měl asi odejít. Cestou z oběda mě Xaver doprovází až před korporátně působící budovu a loučíme se.

Po návratu na pracoviště se moje myšlenky na odchod mísí s přemýšlením nad pitomou úpravou fotografií. Tak nějak je tedy pofackuji a posílám náhled Xaverovi. Ten tvrdí, že jsou nějaké vyblité a že jestli chci, fotgrafie mi upraví. Odpovídám, že by to stejně problém vyřešilo jen dočasně a fotografie nechávám tak jak jsou. Chyba. Xaver ještě píše, že pojede vozem kolem a tak mě může vyzvednout. Přijímám tedy, i když časově mi to moc nesedí. Ale co, půjdu se projít na Olšanské hřbitovY. Po nafrkání fotografií je mi jasné, že tady končím. Volám toho co měl svatbu aby zhodnotil moje počínání. Alibisticky dodávám, že „je to hrozný hehe.“ Ten co měl svatbu konstatuje, že to je hrozné opravdu je, ale abych se s tím nemazal, že je to stejně jedno.

Takže si to shrňme. Inzerát na ½ strany jsem dělal dohromady asi 6 hodin, což je nejenom nepřijatelně dlouho, ale ani kvalita v žádném případě neopdovídá vyplácanému času. Naštěstí už se blíží konec pracovního dne a já šéfovi oznamuji, že zítra přijdu později, protože musím k zubařce. Šéf říká, že je to samozřejmé a že je to v pohodě. Dále se ovšem ptá jak to jde. Asi viděl, jak se mažu s tím inzerátem. Říkám, že jsem čím dál méně jistý, že na to stačím. Šéf mě uklidňuje, že to je v pořádku a že si časem zvyknu. Na konec našeho rozhovoru se smíchem dodávám aby raději udržoval kontakty s ostatními zájemci o místo, které jsem dostal já.

Odcházím z práce a mířím na Olšany. V hlavě už si projíždím nejrůznější scénáře, jak oznámím, že končím. Procházka po Olšanech je velmi příjemná, i když raději neustále kontroluji čas. Nerad bych aby mě zde zavřeli. Jdu kolem normálního hřbitova, kolem hrobek a kolem rozoraného palouku s několika zdemolovanými hroby. Do některých je dokonce i vidět, ale raději urychleně odcházím. Jaké je moje překvapení, když se ocitám na křižovatce u školy, kam jsem dojížděl na tréninky florbalu v dobách, kdy se ještě nejednalo o sport frikulínů. Jdu se podívat přímo ke škole. Vůbec to tam ale nepoznávám, škola zřejmě prošla nějakou rekonstrukcí. Po chvíli vzpomínání se vracím k hlavnímu vchod na hřbitov a čekám na Xavera. Stojím před obchodem, kde provádějí urnové pohřby a vzpomínám na českého básníka Mirko Hýla a na jeho zatím poslední básnickou sbírku Urnové háje.

Pohled na urnu,

mě uchovává v klidu.

Já někde skončím,

třeba to bude v lihu.

Vy urnové háje,

ať jste v dubnu v máje,

ty můj milý popeli,

ať jsi ve středu v neděli.

Z mého rozjímání nad těmito hlubokými verši, mě vyruší jakýsi Ind. Ptá se jestli hovořím anglicky. Odpovídám, že trochu ano. Potřebuje vědet, jestli může stát na parkovišti před hřbitovem celou noc. Odpovídám, že nevím. Žáda mě tedy abych mu přeložil dopravní značku. Po přeložení se situace nemění. Ani jeden z nás neví, jestli tady může stát. Nakonec mu radím, že kousek odsud je placená podzemní garáž a že to může zkusit tam. Ind odchází a já se vracím před odchod s urnami, který je hned vedle cukrárny.

Xaver přijíždí a jedeme směrem k Travisově práci. Travis pracuje jako... jako... dělá v Cinemě. Travis si koupil epesní olovo a já čekám, že mě vezme domů. Bohužel jsem potupně vysazen již na nájezdu na magistrálu protože Travis pospíchá na módní minigolf. Pokračuji tedy domů po svých. Doma se svěřuji se svým problémem a jsem uklidněn, že to se stát může, ale že mi věci zase trochu zkomplikují. Zítra to musí ven.

Den 9

2009-09-23T14:23:00.000+02:00

Dnes je nástup na první pracovní den (ve zkušební lhůtě). Už asi tuším, jak dlouho cesta k Olšanům trvá a tak si jí snažim vychutnat. Vychutnávat se toho ale moc nedá a tak zrychluji krok. Před korporátně působící budovu dorážím s obrovskou časovou rezervou. Rozhoduji se využít čas obeznámením s okolní zástavbou

Po deseti minutách už mířím po schodech do třetího patra. Znovu mačkám neoznačený zvonek a začínám se potit. Vcházím do předsíně a nakukuji do kanceláře, kde se již pilně pracuje. Po chvíli si mě všímá ten co měl svatbu a jde ke mně. Oznamuje mi, že šéf tam teď někoho má a ať chvíli počkám. Mohu se prý posadit. Odmítám a stojím. Šéf je stále kýmsi zaměstnán a tak odcházím na chodbu, kde si s předstíraným zájmem listuji tu hrůzu, kterou bych měl dělat. Za chvíli slyšim tlumené „Kde je? Kde je? Je tady? Tady? Á tady je...“ A míří ke mně šéf. Jdeme k němu do kanceláře a probíráme detaily. Když už není o čem mluvit jdu se představit zaměstnancům. Žádné jméno si nezapamatuji a usedám k počítači. Opírám si ruce, když najednou pravá opěrka upadne. „No.... vem si tuhle,“ říká šéf a táhne od pohledu bytelnější sedátko. Zapínám tedy počítač a ujímá se mně ten co měl svatbu. Snaží se mi vysvětlit architekuru disků a serverů, kterou nepochopím. Dále zapínáme božský Corel a učím se ohýbat rohy u čtverečku. Jedna z mála věcí, která mi přijde jednodušší u Corelu, než u indd.

Po zaškolení se pouštím do první práce. Mým úkolem je vyměnit fotku a upravit text u jednoho inzerátu. Hotovo. Ani to nebolelo. Teď to jen vyexportovat na správná místa. Exportuji, ani nevím kam a je to. Po chvíli přichází jakási žena, asi z redakce a jde za tím co měl svatbu. Slyším tlumeně, že něco má špatný rozměr. Ani se nenamáhám přemýšlet čí je to vina. Ptám se toho co měl svatbu, jak je to s pauzami na oběd. Píše, že je to tak nějak jedno a že když se nezdržím hodinu denně tak není problém. To mě potěšilo, protože jsem se už začínal zabývat tim, kolik je možné spolknout žvýkaček aby se člověk dosyta najedl, ale aby si zároveň neuhnal zánět slepého střeva. Ujištěn, že se mohu občerstvit odcházím ven. Moje původní idea dojít na Flóru a najist se tam mi přijde příliš nezajímavá a vydávám se rekognoskovat okolní občerstvovací stanice. Bohužel mám u sebe jenom stravenky a 14 korun a tak, když už konečně nacházím restaurant, který vyhovuje, ceny na venkovní ceduli jsou nastaveny tak, že bych se buďto nenajedl, nebo bych musel nechat nesmyslně vysoké spropitné. Po chvíli dorážím k supermarketu a jdu si koupit něco za svoje „ostré peníze“. Nakonec vybírám 2x Miňonky za sympatických 6,50 což splňuje požadavek vejít se do 14 korun. Sním první balení a mířím zpět do práce. Nakonec jsem se zdržel přes padesát minut.

Mou další prací je rozhodit už hotové inzeráty na zrcadlo v krásném prostředí indd. Všechno do sebe báječně pasuje a už jen několikrát se ptám vedle sedícího člověka, jestli si počínám správně. Takhle kdyby to šlo pořád. Práce s Corelem je přesně taková hrůza, jak jsem si představoval. Vše je porovnáno a nyní mohu hodinu sedět a koukat na dvě otevřené složky jestli se neobjeví další práce. Naštěstí jsem celou hodinu pouze proseděl. Opravdu jen proseděl a koukal na ty složky. Neodvážil jsem se otevřít internet protože jsem nikoho v kanceláři neviděl že by to byť jednou udělal. Všichni mají buď zapnutý Corel, nebo koukají do, podle nich lepšího, commanderu.

Čas už pokročil a tak se tedy ptám toho co měl svatbu v kolik je slušné odsud odejít. Původně jsem totiž dostal informaci o tom, že se dělá od 8:30 do cca 16:00. Pravda byla někde jinde. Dělá se skutečně od 8:30, ale odchází se za mezi pátou a půl šestou. Půl šestá je už jen za půl hodiny. Všichni se postupně vytrácejí a nakonec zůstávám jen já, ten co měl svatbu a šéf. Když je půl šesté svěřuji se jim se svými pocity = jsem z toho nervózní, nejsem ten pravý, jsem špatný, uvidíme zítra. Jsem ujištěn, že o nic nejde.

Odcházím tedy domů a dojídám druhé balení rozteklých Miňonek. Zítra znova. Kdybych věděl co mě čeká, snad bych se ani neobtěžoval přjít.

Den 8

2009-09-23T10:43:00.004+02:00

Dnešní den se odehrává ve znamení napjatého očekávání telefonátu od Včela reklama. Jsem z toho velmi neklidný, protože už teď vím, že ta práce mě bavit nebude. Takže si přeju aby mě nevzali. Neberte to jako známku nějakého vybírání. Je mi bohužel jasné, že to prostě vzít musím, protože nic jiného se nenabízí.

Odpoledne telefonát skutečně přichází a je mi oznámeno, že to teda se mnou zkusí. Mojí odpovědí je rezignované “No tak jo no.” Vzápětí, se ale sám nabízím že zítra přijdu, domluví se podrobnosti a třeba se začnu i zaučovat. Končím hovor a přemýslím, jak je možné, že z pěti až osmi lidí vybrali zrovna mě. Jsem si jist, že minimálně tři z nich ovládají corel a jsem si naprosto jist, že všichni z nich umí upravovat fotky a mají nějaké ponětí o “předtiskové přípravě”. Jenže za mě se přimluvil ten co měl svatbu. Ano, protekce. Protekční dítko, které se dostane na pozici nenápadně zadními dveřmi, zatímco v hale čekají další kandidáti. Není mi to příjemné a tak se rozhoduji, že k standartní dávce pokory přidám ještě dalších několik tun.

Doma způsobí přijetí veselou náladu. Všichni mají radost, že už nejsou nervy s penězi a že už nebudu vysedávat v pokoji. Ihned jim oznamuji, jak se věci mají. Alespoň z mého pohledu. To náladu poněkud zchladí, ale je mi vysvětleno, že vše bude dobré. Toto vysvětlení mi poskytují i moji bývalý kolegové, ale já se ukolébat nedám. Nemůžu.

P. S. Tu mapku vedle ignorujte.

Den 7

2009-09-22T13:55:00.003+02:00

Už je to tady. Hned po ránu mám problém. Nejsem si jist, jestli mám na pohovor dorazit v 8:30 nebo v 9:30. Radši dřív, než pozdě. Cesta k Olšanským hřbitovům ubíhá podle plánu, z pohledu estetického však na cestu k Andělu nemá. Nikde žádné lodě a žádná voda. Začínám být pomalu nervózní jestli to vážně stihnu a na Jiřího z Poděbrad bohužel nasedám na metro. Poprvé po roce. Na Želivského se trochu motám, ale nakonec se mi podaří najít správný východ a směřuji k od pohledu velmi “korporátní” budově. V ní se ptám vrátného co mám dělat, že jdu na pohovor do Včela reklama a že nevím v kolik jsem měl vlastně dorazit. Vrátného to vůbec nezajímá a 3x opakuje, že je to ve třetím patře.

Výtah nechávám za zády a jdu po schodech. První patro, druhé patro a patro třetí. Zde jsou zabouchnuté dveře a vedle nich jsou zvonky. Bez popisků. Tisknu ten největší čudl a dveře zabzučí. Letmý pohled vpravo, vlevo a vidím dveře s nápisem Včela reklama. Vydávám se k nim když tu do nich zpoza rohu vchází muž. Rozkoktaně mu líčím svůj příběh a on se mně ptá, jak se vlastně jmenuji. “XXXXXXX.” “Ale vy jste měl přijít až za hodinu. No dobře, když už jste tady.” Hmm. Dochází mi, že asi mluvím se šéfem a za chvíli jsem u něj v kanceláři. Usedám do křesla Ikea Stockholm. Vždycky jsem si myslel, že je to měkké křeslo, ale opak je pravdou. Vzhledově ovšem úspěšně navazuje na 50. léta a jistou prkennost mu díky tomu odpouštím. Jsem seznámen s tím co obnáší práce a hážu ftípky, jak to jen jde. Došli jsme k tomu, že jsem tedy ten, od toho co tady pracuje a který má švagra, se kterým sem pracoval já. A ten co má švagra měl svatbu, o které se bavili ten, se kterým jsem pracoval s tím, který mi musel říct, že jsem “odejit”. Ano, přesně tak. Ač nerad, je to neslušné, jsem z konverzace o svatbě něco málo zachytil. A tyto informace sděluji na pracovním pohovoru, kde to velmi pobaví. Po skončení pohovoru vycházíme z kanceláře mezi pracovní prostory a tam smrká ten co měl svatbu. Opět hážu fórek, který opět slaví úspěch, i když už ne tak velký. Raději se tedy loučím a beru si z povinnosti ukázky časopisů, se kterými odcházím. Šéf se prý ozve. Cestou z budovy zdravím vrátného, ale ten neodpoví.

Takže to bychom měli. Co teď? Tuto část města nemám moc prochozenou a tak přichází čas na mojí zvrhlou zábavu - chození. Rozhoduji se navštívit mého bratrance, který se nachází v Libni. Naštěstí v horní části Libně, kde je to trochu “klidnější”, pokud víte kam tím mířím. Vyrážím tedy podél Olšanských hřbitovů ulicí Želivského. Cestou vidím messenngera na kole a napadá mě, že to může být zajímavé povolání. Vždycky mě bavilo poslouchat jejich komunikaci.

“VČČČŠŠŠŠCHRRRKKDRŠŠCCHCHCHCHHC” “TROJKA BERE SMÍCHÓV, CUKRÁRNŮ, BRANÍK!” “CHHRHRRRRŠŠŠŠŠŠDDTTTTT”

Došel jsem na konec Želivského a přecházím po lávce nad silnicí odkud je krásný výhled. Schody z lávky mě svedou do nějaké zeleně a za chvíli jsem u kolejového mostu. Nejsem si jist, jestli je tam chodník pro chodce a tak se ptám staršího pána. Ten mě ujištuje, že chodník tam je. Asi po 20 metrech chůze po kamenní se skutečně jakýsi chodník objevuje. Ale je takový industriální. Jsou to betonové panely, které při našlápnutí vydávají podivný zvuk. Uprostřed kolejového mostu se zastavuji pořizuji alternativní video jedoucího vlaku. Po patnácti minutách se blížím na konec mostu. Už z dálky je mi divné, že nikde nevidím cestu kudy bych mohl z mostu sejít. Cesta dál vede, ale po kolejích. Takže se otáčím a jdu zpátky. Po chvíli hledání úspěšně nacházím chodník který vede správným směrem. Procházím přes opuštěné parkoviště a jsem překvapen když se přede mnou zjeví Palmovka. Ignoruji pokřikování místních a jdu směrem k Sokolu. Tady jsme jako děti házely petardy do zdejší říčky. Velmi zábavné. Divím se, že mám všechny prsty na svém místě.

Uplyne chvilka a jsem před bratrancovým domem. Je překvapen mou návštěvou a jde udělat dvě „presa“. Šálky pokládáme stylově na kapotu Fordu Mondeo první generace, momentálně v nepojízdném stavu. Líčím své pracovní peripetie a po chvíli se řeč stočí na tragédii, která se stala ve vesnici, kde žije naše babička. Jistý magor, s pomocí svého podobně dementního bratra, ubodal svou ženu. Poté ji vytáhli do patra a barák zapálili. Jednalo se o roubenku, takže dům lehl popelem. Na tělo nebohé Zuzany padla střecha, takže ji objevili až několik dní po požáru. Magor chodil po vesnici se svými potomky a pořád jim opakoval „Podívejte děti co udělala maminka, zapálila nám barák.“ Od začátku bylo všem jasné co se stalo a magor skončil v base. V base je i jeho bratr, za podíl a taky za to, že během vyšetřování policie objevila jeho záhrádku, kde pěstoval veselé květiny. Smutné je, že manželský pár jsem snal osobně. Kdysi dávno si bratranec koupil Jawu 500 v nepojízdném stavu. Sám se jí snažil dát dohromady, ale nestačil na to. Dostal ovšem echo, že ve vesnici je jistý člověk co dělá v Jawě Divišov a také restauruje staré motocykly. Šli jsme tedy za ním a on se hned ochotně angažoval. Pak jsme uviděli v rohu garáže výfuky pro plochodrážní speciály. Slovo dalo slovo a za chvíli už měla Jawa velmi hlučný projev. Už ani nevím jak, ale šli jsme jednou s bratrancem, ženou toho mechanika a jejím psem na „koupák“. Bratranec se chtěl předvádět a tak řekl, že skočí do vody ze skluzavky. Odešel pro plavky a já tam zůstal se Zuzanou a jejím. Mluvili jsme, když tu najednou se pes rozeběhl směrem do pole. Běžel až k remízce odkud se vynořila hlava mechanika, který nás šmíroval. Šinul si to k nám a řval, jestli můžu jeho a Zuzanu nechat o samotě. Křičel velmi intenzivně, tak jsem raději odešel. Tato příhoda mi ale stačila k tomu, abych si o něm udělal obrázek. Moje dojmy mi potvrdil i můj strýc, který s mechanikem dříve kamarádil. Jednou mu mechanik nabídl jestli nechce se Zuzanou na večeři, protože má milenku a chce si s ní užít. Samozřejmě se jednalo o provakaci aby pak měl Zuzanu za co ztřískat.

Po necelé hodině se s bratrancem loučím a jdu domů. Procházím kolem discolandu Silvie a za Sokolem uhýbám do parku, kde nacházím perfektní cestu kolem přístavu a autobazarů. V jednom z nich zahlédnu Jaguar XJ8 za 79 900kč. Krásný vůz, ale nefunguje převodovka. Za chvíli se ocitnu na travnatém place, kde bydlí snad jakýsi sochař. Všude kolem jsou rozmístěny posvařované sochy a jeho dům má ateliérová okna. Umělec zrovna zamyká a kouká na mně jako na zloděje. Pokračuji tedy dál, tentokrát po cyklistické stezce která vede za Hiltonem na Florenci. Dorážím domů a sedám k počítači abych mohl naklikat na mapě kolik jsem ušel kilometrů. Nakonec z toho vychází něco málo přes dvanáct kilometrů.

Den 4

2009-09-21T23:10:00.002+02:00

Je tu pátek a pohovor se blíží. Už v pondělí... Přicházím na druhou část tutorialu, jak upravovat fotky a tentokrát už si musím poradit sám. Samozřejmě se seznamuji s aktuálními informacemi ve světě. Seznamuji se ale tak vehementně až mně kolega sám připomíná, že bych se tedy měl pustit do těch fotek.

Takže: otevřít photoshop, vybrat fotku, schválně vybírám nějakou blbou, abych jí jakože vylepšil, což se vzápětí ukazuje jako chyba. První co se musí udělat je prý převést foto do “cmyku”, poté za pomoci papíru a tužky propočítat jak velkou fotku si můžeme dovolit. Můžeme? Můžeme. Další postup záleží na... vás. Lidé co mají oko a zkušenosti to zvládnou hravě za pár minut. Já jednu fotku matlal 20 minut a stále to nebylo ono. Samozřejmě těsně před “předvedením” fotek znalcům jsem si uvědomil, že jsem některé fotky zapoměl převést do cmyku, takže nanovo. Po první várce jsou dojmy rozpačité. Paňáci jsou šedí, prasácky ořízlý.No nic, hermelín to spraví.

Musím tohle jídlo omezit, není mi po něm vůbec dobře. Ale co jinýho si mám kupovat za ty stravenky? Když všude vrací do “pěti korun”. 3 housky, větší hermelín a matonka vychází perfektně na 58kč. Podám šedesátikorunovou stravenku a obdržím dvě korunky zpět. Ano, ty dvě korunky, které pokládám na parapet vedle pracovního stolu. Za tu dobu se jich tam nashromáždila slušná sumička, kterou jsem si při svém hektickém odchodu pozapomněl vzít s sebou. Kdo ví, kde je jim konec. Hlavně ať nejsou prožraný za klobásy.

Odpolední část učebního kroužku probíhá v podobném duchu jako dopoledne. Jenom chodím častěji na záchod. Během dne nebyl problém být na záchodě 6-7x za den. Divím se, že se mně nikdo nezeptal co tam dělám tak často. Na konci dne dostávám první várku pocitů, že corel a fotky nedam. Přes víkend na to nemyslím, ono to nějak dopadne.

Den 3

2009-09-21T22:07:00.000+02:00

Čili čtvrtek. Pokouším se pochopit Corel a sestavit první inzerát. Trvá to až nepříjemně dlouho a vůbec mně to nebaví. Kdysi dávno na škole sem sednul k indd a bylo. Všechno působí tak logicky a jednoduše. Za chvíli se orientuji a indd vypínám. Nemělo snad adobe kdysi v plánou koupit corel a udělat z něj levnou alternativu?

Další část dne vyplňuje tutoriál upravování fotek. Několik hodin pozorně sedím a snažím se něco pochytit. Úrovně a... co bylo to druhý? Joo, selektivní barva. Nějak pošoupat. Koukat na hodnoty. Na konci tutoriálu cítím z kolegů, že chtějí abych sám zasedl před monitor a učil se. I přes to oznamuji, že pro dnešek konec a s hloupým vtipem na rtech odcházím domů.

Den 2

2009-09-21T15:45:00.001+02:00

Jaké to krásné ráno! Pro nezaměstnaného.

Píšu již bývalým kolegům ohledně dohozené práce. Jedná se o sazbu realitních nabídek a pracuje se v corelu (!), bude potřeba umět dělat s fotkama (!!) a taky je potřeba samostatnost (!!!). Tedy, že bych z toho byl nadšen. Aby bylo jasno, na nic víc než na lámání textu v indd asi nemam. Tedy domluvilo se školení na další den. Dostal jsem také kontakt na šéfa toho dohazu. Poslal jsem životopis a ukázky prací (kterou většinou dělal někdo jinej) a za pár hodin šéf volal. Domluvili jsme pohovor na 9:30 ráno.

Začal jsem hledat práci taky na odborných serverech, kdyby dohaz nevyšel. Podle toho co inzerenti požadují jsem zjistil, že v grafice jsem nejspíš skončil. No uvidíme.

Den 1

2009-09-21T13:19:00.000+02:00

Jdu si jako obvykle mojí obvyklou trasou do práce. Trasa má něco přes čtyři kilometry a vede většinou podél řeky. Během pochodu potkávate každý den pořád ty samé tváře, pokud jste ovšem důslední jako já, potkáte je na naprosto přesném místě. 8:15 - prodavačka upomínek na naše město kouří v podchodu, 8:19 - zamilovaný pár cestou do práce, 8:29 dodávka firmy Tulipa Praha na mostě, 8:33 fialové Mitsubishi Galant z první poloviny 90. let a tak dále.
Asi po třičtvrtě hodiny dorážím do večerky kde kupuji standartní kombinaci - 3 housky, velký hermelín a matonku bez chuti. Pokud je ovšem sudý den, kupuji 4 loupáky a předraženou vodu někde úplně jinde, to ale není podstatné. Podstatné je, že při cestě z večerky do práce procházím kolem fascinujícího místa. Jedná se o velmi lidový bufet ve kterém se občerstvují velmi přísní hoši. O ostrá slova není nouze. Jednou místní osazenstvo velmi nepěkně pokřikovalo na nebohého menežera a jeho sekretářku, kteří se po ránu věnovali módnímu joggingu. Takový chodník před bufetem je také zajímavý. Je pokryt mozaikou z fleků po zvratkách tak pestrou, až zrak přechází.
Čeká nás poslední semafor a stojím před vchodem do práce.

TIBMA MEDIA

Vcházím dovnitř a na přendavám ožužlaný, šedý čtvereček do polohy pod fajfku. Ano, jedná se o propracovaný systém, který za vás sám zjistí kdo je přítomen a kdo ne. Je skvělé když chce člověk z třetího patra zjistit zdali je někdo přítomen z patra druhého. Běží tedy do přízemí podívat se na čtverečky. V žádném případě se nesmí po cestě ze třetího patra stavit v patře druhém a podívat se kdo je přítomen. Inu, velká firma.
Po příchodu do kanceláře se zdravím s kolegou a jdu močit. Přeci jen hodina chůze dělá svoje a ranní čaj musí ven. Seznamuji se novinkami ve světě když tu přichází druhý kolega/nadřízený. Oznamuje, že se mnou musí mluvit. První znejistění. "Máme pro tebe dvě zprávy, špatnou a dobrou." No. Ta špatná = časopis končí a já spolu s ním, ta dobrá = kolegové mi našli práci. Dokonce došlo i na okřídlenou větu "Zítra už chodit nemusíš." Začínám plácat kraviny a nějakém odstupném a tisknu fakturu. Do toho se snažím mazat všechno z počítače, hlavně tuny prasáckých konverzací po komunikačních kanálech. Loučím se s kolegy a mizím ještě před příchodem většiny redakce, předávám poslední fakturu a vycházím ven. Všechno to netrvalo ani půl hodiny.
Chci jít domů standartní cestou domů, ale nakonec volím dvakrát delší "rozlučkovou" trasu přes Petřin. Mám spoustu času, jsem přece nezaměstaný.

Na rozhraní Zahrady Kinských a Petřína je skvělá vyhlídka. I za průměrného počasí lze dohlédnout až na paneláky na Opatově a Hájích. Poblíž petřínské lanovky je jakási galérie ve skále. Před ní stojí slečna a v ruce má obrázky. Musím projít kolem ní. "Ať na mně nemluví Ať na mně nemluví Ať na mně nemluví" "Pane, nechcete se podívat na olejomalby?" nabízí "Eeeh, ne děkuji." Už ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem jí začal vyprávět můj příběh o tom jak sem ztratil práci. Dívka předstírá zájem a přikyvuje. Nakonec mi přeje hodně štěstí a jde lákat na olejomalby.
Čim blíže jsem domovu, tím hůře se cítím. Napomáhá tomu i to, že je prvního září a všude se to hemží rozjařenými prvňáčky. Po příchodu domů oznamuji co je nového a ztrácím paměť. Ta se mi vrací až když se s pocity svěřuji kamarádům. Dokonce jsem vypil i pivo a to už je pořádně silná káva. Vracím se z "oslavy" domů a usínám.