Ano, po strašně dlouhé době opět píšu. Proč jsem vlastně tak dlouho nic nenapsal? No, ne že by nebylo co popisovat, ale vůbec sem nevěděl, jak to dát všechno dohromady, a hlavně už mi přišlo, že hlavní téma, to znamená ztráta práce/hledání práce/nadávání na novou práci, už je tak nějak vyčerpáno. Bavil sem se o tom se spoustou lidí, kteří mě znají a ptal sem se jich o čem bych měl asi psát dál? Jelikož, mě všichni znají, tak taky všichni řekli, že bych se měl rozepsat o svých milostných peripetiích, čehož jsem se poslední dva měsíce, kdy jsem nepsal, bál jako čert kříže. Ono, psát o tom, že jsem byl na pohovoru a že se tam plácal tohle a tohle, nebo psát o tom, že jsem se dnes pokusil navázat oční kontakt s X dívkami a ani jedna si mě vůbec nevšimla, se může člověku, kterého se to netýká, zdát velmi podobné, dokonce i stejné. Mně to ale přijde úplně jinak. Ale to jen tak na úvod.
Takže, co práce? Práce je práce. Jsem stále zaměstnán a dávám tomu tolik času, abych se sám ujistil, že jsem vedení nedal záminku aby mě mohli vyhodit. To znamená, že je už samozřejmostí zůstat tam do večera a odcházet jako poslední. Neříkám, že je to každý večer, ale více jak třetina měsíce to bude určitě. Na konci dubna sem si dokonce ozkoušel, jaké to je v práci přespat. Situace byla taková, že jsem pracoval tak dlouho, že by se mi prostě nevyplatilo přijet domů na čtyři hodiny spánku a tak jsem v půl třetí ráno ulehl na hrubý, modrý koberec s batohem pod hlavou. Spal jsem dohromady hodinu a půl a už v půl šesté jsem opět zapínal počítač. Všechno tak nějak stíhám, svoje povinnosti plním. Jak říkám, snažím se nedat nikomu záminku aby mě mohl vyhodit kvůli pracovním výsledkům/nasazení. To ostatní, jako třeba mezilidské vztahy, stejně moc neovlivním. Asi. Jinak sem si právě uvědomil, že to jsou už čtyři měsíce co mám práci. Přesně tak dlouho jsem byl předtím bez práce. Zvláštní, nezaměstnanost se jakoby táhla déle.
Ještě k tý práci. Být v práci sám, když už je večer... Ono se to může zdát nepříjemné, ale aspoň u mě je to naopak. Mám svůj klid, dělám si svým tempem, poslouchám si svojí hudbu. Jistě, jelikož jsem tam sám a je tam ten večer, tak mě pokaždé chytí takový ten, nepříjemný pocit.. Nevím jako to popsat, ale výsledkem je, že si z neznámých zvuků udělám vlastní pomatené záběry. Díky tomu tak můžu slyšet několik hlasů, jak se mezi sebou baví. Asi jakože nějací duchové či co. Tento pocit zvyšující se ospalostí pomalu mizí, ale není to příjemné. Naopak velmi příjemná je chůze v noci, kdy je všude prázdno a ještě je třeba před bouřkou a sem tam foukne studený vítr. Takový vítr sebou nese i vůně a vůně sebou nesou vzpomínky. Už několikrát se mi stalo, že jsem si díky náhlé povědomé vůni okolí vzpomněl na dávno zapomenuté okamžiky, nebo jsem se díky vůni dostal do těch okamžiků, které si pamatuji, ovšem tentokrát s takovým pocitem hmatatelnosti, který mi běžné vzpomínání „přes paměť“ nemůže nikdy nabídnout. Nenapadá mě teď žádný rozumný příklad, ale tuším, že cca 70% čtenářů tohoto blogu bylo alespoň 2 roky na nějaké vysoké škole, kde studovali/studují nějakou pavědu, takže to snad pochopili. Těm ostatním se to na požádání pokusím vykoktat naživo.
Takže, to bychom měli popsaný pracovní život. Zabírá drtivou většinu mého života, ovšem za tu dobu co jsem nepsal jsem si i užíval. S Xaverem máme takový koníček. Půjčujeme si v půjčovnách auta. Začalo to Smartem, pak ještě jeden Smart, potom krásný Fiat 500. Pak byla dlouhá odmlka a nedávno jsme udělali další krok. Tentokrát to už muselo být něco mimořádného, něco co po silnicích nejde jen tak potkat. Nakonec volba padla na Caterham 7 Roadsport. Myslím, že všichni tuší, jak to auto vypadá, takže jen v rychlosti. To auto je nízký, malý, ale jakmile se člověk nasouká dovnitř, tak je to ok. Po tom autě každej čumí, škoda že bylo hnusně, takže jsme neměli staženou střechu a nikdo nemohl obdivovat krasavce uvnitř gentlemanského sporťáku. Do toho auta fouká, dveře jsou z plátna. To auto je hlučný, což je ideální při jízdě po Václavském náměstí. To auto sedí. Několikrát se ho Xaver snažil v zatáčce utrhnout, ale asi tomu nedával tolik, protože nás pak pojel plně naložený Citroen Berlingo. No a hlavně, to auto člověku připomene, jak by se to mělo dělat. Jednoduše a lehce.
No... to byla blbě napsaná ukázka toho, jak trávím, svůj volný čas. Teda, takhle trávim asi 0, 09% volného času. To by asi po tak dlouhé době bez psaní zatím stačilo. Půjdu si rozmyslet, jak vlastně psát o tom, co jsem nastínil v prvním odstavci...
